7 Tdo 1336/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 220 odst. 1 tr. ř.



7 Tdo 1336/2013-38

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. ledna 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Bc. V. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 5 To 233/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 144/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 102 T 144/2011, byl obviněný Bc. V. H. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a v neprospěch obviněného státní zástupce, a to proti výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 5 To 233/2013, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným stejně jako soud I. stupně, t.j. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil ho podle § 175 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu služebního poměru u Policie ČR na dobu tří let. Odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Obviněný se trestných činů podle výroku rozsudku odvolacího soudu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době od 14. 1. 2011 do 18. 1. 2011 v H. , okres K. , při výkonu služby jako příslušník Police ČR v rozsudku konkrétně uvedeného zařazení, pod pohrůžkou zahájení trestního stíhání proti její osobě pro blíže neupřesněný trestný čin, nutil A. H. , a to přímo i nepřímo prostřednictvím její matky G. H. , ve věci vedené Policií ČR pod uvedeným č. j., týkající se podezření ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, která mu byla dne 17. 12. 2010 přidělena k prověřování podle § 158 odst. 1 tr. ř., aby A. H. jako svědkyně při budoucí výpovědi formou úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. proti své vůli uvedla, že skutečnosti, které o totožné věci sdělila policejnímu orgánu dne 10. 12. 2010 ve svém vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. se nezakládají na pravdě a že si vše vymyslela, přičemž takto činil tím způsobem, že nejprve dne 14. 1. 2011 kolem 11:30 hod. v Nemocnici v H. se A. H. prokázal jako příslušník Policie ČR a vyzval ji, aby se neprodleně dostavila na policejní útvar SKPV Havířov k podání vysvětlení v drogové trestní věci, ve které již podala vysvětlení dne 10. 12. 2010 v Č. T. a A. H. a její matce G. H. jak v Nemocnici v H. , tak na policejním útvaru SKPV v Havířově opakovaně sdělil, že prošetřovaná věc by se mohla obrátit proti A. H. , že na základě její výpovědi musejí zastíhat K. a že je třeba celou věc tzv. zamést pod koberec , přičemž G. H. by měla jako důvod změny svých tvrzení uvést, že dne 10. 12. 2010 vypovídala nepravdivě v důsledku vzteku a v psychickém rozrušení, a poté G. H. vyzval, aby se na policejní útvar SKPV v Havířově dostavila k sepsání úředního záznamu o podaném vysvětlení dne 17. 1. 2011, aniž by o úkonu, který s G. H. provedl dne 14. 1. 2011, sepsal jakýkoliv úřední záznam, a dne 17. 1. 2011 do informačního systému evidence trestního řízení vložil dokument obsahující smyšlené podané vysvětlení A. H. , datované dnem 17. 1. 2011, načež poté, co se A. H. odmítla ve dnech 17. 1. 2011 a 18. 1. 2011 k podání vysvětlení dostavit, opakovaně telefonicky vyzýval její matku G. H. , aby se její dcera dostavila k podání vysvětlení a změnila svá tvrzení oproti vysvětlení podanému dne 10. 12. 2010, přičemž dne 18. 1. 2011 v 7:26 hod. poté, co mu G. H. zopakovala, že její dcera svou výpověď ze dne 10. 12. 2010 nebude měnit, jmenované sdělil, že v takovém případě má její dcera A. H. počítat s tím, že bude proti ní zahájeno trestní stíhání, a to přesto, že si musel být vědom skutečnosti, že v dané věci nejsou splněny zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání A. H. pro některý trestný čin, přičemž jednal v úmyslu umožnit získat V. K. , M. A. , J. K. , které A. H. označila v podaném vysvětlení dne 10. 12. 2010 jako osoby, které ji podaly omamné a psychotropní látky, neoprávněný prospěch spočívající v tom, že uniknou trestnímu stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a tímto jednáním v rozporu s § 2 odst. 4, 5 tr. ř. jako orgán činný v trestním řízení nepostupoval v trestním řízení z úřední povinnosti co nejrychleji a tak, aby byl v dané věci zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozporu s ustanovením § 158 odst. 5 tr. ř. a ustanovením § 61 odst. 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, nesepsal o úkonu ze dne 14. 1. 2011 žádný úřední záznam, a dále v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 33 odst. 1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009, když jako policista, kterému bylo přiděleno k vyřízení trestní oznámení nebo jiný podnět, urychleně nečinil všechna potřebná šetření a opatření k objasnění věci a k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a směřující ke zjištění jeho pachatele.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že důkazy provedené v hlavním líčení jsou v příkrém rozporu s napadeným rozhodnutím a zejména vzhledem k provedenému dokazování se jeví rozhodnutí jako nelogické a neodpovídající dokazování. Obviněný se domnívá, že v jeho jednání neměl být spatřován žádný trestný čin, neboť znaky skutkové podstaty žádného trestného činu svým jednáním nenaplnil. Dále popisoval průběh trestního řízení s tím, že nalézací soud ve věci rozhodoval třikrát, odvolací soud nakonec ve věci sám nově rozhodl, když zrušil v celém rozsahu rozsudek nalézacího soudu, přičemž v celém rozsahu nahradil odůvodnění jeho rozsudku a rovněž upravil skutkovou větu, čímž měl podle obviněného zasáhnout do zásady totožnosti skutku. Podle obviněného ale odvolacímu soudu nepřísluší nahrazovat rozhodovací činnost nalézacího soudu tak, že zcela nahradí soud nalézací i pokud jde o odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně zpracování skutkové věty, stanovení právní kvalifikace a vyslovení výroku o trestu. Dále pak podrobně popsal svůj postup při sepsání úředního záznamu s A. H. s datem 14. 1. 2011 pořízený dne 17. 1. 2011, jeho zaevidování do ETŘ a následné zneplatnění dne 25. 1. 2011, přičemž uvedl, že záznam ze dne 17. 1. 2011 (pozn. omylem uvedeno 17.11. 2011) nebyl vedený jako trestní spis, ale jako obyčejné číslo jednací, a tedy toto nelze slučovat a brát ho ve smyslu ustanovení § 158 odst. 5 trestního řádu, protože nabyly zahájeny úkony ve věci § 158 odst. 3 trestního řádu . Obviněný je tak přesvědčen, že jeho jednání bylo zcela legálním postupem. Dále podotkl, že A. H. byla již při podání vysvětlení dne 10. 12. 2010 k uvedené protokolaci nucena a již příslušníci policie v Českém Těšíně, že se dopustili porušení zákona. Dále rozebral výpovědi G. H. , B. V. , Ing. R. C. a poukázal na CD nahrávku opatřenou dne 25. 1. 2011, ze které je zřejmé, že jako policisté nikomu nevyhrožovali, k ničemu nenutili a A. H. nic nepodsouvali. Na závěr uvedl, že po celou dobu trestního řízení nebyl brán ohled na zásadu in dubio pro reo.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2013 sp. zn. 5 To 233/2013, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 102 T 144/2011 a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného, kterými polemizuje o svědeckých výpovědích svědků a zejména o skutečnostech, které z nich měly anebo naopak neměly být prokázány, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť je jimi vytýkáno, jak soudy tyto důkazy hodnotily, jak se vypořádaly s rozpory mezi nimi a jak postupovaly při dokazování. Navíc námitka obviněného o tom, jak odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí, kterým dle jeho názoru nahradil odůvodnění nalézacího soudu, není podle státní zástupkyně vůbec přípustná, neboť podle § 265a odst. 4 tr. ř. není přípustné podat dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. Podle státní zástupkyně je z hlediska kvalifikace trestného jednání obviněného zcela irelevantní, zda šlo v dané věci hovořit o trestním spise či nikoliv, neboť tento ještě nebyl založen. Podstatou jeho jednání vůči poškozené bylo, donutit ji proti její vůli k tomu, aby uvedla, že skutečnosti, které již sdělila policejnímu orgánu v Českém Těšíně, se nezakládají na pravdě a že vše si vymyslela. Přitom ji vyzval, aby se neprodleně dostavila na policejní útvar k podání vysvětlení a její matce opakovaně sdělil, že prošetřovaná věc by se mohla obrátit proti ní a v případě, že se nedostaví ke změně svých předchozích tvrzení, má počítat se zahájením trestního stíhání, a to přesto, že podmínky pro zahájení trestního stíhání poškozené splněny nebyly.

Státní zástupkyně je tedy přesvědčena, že výhrady obviněného věcně neodpovídají zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu, a nenaplňují ani žádný jiný důvod podle § 265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obviněný v dovolání uplatnil z velké části shodné námitky, jimiž se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně v rámci řízení o odvolání obviněného (č. l. 751 a 753 a násl. tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že obviněný svými námitkami z velké části nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podstatou dovolání obviněného, je především zpochybnění skutkových zjištění soudů I. a II. stupně, prosazování své verze průběhu skutkového děje a zpochybnění věrohodnosti svědkyň A. H. a její matky G. H. Obviněný v dovolání podrobně popisuje svoji verzi jednání vůči A. H. a považuje ho za legální postup, rozebírá svědecké výpovědi A. H. , G. H. , B. V. , Ing. R. C. , CD nahrávku ze dne 25. 1. 2011, a vyvozuje z nich své vlastní závěry odlišné od závěrů soudů, jak je v podstatě shodně vyjádřily ve výroku o vině. Obviněný nepovažuje své jednání za trestné, ač jeho obhajoba v tomto směru byla podle názoru soudů vyvrácena, i když soud I. stupně, který respektoval názor odvolacího soudu vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí, do značné míry odůvodnění svého rozsudku založil na obhajobě svého předchozího postupu, resp. na polemice s argumenty odvolacího soudu. V závěru obviněný poukazuje na porušení procesní zásady in dubio pro reo.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a brojí výhradně proti tomu, jak soudy (zejména odvolací) provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, nabízí svou verzi jako pravdivou, přičemž vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Hodnocení důkazů soudy považuje za chybné a jejich závěry za nelogické. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, která jsou uvedena ve výroku o vině rozsudku soudů obou stupňů, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku v podstatě ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, který jako jediný ve výjimečných případech umožňuje zásah do skutkových zjištění také v řízení o dovolání. Obviněný existenci extrémního nesouladu výslovně namítal, ale Nejvyšší soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě není v namítaném příkrém rozporu s důkazy provedenými v hlavním líčení . Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích A. H. a G. H. , které byly s ohledem na podpůrné další důkazy i časové souvislosti (viz str. 9 napadeného rozsudku; část pojednávající o tom, že svědkyně G. H. již dne 14. 1. 2011 hovořila o snaze obviněného o změnu výpovědi a přesně v souladu s tím následně obviněný napsal dne 17. 1. 2011 předmětný záznam na č.l. 40 tr. spisu) důvodně shledány věrohodnými. Těmito důkazy, jakož i dalšími provedenými důkazy, bylo bez důvodných pochybností prokázáno jednání obviněného spočívající v tom, že jako příslušník Policie ČR pod pohrůžkou jiné těžké újmy spočívající v nedůvodném zahájení trestního stíhání, nutil A. H. , aby proti své vůli změnila již učiněnou výpověď (dne 10. 12. 2010), což činil jednak přímo vůči její osobě a jednak prostřednictvím její matky G. H. Realizace takového záměru obviněného mohla přinést neoprávněný prospěch V. K. , a jak doplnil odvolací soud, také M. A. a J. K. , kteří byli reálně ohroženi trestním stíháním pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, přičemž předpokládaná změna výpovědi A. H. v souladu s požadavky obviněného, by nepochybně znamenala, že by uvedené trestní stíhání nebylo zahájeno. Nejvyšší soud v daném případě neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a v důsledku kterých by řízení jako celek pozbylo charakter spravedlivého procesu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. V daném případě soud odvolací. Nejvyšší soud hodnotící úvahy a skutkové závěry tohoto soudu považuje za správné. Proto v tomto směru plně odkazuje na jeho obsáhlou a podrobnou argumentaci uvedenou v odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 8 až 15. Není přitom podstatná obviněným namítaná okolnost, že předmětný záznam nebyl úředním záznamem podle § 158 odst. 6 tr. ř. Podstatným je naopak obsah tohoto záznamu, bez ohledu na jeho skutečnou formální povahu. V tomto směru také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání správně uvedla, že z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného je nevýznamné, zda se jednalo či nejednalo o trestní spis, protože podstatou jeho jednání bylo donutit poškozenou ke změně výpovědi.

Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Jak se podává z výše uvedených námitek, obviněný je sice opírá o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v posuzované věci je však zřejmé, že tyto namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit.

Jako námitky odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud hodnotil jednak námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty žádného ze zločinů či přečinů uvedených v trestním zákoníku, a také námitku, že odvolací soud úpravou skutkové věty zasáhl do zásady totožnosti skutku. Obviněný obě tyto námitky ale uvedl pouze zcela obecně, aniž by blíže rozvedl, který konkrétní znak skutkové podstaty nenaplnil, a u kterého z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, resp. proč podle jeho názoru došlo úpravou popisu skutku k porušení totožnosti skutku. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného zločinu ani přečinu, je zřejmé, že tato je zcela formální, když ji nezakládá na tvrzení, že jednání uvedené ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu neobsahuje takové skutkové okolnosti, které by naplňovaly odpovídající znaky daných trestných činů, ale na skutkové námitce nesprávného hodnocení důkazů, zejména jeho úředního záznamu ze dne 17. 1. 2011. Protože dovolací soud vychází při posuzování správnosti právního posouzení skutku ze skutkových zjištění učiněných soudem, a nikoliv ze závěrů učiněných v rozporu s nimi obviněným na základě jeho vlastního hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za postačující konstatovat ke zcela obecné námitce obviněného také pouze obecně, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.

K námitce ohledně totožnosti skutku lze předně obecně připomenout, že pojem skutek a popis skutku nejsou totožné a je proto třeba je rozlišovat. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu je popis skutku slovní formulací, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku, jehož nesoulad mezi rozsudkem soudu I. stupně a napadeným rozsudkem odvolacího soudu obviněný namítá.

Obecně platí, že popisem skutku ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň buď totožnost jednání, nebo totožnost následku.

Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek mj. i co do času spáchání, když jinak totožnost jednání zůstala zachována. Při neshodě mezi jednáním uvedeným v obžalobě a tím, které vyšlo najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. Týkají-li se změny, k nimž došlo v důsledku dokazování při hlavním líčení, skutečností, které ve svém souhrnu tvoří jednání, bude zachována totožnost skutku, jestliže jednání vylíčené v obžalobě a jednání po změnách, k nimž došlo v hlavním líčení, budou alespoň částečně totožná (např. v částečné shodě časového vymezení), totéž platí, pokud jde o následek.

Na zachování totožnosti skutku proto nemají vliv okolnosti pouze individualizující žalovaný skutek s ohledem na výsledky dokazování např. z hlediska místa či času spáchání skutku, rozsahu následku, motivace jednání pachatele. Tak je tomu i v daném případě, kdy sice není namítána totožnost skutku uvedeného v obžalobě, ale ve zrušeném rozsudku soudu I. stupně, a skutku uvedeného v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Totožnost skutku je zachována jak totožností jednání, tak i totožností následku, neboť došlo pouze k nepatrné dílčí změně spočívající v doplnění dvou dalších osob (M. A. , J. K. ), kterým by vedle V. K. změna výpovědi A. H. (ke které ji obviněný nutil), učiněná dne 10. 12. 2010 (č. l. 7 a násl. tr. spisu), přinesla neoprávněný prospěch spočívající v tom, že uniknou trestnímu stíhání. Tuto změnu provedl odvolací soud na základě výpovědi A. H. v úředním záznamu o podaném vysvětlení ze dne 10. 12. 2010 (č. l. 7 a násl tr. spisu), ze které je zřejmé, že všechny tyto osoby (V. K. , M. A. , J. K. ) označila za osoby, které ji poskytly marihuanu, resp. LSD a lysohlávky. Tedy všem těmto osobám by změnou výpovědi A. H. vznikl uvedený neoprávněný prospěch, ne pouze V. K. jmenované ve skutkové větě rozhodnutí soudu I. stupně. Tato dílčí a nepatrná změna popisu části celého skutku, nijak nemění podstatu jednání obviněného a nemůže v důsledku toho dojít k porušení totožnosti skutku. Je tak zřejmé, že také tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.

Protože podstatná část námitek obviněného neodpovídala uplatněnému důvodu dovolání, a námitky ohledně porušení totožnosti skutku, a nenaplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2014


Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš