7 Tdo 1317/2003
Datum rozhodnutí: 12.11.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1317/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 11. 2003 o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 67 To 166/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 1/2003 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 14 T 1/2003, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři měsíce podmíněně se zkušební dobou na osmnáct měsíců. Dále bylo obviněnému uloženo ochranné léčení.

Skutkový stav posouzený jako uvedené dva trestné činy byl Obvodním soudem pro Prahu 3 zjištěn tak, že obviněný M. M. dne 31. 7. 2002 kolem 18:00 hodin v P. , K. 81, v bytě ve II. patře napadl svou manželku K. M., zezadu ji chytil do tzv. kravaty, vyhrožoval jí, že jí zlomí vaz, a když se jí podařilo vyprostit se z jeho sevření a utéci, odcizil jí z kabelky 700,- Kč, 250,- Sk a platební kartu České spořitelny typu Maestro č. 6762542 na její jméno.

Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 67 To 166/2003, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Obviněný M. M. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu odpovídajícím celému výroku o vině a trestu, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že při právním posouzení skutku spočívajícího v tom, že manželce vzal její platební kartu, soudy nepřihlédly k tomu, že karta byla vystavena k bankovnímu účtu, k němuž měl dispoziční právo a na němž byly uloženy prostředky patřící do společného jmění manželů. Poukázal na to, že zadržením platební karty chtěl pouze zabránit manželce v čerpání společných peněz pro jejího nového přítele. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby sám ve věci rozhodl nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Mimo meze zákonného dovolacího důvodu obviněný namítl, že se nedopustil násilí proti manželce a že v tomto ohledu byl nesprávně uznán vinným na základě výpovědi manželky, kterou soudy chybně považovaly za logickou a věrohodnou. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze znění citovaného ustanovení je evidentní, že právním posouzením skutku se myslí jeho hmotně právní posouzení. Jde o tu část rozhodovací činnosti soudu, při které soud skutkový stav, který zjistil, podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem hmotně právního posouzení je skutek, jak ho zjistil soud. To znamená, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku zjištěného soudem, ale není možné namítat nesprávnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů apod., protože v tomto směru se nejedná o aplikaci hmotného práva, nýbrž procesních předpisů, typicky ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k námitkám skutkové povahy, které se vymykají deklarovanému zákonnému dovolacímu důvodu.

Nejvyšší soud se věcí zabýval jen z podnětu té části dovolání, v níž byly v rámci zákonného dovolacího důvodu uplatněny námitky proti výroku o vině trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., a shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo si neoprávněně opatří platební kartu jiného, identifikovanou podle jména nebo čísla.

V posuzovaném případě byly zákonné znaky tohoto trestného činu naplněny zjištěním soudů, že obviněný odcizil své manželce z její kabelky platební kartu České spořitelny typu Maestro, která byla identifikovaná podle jejího jména i podle čísla.

Z hlediska rozhodnutí obou soudů a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda má pro právní kvalifikaci skutku nějaký význam namítaná okolnost, že obviněný měl k účtu, k němuž byla karta vystavena, dispoziční právo a že na tomto účtu byly uloženy prostředky patřící do společného jmění manželů. V této spojitosti lze poznamenat, že soudy ohledně tvrzeného dispozičního práva obviněného ani ohledně povahy prostředků uložených na účtu neučinily žádné zjištění a neprováděly v tomto směru žádné dokazování. Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění svého rozsudku reprodukoval výpověď svědkyně K. M., manželky obviněného, a v tomto rámci citoval její výpověď i v té části, podle které obviněný k účtu neměl dispoziční právo, ale je třeba poznamenat, že jde jen o konstatovaní obsahu výpovědi svědkyně bez toho, že by soud tuto výpověď nějak hodnotil, ověřil dalšími důkazy, zejména příslušnou smlouvou o zřízení účtu, a vyvodil vlastní závěry. Nedostatek takových závěrů však nemá vliv na správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku.

Trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. patří mezi trestné činy proti majetku podle deváté hlavy zvláštní části trestního zákona. Prostřednictvím ustanovení § 249b tr. zák. však není majetek, v daném případě prostředky uložené na bankovním účtu, chráněn před jednáním spočívajícím v nějaké neoprávněné dispozici s ním, nýbrž před jednáním, jímž si pachatel vytváří podmínky pro to, aby s ním sám nebo prostřednictvím jiné neoprávněné osoby mohl nakládat, nebo pro to, aby oprávněné osobě znemožnil nebo ztížil nakládání s ním. Skutková podstata trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. je tedy konstruována tak, že poskytuje majetku ochranu již ve stadiu před tím, než je tento majetek skutečně dotčen. Uvedený trestný čin je proto teorií trestního práva, resp. její částí, řazen mezi tzv. předčasně dokonané trestné činy.

Z toho vyplývá, že u trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. nejsou předmětem útoku prostředky uložené na bankovním účtu, ke kterému byla platební karta vystavena. Předmětem útoku tu je samotná platební karta. Trestný čin je dokonán tím, že pachatel zasáhne do práv oprávněného držitele platební karty tím, že si bez oprávnění zajistí možnost mít kartu ve své dispozici. Součástí jednání, jímž je trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. spáchán, není žádná dispozice s prostředky uloženými na účtu, ke kterému byla platební karta vystavena, a následek tohoto trestného činu nespočívá ve způsobení škody na těchto prostředcích ve smyslu jejich úbytku. Z toho důvodu není pro posouzení otázky, zda byly naplněny zákonné znaky uvedeného trestného činu, rozhodná okolnost, zda pachatel byl oprávněn s prostředky na účtu disponovat, zda tyto prostředky spadaly do sféry jeho vlastnictví, resp. spoluvlastnictví, apod. Zákonným znakem trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. není ani žádná konkrétní pohnutka, takže pachatel nemusí jednat např. v úmyslu způsobit jinému škodu, opatřit sobě nebo jinému prospěch apod. Újma poškozeného spočívá jen v tom, že v příčinné souvislosti s jednáním pachatele pozbyde dispozice s platební kartou.

Z uvedeného důvodu je zřejmé, že obviněný své dovolání opíral o odkaz na okolnosti, které byly z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. bezvýznamné. Tento závěr se týká především námitky, že s prostředky na účtu byl oprávněn disponovat a že tyto prostředky byly součástí společného jmění manželů. Týká se ale i námitky, že obviněný činem sledoval to, aby manželka z účtu nečerpala prostředky, které by utrácela se svým novým přítelem. Pokud záměrem obviněného bylo odnětím platební karty z dispozice manželky jako oprávněné osoby znemožnit nebo ztížit jí možnost čerpání prostředků z účtu, je to plně v rámci znaků trestného činu i po subjektivní stránce.

Je tedy zcela evidentní, že námitkami uplatněnými v dovolání obviněný nemohl zvrátit výrok o vině trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec