7 Tdo 1302/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1302/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného I. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 10 To 262/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 1 T 29/2005 t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 10 To 262/2005, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 1 T 29/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 1 T 29/2005, byl obviněný I. F. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.

Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že dne 29. 11. 2000 kolem 10:00 hod. při řízení osobního automobilu zn. Mazda 323, v levém jízdním pruhu na dálnici č. 05 v katastru obce Ch. na 0,3 km při jízdě na P. za ztížených klimatických podmínek nepřiměřenou rychlostí, přijel k místu dopravní nehody a nestačil včas zareagovat na brždění před ním v dohledu jedoucího vozidla Mitsubishi Nightymax, řízené J. H., a odrazil ho na již havarované vozidlo Fiat Bravo, řízené P. T., a následně i sám do tohoto vozidla vrazil tak, že ho narazil dále pod záď naloženého přepravníku motorových vozidel, kde již toto vozidlo bylo naraženo, čímž přispěl k rozšíření již existujícího požáru vozidla Fiat Bravo, následkem čehož ve vozidle Fiat Bravo uhořel P. T., a dále spolujezdec obviněného L. Ř., utrpěl těžké zranění, spočívající v popáleninách a mnohačetných zlomeninách, na jejichž následky by bez včasné specializované lékařské pomoci zemřel a jejímž následkem byl na běžném způsobu života omezen po dobu trvající déle než jeden rok.

Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Poškození byli s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze usnesením ze ne 28. 6. 2005, sp. zn. 10 To 262/2005, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadenému usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyslovila názor, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze nemůže obstát, neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, a to i přesto, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., namísto správné kvalifikace jednání obviněného I. F.a jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák.

V další části dovolání rekapituluje právní závěry okresního i krajského soudu obsažená v jejich rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně dále analyzuje skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení podle § 180 tr. zák., zejména jeho subjektivní stránku. Zdůraznila, že soudy obou stupňů nezpochybňovaly, že popsaný skutek obviněného I. F. a vykazuje obecně nebezpečný následek, přičemž nelze ani pochybovat, že tento následek byl způsoben obecně nebezpečným jednáním obviněného, přičemž v daném směru je třeba přihlížet k tomu, že hlavní příčinnou protiprávního následku předpokládaného ustanovením § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., tedy škody velkého rozsahu, těžké újmy na zdraví v případě poškozeného L. Ř. a smrti v případě poškozeného P. T., byla riskantní stoosmdesátikilometrová hodinová rychlost vozidla řízeného obviněným, kterou obviněný prokazatelně jel po celou dobu z P. až na místo dopravní nehody těsně před P., a to i přesto, že na dálnici, v jejímž levém jízdním pruhu cestoval, a kde mohl předpokládat intenzivní provoz a tím i vznik dopravních nehod a kolon vozidel, byla mlha, která ostatní účastníky silničního provozu nutila jet nižší rychlostí, než je na dálnici povolena. Má za to, že obviněný I. F. neučinil nic, aby k následku nedošlo, bylo tomu spíše naopak. Je přesvědčena, že veškeré okolnosti svědčí pro závěr, že obviněný I. F. spáchal trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., a to se zaviněním ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák.

V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a přikázal věc Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný I. F. se do data konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřil.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda nejvyšší státní zástupkyní uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.

Tyto podmínky dovolání nejvyšší státní zástupkyně splňovalo, neboť brojilo proti tomu, jak okresní a krajský soud zjištěné jednání obviněného I. F. po právní stránce posoudily, když podle dovolání bylo namístě je posoudit nikoli jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., nýbrž jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), 3 písm. a), b) tr. zák.

Nejvyšší soud poté, co neshledal žádný důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, a to včetně řízení, které předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

Nejvyšší soud považuje za vhodné úvodem stručně rekapitulovat průběh dosavadního řízení v předmětné věci.

Obžalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 18. 2. 2005 byl obviněný I. F. stíhán pro trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák.

Okresní soud však po provedení hlavního líčení popis skutku, jehož se obviněný podle jeho zjištění dopustil, poněkud omezil a kvalifikoval jej jako mírněji trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Zjednodušeně řečeno, okresní soud oproti obžalobě neshledal existenci zavinění obviněného ve vztahu k následkům vzniklým v důsledku nárazů do jeho a dalších vozů vozy, které na místo nehody přijeli až po něm. Uzavřel, že obviněnému nelze klást za vinu vytvoření náhlé překážky, neboť řidiči jedoucí za ním měli jet takovou rychlostí, aby na vzniklou situaci stačili reagovat (blíže viz str. 6 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Okresní soud v odůvodnění rozsudku rovněž vysvětlil, proč neshledal obviněného vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), 3 písm. a), b) tr. zák. Uvedl, že u obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu ve vztahu k předpokládanému následku, tj. ve vztahu k uvedení většího množství osob v nebezpečí smrti, nebo těžké újmy na zdraví nebo cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Podle názoru okresního soudu obviněný nevěděl a ani vědět nemohl, že vozidlem, v němž veze dvě osoby, porušením svých povinností ohrozí větší množství osob nebo majetek velké hodnoty. Podle okresního soudu tuto představu musí mít řidič, který ve svém vozidle veze větší počet osob nebo veze náklad uvedené hodnoty, popřípadě řidič, který vědomě porušuje dopravní předpisy v situaci, kdy ví, že může ohrozit větší počet osob. V posuzovaném případě ale obviněný podle názoru okresního soudu neměl reálný důvod domnívat se (vzhledem k okolnostem a svým poměrům), že svým jednáním může způsobit výše uvedený následek (blíže viz str. 6 - 7 rozsudku).

Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, kterým se domáhal posouzení jednání obviněného jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., přezkoumal zmíněný rozsudek Krajský soud v Praze. Ten odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl: Je zřejmé, že obžalovaný riskantním způsobem své jízdy porušil povinnosti uložené zákonem o provozu na pozemních komunikacích a v důsledku toho objektivně zvýšil obecné nebezpečí a fakticky vyvolal stav obecného ohrožení. Jeho jednání zásadním způsobem přispělo i k tomu, že při nehodě a následném požáru došlo k usmrcení poškozeného T., velmi těžkému zranění poškozeného Ř., i vzniku škody, která přesáhla hranici škody velkého rozsahu. Prokázaný čin obžalovaného tedy po objektivní stránce vykazuje znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Odvolací soud se však ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nelze dovodit zavinění obžalovaného, byť ve formě nedbalosti nevědomé. K naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu by došlo tehdy, pokud by obžalovaný měl a mohl předpokládat, že tak způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí (tedy navodí situaci, která svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožení znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku). I při současném přetížení dálniční sítě zejména kamionovou dopravou nelze bez dalšího dovozovat, že by řidiči osobních vozidel měli a mohli předpokládat, že v případě nehody dojde k tak závažným následkům jako v posuzovaném případě. Námitky státního zástupce tedy nemohly být akceptovány podle jeho názoru by jako trestný čin obecného ohrožení muselo být posuzováno téměř každé závažnější porušení dopravních předpisů. Krajský soud proto výrok o vině obžalovaného trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. jako správný ponechal beze změn (blíže viz str. 3 - 5 usnesení krajského soudu).

Ve světle námitek uplatněných v dovolání však Nejvyšší soud shledal argumentaci okresního i krajského soudu jako ne zcela vyčerpávající a v důsledku toho i nepřesvědčivou.

Trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. (tj. právního posouzení jednání obviněného, kterého se domáhá dovolatelka), se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou podle zákona a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu a těžkou újmu na zdraví nebo smrt.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a to proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Z porovnání shora uvedených skutkových podstat je zřejmé, že ust. § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. je ve vztahu k ust. § 224 odst. 1, 2 tr. zák. ustanovením speciálním. Vedle společného následku v podobě nedbalostního způsobení těžké újmy na zdraví, smrti nebo škody velkého rozsahu přistupuje u trestného činu obecného ohrožení navíc způsobení nebo zvýšení obecného nebezpečí nebo ztížení jeho odvrácení nebo zmírnění. Způsobením obecného nebezpečí se přitom v souladu s § 179 odst. 1 tr. zák. a na něj navazující judikaturou rozumí vyvolání takového stavu, který se svou nebezpečností rovná nebezpečnosti požáru, povodně nebo škodlivým účinkům výbušnin, plynu či elektřiny, z něhož hrozí většímu počtu lidí (tj. v souladu s č. 39/1982 Sb. rozh. trest. nejméně sedmi osobám) bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví anebo cizímu majetku škoda velkého rozsahu. Pro stav obecného nebezpečí je přitom příznačná určitá živelnost a neovladatelnost průběhu události, jejíž průběh se již vymyká z vlivu pachatele (blíže k tomu viz č. 10/1965, 3/1963, 27/1967, 12/1988 Sb. rozh. trest.).

Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že nekvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., neboť obviněný nevěděl a vědět nemohl, že vozidlem, kde veze dvě osoby, může porušením svých povinností způsobit následek v podobě obecného nebezpečí. Jinými slovy dovodil, že následek v podobě způsobení či zvýšení obecného nebezpečí není ze strany obviněného pokryt ani nedbalostním zaviněním. Z kontextu odůvodnění lze logicky dovozovat, že okresní soud dospěl k závěru, že stav obecného nebezpečí v příčinné souvislosti s jednáním obviněného skutečně nastal, byť to výslovně nezmiňuje. Pokud by totiž dospěl k závěru, že takový stav v příčinné souvislosti se zjištěným jednáním obviněného vůbec nenastal, nebylo by již nutno řešit otázku existence nedbalostního zavinění ve vztahu k takovému následku.

Ostatně shodně interpretoval argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku okresního soudu při projednání odvolání obviněného Krajský soud v Praze, který se se závěry okresního soudu ztotožnil a v odůvodnění svého usnesení je argumentačně ještě rozvinul. Na str. 3 - 4 odůvodnění usnesení výslovně konstatoval, že riskantním způsobem jízdy obviněný porušil povinnosti uložené mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích (aniž by tyto povinnosti blíže specifikoval) a v důsledku toho objektivně zvýšil obecné nebezpečí a fakticky vyvolal stav obecného ohrožení . V další části odůvodnění uzavírá, že prokázaný čin obžalovaného po objektivní stránce vykazuje znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., avšak u obžalovaného nelze dovodit ve vztahu k tomuto trestnému činu zavinění, byť ve formě nedbalosti nevědomé . K naplnění subjektivní stránky by podle krajského soudu mohlo dojít tehdy, pokud by obžalovaný měl a mohl předpokládat, že svým stylem jízdy poruší nebo ohrozí zájmy chráněné ustanovením § 180 tr. zák., k čemuž však podle závěru krajského soudu v případě obviněného I. F. nedošlo.

Tento (pro právní posouzení zjištěného skutku klíčový) závěr shledává Nejvyšší soud nedostatečně argumentačně podložený a v důsledku toho i předčasný. Argumentace okresního i krajského soudu se soustředí na skutečnost, že obviněný řídil osobní vůz se dvěma osobami, přičemž možnost způsobení následku v podobě obecného nebezpečí lze podle okresního soudu předpokládat u řidičů, kteří vezou ve voze větší počet osob, resp. náklad uvedené hodnoty (tj. patrně míněn náklad, jehož zničením by hrozilo způsobení škody velkého rozsahu, tj. ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. škody dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.), popřípadě řidič, který porušuje dopravní předpisy v situaci, kdy ví, že může ohrozit větší počet osob (např. přejíždí na červenou železniční přejezd).

Podle závěru Nejvyššího soudu je při posuzování existence, resp. formy zavinění obviněného ve vztahu k následku v podobě obecného nebezpečí brát v úvahu mnohem větší počet kritérií, než ke kterým přihlížely soudy v posuzované věci. I když nutno souhlasit s úvahami okresního a krajského soudu potud, že porušení povinností řidičem plně obsazeného autobusu či strojvůdce vlaku může vést se značně vyšší pravděpodobností ke způsobení obecného nebezpečí než v případě porušení těchto povinností řidičem osobního vozu, nebude ale možno vyloučit, že i jednání řidiče osobního vozu se dvěma pasažéry k takovému následku může vést. Bude však třeba vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu, k nimž budou patřit například:

- místo nehody (rovný úsek, nepřehledná zatáčka, okresní silnice, dálnice)

- klimatické podmínky (sucho, déšť, námraza), viditelnost (světlo, tma, mlha), stav vozovky

- konkrétní dopravní situace (minimální provoz, frekventovaný provoz, dopravní zácpa)

- styl jízdy pachatele, možnost ostatních účastníků nehody reagovat na jeho počínání, zabránit následku

- technické parametry vozidla řízeného pachatelem (osobní vůz, nákladní vůz, kamion, vlak) i vozů, které byly bezprostředně ohroženy atd.

Bez důsledného vyhodnocení konkrétních skutečností posuzovaného případu ve světle shora příkladmo uvedených kritérií nebude rozhodně možno uzavřít, že by řidič osobního vozu vezoucího dvě osoby nemohl v žádném případě předvídat způsobení následku v podobě obecného nebezpečí tj. konkrétního a bezprostředního nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví nejméně sedmi osob či nebezpečí způsobení škody na cizím majetku ve výši nejméně 5.000.000,- Kč. Jako protiargument poněkud obecným závěrům okresního a krajského soudu lze uvést, že k naplnění uvedeného následku může dojít již při nehodě, při níž by došlo k ohrožení životů kompletních osádek dalších dvou osobních vozů nebo jednoho plně obsazeného mikrobusu, pokud jde o následek spočívající ve způsobení škody, může jej naplnit poškození cca 4 - 5 luxusních vozidel, resp. zničení kamionu převážejícího luxusní zboží. V této souvislosti bude třeba vážit, zda právě výskyt nákladního vozu či vozu s návěsem převážejícího zboží uvedené hodnoty je na konkrétním místě nehody něčím výjimečným. Podle Nejvyššího soudu nelze bez dalšího kategoricky vyloučit, že by řidič osobního vozu za určitých podmínek, tj. například porušující hrubým způsobem své povinnosti nárazem v extrémně vysoké rychlosti do řady vozidel stojících za sebou v minimálních vzdálenostech v dopravní zácpě takový následek způsobil, v situaci, kdy hrozí řetězový náraz většího počtu vozidel, vzplanutí vozidel a v důsledku těsné blízkosti vozidel jejich městnání a nemožnost jejich pohybu a úniku mimo nebezpečnou zónu a tím i riziko rychlého přenesení požáru na další vozidla. Taková situace se bezpochyby výrazně odlišuje od nehody spočívající ve srážce dvou vozidel v běžném provozu.

Vyhodnocení shora uvedených kritérií v konkrétní situaci obviněného však okresní ani krajský soud prakticky neprovedly, resp. učinily tak jen okrajově a značně obecně. Z jejich argumentace navíc ani není zřejmé, v jaké konkrétní podobě (alternativě, alternativách) mělo v důsledku jednání obviněného I. F. obecné nebezpečí vlastně nastat. Vzhledem k omezení (oproti obžalobě) rozsahu následku, způsobených podle závěru soudů v příčinné souvislosti s porušením povinností obviněným, tj. redukci hrozící i způsobené výše materiální škody i škody na zdraví účastníků nehody, totiž vznikají pochybnosti, zda vůbec ke vzniku obecného nebezpečí v posuzovaném případě došlo. Je v souladu se zákonem, že soudy se při překvalifikaci jednání obviněného na trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se v popisu skutku ve výroku rozsudku soustředily na skutečnosti relevantní pro tuto právní kvalifikaci. Omezily se tudíž v popisu skutku na skutečně způsobené následky na zdraví účastníků nehody, nikoli na následky bezprostředně hrozící, a vůbec již nečinily závěr o výši škody, jejíž způsobení hrozilo. Nicméně pro přesvědčivost závěru uvedeného v odůvodnění, podle něhož obviněný měl naplnit objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., byla nezbytná konkrétní zjištění ohledně bezprostředně hrozícího následku na zdraví a majetku účastníků nehody, vzniklých v důsledku porušení povinností obviněným.

Ostatně právě klíčová otázka existence případného zavinění obviněného ve vztahu k následku předpokládanému ust. § 180 odst. 1 tr. zák. (způsobení, zvýšení, ztížení odvrácení nebo zmírnění obecného nebezpečí) může být jednoznačně vyřešena jen tehdy, bude-li uvedený následek přesně a jednoznačně zjištěn. Teprve po přesné konkretizaci bezprostředně hrozícího nebezpečí pro zdraví a majetek dalších účastníků nehody vzniklého v příčinné souvislosti s porušením povinností obviněného bude možno zvažovat, zda obviněný vzhledem ke stylu své jízdy a situaci na místě zavinil takový následek alespoň z nedbalosti. Nejvyšší soud nemíní jakkoli presumovat závěry soudů ohledně následku, který měl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného nastat. Závěr o možnosti obviněného předvídat způsobení takového následku však rozhodně nepovažuje na rozdíl od okresního a krajského soudu za vyloučený například v případě, že by obviněný rychlostí 150 km v hodině jel úsekem dálnice v době a na místě, kdy nelze vyloučit existenci dopravní zácpy, přičemž v důsledku viditelnosti výrazně snížené mlhou by jeho schopnost reagovat na stojící vozidla byla natolik snížena, že by do řady stojících vozidel mohl narazit takovou rychlostí, že by tím způsobil razantní a masivní hromadnou srážku většího počtu vozidel s rizikem vzniku požáru.

Ve světle těchto úvah proto považuje Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně za důvodné, neboť argumentace obou soudů, který vyústila v závěr, že jednání obviněného nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení pro absenci subjektivní stránky, není zdaleka vyčerpávající a v důsledku toho ani přesvědčivá.

IV.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 10 To 262/2005, i rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 1 T 29/2005, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Na okresním soudu v první řadě bude, aby učinil jednoznačná a konkrétní zjištění ve vztahu k následku vzniklému v důsledku porušení povinností obviněným a to z pohledu možného vzniku obecného nebezpečí ve smyslu § 180 odst. 1 tr. zák. Jak již Nejvyšší soud uvedl v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení, vzhledem k redukci následku oproti obžalobě vznikají o existenci naplnění objektivní stránky trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1 tr. zák. obviněným I. F. pochybnosti, ač soudy takový závěr bez bližší konkretizace v napadených rozhodnutích učinily.

Pokud by soudy změnily v tomto ohledu svůj právní názor a dospěly k jednoznačnému závěru, že k naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu nedošlo, jeví se posouzení jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. v souladu se zákonem.

Pokud by soudy dospěly k závěru o naplnění znaků objektivní stránky trestného činu obecného ohrožení, budou muset ve světle shora naznačených kritérií mnohem důsledněji a zevrubněji hodnotit, zda způsobení následku obecného nebezpečí v jeho konkrétní prokázané podobě je pokryto nedbalostním zaviněním obviněného a vypořádat se tak s námitkami uplatněnými v dovolání nejvyšší státní zástupkyně.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení přípustný.

V Brně dne 26. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr