7 Tdo 1293/2014
Datum rozhodnutí: 23.10.2014
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1,2 písm.c) 4 písm. c) tr. zákoník, § 283 odst. 1,2 písm. a,c) tr. zákoník



7 Tdo 1293/2014-71

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 23. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných P. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 12 To 77/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 6/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 50 T 6/2012, byl obviněný P. D. uznán vinným pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný V. V. byl uznán vinným pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Tímto rozsudkem byli odsouzeni též pro související drogovou trestnou činnost Z. B., M. G. a J. F., kterou zčásti spáchali společně s obviněnými P. D. a V. V., a to k trestům odnětí svobody od tří do čtrnácti let.

Obvinění P. D. a V. V. se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně uvedených zločinů ve stručnosti dopustili tím, že se podíleli na obchodu s psychotropními a omamnými látkami (obviněný P. D. v jeho mezinárodní podobě), zejména s metamfetaminem pervitinem a konopím marihuanou, přičemž
- obviněný P. D. společně s M. G. tak, že nejprve obviněný P. D. v září 2009 v T. dohodl s občany SRN M. D. a R. N. obchod s předem objednaným množstvím pervitinu za účelem jeho dalšího prodeje odběratelům v SRN, obstarával pervitin od neustanovené osoby vystupující pod jménem J. a také od M. G., který dodal pervitin pro obchod dne 4. 5. 2011 a zajišťoval další pervitin k prodeji na 12. 5. 2011, ale k jeho předání obviněnému P. D. již nedošlo kvůli zatčení M. D. a R. N. v SRN. Obviněný P. D. v období od září 2009 do 11. 5. 2011 postupně nejméně v 35 případech prodal v T. nejméně 1,4 kg pervitinu v ceně 30 Euro za 1 gram, přičemž dne 11. 5. 2011 obdržel v 17.40 hod. v T. od M. D. a R. N. 1.775,- Euro jako úhradu dluhu za předchozí nákupy pervitinu a současně si tito u obviněného P. D. objednali koupi 100 g pervitinu,
- obviněný V. V. společně s M. G. a Z. B. tak, že od dubna 2011 do 9. srpna 2011 v T. obstaral M. G. od dosud neustanovené osoby pervitin, který prodával na různých místech v T. po předchozí dohodě obviněných o jeho dalším prodeji obviněnému V. V. nejméně ve dnech 4. 6., 8. 6., 13. 6., 2. 7., 10. 7. 2011, dále sám či prostřednictvím obviněného V. V. Z. B. nejméně ve dnech 27. 4., 2. 5., 9. 5., 13. 5., 10. 7. 2011, přičemž obvinění dál prodávali v rozsudku specifikovaným osobám tento pervitin v T., M., B. a na dalších místech Ústeckého kraje ke konzumaci či k dalšímu prodeji. M. G. takto prodal blíže nezjištěné množství pervitinu, Z. B. nejméně 100 g pervitinu a obviněný V. V. přesně nezjištěné množství pervitinu i marihuany a za účelem prodeje přechovával v jím užívaných vozidlech Renault Clio a Mercedes S 350 nejméně 93,84 g sušené drti konopí marihuany o obsahu 11,0% 9 THC a s áček s krystalickou látkou vykazující zbytkové stopy metamfetaminu,
- obviněný V. V. společně s J. F. na podzim roku 2010 v T. obstarali od nezjištěné osoby metamfetamin, který v motorovém vozidle Mercedes S 350 užívaném obviněným V. V. prodali u prodejny U K. V. T., nejméně ve třech případech v celkovém množství 25 g za celkovou částku 17.000,- Kč.

Proti rozsudku soudu I. stupně podali mimo jiné i obvinění P. D. a V. V. odvolání. Vrchní soud v Praze z tohoto podnětu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu mimo jiné i ohledně obviněného P. D. a pouze ve výroku o trestu ohledně obviněného V. V. Nově pak soud II. stupně rozhodl rozsudkem ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 12 To 77/2013 tak, že na shodném skutkovém základě uznal obviněného P. D. vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Nově mu za tento zločin uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému V. V. nově podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali obvinění P. D. a V. V. prostřednictvím obhájců včas dovolání opírající se v obou případech o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný P. D. v dovolání namítl, že v jeho případě absentuje znak spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a v případě, že by přesto soudy dospěly k závěru o naplnění tohoto znaku, pak absentuje zvýšená škodlivost jednání ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty. Soud II. stupně měl při právní kvalifikaci přihlédnout k principu ultima ratio. Při vědomí neexistence ustanovení analogického k § 88 tr. zákona č. 140/1961 Sb. v novém trestním zákoníku, obviněný dovodil, že je třeba při naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty, aby i v případě aplikace trestního zákoníku tyto znaky zvyšovaly škodlivost jednání pachatele pro společnost. Podle obviněného se nejednalo o organizovanou skupinu, ale o řetězec na sobě nezávislých, převážně o sobě nevědoucích osob, kupujících drogu od jedné osoby za určitou částku a prodávající další osobě za mírně navýšenou částku. Užitá právní kvalifikace sleduje postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti, organizovanosti a manipulaci se značně velkým množstvím drogy. V projednávaném případě tyto podmínky nejsou podle obviněného splněny, neboť nešlo o vyšší plánovitost ani organizovanost. Převoz drogy z ČR do SRN nebyl plánován a bez vlivu obviněného záležel jen na rozhodnutí M. D., který mohl stejně tak drogu prodat v ČR. V této souvislosti vznesl obviněný námitku, zda zákonodárce měl na mysli postih takovéhoto jednání, když hraniční kontroly dnes již neexistují a pokud jsou drogy převáženy do vzdálenosti cca 100 km od místa pobytu obviněného, vyvstává otázka, v čem je více nebezpečný převoz drogy do stejné vzdálenosti na území ČR. Kvalifikovaná skutková podstata by tedy podle obviněného měla být aplikována na situace, kdy pachatelé musí v rámci naplnění tohoto znaku překonávat nějaké překážky, či vyvíjet vyšší úsilí při páchání trestné činnosti. Tomuto výkladu podle obviněného nasvědčují i daleko nižší tresty uložené M. D. a R. N. v SRN. Na základě těchto úvah dospěl obviněný k závěru, že jeho jednání nebylo správně kvalifikováno.

Závěrem obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, nově posoudil jeho jednání pouze podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu přiměřený trest, případně aby věc vrátil soudu II. stupně, respektive I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný V. V. v dovolání zopakoval svoji obhajobu spočívající v tom, že za účelem výroby léku pro svou těžce nemocnou matku si opatřil sáček marihuanové drti (cca 94 g). Tato ovšem nebyla určena k dalšímu prodeji a nic takového mu ani nebylo prokázáno. Přesto pouze za vlastnictví tohoto sáčku byl odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody. Soud I. stupně v této souvislosti podle obviněného jednostranně, neobjektivně hodnotil jeho obhajobu a důkazy ji potvrzující (svědeckou výpověď jeho matky Z. V., nenalezení žádných komponentů k výrobě masti v obydlí obviněného). Obdobně jednostranně hodnotil soud I. stupně podle obviněného i důkazy vztahující se k dalším skutkům kladeným mu za vinu a své závěry opřel o svědectví tří osob (V. T., M. B. a P. V.), kteří měli silnou motivaci uškodit mu a dosáhnout jeho uvěznění. Záznamy odposlechů telefonické komunikace obviněného s převážně nezjištěnými osobami vyhodnotil soud I. stupně rovněž pouze v jeho neprospěch. V této komunikaci podle obviněného není ani zmínka o drogách či obchodování s nimi, soud zcela nepřijatelně volně interpretoval její obsah a na základě toho vykonstruoval skutkový děj. Další své výhrady obviněný již neopakoval v dovolání, ale odkázal na jejich výčet v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Naprostá většina důkazů svědčící proti obviněnému byla podle jeho názoru nadmíru volně interpretována soudem I. stupně a je v extrémním nesouladu s realitou. Jediné s čím obviněný souhlasí, je prokázané a nepopírané vlastnictví necelých deseti dekagramů marihuany. Ostatní skutky kladené obviněnému za vinu byly podle něj nesprávně posouzeny na základě zčásti neúplného a zčásti velmi pochybně interpretovaného dokazování.

Závěrem tedy obviněný V. V. navrhl, aby dovolací soud zrušil ohledně něj napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu II. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného P. D. vyjádřil tak, že soudy správně shledaly naplnění znaku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech . Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný ve spojení se svědky M. D. a R. N. intenzivně spolupracoval na distribuci pervitinu na území SRN po delší období. Rozhodně se nejednalo o spolupráci nahodilou, jednorázovou. Jednotlivé platby za pervitin byly uskutečňovány až po rozprodání obdrženého pervitinu. Obviněný P. D. část prodejů financoval na vlastní účet, což prokazuje i zmínka, že v důsledku váznoucích plateb od svědků musel obviněný dát do zástavy své vozidlo. Šlo tedy o zcela plánovitou činnost a nejednalo se o běžné dodavatelsko-odběratelské vztahy, ale tyto měly charakter velkoobchodní sítě. Obviněný rovněž tak věděl, že droga byla distribuována na území SRN, když svědci M. D. a R. N. sami nebyli uživateli pervitinu. Na právní posouzení tohoto jednání obviněného nemá přitom vliv, že mezi ČR a SRN nejsou hraniční kontroly.

Není přijatelný ani názor obviněného o nutnosti aplikovat princip ultima ratio a posoudit jeho jednání pouze podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, když podle obviněného toto jednání nezvyšovalo společenskou škodlivost přisouzené kvalifikované skutkové podstaty. Takovýto právní názor je v rozporu s platným právem. Obviněný se snaží tímto svým vlastním výkladem zvrátit legislativní vývoj spočívající ve formálním pojetí trestného činu, a to zpět k jeho materiálnímu pojetí, jak bylo zakotveno v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. Jednou ze stěžejních změn v nové koncepci trestní odpovědnosti byl právě posun od materiálního pojetí trestného činu k jeho formálnímu pojetí. Nelze akceptovat ani poslední námitku obviněného o výrazně mírnějších trestech uložených M. D. a R. N. v SRN, když každý stát i v rámci Evropské unie má svou suverenitu stran nastavení trestních sazeb a kvalifikačních podmínek.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. D. jako zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněného V. V. se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil tak, že jeho výhrady směřují výhradně do sféry hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obviněný se domáhá přehodnocení skutkových zjištění soudů a polemizuje s tím, jak soudy skutkový stav zjistily, neboť on s těmito závěry nesouhlasí. Činí tak ale bez konkretizace svých výhrad. Pokud obviněný namítá, že hodnocení provedených důkazů je v extrémním nesouladu s realitou , jedná se pouze o bezobsažnou proklamaci. Absentuje totiž jakákoli argumentace obviněného k této proklamaci. O existenci extrémního nesouladu by se dalo hovořit, pokud by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, při kardinálních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejných důkazů apod. V projednávané věci přitom soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Zcela správně hodnotil soud I. stupně i konspirativní charakter obsahu telekomunikačního provozu, této komunikaci přitom věnoval velkou pozornost a pečlivě ji hodnotil.

Za irelevantní označil státní zástupce odkaz obviněného na své výhrady uplatněné v odvolání. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 587/2012 zdůrazňuje, že výhrady dovolatele musí být formulovány a vyjádřeny přímo v dovolání a nelze se opírat o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či jiných podáních učiněných v předchozích fázích řízení.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. V. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

S ohledem na výše uvedené obecné požadavky, dovolací námitky obviněného P. D. korespondují s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné. Týkají se pouze právního posouzení jeho jednání jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kde proti jeho použití namítá nedostatek zvýšené společenské škodlivosti a také nenaplnění formálních znaků.

Předně nelze přisvědčit námitce, kterou se obviněný P. D. domáhá aplikace principu ultima ratio (vyplývajícího ze zásady subsidiarity trestní represe) na základě materiálního pojetí, ohledně uvedené kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Takovéto materiální pojetí trestného činu (§ 88 tr. zákona č. 140/1961 Sb.) bylo opuštěno stávajícím formálním pojetím podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., jako novou koncepcí trestní odpovědnosti, u které má společenská škodlivost význam z hlediska, zda jednání pachatele jako celek je nutno řešit prostředky práva trestního, nebo postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný se tak domáhá náhledu na trestní odpovědnost, který není v souladu s platným trestním zákoníkem, ale vychází z dříve platného trestního zákona. Domnívá-li se přitom obviněný, že jeho jednání ve smyslu uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby není dostatečně společensky škodlivé, lze poukázat na skutečnost, že pachateli trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku hrozí trest odnětí svobody od 1 až do 5 let. Ale právě proto, že spáchání daného trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, považoval zákonodárce za podstatně více nebezpečné, a tedy společensky škodlivé, stanovil za jeho spáchání také podstatně přísnější trestní sazbu od 10 až do 18 let odnětí svobody. Míra společenské škodlivosti jednání obviněného proto vylučuje použití obviněným zmíněného principu ultima ratio , vyplývajícího ze zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Soudy obou stupňů správně uzavřely, že obviněný P. D. svým jednáním naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech . Dlouhodobé (bezmála po dobu 20 měsíců) obstarávání pervitinu (nejméně 1,4 kg) na území ČR od M. G. a osoby vystupující pod jménem J., jeho následný prodej občanům SRN (M. D. a R. N.), kteří jej dál prodávali na území SRN konečným uživatelům, měl jednoznačně plánovitý charakter, byl koordinován pro zvýšení pravděpodobnosti úspěšného provedení této trestné činnosti a současně je zřejmá i dělba úkolů mezi obviněným a oběma v SRN takto spolupracujícími osobami. Obviněný P. D. znal zdroj pervitinu, o jehož koupi měli zájem uvedené osoby v SRN za účelem jejího dalšího prodeje, na základě vzájemné dohody zajistil na základě objednávky její dodávku a pak prodej osobám ze SRN. Takovéto seskupení osob naplňuje znaky organizované skupiny, navíc s ohledem na její působnost ve dvou státech (ČR a SRN), pak i s naplněním znaku působící ve více státech .

Zcela mimo uplatněný důvod dovolání je pak námitka obviněného P. D. stran mírnějších trestů, které v SRN byly uloženy M. D. a R. N. Každý ze států Evropské unie má své nezávislé soudnictví a suverenitu v rámci zákonodárství, což se odráží v možném rozdílném nastavení trestních sazeb i kvalifikačních podmínek příslušné trestné činnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (č. l. 38) je ale zřejmé, že tresty kratšího trvání byly soudem v SRN jmenovaným uloženy právě proto, že se k trestné činnosti doznaly, což soud v SRN, jako významnou polehčující okolnost, zohlednil v uložení mírnějších trestů. To ale není případ obviněného P. D. v této jeho trestní věci, když v přípravném řízení nevypovídal a před soudem trestnou činnost zcela popřel.

V případě dovolání obviněného V. V. shledal Nejvyšší soud, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Námitky obsažené v dovolání směřují opětovně proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, které obviněný interpretuje jiným způsobem a na základě vlastního způsobu jejich hodnocení dospívá k závěru, že jeho vina nebyla prokázaná v takovém rozsahu, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku. V rozporu se skutkovými závěry soudů obou stupňů připouští obstarání pouze cca 94 g sušené drti marihuany k výrobě léčivé masti pro jeho nemocnou matku. Je tedy zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tak zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedených v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, respektive pokud skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoli případ, kdy obviněný má za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje nebo, že podle jeho názoru absentují skutková zjištění. Nejvyšší soud v projednávané věci existenci extrémního nesouladu neshledal, a pokud obviněný namítl, že provedené důkazy jsou v extrémním nesouladu s realitou , pak tuto svou výhradu nijak nekonkretizoval.

Obviněný sice popřel, že by se dopustil projednávané trestné činnosti, kromě obstarání již zmiňované sušené drti marihuany, ale spolehlivě je usvědčen zejména telefonickými odposlechy, SMS komunikací. Dále v některých částech i zcela věrohodnou svědeckou výpovědí P. V., který popsal, že pervitin (celkem 100 g) obstarával od obviněného V. V., dál jej prodával a utržené peníze dával opět obviněnému. Tuto svědeckou výpověď podporují telefonické odposlechy a SMS komunikace, ze kterých vyplývá rozsah i konkrétní způsob realizace obchodů s pervitinem. Shodně v tomto směru lze poukázat na výpověď svědků V. T. a M. B., kteří rovněž kupovali pervitin i od obviněného V. V. a jejich usvědčující výpovědi jsou rovněž důkazně podporovány telefonickými odposlechy. Přiléhavě, logicky a podrobně hodnotil provedené důkazy a příslušné skutkové závěry ve vztahu k obviněnému V. V. soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 57-75), na což lze pro stručnost odkázat, neboť Nejvyšší soud se s tam uvedeným zcela ztotožnil. Mezi provedenými důkazy, jejich obsahem a skutkovými závěry, které z nich učinily soudy obou stupňů, nejsou žádné, natož extrémní rozpory. Nelze tedy přisvědčit ani této, byť nijak nekonkretizované námitce obviněného.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného P. D. jsou zjevně neopodstatněné, a proto bylo jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Námitky obviněného V. V. neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto bylo jeho dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2014

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš

Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.