7 Tdo 1324/2005
Datum rozhodnutí: 07.12.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1324/2005-I

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 7. prosince 2005 v neveřejném zasedání dovolání obviněných Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 32/98, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje ohledně všech tří obviněných rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 5 To 111/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T 32/98, byli obvinění Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. uznáni vinnými za jednání popsané pod bodem 1/ rozsudku trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a obviněný Ing. O. F. sám pod bodem 2/ rozsudku trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za to byl obviněný Ing. O. F. podle § 148 odst. 4 tr. zák. č. 265/2001 Sb. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 10 let. Obviněný A. P. byl podle § 148 odst. 4 tr. zák. č. 265/2001 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 8 let. Obviněný Ing. L. P. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody na 6 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. O. F. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti O. K. D., D., a. s., částku ve výši 991.002,- Kč.

Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání státního zástupce a všech tří obviněných proti výše citovanému rozsudku krajského soudu rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně všech obviněných ve výroku o vině pod bodem 1/, ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody. Pod bodem II. rozsudku podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. uznal vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., že společně v měsíci srpnu a září 1993 ve V. M., okres V., po vzájemné domluvě, v úmyslu zkrátit daň a tím se obohatit, obviněný Ing. O. F. jako soukromý podnikatel účastník sdružení podnikatelů O. + M., R. p. R., registrovaný jako plátce daně z přidané hodnoty u F. ú. v R. p. R., společně s obviněným A. P. soukromým podnikatelem a zbývajícím účastníkem téhož sdružení, registrovaný jako plátce daně z přidané hodnoty u F. ú. ve V. M., zakoupili od obviněného Ing. L. P. soukromého podnikatele, účastníka sdružení podnikatelů L. L., 17 železničních vagónových cisteren s 979,10 tunami lehkého topného oleje za cenu s daní z přidané hodnoty ve výši 5 %, obviněný Ing. L. P. zajistil přepravu tohoto zboží po železnici na železniční vlečku A. p. ve V. M., když obvinění Ing. O. F., A. P. a dílem též Ing. L. P. postupně toto zboží v nezměněném stavu prodali různým firmám při záměně komodity derivátu na motorovou naftu za cenu zahrnující spotřební daň a dále daň z přidané hodnoty ve výši 23 % - tedy palivovou směs získanou bez daně použili jako pohonnou hmotu, přičemž kupujícím bylo zboží dodáno a tito jej převzali, čímž uskutečnili zdanitelná plnění podle zák. č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění zák. č. 199/1993 Sb. a podle zák. č. 587/1992 Sb. (správně zák. č. 588/1992 Sb.), o dani z přidané hodnoty, ve znění zák. č. 196/1993 Sb., přičemž se záměrem vyhnout se daňové povinnosti při prodeji zneužili zfalšovaných dokladů znějících na obchodní jméno firmy A. , s. r. o., P., kterou uvedli jako dodavatele prodávajícího na všech fakturách, dalších účetních dokladech a železničních přepravních listech, takovým způsobem prodali lehký topný olej s označením komodity motorová nafta: a) firmě L. , s. r. o., O., ve 4 železničních vagónových cisternách v množství 232,75 tun na základě faktury z 5. 8. 1993 na částku 3.697.701,- Kč, z čehož neodvedli spotřební daň ve výši 1.920.188,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 601.375,- Kč, ve 2 železničních vagónových cisternách v množství 107,65 tun na základě faktury z 20. 8. 1993 na částku 1.800.507,30 Kč, z čehož neodvedli spotřební daň ve výši 888.113,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 276.370,- Kč, přičemž cena obou dodávek jim byla zaplacena v hotovosti ve dnech 13. 8. 1993, 1. 9. 1993 a 3. 9. 1993, b) firmě T., s. r. o., O., v 6 železničních vagónových cisternách v množství 347,4 tun na základě faktury ze dne 23. 8. 1993 na částku 5.341.272,- Kč, která jim byla poukázána na účet za tím účelem zřízeným obviněným Ing. O. F. u A., a. s., P., pobočka N. J., z čehož neodvedli spotřební daň ve výši 2.866.050,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 860.267,- Kč, c) soukromému podnikateli Ing. V. M. účastníku sdružení podnikatelů S., O.-H., v 1 železniční vagónové cisterně v množství 58,1 tun na základě faktury z 3. 9. 1993 na částku 872.476,- Kč, z čehož neodvedli spotřební daň ve výši 479.325,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 139.984,- Kč, d) firmě V., s. r. o., O.-R., ve 4 železničních vagónových cisternách v množství 233,15 tun na základě faktury bez uvedení data vystavení na částku 3.662.043,80 Kč, jejíž úhrada nebyla prokázána, z čehož neodvedli spotřební daň ve výši 1.923.488,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 595.512,- Kč, čímž český stát zkrácením spotřební daně poškodili o částku 8.077.164,-Kč a zkrácením daně z přidané hodnoty o částku 2.473.508,- Kč, tedy o celkovou částku 10.550.672,- Kč. Za uvedený trestný čin a dále i za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku pod bodem 2/ nezměněn byl obviněný Ing. O. F. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 10 let. Obviněný A. P. byl podle § 148 odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to na dobu 8 let. Obviněnému Ing. L. P. byl podle § 148 odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to na dobu 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. O. F. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti O. K. D., D., a. s., se sídlem O.-M. O., částku ve výši 991.002,- Kč.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T 32/98, podali společně dovolání prostřednictvím svých obhájců obviněný Ing. O. F. a obviněný A. P. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřují v tom, že proti nim bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. K tomu uvádí, že nemá-li být článek 10 Ústavy prázdnou literou, je zřejmé, že s ohledem na dobu trvání trestního řízení, které znamená porušení zásad spravedlivého procesu, bylo opodstatněné zastavení trestního stíhání přímo s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Co uvádí v napadeném rozhodnutí na str. 38 a 39 vrchní soud považuje za zřejmé porušení článku 17 Úmluvy, které stanoví, že nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoliv právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví. Pokud Vrchní soud v Olomouci rozhoduje tak, že v době, která dvakrát překračuje nejzazší mez vyjádřenou v rozhodnutích soudu pro lidská práva, útočí na samou podstatu dodržování základních lidských práv a svobod, což v rozsudku vyjádřil i tím, že tuto záležitost posouvá do jakési peněžité roviny a odkazuje odsouzené na možnost domáhat se náhrady za nepřiměřenou délku trestního řízení.

Dále obvinění Ing. O. F. a A. P. uvedli, že napadená rozhodnutí zakládají i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 26b odst. 1 písm. g) tr. ř. /patrně písařská chyba, zřejmě míněn § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, který spatřují v následujících skutečnostech. Odvolací soud uzavřel, že protiprávnost jednání obviněných spočívá nikoliv v obchodování s lehkými topnými oleji a motorovou naftou, které je a v době činu bylo legální, nýbrž v tom, že tyto dvě komodity zatížené rozdílnými sazbami daní zaměnili v úmyslu vyhnout se daňové povinnosti a takto se o zkrácenou daň obohatit (tyto úvahy jsou rozvedeny zejména na str. 87 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud by se připustilo, že se soudy obou stupňů při posouzení viny odsouzených u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro otázku viny, nelze souhlasit s tím, že se vypořádaly v plné míře i s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu ke kvalifikovaným znakům předmětné skutkové podstaty. Ke skutku týkajícímu se firmy T., s. r. o., O., v dovolání namítají, že od počátku tvrdili, že žádnou manipulaci s příslušnými dokumenty neprovedli a ani provést nemohli a že z přiložených listinných důkazů jednoznačně vyplývá, že toto provedli pracovníci firmy T. sami. Dále obvinění uvádí, že žádný z obou soudů se nevypořádal s otázkou co se stalo se 4 vagóny u firmy V. Namítají, že nebylo prokázáno, že jejich jednáním byla způsobena škoda v soudy uváděné výši. Vzhledem k tomu, že součet daňových úniků, činí 6.245.317,- Kč, pak je zřejmé, že ani jeden ze soudů se s těmito rozhodnými skutečnostmi nevypořádal právě z hlediska výše způsobené škody, takže skutek nesprávně právně posoudil. Rovněž nelze pominout, že L. A. dodal 22 vagónů, předmětem odsuzujících rozsudků je však 17 vagónů LTO, z toho je pak zřejmé, že orgány přípravného řízení ani soudy se nedokázaly vypořádat se všemi skutečnostmi důležitými pro správné hmotně právní posouzení jednání obviněných.

Navrhli proto, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v dovolání zrušil podle

§ 265k odst. 1 tr. ř. napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T 32/98, a také vadné řízení jim předcházející a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhli, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu ČR výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, odložil.

V doplnění dovolání tito obvinění odkázali též na nález Ústavního soudu ze dne

31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, v němž měl senát tohoto soudu rozhodnout v obdobném případě, ve kterém ovšem od zahájení trestního stíhání do právní moci rozhodnutí uplynula kratší doba a v němž i neodůvodněné prodlevy trvaly kratší dobu. Je zde uvedeno, že ke kompenzaci vztahu veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu nepostačuje pouhé konstatování porušení Úmluvy a přiznání spravedlivého zadostiučinění, ale je třeba z hlediska vnitrostátního práva přijímat taková opatření, aby byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. S ohledem na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu obvinění tvrdí, že se soudy obou stupňů ocitly mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že článek 4 Ústavy ČR staví základní práva pod ochranu soudní moci, a vzniká tak prostor pro postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. Ústavní soud konstatuje, že mechanismus mezinárodně právní úpravy ochrany nastupuje teprve tehdy, selhává-li ochrana základního práva na úrovni vnitrostátní a z hlediska mezinárodně právní odpovědnosti jde o odpovědnost přičitatelnou odpovědnosti příslušného smluvního státu. Tím ovšem prý není naplněna role obecných soudů kompenzace porušení práva daného článkem 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska vnitrostátních norem a přitom v českém právu je kompenzace porušení tohoto článku dosažitelná i prostředky jež jsou vlastní i trestnímu právu . S odkazem na odůvodnění citovaného nálezu obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud neshledá-li, že jsou dány jiné důvody dovolání, postupoval v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu.

Dovolání obviněného Ing. L. P. bylo podáno ze stejných dovolacích důvodů a směřuje proti totožným rozhodnutím jako dovolání obviněných Ing. O. F. a A. P. V dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukázal obviněný na celkovou délku svého trestního stíhání, která přesáhla dobu deseti let a uvádí v podstatě shodné argumenty uvedené již ve shora citovaném společném dovolání obviněných Ing. O. F. a A. P.. V doplnění dovolání odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný

Ing. L. P. namítá, že oba soudy nesprávně posoudily okolnost, kterou označují za okamžik tzv. výroby motorové nafty z lehkého topného oleje, neboť nepřihlédly k ustanovení § 20 písm. b) o spotřebních daních a rovněž k ustanovení § 18 odst. 2 téhož zákona, na které jako na zvláštní ustanovení odkazuje ustanovení § 3 odst. 3 a § 5 odst. 2 tohoto zákona a dospěly k zásadně nesprávným závěrům ohledně vzniku daňové povinnosti. V doplnění dovolání k tomuto dovolacímu důvodu ještě uvedl, že oba soudy se podle jeho názoru nevypořádaly s otázkou rozsahu vzniklého daňového úniku, a to především s otázkou dodávky LTO firmě V. Osud 4 vagónů LTO nebyl nikdy objasněn a je zřejmé, že prokázání jejich existence by našlo svůj odraz ve výši způsobených daňových úniků. V této souvislosti zdůraznil, že jejich firma L. v roce 1993 dovezla přibližně 27 tisíc tun LTO a podle odsuzujícího rozsudku jsou viněni za neodvedení daně stran 979 tun LTO. Je na místě si klást otázku, je-li spáchání takového skutku za uvedené situace logické. Obviněný namítá, že oba soudy hmotně právně nesprávně posoudily otázku struktury a výše vzniklých daňových úniků.

V závěru dovolání proto navrhl, aby z důvodů uvedených v dovolání Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 111/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 45 T 32/98, a také vadné řízení jim předcházející a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu ČR výkon rozhodnutí proti němuž bylo podáno dovolání odložil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podaným dovoláním konstatoval, že námitky uplatněné obviněnými z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byly relevantní pouze v případě, pokud by se dospělo k závěru existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci a pokud by obvinění takový extrémní nesoulad namítli a odůvodnili, což se však nestalo. Pokud by obvinění uplatnili v dovoláních pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by nutno taková dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souvislosti s obviněnými uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že z obsahu spisových materiálů, které měl k dispozici, lze jednoznačně konstatovat, že v nyní přezkoumávané věci vykazovalo trestní řízení nepřiměřenou délku, porušující článek 6 odst. 1 Úmluvy. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud se bude muset vypořádat s otázkou, zda Vrchní soud v Olomouci zohlednil zjištěnou nepřiměřenou délku řízení, která porušovala článek 6 odst. 1 Úmluvy, jako skutečnost významnou při rozhodování o trestních následcích, jimiž bylo třeba působit na obviněné ke splnění účelu trestu, aby byly dostatečně vyjádřeny vztahy mezi trestnými činy a ukládanými tresty i s ohledem na délku trestního řízení a zejména na shora zmíněné průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04, které se promítlo např. i do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, a ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 687/2005). Z obsahu napadeného rozhodnutí vrchního soudu potom vyplývá, že soud naznačenou skutečnost při rozhodování o trestech nevyhodnotil dostatečným způsobem a ve všech souvislostech (pouze v případě obviněného Ing. O. F. neshledal právě s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení podmínky pro zpřísnění trestu, jak navrhoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ve svém odvolání, resp. s ohledem na délku řízení nepřistoupil k uložení trestu propadnutí majetku). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek vrchního soudu ve výrocích o trestech, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a případně podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě všech tří obviněných, při zvážení postupu v souladu s ustanovením § 265h odst. 3 tr. ř., resp. podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., dal podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných Ing. O. F., A. P. a Ing. L. P. jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání obviněných podle § 265i

odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly v dovolání napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroku, proti nimž bylo dovolání podáno. Přezkumná činnost Nejvyššího soudu je v řízení o dovolání omezena zásadně jen na ty výroky, proti nimž bylo podáno dovolání, a v rámci takto omezeného rozsahu přezkumné povinnosti přezkoumává i řízení, které předcházelo napadené části rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných podané z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je důvodné. Naproti tomu dovolání obviněných z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. shledal jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda v projednávané věci skutečně došlo k nepřiměřeným průtahům. Ze spisu vyplývá, že obvinění bylo sděleno obviněným Ing. O. F. dne 11. 10. 1994, 12. 10. 1994 a 1. 2. 1995, A. P. dne 13. 11. 1995, Ing. L. P. dne 13. 11. 1995. Dne 20. 1. 1997 byla na všechny tři obviněné podána obžaloba, přičemž v mezidobí (tedy od sdělení obvinění do podání obžaloby) nelze shledat průtahy v řízení vzhledem k rozsahu projednávané věci, neboť bylo nutno vyslechnout větší množství svědků a opatřit důkazy. Od podání obžaloby do dne 26. 3. 1998, kdy došlo k jejímu zpětvzetí, v této trestní věci neprobíhalo žádné šetření (tj. 14 měsíců). Od nového podání obžaloby dne 18. 12. 1998 do nařízení 1. hlavního líčení dne 11. 10. 2002 pak uplynuly téměř 4 roky (46 měsíců). Z přípisů na č. l. 2648 ze dne 5. 11. 1999, č. l. 2653 ze dne 18. 9. 2000, 10. 11. 2000, se podává, že věc nebyla nařízena s ohledem na počet vazebních věcí, které se v senátu t. č. vyřizují a nelze sdělit ani předpokládaný termín hlavního líčení. Z uvedeného je zřejmé, že v této trestní věci lze spatřovat průtahy v řízení zapříčiněné hlavně Krajským soudem v Ostravě v celkové délce přibližně 60 měsíců.

Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je Evropským soudem pro lidská práva (dále jen Soudem ) sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i odškodnění ve výši 6.350.000 PTE).

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ). V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů, v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty, nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Pokud obvinění v dovoláních odkazovali na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04, tak ani toto rozhodnutí jako důsledek porušení článku 6 Úmluvy neukládá zastavit trestní stíhání, neboť tento postup podle jeho názoru představuje spíše krajní prostředek. Dále však uvádí, že z hlediska principů právního státu se jeví nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, ale nevyvodil z něj závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce. Naproti tomu odlišné stanovisko v této otázce zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002 a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud připustil možnost zastavení trestního stíhání s poukazem na ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. Na rozdíl od nyní projednávané věci, v níž obvinění byli uznáni vinnými pravomocným rozsudkem, v těchto zmíněných případech trestní řízení ještě neskončilo pravomocným rozhodnutím. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý projednávaný případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho konkrétních okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí být individuálně, precizně a náležitě zváženy s přihlédnutím k zájmům obviněného na jedné straně, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení (zejména poškozených) na straně druhé, jež mají také právo na spravedlivý proces s obviněným (obžalovaným), jenž je prost neodůvodněných průtahů, vede k spravedlivému posouzení případu a nakonec i k spravedlivému rozhodnutí. Pouhý odkaz na příslušný článek Úmluvy, v němž navíc taková možnost není výslovně upravena, za dostačující argument nelze považovat. Při akceptaci zásadní nutnosti zastavit při zjištění závažných průtahů bezvýjimečně trestní stíhání by totiž byla nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího. Navíc v případě, pokud by bylo již po podání obžaloby nařízeno hlavní líčení, nemá obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v této fázi pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. ř.). Přijetím takového řešení by proto ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 8 Tdo 596/2005).

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je třeba uvést, že s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu a v něm zachyceného průběhu řízení vedeného proti obviněným neshledal okolnosti, pro které by bylo možné jejich trestní stíhání zastavit, přestože průtahy v řízení byly zjištěny. V posuzovaném případě se však nejedná o takové skutečnosti, pro něž by muselo být trestní řízení zastaveno, protože nemají charakter průtahů svědčících pro to, že se jedná o předpokládaný výjimečný až extrémní případ.

Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu vycházel v obecné rovině především z toho, že podle § 231 odst. 1 tr. ř. soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., kde jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení.

To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolatelem citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť článek 6 odst. 1 této Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.

Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Podle článku 10 Ústavy České republiky jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému.

Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo každý v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v první řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit zásadně nepřijatelná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004).

Přestože lze konstatovat, že v projednávané trestní věci došlo k průtahům přibližně v délce 60 měsíců, neodůvodňuje tato skutečnost zastavení trestního stíhání v důsledku porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v tomto případě není dán extrémní rozpor mezi právy obviněných a státem, zajišťujícím řádný průběh trestního řízení. Shodnou námitkou ohledně nepřiměřených průtahů v řízení se zabýval i soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Vrchní soud v Olomouci se v odůvodnění svého rozsudku na straně 36 - 41 vyjádřil k obviněnými namítanému porušení článku 6 Úmluvy a shledal, že nepřiměřenost délky řízení podle dosavadní judikatury Soudu není a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. V souladu s těmito závěry poukázal i na shodnou rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky, který ani v jednom z případů, v nichž řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty, nezvolil možnost postupu korespondujícího závěrům obsaženým v námitkách obviněných.

Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí proto uzavírá,

že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání, jinými slovy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě není důvod pro zastavení trestního stíhání obviněných, a proto jejich dovolání je v této části nutné považovat za zjevně neopodstatněné.

Naproti tomu dovolání obviněných podaná z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v daném případě opodstatněná.

Všichni tři obvinění byli uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.

Podle § 148 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Podle odst. 3 cit. ustanovení odnětím svobody na jeden rok až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 nejméně se dvěma osobami, b) poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. Podle odst. 4 tohoto ustanovení odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu.

Z výroku ad II. napadeného rozsudku vyplývá, že obvinění jednáním ve skutkové větě podrobně popsaným zkrátili daň, čin spáchali se dvěma osobami a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu (podle ustanovení § 89 odst. 1 tr. zák. škodu přesahující částku 5.000.000,- Kč). Popis skutku formálně plně odpovídá znakům skutkové podstaty uvedeného trestného činu, včetně okolností jež podmiňují použití vyšší trestní sazby. Byl-li skutkový stav soudy prvního a druhého stupně takto zjištěn nebylo by možno napadenému rozsudku z hlediska právní kvalifikace vytknout, pokud by soudy v daném případě správně aplikovaly i ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. K námitkám uvedeným v dovolání obviněných týkajícím se skutkových zjištění totiž Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť neodpovídají zákonným dovolacím důvodům a stojí mimo jejich rámec. Týká se to výhrad obviněných Ing. O. F. a A. P. do výroku o vině rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. b) (tvrdí, že pokud jde o firmu T., veškerou manipulaci s příslušnými dokumenty neprovedli oni, nýbrž pracovníci firmy T.), pod bodem II. d) (namítají, že se soud nevypořádal s otázkou co se stalo se 4 vagóny u dodávky firmě V.), a dále námitek ohledně počtu vagónů s LTO, které byly předmětem odsuzujících rozsudků. U obviněného Ing. L. P. se to týká výhrad vůči rozhodnutí obou soudů, že tyto měly nesprávně posoudit okolnost, kterou označují za okamžik tzv. výroby motorové nafty z lehkého topného oleje a dospěly tak k nesprávným závěrům ohledně vzniku daňové povinnosti a dále výhrad týkajících se dodávky LTO firmě V. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obvinění zpochybnili správnost skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Jak již bylo uvedeno výše odvolací soud pochybil, jestliže nepromítl skutečnost, že došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení, do rozhodování o vině v projednávaném případě vzhledem k aplikaci ustanovení § 88 tr. zák. podmiňujícího použití vyšší trestní sazby.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

V důsledku materiálního pojetí trestného činu je třeba posuzovat i materiální okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (§ 88 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. určen formálními kritérii, která však jsou poměrně neurčitá. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností však může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. R 36/1963) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Všechny okolnosti důležité z hledisek uvedených v tomto ustanovení je nutno nejen zjišťovat, nýbrž je také objektivně (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z nich) hodnotit. Přitom je třeba vždy uvést, zda a do jaké míry ta či ona okolnost zvyšuje nebo snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byl obžalovaný uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (č. 13/1973 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se sice soudy zabývaly, avšak s jejich závěry se Nejvyšší soud neztotožnil. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v daném případě materiální podmínka užití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. byla splněna a to proto, že motivací jednání obviněných byla evidentně zištnost, při páchání trestné činnosti opakovanými útoky postupovali zcela cíleně, plánovitě, rafinovaně, se snahou získat bezpracně finanční prostředky. Odvolací soud právní kvalifikaci jednání obviněných pod bodem 1/ napadeného rozsudku pouze vytknul, že v napadeném rozhodnutí byl označen trestný čin podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky, ačkoliv tento trestný čin je trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu citovaných ustanovení a jinak správnost právní kvalifikace potvrdil. V projednávaném případě měl odvolací soud k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby přihlédnout jen tehdy, jestliže pro svou závažnost byl podstatně zvýšen stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zjištěná nepřiměřená délka trestního stíhání však společenskou nebezpečnost projednávaného trestného činu podstatně snižovala, avšak ani jeden soud nepostupoval tak, že by při rozhodování o vině a trestu posoudil skutek jako trestný čin podle méně přísného ustanovení, přestože na druhou stranu po formální stránce byly podmínky pro použití vyšší trestní sazby jinak splněny. Namístě je rovněž připomenout již zmíněný nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04, ve kterém je především řešeno rozhodování o trestu a mimo jiné se uvádí, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se oslabuje prvek individuální i generální prevence, který je vyjádřen v § 23 odst. 1 tr. zák. V ústavněprávní rovině pak jde zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu, zejména jeho práva, aby o jeho vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a také jeho práva na osobní svobodu. Z těchto závěrů se pak mělo přiměřeně vycházet i v této trestní věci a vzhledem k výše uvedenému nebyl dán důvod pro užití přísnější kvalifikace se zřetelem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., v projednávaném případě pro použití odst. 4 § 148 tr. zák.

Vzhledem k výše uvedenému tedy Nejvyšší soud shledal dovolání všech tří obviněných, pokud namítali, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, důvodnými, proto napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu (v souladu s ustanovením druhé věty § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu věc projednat na podkladě podaných odvolání a rozhodnout o vině a trestu obviněných. Při novém projednání věci se vrchní soud zaměří na to, aby ve smyslu tohoto rozhodnutí přesně určil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jako materiální podmínky odůvodňující užití § 88 odst. 1 tr. zák. a podle toho určil ve vztahu k projednávaným trestným činům jim odpovídající tresty. V rozhodnutí samotném pak nesmí opomenout zdůraznit, že obviněným se promítnutím nepřiměřené délky řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy do mírnější právní kvalifikace a tím i do nižší výměry trestu poskytuje přiměřené zadostiučinění, jaké se jinak v praxi Soudu vyjadřuje v penězích (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04: ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodně právní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy ). Na závěr dlužno připomenout, že vrchní soud bude při novém projednání a rozhodnutí vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§ 265s odst. 1, odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 7. prosince 2005

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik