7 Tdo 1311/2015
Datum rozhodnutí: 04.11.2015
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník



7 Tdo 1311/2015-23

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 11. 2015 o dovolání obviněného M. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 12 To 215/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 237/2014 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 2 T 237/2014, byl obviněný M. P. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtyři léta, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč, skládající se 500 denních sazeb po 1 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku na jeden rok.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi v podstatě v tom, že obviněný dne 26. 5. 2010 v M. B. v rámci dědického řízení po zemřelém K. K. s úmyslem získat jeho veškerý majetek předložil soudní komisařce notářce JUDr. Marii Hendrychové závěť, kterou mu měl K. K. odkázat svůj majetek, ačkoli věděl, že K. K. tuto závěť nepodepsal, tím se snažil dosáhnout toho, aby Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových neuplatnil nárok státu na majetek zemřelého, jehož čistá hodnota byla 2 082 597,87 Kč, a aby tento majetek připadl jemu jako jedinému dědici, avšak dědictví po zemřelém obviněný nenabyl, neboť rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 14 C 249/2011, bylo rozhodnuto, že není závětním dědicem zůstavitele K. K.

O odvolání, které podal obviněný proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 12 To 215/2015. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi zrušen ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému nově uložen podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, tj. 500 denních sazeb po 400 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku na šest měsíců.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Projevil nesouhlas se zjištěním soudů, že předložená závěť byla opatřena falšovaným podpisem K. K. Vytkl nesprávnost postupu soudů při hodnocení důkazů, na nichž bylo jejich zjištění založeno. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V první řadě musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a že jeho smyslem není být nějakým dalším odvoláním . Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z konstrukce citovaného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem jsou jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, bylo vadně aplikováno hmotné právo. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze v mezích dovolacího důvodu vznášet jen právní námitky, že skutek tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový stav uvedený ve výroku o vině nevykazoval zákonné znaky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný pojal dovolání jako polemiku se zjištěním soudů, že předložená závěť obsahovala zfalšovaný podpis zůstavitele. Tyto námitky jsou pro svou vyloženě skutkovou povahu mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mladé Boleslavi, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů, podle něhož byl podpis zůstavitele K. K. na závěti zfalšován, má odpovídající obsahovou oporu ve znaleckém posudku z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, který vypracovala Mgr. Kateřina Vrábelová. Tím byla vyvrácena obhajoba obviněného, která byla založena na tvrzení, že podpis K. K. na závěti je pravý. Soudy si byly vědomy toho, že ohledně pravosti podpisu K. K. na závěti byly v občanskoprávním řízení vypracovány dva znalecké posudky, z nichž zpracovatelem jednoho byl JUDr. Jiří Straka a zpracovatelem druhého byl PhDr. Jiří Valeška, a že znalecký posudek PhDr. Jiřího Valešky v jednom ze svých závěrů konstatoval pravost podpisu K. K. Soudy se zevrubně zabývaly porovnáním všech tří znaleckých posudků a v souladu s jejich obsahem konstatovaly, že znalecké posudky Mgr. Kateřiny Vrábelové a JUDr. Jiřího Straky jednoznačně prokazují, že podpis na závěti není pravým podpisem K. K. Zároveň soudy zdůraznily, že znalecký posudek PhDr. Jiřího Valešky byl v části připouštějící pravost podpisu K. K. na závěti spojen s předpokladem, podle něhož jeden ze dvou souborů srovnávacích písemností (s označením B) byl skutečně podepsán K. K., a naopak že pokud znalec PhDr. Jiří Valeška porovnával podpis K. K. na závěti s druhým souborem srovnávacích písemností (s označením A), konstatoval, že podpis na závěti není pravý. V návaznosti na to soudy vyložily, že závěr znalce PhDr. Jiřího Valešky připouštějící pravost podpisu K. K. vycházel ze srovnání sporného podpisu s písemnostmi, ohledně kterých nebylo jasné, zda je skutečně podepsal K. K., a ohledně kterých v tomto ohledu přetrvávaly pochybnosti, zatímco závěr všech tří znalců, že nejde o pravý podpis, byl výsledkem porovnání sporného podpisu se srovnávacími písemnostmi, ohledně kterých bylo nepochybné, že je K. K. skutečně podepsal. Základním znakem nepravosti podpisu K. K. na závěti byla podle znaleckého posudku Mgr. Kateřiny Vrábelové absence známek tremoru, které jinak byly na jeho skutečných podpisech patrny již od roku 2008. Vzhledem k tomu, že tremorem se rozumí třes rukou, obviněný namítal, že výsledky lékařských vyšetření K. K. za jeho života nic takového nepotvrzovaly a že znalkyně Mgr. Kateřina Vrábelová nebyla kompetentní k tomu, aby hodnotila zdravotní stav K. K. a určovala jeho diagnózu. Soudy ovšem výstižně poukázaly na to, že znalkyně Mgr. Kateřina Vrábelová nehodnotila a neposuzovala zdravotní stav K. K., nýbrž zkoumala jeho písmo co do vzhledu, plynulosti tahu a podobných atributů, aniž tento rámec jakkoli překročila. Nadto soudy podpůrně přihlížely ke zjištěním, která se celkově týkala vzájemných vztahů K. K. s rodinou obviněného a podle kterých byly tyto vztahy provázeny dlouhodobými rozepřemi, v jejichž světle se jeví jako zcela nevěrohodné, aby K. K. podepsal závěť ve prospěch obviněného. Mezi podpůrnými důkazy byly také svědecké výpovědi D. Z. a Z. L., kteří byli na závěti K. K. podepsáni jako svědkové a kteří v trestním řízení vypovídali o okolnostech svých podpisů tak nejistě, že bylo vyloučeno považovat jejich výpovědi za důkaz o pravosti podpisu K. K.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak ho podaly soudy, ani se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, není dovolacím důvodem. V námitkách obviněného zaměřených výlučně proti skutkovému základu napadeného rozhodnutí neměl Nejvyšší soud žádný podklad k tomu, aby se meritorně zabýval správností právního posouzení skutku.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. listopadu 2015


JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu