7 Tdo 1357/2003
Datum rozhodnutí: 04.12.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1357/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 12. 2003 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 2 To 543/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 66/2003 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. T. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 2 To 543/2003, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 3 T 66/2003. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. T. a M. P. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené obchodní společnosti H. l., a. s., H., ve výši 30.021,50 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato obchodní společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a o trestu i ohledně spoluobviněného M. P.

Podle zjištění Okresního soudu v Šumperku se obviněný J. T. trestného činu dopustil tím, že jako pracovník obchodní společnosti H. l., a. s., v přesně nezjištěné době od počátku srpna 2002 do 13. 9. 2002 přesvědčil spoluobviněného M. P., který byl zaměstnán jako lesní na polesí V. M. u H. l., a. s., aby bez vědomí této obchodní společnosti připravil k odcizení 15 20 kubických metrů kulatiny, což spoluobviněný M. P. učinil, v lesním porostu v úseku S., okr. Š., připravil 15,19 kubických metrů kulatiny v hodnotě nejméně 30.021,50 Kč, jež byla následně po vzájemné dohodě převezena do obce M. M., okr. Š., odkud byla dne 16. 9. 2002 za přítomnosti obviněného J. T., který se účastnil na jejím nakládání a následném odvozu, dopravena dalšímu odběrateli.

Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině, výroku o trestu i výroku o náhradě škody a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek, jak byl soudy zjištěn, by podle něj bylo možno posoudit jako trestnou součinnost podle § 9 odst. 2 tr. zák., příp. podle § 10 tr. zák., což však soudy neučinily. Především však vytkl, že se kulatiny nezmocnil a nepřisvojil si ji, v důsledku čehož mohl být skutek posouzen toliko jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák., byla-li by prokázána též jeho subjektivní stránka. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a aby Okresnímu soudu v Šumperku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze především namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu jsou veškeré výhrady obviněného, které směřovaly proti správnosti skutkových zjištění. Obviněný vytkl, že z provedených důkazů vyplynulo, že spoluobviněný M. P. kulatinu odňal z dispozice vlastníka již v roce 2001 a že se tak stalo bez jeho součinnosti. V důsledku toho bylo možno podle něj skutek právně posoudit toliko jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. Je zřejmé, že obviněný v tomto rozsahu založil dovolání na skutkových námitkách, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu krádeže nedopustil. Vady, které napadenému usnesení a přecházejícímu řízení v tomto směru vytýkal, mají povahu vad skutkových, které však žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. nezakládají.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, a namítl, že měl být posouzen jako spolupachatel (§ 9 odst. 2 tr. zák.), event. účastník trestného činu (§ 10 tr. zák.).

Takto uplatněné námitky obviněného nemohou evidentně obstát.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli malou.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Šumperku se podává, že soud pokládal u obviněného J. T. jakož i spoluobviněného M. P. za naplněné ty znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že společným jednáním si přisvojili cizí věc tím, že se jí zmocnili a způsobili tak škodu nikoli malou. Je zjevné, že součástí takto formulované právní věty je i právní závěr o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Skutková část výroku o vině rozsudku okresního soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky spolupachatelství uvedeného trestného činu evidentně naplňují.

Tato skutková zjištění vyjadřují vedle následku, tj. škody nikoli malé, též jednání obviněného, které má povahu přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocnil. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným M. P. připravil spoluobviněný M. P. bez vědomí a souhlasu vlastníka k odcizení kulatinu a ta pak byla za přítomnosti obviněného J. T. a za jeho účasti při nakládání odvezena dalšímu odběrateli. Jednání obou obviněných se vyznačovalo společným úmyslem, zahrnujícím jak jejich společné jednání, tak dosažení společného cíle. Tento závěr vylučuje, že by se mohlo jednat o některou z forem účastenství na trestném činu podle § 10 odst. 1 tr. zák., jak též dovolatel naznačuje.

Obviněný nezpochybnil, že skutek, jak byl soudy zjištěn a popsán, by mohl být kvalifikován jako spolupachatelství trestného činu. Podle jeho názoru tak však soudy neučinily a pochybily, když jej uznaly vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., aniž by aplikovaly též ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění, znění právní věty i odpovídající část odůvodnění rozsudku okresního soudu jasně vyplývá, že obviněný byl uznán vinným jako spolupachatel trestného činu. Okolnost, že ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. není výslovně uvedeno ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, na tomto závěru nic nemění. Z definice spolupachatelství, jak je zakotvena v § 9 odst. 2 tr. zák., je zřejmé, že spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, která by rozšiřovala trestní odpovědnost za hranice jednotlivých skutkových podstat trestných činů (na rozdíl od účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák.), a proto výslovná citace ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině není nutná (viz rozh. č. 27/1984 Bulletinu býv. Nejvyššího soudu ČSR).

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vypracovala:

JUDr. Věra Kůrková