7 Tdo 1369/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1369/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 dovolání obviněného J. Z ., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. 6 To 293/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 11/2004, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2006, čj. 6 To 293/2006-624, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 12. 2005, čj. 3 T 11/2004-593, ohledně obviněného J. Z.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci z n o v u r o z h o d u j e tak, že obviněný J. Z. se podle § 226 písm. b) tr. ř.

z p r o š ť u j e o b ž a l o b y ,

Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 22. ledna 2004, čj. 1 Zt 188/2003-114, která mu kladla za vinu,

že společně s A. K., a I. M., jako jednatelé společnosti K., s. r. o., která byla nájemcem čerpací stanice, poté co pronajímatel a vlastník čerpací stanice společnost B. T., a. s., dne 25. 5. 1998 odstoupil od nájemní smlouvy uzavřené dne 29. 10. 1997 pro nehrazení nájemného, nadále zmíněnou čerpací stanici provozovali a nehradili nájemné až do soudního výkonu rozhodnutí dne 25. 4. 2003,

tedy protiprávně užívali nebytový prostor jiného,

čímž měl spáchat trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškozený B. T., s. r. o., se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. 3 T 11/2004, byl v bodě I) obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. Podle skutkového zjištění okresního soudu se ho dopustil tím, že jako jednatel společnosti K., s. r. o., v době od 16. 6. 2002, kdy uplynula lhůta k vyklizení čerpací stanice, tuto nevyklidil a užíval na úkor vlastníka čerpací stanice B. T., a. s., a to až do 25. 4. 2003, kdy došlo k soudnímu výkonu rozhodnutí. Za to byl odsouzen podle § 249a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. V bodě II) výroku rozsudku byli obžaloby pro stejný trestný čin zproštěni spoluobvinění A. K. a I. M. V bodě III) výroku rozsudku byl poškozený B. T., a. s., podle § 229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k obviněnému J. Z. a podle § 229 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k obviněným I. M. a A. K. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného proti bodu I) a odvolání poškozeného proti bodu III) výroku napadeného rozsudku Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. července 2006, sp. zn. 6 To 293/2006, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal v zákonné lhůtě obviněný J. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nejsou věcně správná, když nevycházejí ze zjištěného skutkového stavu věci. Základní námitka obviněného směřuje do závěru, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty a má společenskou nebezpečnost trestného činu. Argumentuje přitom zevrubným popisem skutkových okolností případu a průběhu občanskoprávního řízení vedeného Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 6 C 3/99, resp. odvolacího řízení v dané věci vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 10 Co 27/2002, jakož i dalších právních kroků, které obviněný po doručení rozhodnutí odvolacího soudu učinil. Právě popsaná geneze sporu mezi obchodními společnostmi K., s. r. o., a B. T., a. s., má dle názoru dovolatele svůj význam pro hodnocení jednání statutárních zástupců společnosti K., s. r. o., a to jak z hlediska samotné protiprávnosti jednání, tak z hlediska toho, zda případnou protiprávnost je možno hodnotit jako skutek s trestněprávními důsledky. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že cílem jeho jednání bylo zvrátit nepříznivý výsledek předcházejícího soudního sporu a nikoliv jednat svévolně protiprávně v rozporu s pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Právní prostředky, které zvolil, zvolil po konzultaci se zmocněným advokátem a jeho prostřednictvím. Bylo jimi pokryto celé období poté, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 6 C 3/99, až do 4. 12. 2002, kdy v důsledku prohlášení konkurzu na majetek společnosti byl obviněný zbaven způsobilosti jednat za společnost a toto právo náleželo výhradně ustanovenému správci konkurzní podstaty. Využití těchto právních prostředků dle jeho mínění nemůže být protiprávním jednáním. Pokud zvolil prostředky aktivní obrany a pouze účelově pasivně nevyčkával na realizaci exekuce, nemohl být srozuměn s neoprávněností dalšího užívání nemovitosti, přinejmenším ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Pokud by bylo možno připustit formu zavinění, pak výhradně ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti, přičemž však tato forma zavinění nenaplňuje subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle § 249a odst. 1 tr. zák. Dovolatel dále uvedl, že jeho jednání bylo časově omezeno jednak jeho vstupem do obchodní společnosti jako společníka a jednatele, dále právní mocí rozsudku Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 6 C 3/99, a také usnesením o prohlášení konkurzu na majetek společnosti. Dobu pro posouzení jeho jednání tak lze ohraničit od 16. 6. 2002 do 4. 12. 2002. Skutečnost, že fakticky došlo k vyklizení nemovitosti až k 25. 4. 2003 nemůže jít k jeho tíži, neboť nemohl v tomto ohledu za společnost jednat, i pokud by tak učinit chtěl. Při legitimním přesvědčení o možnosti zvrátit nepříznivý výsledek soudního sporu formou mimořádného opravného prostředku byl v dobré víře. Tato dobrá víra nebyla žádným důkazem v trestním řízení zpochybněna ani vyvrácena, a i pro případ, kdy by bylo lze dovodit, že jednal protiprávně, pak z hlediska trestní odpovědnosti výhradně protiprávně v negativním skutkovém omylu, který vylučuje trestní odpovědnost. Dovolatel rovněž konstatoval, že objektivní stránka trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. má dvě formy. První spočívá v protiprávním obsazení domu, bytu či nebytového prostoru, druhá pak v protiprávním užívání některého z uvedených objektů. Protiprávní užívání je přitom z obou výše popsaných forem typově méně závažná. Právě o tuto variantu se má jednat v posuzované věci. Dále dovolatel namítl, že netrvá-li stav, byť protiprávní, po odpadnutí právního důvodu nepřiměřeně dlouho a nebyla-li způsobena škoda nebo jiný závažný následek, nejde o trestný čin. V daném případě škoda dle názoru obviněného způsobena nebyla, neboť nedošlo ke snížení hodnoty objektu trestného činu poškozením nebo opotřebením. Škoda ve formě ušlého zisku, tak jak byla prezentována poškozeným, nebyla nejen prokázána, ale také byla uplatněna ze strany poškozeného zcela v rozporu s ustanovením § 43 tr. ř., jak co do formy, tak co do výše. Na základě výše popsaných skutečností dovolatel vyslovil přesvědčení, že pokud by i jeho jednání bylo protiprávní z hlediska mimotrestních právních norem, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu jak po stránce formální, když zde zcela chybí subjektivní stránka trestného činu, tak po stránce materiální z důvodu nedostatečného stupně společenské nebezpečnosti pro společnost. Svůj závěr opřel o publikovaná soudní rozhodnutí, která se věnují otázce prokazování a posuzování formálních a materiálních znaků trestného činu. A konečně obviněný poukázal na právní názor deklarovaný Ústavním soudem ČR v nálezu I. ÚS 4/04, dle nějž užití trestního práva a trestněprávní klasifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Trestní stíhání své osoby považuje za zcela odporující tomuto závěru.

S poukazem na všechny výše uvedené skutečnosti tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. 6 To 293/2006, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 3 T 11/2004, a po zrušení napadených rozhodnutí rozhodl ve věci sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. s tím, že ho zprostí obžaloby v celém rozsahu z důvodu podle § 226 písm. b) tr. ř., případně aby přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc soudu prvního stupně k novému projednání.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání je svým obsahem prakticky totožné s odvoláním, jímž obviněný napadal rozhodnutí soudu prvního stupně. Tímto řádným opravným prostředkem, tedy i všemi věcnými výhradami, jež obviněný uplatnil v podaném dovolání, se důkladně zabýval soud druhého stupně, k jehož závěrům, jak vyplývají z písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí, nelze mít žádných výhrad. Jak v otázce subjektivní stránky, tak ve vztahu k problematice materiálního znaku trestného činu soud druhého stupně pregnantně vyložil, z jakého důvodu je rozsudek soudu prvního stupně správný. Výstižně vysvětlil i otázku zásady aplikace trestního práva, pokud má být prostředkem ultima ratio k řešení sporů ve sféře soukromého práva. Jestliže dovolatel nerespektoval ani pravomocné rozhodnutí soudu o jeho povinnosti vyklidit užívaný objekt, pak již žádný další účinnější prostředek k donucení obviněného, aby se choval podle práva, poškozený neměl, a pokud narušitel svým chováním naplnil znaky trestného činu, bylo zcela na místě použít trestněprávních norem právě jako prostředku ultima ratio, když další prostředky byly již bezvýsledně užity.

Vzhledem k výše uvedenému měl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolání obviněného za nedůvodné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle § 265a tr. ř přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Nestačí tedy jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Výše uvedené podmínky dovolatel splnil, když namítal, že zjištěným jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák., a to jednak z důvodu absence subjektivní stránky jako jednoho z formálních znaků trestného činu a jednak z důvodu neexistence materiální podmínky trestného činu, tj. stupně jeho společenské nebezpečnosti vyššího než je nepatrný.

Vzhledem k obsahu v dovolání vznesených námitek dovolací soud nejprve posuzoval, zda byly skutkem, který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplněny formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. V té souvislosti je na místě připomenout, že se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.

Jestliže se obviněný podle skutkové věty uvedené v rozsudku soudu prvního stupně dopustil tohoto trestného činu tak, že jako jednatel společnosti K., s. r. o., v době od 16. 6. 2002, kdy podle pravomocného rozhodnutí soudu uplynula lhůta k vyklizení čerpací stanice, tuto nevyklidil a užíval na úkor vlastníka čerpací stanice B. T., a. s., až do 25. 4. 2003, kdy došlo k soudnímu výkonu rozhodnutí, pak je nutné závěry soudů prvního a druhého stupně vztahující se k naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249 ost. 1 tr. zák. považovat za správné. Argumentaci obhajoby, podle níž okolnost, že obviněný zvolil prostředky aktivní obrany proti soudnímu rozhodnutí v civilním sporu a nikoliv pouze účelové pasivní vyčkávání na realizaci exekuce, svědčí o tom, že nemohl být srozuměn s neoprávněností dalšího užívání nemovitosti, přinejmenším ve formě přímého či nepřímého úmyslu, a pro případ, že by bylo lze dovodit, že jednal protiprávně, pak z hlediska trestněprávní odpovědnosti výhradně protiprávně v negativním skutkovém omylu vylučujícím trestněprávní odpovědnost, Nejvyšší soud odmítl. Obviněný si byl vědom, že soud pravomocným rozsudkem vydaným v občanskoprávním řízení deklaroval povinnost společnosti K., s. r. o., objekt vyklidit z důvodu zániku užívacího práva této společnosti v důsledku dříve uskutečněného odstoupení od nájemní smlouvy ze strany vlastníka a pronajímatele dané čerpací stanice. Věděl tedy, že na základě pravomocného a závazného soudního rozhodnutí užívací právo společnosti K., s. r. o., k čerpací stanici zaniklo a přesto jako odpovědná osoba záměrně neučinil kroky k jejímu vyklizení. V daném případě by bylo lze toliko připustit, že obviněný jednal v tzv. omylu právním, který obecně spočívá v neznalosti nebo mylném výkladu norem práva trestního nebo mimotrestních právních norem, které jsou relevantní pro trestní odpovědnost. I kdyby však obviněný, který se hájil tím, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení podal mimořádný opravný prostředek a současně využil všech právních prostředků, jimiž usiloval o oddálení výkonu rozhodnutí vyklizením čerpací stanice až do doby, kdy bude o mimořádném opravném prostředku rozhodnuto, a že za této situace nelze nevyklizení čerpací stanice kvalifikovat jako trestný čin podle § 249a odst. 1 tr. zák., jednal v tzv. negativním omylu o trestních normách a normách, jichž se trestní zákon dovolává, je nutno připomenout, že v duchu zásady, že neznalost trestního zákona a toho, co je trestným činem, neomlouvá, takový omyl pachatele odpovědnosti za trestný čin nezbavuje a může k němu být přihlédnuto jen jako k polehčující okolnosti.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný stíhaným skutkem veškeré formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249 odst. 1 tr. zák. naplnil.

Neztotožnil se však se závěry soudů prvního a druhého stupně o naplnění materiální stránky stíhaného skutku, neboť tato nebyla zkoumána ze všech zákonem předpokládaných hledisek. S ohledem na poměry obviněného a okolnosti, za nichž byl čin spáchán, totiž není postačující, pokud soud druhého stupně ve svém rozhodnutí na straně 7 toliko konstatoval, že stupeň nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost byl zvyšován obchodním významem předmětné čerpací stanice, dobou jejího neoprávněného užívání a skutečností, že k jejímu vyklizení nakonec nedošlo dobrovolně, ale až soudním rozhodnutím . Takto učiněné závěry obou soudů nekorespondují se zákonem stanovenými podmínkami.

Podle ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit a je třeba jej posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem konkrétního případu. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud při posuzování všech okolností významných z hlediska § 3 odst. 4 tr. zák. ze spisu zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 6 C 3/99, bylo rozhodnuto na základě podané žaloby společností B. T., a. s., o vyklizení předmětné čerpací stanice, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 10 Co 27/2002, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Právní moc rozsudku, kterým bylo nařízeno vyklizení čerpací stanice, je vyznačená dnem 31. 5. 2002. Po právní moci uvedeného rozsudku byl usnesením Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 16 E 2355/02, nařízen výkon rozhodnutí vyklizením čerpací stanice. Obviněný jako jednatel společnosti K., s. r. o., podal dne 3. 10. 2002 proti tomuto rozhodnutí odvolání s tím, že ve věci samé podal návrh na obnovu řízení. Krajský soud však odvolání proti usnesení proti nařízení výkonu rozhodnutí dne 14. 11. 2002 zamítl. Návrh na obnovu řízení byl Okresním soudem v Chebu zamítnut dne 20. 12. 2002. Usnesením tohoto soudu ze dne 27. 1. 2003 byl zamítnut i návrh na odklad výkonu rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný J. Z. jménem společnosti K., s. r. o., odvolání dne 13. 2. 2003 s poukazem na to, že o návrhu na obnovu řízení nebylo ještě pravomocně rozhodnuto. Odvolání proti usnesení Okresního soudu v Chebu o zamítnutí návrhu na obnovu řízení podal obviněný dne 4. 3. 2003.

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že obviněný jako jednatel společnosti K., s. r. o., v subjektivním přesvědčení, že uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Chebu nejsou správná, podával proti nim zákonné opravné prostředky. Byť tato skutečnost, jak bylo výše rozvedeno, nemění nic na správném závěru samosoudce Okresního soudu v Chebu a trestního senátu Krajského soudu v Plzni, že užívání čerpací stanice po 25. 4. 2003 bylo protiprávní, je nutno ji posuzovat v celkovém kontextu. Zákonodárce zajisté měl důvod k tomu, proč skutkovou podstatu trestného činu podle § 249a odst. 1 do trestního zákona včlenil, a to i v podobě neoprávněného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru poté, co dřívější užívací titul odpadl. Ze spisu dále vyplývá, že mezi společnostmi K., s. r. o., a B. T., a. s., se vedl letitý občansko právní spor ohledně výše nájemného a vyklizení též i v souvislosti s tím, že čerpací stanice byla postavena na pozemku patřícím společnosti K., s. r. o., což zjevně ovlivnilo subjektivní přesvědčení obviněného o správnosti toho, co jako jednatel společnosti v její prospěch činil. Odvolací soud také nevysvětlil v jakém smyslu obchodní význam čerpací stanice , který nijak blíže nekonkretizoval, společenskou nebezpečnost jednání obviněného zvyšoval. V souvislosti s posuzováním doby neoprávněného užívání předmětného nebytového prostoru bylo namístě vzít větší měrou v úvahu prohlášení konkurzu na majetek společnost K., s. r. o., dnem 4. 12. 2002, což značně omezovalo, ne-li zcela znemožňovalo manipulovat s majetkem společnosti bez souhlasu správce konkurzní podstaty, byť by se jednalo jen o přemístění zboží z čerpací stanice neuvedeno kam, které by mohlo způsobit na majetku společnosti K., s. r. o., ztráty či jinou škodu. Zcela odmítnout obhajobu obviněného v tomto směru nebylo tudíž důvodné.

Po posouzení všech uvedených skutečností ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného, tedy materiální podmínka trestného činu, nebyla v této trestní věci splněna, neboť čin obviněného pro významné polehčující okolnosti se projevuje celkovou nízkou závažností a tím nedosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Při svém rozhodování vzal přitom Nejvyšší soud v úvahu také závěry plynoucí z výše citovaného nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 4/04. Protože všechna uvedená zjištění a závěry svědčí o nedostatku materiální stránky uvedeného trestného činu, Nejvyšší soud shledal, že zažalovaný skutek není trestným činem, neboť nenaplňuje všechny znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. ani jiného trestného činu a rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2006, sp. zn. 6 To 293/2006, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. 3 T 11/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud znovu rozhodl tak, že obviněného J. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil. V souladu s ustanovením § 229 odst. 3 tr. ř. poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik