7 Tdo 1333/2007
Datum rozhodnutí: 29.11.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1333/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 dovolání obviněného A. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 9 To 334/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 267/2004, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 9 To 334/2007, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 10 T 267/2004, ve výrocích týkajících se obviněného A. L.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. února 2007, č. j. 10 T 267/2004 311, byl obviněný A. L. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a podle § 250a odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 roků. Soud zároveň výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Č. p., a. s., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby obviněný D. N.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný A. L. a poškozená Č. p., a. s., odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. srpna 2007, č. j. 9 To 334/2007-341, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.



Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení jeho jednání, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soudu prvního stupně předně vytknul, že při hodnocení důkazů a posouzení celé věci zcela pominul nebo nesprávně posoudil jak důkazy, tak i některé zásadní skutečnosti a fakta celé věci, v důsledku čehož pak skutek, který mu byl kladen za vinu, nesprávně právně posoudil a kvalifikoval. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1) výroku rozsudku, soud založil svůj závěr o tom, že přistavil při provádění zápisu o poškození motorového vozidla jiné vozidlo, než to, které bylo zadokumentováno na místě dopravní nehody, čímž měl údajně způsobit Č. p., a. s., škodu ve výši 542.000,- Kč, v podstatě pouze na výpovědi a posudku znalce, přičemž ale pominul fakt, že věrohodnost a zejména znalecké závěry znalce byly v rámci řízení ze strany obhajoby zcela zpochybněny a vyvráceny. V této souvislosti dovolatel namítl, že soud vůbec nezohlednil fakta obsažená v zápisu o poškození motorového vozidla provedeného likvidátorem při prohlídce vozidla, z něhož jednoznačně vyplývá, že likvidátor kontroloval veškeré identifikátory tohoto vozidla, a to mimo jiné i VIN karoserie a číslo motoru. Tyto identifikátory, jakož i jiné kontrolované skutečnosti pak plně odpovídaly údajům z leasingové smlouvy a tudíž je nepochybné, že likvidátor skutečně prohlížel vozidlo havarované dne 29. 2. 2000, nemohlo mu být přistaveno vozidlo jiné a skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně se tak vůbec nestal. Ostatně ani likvidátor nikdy nezpochybnil, že mu bylo přistaveno správné vozidlo. S tímto závěrem přišel pouze znalec, který vozidlo nikdy reálně neviděl ani ho fyzicky nezkoumal a při svém hodnocení vycházel pouze z fotografií. Odvolací soud však vůbec tyto skutečnosti nevzal v úvahu a také se k nim v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyjádřil.

Dále dovolatel namítl, že předmětné vozidlo bylo havarované, a proto se na něho v souladu s pojistnými podmínkami Č. p., a. s., vztahovalo havarijní pojištění, které pak také byla pojišťovna v souladu se svými pojistnými podmínkami povinna poskytnout. Takové plnění za škodu považovat nelze, přičemž případnou škodou by tu mohl být toliko rozdíl, o který by Č. p., a. s., zaplatila v případě, že by byly prokázány podmínky pojistné smlouvy pro krácení pojistného plnění. Ani touto otázkou se však odvolací soud dostatečně nezabýval. Navíc nikdy nebylo prokázáno, že částka údajné škody byla ze strany Č. p., a. s., nějakému subjektu skutečně vyplacena, takže soud nemohl za dané důkazní situace dospět k závěru, že obviněný takovou škodu skutečně způsobil.

Soud prvního stupně se dle dovolatele nezabýval ani údajným motivem jeho jednání. Poškozené vozidlo nebylo v době vzniku škody ve vlastnictví dovolatele a ten tak nemohl být příjemcem pojistného plnění. Jeho údajná snaha vylákat pojistné plnění z tohoto pohledu postrádá jakékoli ekonomické opodstatnění, neboť on sám se tímto způsobem nemohl nijak obohatit. Je tak zřejmé, že zde zcela absentovala subjektivní stránka trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., a to úmysl, a soud tak jeho jednání jako uvedený trestný čin nemohl posoudit.

Co se týká skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu, dovolatel i zde poukázal na skutečnost, že havarované vozidlo nebylo v době poškození v jeho vlastnictví, ale ve vlastnictví leasingové společnosti. I zde by jeho případná snaha vylákat pojistné plnění nemohla vést k jeho obohacení a subjektivní stránka trestného činu pojistného podvodu tu tedy opět chybí. Rovněž v tomto případě platí, že případnou škodou mohl být maximálně rozdíl, o který by pojišťovna zaplatila více v případě, že by byly prokázány podmínky pojistné smlouvy pro krácení pojistného plnění.

K údajné manipulaci s havarovaným vozidlem za účelem jeho záměny dovolatel poukázal na osvědčení o prověření původnosti identifikátorů motorového vozidla technologií V. spol. C., spol. s r. o., ze dne 3. 5. 2001, kdy touto listinou bylo dle jeho přesvědčení jednoznačně prokázáno, že identifikátory havarovaného vozidla VW Golf, nevykázaly stopy druhotných úprav a že byly původní a tedy příslušely danému havarovanému vozidlu. Prokázáno nebylo ani to, že by pojišťovně U., a. s., byly předloženy hrubě zkreslené a nepravdivé údaje týkající se poškození vozidla, resp. nákladů nutných na uvedení havarovaného vozidla do původního stavu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by k uvedení vozidla do původního stavu bylo nutno vynaložit nižší částku, než která byla uvedena v těchto listinách.

Závěrem dovolatel namítl, že pokud odvolací soud konstatoval, že obviněný jiné řešení, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, nenabídl , porušil zásadu presumpce neviny. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zprostil ho obžaloby v plném rozsahu.



K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který konstatoval, že valná část námitek dovolatele směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jedná se o ty námitky, jimiž dovolatel brojí proti hodnocení důkazů soudy jednak v rovině obecné a jednak ve vztahu k údajné záměně vozidel. Deklarovanému dovolacímu důvodu pak neodpovídá ani námitka, dle níž došlo k porušení procesní zásady presumpce neviny. Dále však státní zástupce v této souvislosti konstatoval, že přímo z popisu dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že v tomto případě k výplatě pojistného plnění a tedy ani ke vzniku škody nedošlo. Popis tohoto dílčího útoku je ve výroku navíc značně obecný až nepřezkoumatelný, když zde není specifikováno, v čem měla ona hrubá zkreslenost a nepravdivost údajů spočívat. Údajná záměna vozidel, konstatovaná na str. 6 rozsudku, nebyla v tzv. skutkové větě zmíněna ani náznakem. Rozporná jsou skutková zjištění rovněž k dílčímu útoku popsanému pod bodem 1) výroku o vině, když odvolací soud na jedné straně označil dokazování za úplné, na straně druhé však současně v souvislosti s rozhodováním o odvolání poškozené Č. p., a. s., uvedl, že v celém spise neexistuje jediný důkaz o tom, že by tato částka skutečně byla komukoliv vyplacena . Podle popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině ovšem obviněný způsobil pojišťovně škodu ve výši 542.000,- Kč, což předpokládá, že pojistné plnění vyplaceno bylo.

Za z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní považuje státní zástupce námitku, podle které je za škodu nutno považovat pouze rozdíl mezi vyplaceným pojistným plněním a pojistným plněním, které by pachateli náleželo v případě, že by k uvedení nepravdivých a zkreslených údajů nedošlo. Přitom nezáleží na tom, v jaké formě k uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů došlo. Celé pojistné plnění by bylo možno považovat za škodu pouze v případě, že by při dopravních nehodách vůbec nedošlo k relevantnímu poškození vozidel z hlediska vzniku nároku na pojistné plnění nebo že by k dopravním nehodám došlo za okolností, které by podle pojistných podmínek opravňovaly pojišťovací ústavy k tomu, aby výplatu pojistného plnění odepřely. Taková zjištění však v předmětné trestní věci prozatím učiněna nebyla. K dílčímu útoku popsanému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu státní zástupce dodal, že k výplatě pojistného plnění zřejmě nedošlo. Z toho pak dovozuje, že i v případě, kdy by jinak za škodu bylo považováno celé pojistné plnění, by tedy jednání obviněného bylo nutno právně kvalifikovat jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 odst. 4 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu.

Další námitky obviněného podřaditelné pod obviněným deklarovaný dovolací důvod státní zástupce za důvodné nepovažuje. Vzhledem k částečné důvodnosti dovolání nicméně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby tak učinil v neveřejném zasedání, a vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by dovolací soud rozhodl ve věci i jiným, než navrhovaným způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. ). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, tak jak ho zjistil soud, přičemž v dovolání lze namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V dovolání však nelze nic namítat proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinými slovy, v dovolání nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem s cílem dosáhnout primárně jejich změny či dokonce zvratu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je tím zcela naplněno. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný vznášel výhrady proti zjištění, že došlo k záměně vozidel, že se skutek nestal, jakož i proti hodnocení důkazů, které se staly podkladem tohoto zjištění. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo zmíněno výše, totiž lze namítat jen nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, ale nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění či hodnocení důkazů.

Výše uvedeným kritériím a tedy uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá předně námitka obviněného, podle které za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši pojistného plnění, které bylo vyplaceno. Tato námitka se týká obecně výkladu pojmu škody jako zákonného znaku kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák.

Jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Městský soud v Brně posoudil skutky spočívající zkráceně v tom, že obviněný ad 1) v měsíci březnu roku 2000 při oznámení vzniku škody a uplatňování náhrady škody vzniklé na motorovém vozidle pojistnou událostí uvedl nepravdivé údaje týkající se škody vzniklé při dopravní nehodě ze dne 29. 2. 2000 na vozidle VW, kdy likvidátorovi pojišťovny při provádění zápisu o poškození motorového vozidla přistavil jiné havarované vozidlo stejné barvy, značky a typu než to, které bylo zadokumentováno na místě dopravní nehody, a ad 2) v tom, že v měsících dubnu až květnu 2001 v B. při uplatňování pojistné události dopravní nehody, kterou měl způsobit dne 25. 2. 2001 na S. na komunikaci z obce P. do Š. jako řidič VW Golf, uvedl na základě jím předložených faktur a potvrzení úmyslně hrubě zkreslené údaje týkající se poškození tohoto vozidla, přičemž vyplacením pojistného plnění by pojišťovně U., a. s., vznikla škoda v celkové výši cca 342.768,- Kč.

Takto zjištěnými skutky považovaly oba soudy za naplněné znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., které jsou vyjádřeny tím, že obviněný při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.

Na tomto místě je nutno připomenout, že Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal (k tomu viz 29/2003 SbRt).

Předpokladem toho, aby celá částka 542.000,- Kč (bod 1. skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu) mohla být posouzena jako škoda na majetku Č. p., a. s., by bylo zjištění, že pojišťovna poskytla v této části pojistné plnění na náhradu škody, která ve skutečnosti vůbec nevznikla, tedy že nedošlo k dopravní nehodě, resp. k poškození vozidla relevantnímu z hlediska vzniku nároku na pojistné plnění anebo že by k dopravní nehodě došlo za okolností, které by podle pojistných podmínek opravňovaly pojišťovnu k tomu, aby výplatu pojistného plnění odepřela. Taková zjištění však Městský soud v Brně, jak správně konstatoval státní zástupce, neučinil a za škodu lze za takové situace považovat toliko rozdíl mezi částkou uvedenou ve výroku o vině pod bodem 1. a výší pojistného plnění, které by jinak náleželo v případě, že by ke klamavému jednání ze strany obviněného nedošlo.

Totéž platí i pro případ popsaný pod bodem 2. skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, kde je nadto konstatováno, že vyplacením pojistného plnění by pojišťovně U. a. s. vznikla škoda v celkové výši cca 342.768,- Kč . I zde je nutno přisvědčit názoru státního zástupce, podle nějž i v případě, kdy by jinak za škodu bylo považováno celé pojistné plnění, by jednání obviněného bylo nutno právně kvalifikovat nikoli jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ale jako jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu.

V této části lze tedy shrnout, že soudy nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu, pokud za škodu způsobenou trestným činem pokládaly částku 542.000,-Kč odpovídající pojistnému plnění ze strany Č. p., a. s., neboť samotné zjištění, že obviněný přistavil jiné havarované vozidlo, než to, které bylo zadokumentováno na místě dopravní nehody, neznamená, že k žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu neoprávněné. Stejně tak nelze dovodit, že by případné pojistné plnění ze strany pojišťovny U., a. s., ve výši 342.768,-Kč bylo neoprávněné v celém rozsahu. Proto nemůže obstát právní kvalifikace skutku podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.

Další námitky obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud za důvodné nepovažuje. Z popisu jednání obviněného ve skutkové větě výroku rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že šlo o jednání úmyslné, a rovněž otázka, komu bylo nebo mělo být vyplaceno pojistné plnění, je z hlediska právní kvalifikace skutků irelevantní.

Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného částečně důvodným, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení. Pro Městský soud v Brně to konkrétně znamená znovu věc projednat a rozhodnout o vině a trestu obviněného. Při novém projednání věci se městský soud zaměří na to, aby ve smyslu tohoto rozhodnutí určil rozdíl mezi výší pojistného plnění vyplaceného Č. p., a. s., v případě popsaném v bodě 1. výroku rozsudku, a výší, která by případně byla oprávněně vyplacena z titulu skutečně vzniklé pojistné události. Stejně tak se soud zaměří na řešení otázky, zda a jakou částku by byla z titulu pojistného plnění povinna vyplatit pojišťovna U., a. s., v případě, že by obviněný úmyslně neuvedl hrubě zkreslené a nepravdivé údaje týkající se poškození vozidla, a určí rozdíl mezi touto částkou a částkou 342.768,- Kč uvedenou v bodě 2. výroku rozsudku. Současně bude nutno vzhledem k časové přetržce více než jednoho roku mezi oběma žalovanými skutky v souladu s platnou judikaturou nově posoudit zda v daném případě jde o jeden pokračující trestný čin pojistného podvodu nebo o dva samostatné trestné činy se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně možnosti sčítání jednotlivých škod pro použití přísnější právní kvalifikace. Od takto nově zjištěných částek se pak musí odvíjet případná nová právní kvalifikace jednání obviněného a určení odpovídajícího trestu co do druhu i výše.

Na závěr dlužno připomenout, že městský soud bude při novém projednání a rozhodnutí vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 1, odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. listopadu 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik