7 Tdo 1342/2010
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 30 tr. ř.



7 Tdo 1342/2010-83

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. Ch., roz. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 11 To 88/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 15/98, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 9 T 15/98, byl obviněný M. Ch. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona (ad 10 výroku o vině), resp. odst. 4 tr. zákona (ad 1 7, 9, 25 výroku o vině), porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona (ad 10 výroku o vině), podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona (ad 8, 23 výroku o vině), útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákona (ad 22 výroku o vině), resp. odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona (ad 21 výroku o vině), nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákona (ad 25 výroku o vině) a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona (ad 22 výrok o vině). Za těchto devět trestných činů, spáchaných z podstatné části ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona s dalšími čtyřmi spoluobviněnými, byl M. Ch. odsouzen podle § 247 odst. 4 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona do věznice se zvýšenou ostrahou, dále podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 3 tr. zákona k peněžitému trestu ve výši 500.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku, a podle § 49 odst. 1 tr. zákona k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 5 let. Tímž rozsudkem bylo rozhodnuto také o dalších sedmi spoluobviněných.

Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal obviněný, a v jeho neprospěch státní zástupce, odvolání, o kterých Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. 11 To 170/99, tak, že odvolání obviněného M. Ch. podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, a k odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2 tr. ř. v bodě 31 obžaloby vrátil věc soudu I. stupně, aby rozhodl o chybějícím výroku.

Po dalším řízení před Ústavním soudem ČR, a také před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, jak je podrobně popsáno na str. 8 9 tímto dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud ČR nálezem ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 13/06, zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000, č. j. 11 To 170/99-4015, v bodě I. a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.

Proto vrchní soud podruhé rozhodl jako soud odvolací tak, že rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 11 To 88/2008, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině v bodech 1 7, 9, 25, a v celém výroku o trestu. Nově obviněného uznal vinným v rozsahu zrušení na stejném skutkovém základě trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona (ad 1 9 výroku o vině) a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy a trestné činy, které zůstaly v rozsudku soudu I. stupně nezměněny, uložil obviněnému podle § 247 odst. 4 a § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný, o jeden rok kratší, trest odnětí svobody v trvání 7 let, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do mírnějšího typu věznice s ostrahou. Současně mu uložil opět i trest peněžitý a zákazu činnosti ve stejné výměře, jak byly uloženy soudem I. stupně.

Vzhledem ke změně trestního řádu v ustanovení § 12 odst. 12 zákonem č. 265/2001 Sb., obviněného M. Ch. podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby ohledně 8 dílčích útoků, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky obviněný spáchal.
II. Proti citovanému druhému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího podal obviněný M. Ch. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c), d), e) a g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje v tom, že dva soudci ze senátu vrchního soudu byli po zásahu Evropského soudu z této věci vyloučeni a obviněný má zato, že ani JUDr. Ľubomír Klimáček se nedokáže oprostit od právního názoru, který si utvořil ještě v době, kdy v této věci rozhodoval spolu s vyloučenými kolegy. Naopak je toho názoru, že tento soudce bude mít tendence dokázat mu, že stěžovat si na soudce u Evropského soudu se nevyplácí a neodpouští, což také dosáhl, když má dne 20. 8. 2010 již podruhé nastoupit výkon již jednou vykonaného trestu odnětí svobody, znovu nesmí řídit motorová vozidla, ač od zbytku tohoto trestu již bylo v minulosti upuštěno a znovu je po něm vymáhán peněžitý trest, ač již byl v minulosti vykonán formou náhradního trestu odnětí svobody.

Důvod podjatosti soudce JUDr. Ľubomíra Klimáčka spatřuje obviněný také v tom, že vyloučil z obhajoby JUDr. Františka Bártíka, ač se tento sice 2x nedostavil k soudnímu jednání, ale o prvním soudem uváděném jednání nevěděl, neboť ho o něm nikdo neinformoval a nebyla tak splněna podmínka pro vyloučení z obhajoby. Jmenovaný soudce také podle obviněného nezákonným způsobem ustanovil obhájkyni JUDr. Irenu Slavíkovou, když argumentoval zásadou rychlosti a ekonomiky řízení před zákonným ustanovením, přičemž taková zásada trestního řízení ani není v žádném zákoně ukotvena. Každým svým úkonem tak tento soudce vzbuzoval u obviněného větší pochybnost o své nestrannosti stejně, jak tomu bylo v roce 2000 u dvou soudců původního senátu rozhodujícího ve věci. Podle obviněného by tak měl být JUDr. Ľubomír Klimáček vyloučeným z této trestní věci a stejně tak i celý Vrchní soud v Praze.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je podle obviněného dán tím, že při veřejném zasedání o odvolání neměl žádného obhájce, když jím zvolený obhájce JUDr. (správně Mgr.) František Klíma se k jednání nedostavil. Přítomen byl pouze obhájce JUDr. Vladislav Šíma, kterého si ale on nezvolil a nebyl ani ustanoven soudem, když soud ustanovil jeho obhájcem JUDr. Vladimíra Šímu. Měl-li také obhájce na plnou moc, nelze mu navíc ustanovit obhájce ex offo.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán podle obviněného tím, že se nemohl z důvodu nemoci účastnit veřejného zasedání o odvolání, což doložil neschopenkou od lékaře a přitom na své účasti výslovně trval. Přitom k vyjádření vrchního soudu k této záležitosti (pozn. na str. 12 odůvodnění rozsudku) uvedl, že lékařská diagnóza a podrobnosti o zdravotním stavu jsou lékařským tajemstvím, jehož se nelze dožadovat bez souhlasu pacienta.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že celé obnovené řízení po rozhodnutí Evropského soudu a Ústavního soudu vede k jeho dvojímu potrestání a pokládá jej proto za neústavní. Kdyby totiž k vymožení svých práv neinicioval řízení před uvedenými soudy, původní pravomocný odsuzující rozsudek by zůstal v platnosti, trest tímto rozsudkem uložený by vykonal již 9. 7. 2004 a zanedlouho by mohl žádat o zahlazení dosouzení. Opětovné trestní řízení ale skoro o 10 let později vedlo k rozsudku, což je pro něj samo o sobě nepříznivější a byl znovu nařízen výkon trestu odnětí svobody, zákazu činnosti i peněžitého trestu.

Existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že při ukládání peněžitého trestu ve výši 500.000,- Kč soud nebral v úvahu jeho aktuální osobní a majetkové poměry, jak ukládá § 54 odst. 1 tr. zákona. Vrchní soud vycházel pouze z jeho více než 10 let staré nabídky peněžité záruky a 12 let starého vyjádření. Vrchní soud přehlédl skutečnost, že mezitím se jeho majetkovou situací znovu zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře, který v roce 2004 konstatoval, že je nemajetný, navíc má vyživovací povinnost a z toho důvodu mu také odpustil úhradu obhajoby ex offo. Soudy se ohledně jeho majetkové situace mýlily již v roce 1999, resp. 2000, protože tehdy uložený peněžitý trest pro nemajetnost neuhradil a vykonal náhradní trest odnětí svobody. Peněžitý trest přitom nelze uložit je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Uložení tohoto trestu, jakož i vymáhání pořádkové pokuty ve výši 50.000,- Kč od roku 2000 vrchním soudem, svědčí také o tom, že tento soud nemůže být nestranný.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, ohledně námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že obviněný namítal podjatost předsedy senátu vrchního soudu již v původním řízení, ale jeho námitky nepovažuje za důvodné. Obviněný nespecifikuje z které části ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. dovozuje vyloučení JUDr. Ľubomíra Klimáčka, ale tyto důvody vyloučení musí mít zcela osobní a konkrétní povahu, a nelze je dovozovat z toho, že byly shledány u dalších členů senátu původně rozhodujícího ve věci. Důvodem vyloučení soudce nemůžou být přátelské nebo kolegiální vztahy mezi soudci a nelze je dovozovat ani z toho, že JUDr. Ľubomír Klimáček, jehož se důvody vyloučení členů původního senátu absolutně netýkají, provedl ve věci některé procesní úkony neodpovídající představám obviněného. Přitom namítaný postup předsedy senátu, při rozhodování o vyloučení obhájce JUDr. Františka Bártíka z obhajoby, byl na podkladě stížnosti obviněného přezkoumán Nejvyšším soudem ČR, který žádné pochybení v postupu předsedy senátu neshledal (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 11 Tvo 3/2010). Ani okolnost, že soudce byl činný při vydání rozhodnutí zrušeného následně na podkladě řádného nebo mimořádného opravného prostředku, není podle § 30 odst. 1, 2 tr. ř. důvodem vyloučení soudce. Spekulace obviněného o podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze, se pak zcela vymykají z rámce tohoto ustanovení zákona.

K námitkám obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce uvedl, že u veřejného zasedání dne 30. 4. 2010 byl obviněný obhajován JUDr. Vladimírem Šímou, o jehož ustanovení soudem nevznikají pochybnosti. Obviněný si sice zvolil obhájce Mgr. Františka Klímu, ale podle spisového materiálu, které má státní zastupitelství k dispozici, oznámení o změně obhájce a plná moc zvoleného obhájce byly soudu doručeny až 29. 4. 2010. S poukazem na ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. je proto státní zástupce toho názoru, že byly splněny všechny podmínky k obhajobě JUDr. Vladimírem Šímou u veřejného zasedání, když změnu obhájce jeden den před konáním veřejného zasedání lze hodnotit jako pokus obviněného o zmaření dalšího veřejného zasedání a jeho další obstrukci.

K námitkám obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, čímž dal odvolací soud najevo, že jeho osobní účast u veřejného zasedání nepovažuje za nutnou. Proto by v zásadě bylo možno konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, i kdyby svoji neúčast řádně omluvil. K řádné omluvě ale nedošlo, protože svoji údajnou zdravotní nezpůsobilost k účasti na veřejném zasedání doložil potvrzením o pracovní neschopnosti bez uvedení diagnózy a konkrétních důvodů, které mu v účasti bránily. Potvrzení o pracovní neschopnosti navíc samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný skutečně není ze zdravotních důvodů schopen účasti u veřejného zasedání a je na něm, aby svoje zdravotní důvody náležitě doložil. Protože obviněný byl o veřejném zasedání pouze vyrozuměn a jeho omluva neúčasti nebyla dostatečná, neshledal státní zástupce ani v tomto směru námitky obviněného důvodnými.

Stejný názor vyjádřil státní zástupce i k námitkám obviněného ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když zákaz dvojího trestání obsažený v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se uplatní jen tehdy, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Tak tomu bylo v daném případě, a výkon části uloženého trestu nezakládá žádný důvod nepřípustnosti trestního stíhání.
K námitkám ohledně peněžitého trestu státní zástupce uvedl, že tyto neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze k nim proto přihlížet.

Dovolání obviněného proto státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo odmítnuto v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. První uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán, směřuje proti předsedovi senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Ľubomíru Klimáčkovi, který byl členem senátu odvolacího soudu, který poprvé rozhodl o odvolání obviněného a státního zástupce usnesením ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. 11 To 170/99. V novém řízení o odvolání obviněného, v důsledku zrušujícího nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 13/06, obviněný vznesl námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Ľubomíra Klimáčka již svým podáním ze dne 28. 1. 2009. K této námitce Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 11 To 88/2008 (č. l. 5183 tr. spisu) tak, že jmenovaný soudce není vyloučen z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení. Stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 11 Tvo 5/2009, zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. (č. l. 5194 tr. spisu). O další námitce podjatosti vůči JUDr. Ľubomíru Klimáčkovi v souvislosti s jeho rozhodnutím o vyloučení zvoleného obhájce obviněného (JUDr. Františka Bártíka) z obhajování, bylo stejným způsobem rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. 11 To 88/2008 (č. l. 5242 tr. spisu) a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 11 Tvo 17/2010 (č. l. 5332 tr. spisu).

Opět námitku podjatosti JUDr. Ľubomíra Klimáčka obviněný uplatňuje v dovolání s tím, že tento byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, protože byl členem senátu v této věci, jehož dva zbývající členové byli již z této trestní věci vyloučeni, a nedokáže se oprostit od právního názoru utvořeného již v době, kdy rozhodoval spolu s těmito vyloučenými kolegy. Naopak u něj předpokládá tendenci dokázat mu, že se nevyplácí stěžovat si na soudce u Evropského soudu, což dovozuje z toho, že má již podruhé nastoupit v této věci již jednou vykonaný trest odnětí svobody a také další druhy trestu. Důvody podjatosti jmenovaného soudce obviněný spatřuje také v tom, že vyloučil v rozporu se zákonem z obhajoby jeho zvoleného obhájce JUDr. Františka Bártíka a nezákonně mu ustanovil obhájkyni JUDr. Irenu Slavíkovou. V jednání a postojích JUDr. Ľubomíra Klimáčka proto obviněný spatřuje skutečnosti, které v něm vzbuzují pochybnosti o jeho nestrannosti.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze-li u něj mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Další důvody vyloučení uvedené v ustanovení § 30 odst. 2, 3 tr. ř. v tomto případě nepřichází v úvahu. Pochybnosti, že soudce nemůže nestranně rozhodovat tak může v této věci, z hlediska uplatněných námitek, založit jeho poměr k projednávané věci, k obviněnému nebo k jeho obhájci.

Za okolnost zakládající pochybnost o nestrannosti soudce pro poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., ale nemůže být považována pouhá skutečnost, že se soudce v jiném složení senátu již předtím podílel na rozhodování ve věci. Vyloučení soudce z tohoto důvodu by mohla založit pouze taková konkrétní skutečnost, která by svědčila pro závěr, že právě pro tuto konkrétní skutečnost není soudce schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Takovouto konkrétní skutečností ale není pouze to, že soudce již jednou ve věci rozhodoval v jiném složení senátu se soudci, kteří byli mezitím z rozhodování vyloučeni, protože důvody vyloučení těchto dvou soudců neměly k soudci JUDr. Ľubomíru Klimáčkovi žádný vztah. Přitom námitka obviněného, že si lze jen těžko představit, aby tento soudce zásadně měnil původní rozhodnutí vrchního soudu, je pouhou spekulací bez reálného podkladu. Rozhodnutí vrchního soudu nebylo pouze rozhodnutím JUDr. Ľubomíra Klimáčka, ale tříčlenného senátu, které bylo výsledkem hlasování tohoto senátu. Obviněný přitom vůbec neví jakým způsobem tento soudce při prvním rozhodnutí hlasoval, a zda nebyl zbývajícími soudci (následně vyloučenými) přehlasován, když rozhodující je většina hlasů. Totéž platí i pro nové rozhodnutí vrchního soudu o odvolání obviněného. V této souvislosti lze poukázat například na ničím nepodloženou námitku obviněného, že mu jmenovaný soudce bude chtít dokázat, že se nevyplácí stěžovat si na soudce, čehož údajně již také plně dosáhl tím, že musí opět nastoupit výkon již jednou vykonaného trestu odnětí svobody. Přitom to byl právě JUDr. Ľubomír Klimáček, který se jako předseda senátu podílel na rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo zrušeno vadné rozhodnutí o započtení tohoto druhu trestu, a v odůvodnění zrušujícího usnesení výslovně uvedl, že nařízení výkonu tohoto trestu nepřichází do úvahy (usnesení ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 11 To 65/2010 č. l. 5416 tr. spisu).

Je tedy zřejmé, že obviněný důvody podjatosti JUDr. Ľubomíra Klimáčka, a tedy i jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v této jeho trestní věci, spatřuje primárně v tom, že se podílel jako soudce již na prvním rozhodnutí odvolacího soudu, které obviněný považuje za meritorně nesprávné. Důvody vyloučení tak obviněný spatřuje ve způsobu rozhodnutí vrchního soudu, s kterým se neztotožňuje. Potvrzují to i další námitky (resp. důvody) obviněného, že tento soudce v rozporu se zákonem vyloučil z obhajoby jím zvoleného obhájce a nezákonně ustanovil obhájkyní JUDr. Irenu Slavíkovou.

Proto Nejvyšší soud znovu opakuje své důvody, které již uvedl ve svém usnesení ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 11 Tvo 17/2010, kterým zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného proti rozhodnutí o jeho již dříve uplatněné námitce podjatosti. Podjatost předsedy senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Ľubomíra Klimáčka spatřuje obviněný M. Ch. v jeho přístupu k trestní věci obviněného, zejména několika rozhodnutími, které se týkaly obhajoby obviněného. Těmito svým rozhodnutími si JUDr. Ľubomír Klimáček rozhodně nevytvořil poměr k projednávané věci ani osobám, který by založil důvod k jeho vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu a soudní praxi, ze které jednoznačně vyplývá, že pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Rozhodnutí předsedy senátu vrchního soudu JUDr. Ľubomíra Klimáčka o vyloučení JUDr. Františka Bártíka z obhajování obviněného M. Ch., neznamená naplnění důvodů pro vyloučení tohoto soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k projednávané věci nebo osobě. Tento poměr by musel mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně. Odlišný právní názor soudce v případě, v němž rozhodl v neprospěch nebo odlišně od právního názoru obviněného M. Ch., nelze považovat za poměr k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu k vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, nebo i Ústavního soudu vnitřně ztotožní. Pokud se týká námitky obviněného k podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze, tak tato není vzhledem ke konstantní judikatuře přípustná. Na těchto již jednou uvedených důvodech Nejvyšší soud i nyní setrvává. Zákonnost rozhodnutí předsedy senátu JUDr. Ľubomíra Klimáčka o vyloučení obviněným zvoleného obhájce JUDr. Františka Bártíka z obhajování, přitom Nejvyšší soud potvrdil svým usnesením ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 11 Tvo 3/2010, kterým stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl (č. l. 5219 tr. spisu).

Obviněný tak v dovolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly založit pochybnosti o tom, že by JUDr. Ľubomír Klimáček nemohl v této trestní věci nestranně rozhodovat a které by naplňovaly některý z důvodů podjatosti uvedených v ustanovení § 30 tr. ř. Ze strany obviněného se jedná pouze o opakování námitek z průběhu trestního stíhání, s kterými se již předtím v tomto řízení Nejvyšší soud neztotožnil a jejich podstatou je nesouhlas obviněného s procesními úkony JUDr. Ľubomíra Klimáčka v této trestní věci, které ale byly shledány v souladu se zákonem, a to včetně těch, jak je dále uvedeno v souvislosti s dalšími uplatněnými důvody dovolání. Proto Nejvyšší soud považuje tyto námitky za zjevně neopodstatněné a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není ve věci naplněn.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., spočívající v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, spatřuje obviněný v tom, že při veřejném zasedání (dne 30. 4. 2010) neměl žádného obhájce, protože jím zvolený obhájce Mgr. František Klíma se k jednání nedostavil a byl přítomen pouze obhájce JUDr. Vladislav Šíma, kterého si ale on nezvolil a nebyl podle jeho názoru ani ustanoven soudem, když soudem měl být ustanoven JUDr. Vladimír Šíma.

Z opatření předsedy senátu JUDr. Ľubomíra Klimáčka na č. l. 5237 tr. spisu Nejvyšší soud zjistil, že dne 16. 4. 2010 byl obviněnému podle § 39 tr. ř. ustanoven obhájce JUDr. Vladimír Šíma, advokátní kancelář Mánesova 56, Praha 2. Z protokolu o veřejném zasedání dne 30. 4. 2010 (č. l. 5252 tr. spisu) pak vyplývá, že byl osobně přítomen právě tento ustanovený obhájce, jehož totožnost byla také ověřena průkazem České advokátní komory č. 1846. K opatření předsedy senátu o ustanovení obhájce JUDr. Vladimíra Šímy je přiložena doručenka prokazující doručení tohoto opatření obhájci, kde je ale jako adresát uveden JUDr. Vladislav Šíma, AK Mánesova 56, Praha 2, a rovněž převzetí této zásilky je potvrzeno podpisem a razítkem JUDr. Vladislava Šímy se stejnou adresou. Tento obhájce také dne 18. 5. 2010 předložil Vrchnímu soudu v Praze vyúčtování odměny advokáta a náhrady hotových výdajů a o tomto návrhu bylo rozhodnuto u soudu I. stupně usnesením ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 9 T 15/98 (č. l. 5386 tr. spisu), které obviněný napadl stížností. Již v této stížnosti obviněný namítal, že soudem byl ustanoven obhájce JUDr. Vladimír Šíma, a nikoliv JUDr. Vladislav Šíma, který se podle jeho názoru dostavil na jednání soudu svévolně. O této stížnosti rozhodl Vrchní soud v Praze usnesení ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. 1 To 178/2010, a to tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. K uvedené námitce obviněného vrchní soud v odůvodnění usnesení uvedl, že v opatření o ustanovení obhájce došlo k pochybení a bylo uvedeno špatné křestní jméno advokáta, který se ve skutečnosti jmenuje JUDr. Vladislav Šíma, jak je také uvedeno v pořadníku (advokátů) podle § 39 odst. 2 tr. ř., takže je nepochybné, že se jedná o jednu a tu samou osobu identifikovanou nejen titulem a příjmením, ale také sídlem advokátní kanceláře.

Z uvedeného je zřejmé, že obhájce JUDr. Vladislav Šíma byl řádně ustanoven soudem a byl přítomen veřejnému zasedání odvolacího soudu dne 30. 4. 2010, což také Nejvyšší soud prověřil u České advokátní komory, z jejíhož sdělení vyplývá, že držitelem průkazu č. 1846 (předložen obhájcem u veřejného zasedání) je právě tento advokát. Námitka obviněného, která vychází toliko z písařské chyby, je proto zjevně neopodstatněná a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není ve věci dán.

Namítá-li obviněný přednost jím zvoleného obhájce před obhájcem ustanoveným soudem, Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř., z kterého vyplývá, že změnu obhájce je třeba soudu oznámit včas tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě. Obviněný se o tom, že mu soud za obhájce ustanovil JUDr. Vladislava Šímu, dozvěděl dne 23. 4. 2010, přesto sám udělil plnou moc k obhajobě Mgr. Františku Klímovi až dne 29. 4. 2010, tj. jeden den před termínem veřejného zasedání, přičemž ze sdělení tohoto advokáta (č. l. 5315 tr. spisu) vyplývá, že při převzetí právního zastoupení dne 29. 4. 2010 jej obviněný neinformoval o termínu konání veřejného zasedání dne 30. 4. 2010. Tento postup obviněného se tak jeví jako účelový, když neměl zájem na tom, aby se tento nově zvolený obhájce dostavil k veřejnému zasedání dne 30. 4. 2010, a při omluvě vlastní nepřítomnosti z důvodu pracovní neschopnosti tak chtěl zmařit další, v pořadí již pátý nařízený termín veřejného zasedání k projednání jeho odvolání.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá, že se veřejného zasedání z důvodu nemoci nemohl účastnit, což doložil neschopenkou od lékaře a přitom na své účasti výslovně trval.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Z trestní spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl o konání veřejného zasedání dne 30. 4. 2010 od 09.00 hod. vyrozumíván s upozorněním, že onemocnění soud omluví pouze tehdy, bude-li doloženo lékařským potvrzením ve kterém bude uvedeno, že zdravotní stav brání dotyčné osobě v účasti na jednání soudu (č. l. 5227 tr. spisu). Obviněnému byla zásilka s vyrozuměním o konání veřejného zasedání dne 30. 4. 2010, spolu s uvedeným upozorněním, doručena dne 7. 4. 2010. Dne 30. 4. 2010 byla vrchnímu soudu v 07.50 hod. (osobně) doručena omluva obviněného z veřejného zasedání, které mělo být téhož dne v podstatě za jednu hodinu zahájeno (č. l. 5248 tr. spisu). V této písemné omluvě obviněný uvedl, že omlouvá z důvodu nemoci svoji nepřítomnost na veřejném zasedání dne 30. 4. 2010 a dalších, přikládá neschopenku, trvá na své přítomnosti u veřejného zasedání, a žádá o odročení do doby, než pominou jeho zdravotní potíže.

Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2010 pak vyplývá, že byl přítomen obhájce obviněného JUDr. Vladislav (v důsledku administrativního omylu uvedeno Vladimír) Šíma a obviněný se nedostavil. Dále předseda senátu konstatoval, že byla zachována lhůta k přípravě na veřejné zasedání u všech procesních stran. Konstatoval, že dnešního dne byly soudu doručeny dvě písemnosti (č. l. 5248 a 5249 tr. spisu), omluva obviněného z důvodu nemoci a kopie rozhodnutí o pracovní neschopnosti z 27. 4. 2010, bez uvedené diagnózy. Dále předseda senátu přečetl oznámení o změně obhájce s plnou mocí Mgr. Františka Klímy ze dne 29. 4. 2010, která byla sepsána a podepsána v Českých Budějovicích. Konstatoval rovněž obsah vyrozumění o veřejném zasedání, zaslaného obviněnému s ohledem na otázky vystavení pracovní neschopnosti. Konstatoval také, že Mgr. František Klíma se nedostavil ani neomluvil svojí neúčast. Po vyjádření přítomných stran bylo vyhlášeno rozhodnutí, že veřejné zasedání bude konáno, neboť jsou splněny podmínky uvedené v § 263 odst. 2, 3 tr. ř.

Nejvyšší soud z trestního spisu rovněž zjistil, že po zrušení původního rozhodnutí odvolacího soudu, bylo veřejné zasedání nařízeno poprvé na den 8. 12. 2008, poté 16. 2. 2009, 31. 8. 2009, 30. 11. 2009 a posléze dne 30. 4. 2010 bylo rozhodnuto odvolacím soudem rozsudkem, který obviněný napadl dovoláním, jež je předmětem tohoto řízení o dovolání.

Z uvedeného je zřejmé, že se předseda senátu opakovaně celkem 4x snažil projednat věc v řízení o odvolání, ale pokaždé byl nucen změnit termín veřejného zasedání z důvodů na straně obviněného, resp. jeho obhájce, jak je podrobně uvedeno na str. 10 11 napadeného rozsudku. Přitom již k prvnímu veřejnému zasedání dne 8. 12. 2008 se obviněný nedostavil z důvodu pracovní neschopnosti, nesouhlasil s jeho konáním v jeho nepřítomnosti a čtyři dny na to podal ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení nařízení veřejného zasedání s tím, aby bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu neústavnosti. Tím dal obviněný od počátku najevo, že nesouhlasí s dalším řízením o odvolání, považuje jej za neústavní a na tomto svém názoru přes rozhodnutí Ústavního soudu ČR setrvává doposud, když i v dovolání namítá neústavnost tohoto řízení s tím, že podle jeho názoru vede k jeho dvojímu potrestání. Z tohoto pohledu se jednání obviněného, spočívající v opakovaném nedostavení se k veřejnému zasedání, v žádostech o jeho odročení, a současně v trvání na jeho osobní účasti, jakož i v iniciování změn obhájců a opakovaných námitkách podjatosti předsedy senátu, jeví jako snaha zmařit nové projednání jeho odvolání, které je podle něj neústavní.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem, a právo být slyšen, je základním prvkem práva na spravedlivý proces nejen ve smyslu uvedeného čl. 38 odst. 2 Listiny, ale také podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy jsou proto zásadně povinny vytvořit obviněnému prostor k uplatnění jeho práv, a to zejména za situace, kdy chce skutečně svá práva realizovat, trvá na své osobní účasti u veřejného zasedání, nebo dá řádně a včas soudu na vědomí, že se veřejného zasedání nemůže z objektivních důvodů zúčastnit, a má zájem se ho zúčastnit v budoucnu, což dá najevo tím, že požádá o odročení veřejného zasedání.

Na druhé straně jsou orgány činné v trestním řízení povinny zajistit účel trestního řízení a k tomu využít všech zákonných prostředků tak, aby nebyl ohrožován výkon spravedlnosti. Je tedy na nich, aby v konkrétní situaci rozlišily, zda omluva a žádost o odročení jsou jen záminkou k protahování řízení a nejedná se ze strany obviněného o pouhou obstrukci. Ze zákona, ani z mezinárodních smluv jimiž je Česká republika vázána, totiž nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat průběh řízení představám a požadavkům obviněného (nebo jeho obhájce) či jiných stran řízení.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti konstatoval, že obviněný v odvolacím řízení v roce 2000 i od roku 2008 protahoval a mařil projednání věci před odvolacím soudem, čehož dosahoval výměnou obhájců, předkládáním potvrzení o jejich i vlastním onemocnění, neúčasti obhájců na jednání, návrhy na odnětí a přikázání věci, návrhy na vyloučení soudců atd.

Namítá-li obviněný porušení ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání konaného dne 30. 4. 2010, Nejvyšší soud předně vycházel ze skutečnosti, že vzhledem k předchozí omluvě obviněného z důvodu pracovní neschopnosti, byl o tomto veřejném zasedání vyrozuměn také s výslovným poučením, že z lékařského potvrzení musí vyplývat, že mu jeho zdravotní stav brání v účasti na jednání soudu. Tento postup je odůvodněn tím, že samotné rozhodnutí o pracovní neschopnosti ještě neznamená, že se daná osoba nemůže dostavit ze zdravotních důvodů k soudu, protože účast na jednání soudu nelze srovnávat s výkonem pracovní činnosti. Vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 30. 4. 2010 od 09.00 hod. i s uvedeným poučením bylo obviněnému doručeno dne 7. 4. 2010, tj. o konání veřejného zasedání byl vyrozuměn řádně a včas, víc než tři týdny před termínem jeho konání. Přesto, že od dne 28. 4. 2010 měl být obviněný v dočasné pracovní neschopnosti (č. l. 5249 tr. spisu), soudu až v den konání veřejného zasedání bylo osobně doručeno, v podstatě pouhou jednu hodinu před zahájením veřejného zasedání dne 30. 4. 2010, lékařské rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 27. 4. 2010. Přitom obviněnému byly současně podle tohoto rozhodnutí také povoleny vycházky, a je tak zjevné, že nebyl upoután na lůžko. I když odvolací soud uvedl, že na tomto potvrzení nebyla uvedena diagnóza, k čemuž obviněný v dovolání namítá, že jde o lékařské tajemství, podstatné je, že obviněný zcela pominul upozornění soudu na nutnost doložení jeho skutečné neschopnosti dostavit se k veřejnému zasedání z důvodu nemoci. Z hlediska samotného trvání pracovní neschopnosti přitom již odvolací soud poukázal na přepisovanou dobu následné kontroly obviněného u lékaře, která se měla konat dne 2. 5. 2010, což je ale neděle a tedy den pracovního klidu. Pokud obviněný současně v den konání krátce před zahájením veřejného zasedání doručil vrchnímu soudu také plnou moc nově zvoleného obhájce Mgr. Františka Klímy s tím, že nesouhlasí, aby jeho obhajobu vykonávala jiná osoba, přičemž tuto plnou moc udělil obhájci v Českých Budějovicích den před konáním veřejného zasedání (dne 29. 4. 2010), a jak konstatoval vrchní soud, tedy v době obviněným tvrzené pracovní neschopnosti, je zřejmé, že případné zdravotní potíže obviněnému nebránily v tom, aby se v případě jeho skutečného zájmu osobně zúčastnil veřejného zasedání dne 30. 4. 2010.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněný byl o konání veřejného zasedání dne 30. 4. 2010 řádně a včas vyrozuměn, svoji neúčast na tomto jednání řádně neomluvil a přes jeho deklarovaný zájem na osobní účasti u veřejného zasedání neexistovaly žádné objektivní důvody, které by mu v osobní účasti bránily. Proto Nejvyšší soud neshledal porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl námitkami obviněného naplněn.

K dalšímu obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že trestní stíhání proti obviněnému bylo vedeno, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, Nejvyšší soud připomíná, že se k této otázce již jednou okrajově vyjádřil v usnesení ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 11 Tvo 29/2008 (č. l. 5158 tr. spisu), když uvedl, že zrušujícím nálezem Ústavního soudu ČR se věc vrací do stadia řízení o odvolání a bude znovu projednána Vrchním soudem v Praze. K této otázce se přitom již vyjádřil i samotný Ústavní soud ČR (č. l. 5174/sv. 19 tr. spisu), když usnesením ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 3050/08, odmítl ústavní stížnost obviněného, kterou se již tenkrát domáhal zrušení nařízení veřejného zasedání o odvolání a zastavení řízení jako neústavního. Obviněný přitom poukazoval na čl. 40 odst. 5 Listiny, podle kterého nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen. Ústavní soud ČR mj. uvedl, že nařízení veřejného zasedání je procení úkon do kterého nemůže nijak zasahovat, přičemž odkaz na porušení čl. 40 odst. 5 Listiny není na místě, protože předchozí rozhodnutí vrchního soudu ve věci bylo zrušeno, a tím se věc vrátila do stadia odvolacího řízení.

Důvody nepřípustnosti trestního stíhání upravuje ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Obviněný v podstatě namítá nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., tj. z důvodu, že dřívější stíhání proti němu pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu. V tomto ustanovení je ale současně uvedeno, že trestní stíhání je nepřípustné, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno . Bylo-li předchozí rozhodnutí vrchního soudu z podnětu obviněného zrušeno Ústavním soudem ČR, nemohl z důvodu odvolání obviněného nabýt odsuzující rozsudek soudu I. stupně právní moci a trestní stíhání obviněného tak neskončilo pravomocným rozsudkem soudu, k čemuž došlo až novým rozhodnutím vrchního soudu ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 11 To 88/2008. Tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není ve věci dán.

Nejvyšší soud nepřihlížel k námitkám obviněného proti uložení peněžitého trestu, které obviněný uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného spočívající ve své podstatě v tom, že nebyly splněny podmínky pro uložení tohoto trestu, nijak nesouvisí s právním posouzením skutku ani s tzv. jiným nesprávným hmotně právním posouzením. Tato námitka proto neodpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dalším obviněným uplatněným důvodům dovolání. Nad rámce dovolání k námitkám obviněného Nejvyšší soud pouze uvádí, že stejně jako výkon uloženého trestu odnětí svobody, tak ani výkon peněžitého trestu již nepřichází v úvahu, protože obviněný již také tento druh trestu vykonal náhradním způsobem. To ostatně v dovolání obviněný sám uvádí.

Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud zjistil, že část námitek obviněného nespadá pod uplatněné důvody dovolání, a ostatní námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš