7 Tdo 1330/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 1330/2015-177

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. listopadu 2015 v Brně dovolání obviněné J. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 9 To 50/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 11/2009, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Z. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 4 T 11/2009, uznal obviněnou J. Z. (dále zpravidla jen obviněná ) vinnou pod body 47) až 67), 85) až 95), 121) až 131), 170) až 191), 193) až 200), 216) až 224) rozsudku zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil obviněnou k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování a zajišťování půjček a úvěrů na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby pro dílčí skutky, v nichž byl spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť tyto dílčí skutky nejsou trestným činem.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 9 To 50/2014, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněné podaného proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně pod body 47) až 67), 85) až 95), 121) až 131), 170) až 191), 193) až 200), 216) až 224) tento rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou J. Z.vinnou pod body 47) až 67), 85) až 95), 121) až 131), 170) až 191), 193) až 200), 216) až 224) rozsudku pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil obviněnou k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování a zajišťování půjček a úvěrů na dobu čtyř let a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Vlčka včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná vytkla odvolacímu soudu, že neshledal žádné vady řízení u soudu prvního stupně a že řádně toto řízení nepřezkoumal. Poukázala na to, že poškození ve velké míře uváděli nepravdivé údaje o svých nemovitostech v žádostech o půjčku, na jejichž základě jí zasílal investor písemné potvrzení a oznámení o schválení nebo neschválení jednotlivých půjček. Dále uvedla, že závazná prohlášení vyplněná poškozenými v žádném případě nemohla nijak ovlivnit, neboť si je poškození vyplňovali sami doma a sami ho posílali investorovi. Poukázala na to, že vždy postupovala v souladu se smlouvou o obchodním zastoupení, kterou uzavřela s investorem. Namítla, že nenabádala žadatele o půjčku k uvedení nepravdivých údajů do jednotlivých žádostí a že soudy obou stupňů jí neprokázaly tento úmysl, tedy že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná prezentovala vlastní verzi průběhu skutkového děje a namítla extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Podle jejího názoru postupovaly orgány činné v trestním řízení v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 9 To 50/2014, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že ji zprostí obžaloby, nebo aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že uplatněné námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť argumentace obviněné spočívá zejména v prezentování vlastních představ o skutkovém ději, vlastním hodnocení důkazů a procesních námitkách. Uvedl, že skutkový stav věci, který byl zjištěn soudy obou stupňů, vykazuje všechny zákonné znaky pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Dále poukázal na to, že ve věci obviněné nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. a § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. S ohledem na principy vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Obviněná vznesla v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadla rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněná tak sice formálně opřela dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.

Obviněná právně relevantně namítla, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

Podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na pět až deset let, způsobí-li činem uvedeným v § 209 odst. 1 tr. zákoníku škodu velkého rozsahu.

Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněné. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněné, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněná J. Z. společně se spoluobviněným M. Š. pod body 47) až 67), 85) až 95), 121) až 131), 170) až 191), 193) až 200), 216) až 224) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu v úmyslu vylákat odměny a poplatky spojené se zprostředkováním smluv o půjčce a následně sankce plynoucí z porušení povinností vyplývajících z těchto smluv předstírali reálnou možnost a záměr poskytovat peněžité půjčky nebo obdobné finanční služby. Za tímto účelem vedli poškozené k uvedení nepravdivých skutečností o majetkových poměrech do žádostí o půjčku, přičemž ve skutečnosti si vytvářeli podmínky pro pozdější možnost legálního vypovězení smluv o poskytnutí půjčky právě z důvodu uvedení nepravdivých údajů. Takto docílili nejen propadnutí všech poplatků spojených se zprostředkováním jednotlivých smluv i půjčce, ale i možnosti vymáhání sankcí ve formě smluvních pokut za porušení smluvních povinností vyplývajících z jednotlivých smluv o půjčce. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že uvedeným jednáním obviněná J. Z. způsobila škodu ve výši 2 681 792 Kč, přičemž svým jednáním bezprostředně směřovala ke způsobení škody ve výši 7 456 792 Kč, ale k dokonání trestného činu nedošlo.

Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněná J. Z. jednáním pod body 47) až 67), 85) až 95), 121) až 131), 170) až 191), 193) až 200), 216) až 224) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu naplnila subjektivní a objektivní stránku pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu se obohatit tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tímto činem škodu velkého rozsahu. Uvedeného jednání se obviněná dopustila v úmyslu spáchat trestný čin, avšak k dokonání činu nedošlo. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na to, že jestliže pachatel zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku, pak i v případě, že skutečně vzniklá škoda přesáhla hranici škody nikoli nepatrné, ale nedosáhla škody velkého rozsahu, je nutno takový čin posoudit jako pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (srov. rozh. č. 36/2006-II. Sb. rozh. tr.). Právní kvalifikace skutku je proto správná.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné J. Z. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu