7 Tdo 1362/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1362/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. ledna 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 6 To 333/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 73/2005, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 5 T 73/2005, byl obviněný J. J. uznán vinným trestnými činy pod bodem 1) omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. ve vícečinném souběhu s pokusem podle § 8 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2) vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., pod bodem 3) ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., pod bodem 4) ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., pod bodem 5) vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., pod bodem 6) krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a byl odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, přičemž byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 5 T 154/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to nože a žiletky s krabičkou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný do všech výroků napadeného rozhodnutí a státní zástupce do výroku o trestu a to v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 6 To 333/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 5) a ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o trestu propadnutí věci. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho za trestné činy pod body 1), 2), 3), 4), 6), které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věci, a to 1 ks žiletky.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Za podstatnou vadu považuje obviněný to, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval o nepřezkoumatelném rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně není na hranici přezkoumatelnosti, jak uvádí ve svém rozhodnutí soud druhého stupně, ale je podle obviněného nepřezkoumatelný zcela, neboť výrok tohoto rozsudku není údajně odůvodněn tak, jak požaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Obsah odůvodnění rozhodnutí se podle něj zaměřuje toliko na popis skutkového stavu a obsah výpovědí jednotlivých svědků a ta nejpodstatnější část odůvodnění, tj. podle obviněného úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, údajně zcela absentují. Obviněný má tedy za to, že z těchto důvodů je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné a mělo být zrušeno. Krajský soud tak však neučinil, přezkoumal tento nepřezkoumatelný rozsudek a podle obviněného sám ve snaze napravit nedostatky soudu prvního stupně, provedl činnost, která v daném případě náležela výlučně soudu prvního stupně.

Obviněný dále namítá, že rozhodnutí krajského soudu ohledně trestu propadnutí věci, a to 1 ks žiletky je nezákonné, neboť údajně nebylo žádným způsobem prokázáno, že se jedná o žiletku, která měla být použita ke spáchání trestného činu. Krajský soud podle něj nezdůvodnil, jak dospěl k tomuto závěru, když na žiletce nebyly nalezeny žádné stopy krve ani jiné důkazy svědčící pro tento závěr.

Soudy obou stupňů dále pochybily tím, že v jejich rozhodnutích údajně zcela absentuje úvaha o subjektivní stránce trestného činu. Soudy se podle obviněného opominuly zabývat subjektivní stránkou trestného činu a tuto otázku jak ve výroku, tak v odůvodnění svých rozhodnutí zcela ignorovaly.

Na závěr obviněný vytýkal, že krajský soud nejenže nepochopil jeho obhajobu týkající se skutku pod bodem 4), ale údajně ji zkreslil. Obviněný od počátku řízení tvrdil, že poškozené dal pouze dvě facky, a to na cestě z restaurace a od napadení u pláže jezera v obci P., kde poškozená utrpěla závažná poranění se distancoval a podotkl, že i on sám byl napaden. Dále zdůraznil, že vše logicky vysvětlil podle skutečnosti, jak se věc stala. Obviněný dále u všech skutků poukázal na podstatné rozpory v důkazech, s tím, že k těmto rozporům mělo být přihlédnuto přinejmenším při rozhodování o výši trestu. U skutků pod body 1), 2), 3), 5) proti němu stojí údajně pouze rozporuplná výpověď poškozené a sám krajský soud připustil u skutku pod bodem 4) skutečnost, že svědci nebyli schopni se shodnout ve všech podstatných i méně podstatných okolnostech. Obviněný uzavřel, že se skutků, za které byl odsouzen, nedopustil a rozsudky soudů obou stupňů považuje za nespravedlivé.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný v souvislosti se zrušením napadeného rozhodnutí nebere do vazby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v dovolání vytýká soudům obou stupňů pouze odlišné hodnocení důkazů, než jaké by si sám představoval. Státní zástupkyně konstatuje, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného a má tedy za to, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř. a uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Jak ale vyplývá z obsáhlého dovolání obviněného, žádná z uplatněných námitek věcně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný veškeré své námitky buduje na tvrzení své neviny a jeho námitky směřují proti zjištěnému skutkovému stavu. Obviněný namítá údajné podstatné rozpory v důkazech především ve výpovědích poškozené a ostatních svědků, které soudy nesprávně vyhodnotily. Těmito námitkami obviněný brojí proti správnosti hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů a snaží se prosadit svoji verzi skutkového děje s tím, že mu spáchání předmětných trestných činů nebylo prokázáno. Vyplývá to jednoznačně i z jeho tvrzení, že se skutků, jimiž byl uznán vinným, nedopustil. Nejvyšší soud se také nezabýval námitkami obviněného ohledně údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť rozhodnutí nebylo podle obviněného náležitě odůvodněno a námitkami týkajícími se subjektivní stránky trestných činů, kdy obviněný tvrdí, že soudy obou stupňů otázku zavinění ve výroku a odůvodnění zcela ignorovaly a v rozhodnutích údajně zcela absentují úvahy ohledně subjektivní stránky. Je zřejmé, že tyto námitky obviněného směřují toliko proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Pokud jde o námitky obviněného ohledně subjektivní stránky trestných činů, považuje Nejvyšší soud za nutné nad rámec dovolání podotknout, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se soudy touto otázkou zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí vyložily jakými úvahami se řídily při svých závěrech o konkrétní formě zavinění, byť ne podrobně a u každého skutku (např. rozsudek odvolacího soudu str. 19 ve formě úmyslu nepřímého ; str. 22 jednal v úmyslu přímém ; u jednání ve stadiu pokusu pak jiná forma zavinění než přímý úmysl, je vyloučena). Je tedy zřejmé, že námitka obviněného v tom smyslu, že v rozhodnutích zcela absentuje úvaha o subjektivní stránce, je nepravdivá. Obviněný tedy nenamítá nesprávné právní posouzení skutku pro absenci zavinění ve formě úmyslu, ale namítá toliko nedostatečnost odůvodnění s tím, že se soudy opominuly zabývat subjektivní stránkou, resp. že forma zavinění není explicitně uvedena jak ve výroku, tak v odůvodnění a nemůže být implicitně vyvozována z popisu skutku. Této námitce ale nelze přisvědčit, protože forma zavinění musí vyplývat z popisu skutku a přímo v něm se neuvádí. Pouze v případě, že forma zavinění je formálním znakem (přímo uvedena) skutkové podstaty daného trestného činu, uvádí se v tzv. právní větě výroku o vině, jak to učinil soud prvního stupně u výroků pod body 1, 3 a 4 rozsudku.

Takové námitky ale nelze úspěšně uplatňovat v řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem určeným pouze k nápravě těch procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Mezi tyto vady ale nepatří nedostatky v zjištění skutkového stavu, kterým se zabývá především soud I. stupně, případně soud odvolací nebo námitky proti správnosti hodnocení důkazů soudy ani námitky, které směřují výhradně proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí těchto soudů přitom vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a zjištěným skutkovým stavem na straně jedné a právním posouzení věci na straně druhé, takže Nejvyšší soud v tomto směru neshledal žádný rozpor. Z popisu jednotlivých skutků je pak zřejmé i naplnění subjektivní stránky jednotlivých trestných činů.

K námitce ohledně trestu propadnutí věci (žiletky) nutno uvést, že tuto nelze rovněž podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nehledě na zřejmou nicotnost tohoto trestu, lze námitku nezákonnosti trestu uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jako uložení trestu, který zákon nepřipouští. Tento důvod dovolání ale obviněný neuplatnil. I v tomto případě jsou navíc námitky obviněného zaměřeny především proti nedostatku odůvodnění a také správnosti skutkového zjištění, že daná žiletka byla použita ke spáchání trestného činu.

Protože námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr . ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr.Michal Mikláš