7 Tdo 1294/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1 tr. zákoník, § 353 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 1294/2015-52

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 11. 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. W. a o dovolání obviněného J. W. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 To 50/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 58/2014 takto:

I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují
- usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 To 50/2015, pokud jím byl v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 26 T 58/2014, ponechán nedotčen výrok o vině přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a výrok o trestu,
- rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 26 T 58/2014, ve výroku o vině přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kladně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání obviněného J. W. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 26 T 58/2014, byl obviněný J. W. uznán vinným v bodě 1 přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na tři roky a šest měsíců a obviněnému bylo podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, § 48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku uloženo omezení spočívající v tom, aby se zdržel jakékoli formy styku, osobního i pomocí prostředků dálkové komunikace, s poškozenou Z. W. a osobami jí blízkými nad rámec obstarávání legitimních a neodkladných záležitostí týkajících se výchovy a výživy nezletilého A. W. a společného majetku.

Odvolání, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o vině přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 To 50/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze podali v zákonné lhůtě dovolání nejvyšší státní zástupce a prostřednictvím obhájce i obviněný.

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce. Vytkl, že napadeným usnesením zůstal nedotčen výrok o vině obviněného přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. namítl, že v souladu s obžalobou a odvoláním státního zástupce měl být skutek správně posouzen jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Uvedl, že pro posouzení skutku s použitím ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl podklad ve zjištěních soudů ohledně doby, po kterou se obviněný dopouštěl posuzovaného jednání, a ohledně intenzity tohoto jednání. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný spojil námitky založené na tom, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodl vyloučený orgán, čímž mínil senát složený z předsedy a obou přísedících. Vytkl jejich podjatost, která podle jeho názoru spočívala v tom, že k němu pojali velice negativní postoj následně zřejmý z odůvodnění rozsudku. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul jednak námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, s tím, že se nedopustil žádného jednání uvedeného v rozsudku , a jednak námitky, podle nichž jako týrání byly vadně posouzeny jednotlivé excesy, nikoli trvalý stav. K tomu dodal, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Uvedl, že mu bylo příliš široce stanoveno omezení v rámci podmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se dovolání obviněného zakládá na námitkách, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Námitka podjatosti předsedy senátu a přísedících Okresního soudu v Kladně, kterou obviněný bezvýsledně uplatnil již v původním řízení a znovu pak v podaném dovolání, je evidentně bez jakéhokoli věcného opodstatnění. Důvody, pro které je soudce nebo přísedící vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jsou upraveny v § 30 tr. ř. Z povahy věci nepřichází v úvahu vyloučení podle § 30 odst. 2, 3, 4 tr. ř. Zbývající důvod vyloučení je v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. vymezen tak, že u soudce nebo přísedícího lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Poměrem k věci se rozumí takový vztah soudce nebo přísedícího k projednávanému případu, při kterém by mohli mít osobní zájem na určitém výsledku řízení, zejména z toho hlediska, že takový výsledek by jim nebo osobám jim blízkým zajistil, byť případně jen nepřímo, nějakou výhodu či prospěch. Spadá sem i případ, kdy soudce nebo přísedící byli účastníky nebo svědky skutku, ohledně něhož se řízení vede, apod. Poměrem k osobám vystupujícím v řízení se rozumí blízký osobní vztah, jakým je např. vztah rodinných příslušníků, vztah blízkého přátelství či naopak vztah osobního nepřátelství apod. Obdobně je třeba chápat i poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení . Důvodem vyloučení zásadně není to, jak soudce nebo přísedící postupoval v řízení, jak hodnotil důkazy, jak odůvodnil rozhodnutí apod., pokud při tom nějak extrémně nevybočil z mezí korektnosti, věcnosti či racionality a nevnášel do toho projevy osobní zaujatosti.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že předseda senátu a přísedící Okresního soudu v Kladně nebyli podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení. Nebylo zjištěno, že by měli k projednávané věci nebo k osobám vystupujícím v řízení nějaký osobní vztah. Obviněný vyvozoval jejich podjatost z toho, jak rozhodli a jak odůvodnili rozhodnutí. Rozhodnutí ovšem mělo odpovídající obsahový podklad v průběhu a výsledcích hlavního líčení a logicky na ně navazovalo. Odůvodnění rozsudku, v němž byl vyjádřen názor senátu na provedené důkazy, včetně výpovědi obviněného, a v němž bylo vyloženo, jak senát důkazy hodnotil, je co do použitých argumentů věcné, nepředstavuje žádnou deformaci důkazů a není zatíženo ničím, co by se dalo interpretovat jako projev nějaké osobní zaujatosti. Samotná okolnost, že výsledek řízení v podobě rozsudku byl ze subjektivního hlediska obviněného nepříznivý a že obviněný není s tímto výsledkem smířen, nemůže odůvodnit závěr o vyloučení předsedy senátu a přísedících.

V části týkající se dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V této souvislosti pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou jen právní námitky, v nichž se tvrdí, že na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, bylo vadně aplikováno hmotné právo (trestní zákon). V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.

Těmto zásadám odpovídá dovolání obviněného, pokud namítal, že skutkovými zjištěními soudů nebyl naplněn zákonný znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku a že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, a dovolání nejvyššího státního zástupce, který namítal, že zjištěný skutek nebyl přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.

Přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí.

Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu.

Podle zjištění Okresního soudu v Kladně uvedených v bodě 1 rozsudku, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, spočíval skutek v podstatě v tom, že obviněný nejméně od dubna 2012 do 1. 1. 2013 ve společném bydlišti v rodinném domě v K., ul. V. Z., svou manželku Z. W. slovně nebo prostřednictvím zpráv SMS urážel v souvislosti s její vizáží po operačním zákroku výroky, že je hnusná a že se mu chce zvracet, nadával jí vulgárními výrazy jako piča, kunda, kurva, flundra, kráva, blbka, mrdka, zasraná, zamrdaná, blbá, a to opakovaně i před jejich společným synem a před návštěvami, a dále
- nezjištěného dne v dubnu 2012 v prostoru toalety, kdy poškozená vykonávala tělesnou potřebu, ji spolu s vulgárními nadávkami udeřil několikrát rukou do obličeje, tahal ji za vlasy, držel nůžky a křičel, že ji ostříhá, což se mu částečně podařilo, a nůžkami ji pořezal na rukou, jimiž se bránila, způsobil jí podlitiny a při odchodu do ní několikrát strčil,
- nezjištěného dne v červnu 2012 na poškozenou křičel vulgární nadávky, chytil ji, cloumal jí, a když poškozená odběhla do patra a byla v pokoji u nezletilého syna, obviněný ji vtáhl do vedlejší místnosti, kde ji přitiskl na skříň a hrozil, že ji raději zabije a udělá jí ze života peklo,
- dva dny před Silvestrem 2012 poškozenou urážel, křičel na ni vulgární nadávky, během noci ji prozváněl telefonem, nechal hrát hlasitě hudbu, posílal jí zprávy SMS, že je flundra, a že když nebude spát on, nebude spát ani ona, vtrhl do pokoje, kde byla poškozená, a polil ji studenou vodou se slovy, že je kunda, odběhl a nadále nechal hlasitě hrát hudbu,
- dne 1. 1. 2013 při opětovných nadávkách poškozenou neočekávaně zezadu uhodil lahví do hlavy, čímž jí způsobil bouli, a hrozil, že ji zabije,
a v důsledku uvedeného jednání se u poškozené jako posttraumatická reakce rozvinul anxiózně depresivní syndrom.

Popsané jednání obviněného má typické rysy týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Týráním je třeba rozumět zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, dále tím, že je touto osobou pociťováno jako těžké příkoří, a konečně také určitou trvalostí. To znamená, že k naplnění znaku týrání podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku nestačí jen ojedinělé či izolované projevy hrubosti a bezcitnosti ve vztahu k jiné osobě. Z hlediska požadavku, aby se jednání pachatele vyznačovalo určitou trvalostí, nelze apriorně stanovit nějaké časově přesně vymezené období. Je však třeba vzít v úvahu, že to musí být období, které nedosahuje delší doby , protože páchání činu po delší dobu je okolností uvedenou v § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tj. okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Pojem delší doba v sobě zahrnuje dobu postačující k naplnění určité trvalosti posuzovaného jednání, která je znakem týrání podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, a nad tento rámec ještě další dobu, při které je doba postačující k naplnění určité trvalosti významně překročena.

Jednání obviněného nespočívalo v ojedinělých či izolovaných aktech zlého nakládání s poškozenou. Ve výroku o vině jsou specifikovány čtyři konkrétní případy, ke kterým došlo v dubnu 2012, v červnu 2012, před Silvestrem 2012 a dne 1. 1. 2013 a při kterých byla poškozená kromě slovních invektiv napadena také fyzickými útoky obviněného. Tyto útoky ovšem nebyly nijak izolované a naopak představovaly vystupňování kontinuálního jednání obviněného, které jinak mělo povahu prakticky nepřetržitých aktů verbálního napadání v podobě mimořádně hrubých, urážejících a zraňujících výroků na adresu poškozené. Jednání obviněného jako celek tak bylo kombinací neustálých slovních a občasných fyzických útoků. Pokud jde o četnost slovních útoků, vyplývá ze zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku to, že v průběhu soužití obviněný i dříve napadal poškozenou občasnými invektivami jednou až dvakrát měsíčně, že frekvence jeho útoků se zvyšovala a že od dubna 2012 do 1. 1. 2013 napadal poškozenou velmi vulgárními výrazy a nadávkami pořád. Za tohoto stavu je jasné, že posuzované jednání obviněného bylo týráním podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

Soudy na rozdíl od obžaloby neposoudily skutek podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Okresní soud v Kladně vycházel z toho, že v ustálené soudní praxi se za delší dobu ve smyslu tohoto ustanovení obvykle pokládá již doba šesti měsíců, avšak poukázal na nutnost modifikovat tuto hranici v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu podle zásady, že čím méně intenzivní je týrání, tím delší musí být doba uvedená v § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a naopak. Krajský soud v Praze k tomu dodal, že jde o hraniční případ a že Okresní soud v Kladně citlivě vystihl všechny okolnosti posuzovaného případu .

S tím, jaké zásady si Okresní soud v Kladně v obecné rovině vytyčil v souvislosti s aplikací ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, lze souhlasit, avšak nelze souhlasit s tím, že by je Okresní soud v Kladně správně uplatnil ve vztahu k posuzované kauze.

Obviněný se týrání manželky žijící s ním ve společně obývaném domě dopouštěl po dobu prakticky devíti měsíců. Jestliže byla hranice šesti měsíců, kterou vytyčil Okresní soud v Kladně, překročena o polovinu, pak je sotva udržitelný závěr Okresního soudu v Kladně, že nejde o překročení uvedené hranice významným způsobem . Okresní soud v Kladně hodnotil celkovou intenzitu jednání obviněného jako nižší, neboť tu byl omezený počet pouhých čtyř případů fyzického napadení poškozené, mezi nimiž byla jednota skutku udržována pouze hrubým verbálním zacházením. Tato úvaha je nepřijatelná, protože poškozená byla verbálním útokům obviněného vystavena s takovou frekvencí, že lze konstatovat její neustálé napadání, a to při používání výrazů, jejichž vulgárnost dosahovala mimořádně vysokého stupně. Již tím se zvýrazňoval nepříznivý vliv posuzovaného jednání obviněného na poškozenou, včetně jejího zdravotního stavu. U poškozené se jako porucha jejího duševního zdraví rozvinul anxiózně depresivní syndrom, jehož vznik primárně souvisel právě s psychickým týráním reprezentovaným neustálým slovním vulgárním napadáním, přičemž případy fyzického napadení měly v tomto ohledu spíše jen okrajový význam. Celková intenzita jednání obviněného byla tedy dostatečná pro to, aby doba devíti měsíců páchání činu byla posouzena jako delší doba ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Pro srovnání lze odkázat na rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr., v němž byla doba něco přes sedm měsíců posouzena jako delší doba týrání, které ani nespočívalo v nějak extrémně intenzivním jednání (pachatel týral své rodiče tím, že je vulgárně slovně napadal, tropil v domě hluk, bouchal a kopal do nábytku, poškozoval věci v domě, hlasitě pouštěl televizor apod.). Citovaný judikát plně podporuje závěr, že v projednávané věci obviněného J. W. měl být skutek posouzen i podle ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Při správném právním posouzení skutku měl být obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.

Obviněnému není možno přisvědčit v námitce, že posouzení skutku jako trestného činu je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Jednání obviněného velmi výrazně překročilo rámec běžných neshod mezi společně žijícími manžely a mírou své hrubosti, bezcitnosti a bezohlednosti i délkou doby páchání nabylo povahy vyloženě kriminálního činu.

Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné a dovolání nejvyššího státního zástupce důvodné.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má oporu v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. To se týká nejen skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Plně se to vztahuje i na skutková zjištění, která soudy vzaly za podklad výroku o vině obviněného přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Tento přečin obviněný spáchal podle zjištění Okresního soudu v Kladně uvedených v bodě 2 rozsudku v podstatě tím, že od února 2013 nejméně do 16. 4. 2013 v K. telefonicky a osobně vyhrožoval poškozené Z. W. zabitím a likvidací celé rodiny (bližší specifikace obsahu výhrůžek je uvedena ve skutkové části výroku).

Skutková zjištění soudů ve vztahu k oběma výrokům o vině mají odpovídající obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozené, která podrobně, dostatečně konkrétně, bez podstatnějších rozporů a celkově přesvědčivě popsala, jakého jednání se proti ní obviněný dopouštěl. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný takové jednání popíral, a již proto hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně. Při tom se zaměřily zejména na další byť jen nepřímé důkazy podporující svědeckou výpověď poškozené. Těmito důkazy byly výpovědi svědků z okruhu osob, ke kterým měla poškozená blízký vztah, kterým důvěřovala a kterým se svěřila s tím, jaké jednání obviněného musí snášet. Do tohoto rámce spadají i svědkové, kteří byli přítomni hrubému a vulgárnímu jednání obviněného vůči poškozené. Soudy věnovaly potřebnou pozornost také objasnění osoby poškozené z hlediska jejích osobních vlastností zaručujících pravdivost jejích tvrzení a v tomto ohledu vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který vyzněl v závěr, že poškozená je obecně věrohodnou osobou bez sklonu ke lhaní.

Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ani námitky ohledně rozsahu omezení stanoveného v souvislosti s uložením podmíněného trestu odnětí svobody nejsou dovolacím důvodem. Tyto námitky mají vztah k přiměřenosti trestu, avšak nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výrok o trestu byl ostatně zrušen z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v důsledku vadného výroku o vině.

Rozsudek Okresního soudu v Kladně, pokud jím byl obviněný uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku místo toho, aby byl správně uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil nejvyšší státní zástupce. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byl nesprávný výrok o vině ponechán nedotčen, pak je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak ho uplatnil nejvyšší státní zástupce.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že
- z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil vadnou část napadeného usnesení a vadnou část rozsudku, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (výrok o vině obviněného přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku zůstal rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen),
- zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2015


JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu