7 Tdo 1293/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 215a odst. 1,2 písm. a,b) tr. zák., § 235 odst. 1,2 písm. c) tr. zák.



7 Tdo 1293/2013-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 22. ledna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. F. proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočka v Jihlavě ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 42 To 97/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 46/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 3 T 46/2012, byl obviněný uznán vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. a) b) tr. zákona, vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, kterých se dopustil jednáním uvedeným ve výroku o vině uvedeného rozsudku. Za tyto trestné činy, a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem téhož soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 2 T 143/2007, byl podle § 215a odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zákona zrušen výrok o trestu z výše uvedeného trestního příkazu a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené L. M. na náhradu škody.

Odvolání obviněného proti výroku o vině, trestu i náhradě škody, Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 42 To 97/2013, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. K odvolání poškozené L. M. pak podle § 258 odst. 1 písm. d), f) odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o náhradě škody a také ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do stejného typu věznice s ostrahou, čímž napravil formální vadu rozsudku soudu I. stupně v tomto výroku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak opět uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené L. M. škodu ve výši 1 500,- Kč, jak to učinil již soud I. stupně, a navíc i nemajetkovou újmu ve výši 100 000,- Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR k otázce restriktivního výkladu tohoto ustanovení trestního řádu Nejvyšším soudem, a následně uvedl, že soudy měly dospět k závěru, že spáchání stíhaných skutků nebylo prokázáno. Soudům také vytýká, že neprovedly navržený důkaz výslechem svědka Z. M., který se měl vyjádřit k chování poškozené a soužití s ní, čímž mohly být zjištěny důležité skutečnosti, které by mohly mít vliv na skutková zjištění i právní posouzení věci. Jediným důkazem, o který soudy mohou opřít svá rozhodnutí, že je výslech poškozené, ale pouze ten nemůže být důkazem viny. Poškozená, že si také ve své výpovědi odporuje, když např. uvedla, že ji měl dobře hlídat, aby nemohla nikomu nic říci, ale tomu odporuje ta část její výpovědi, kde uvedla, že se třeba 12 hodin neobjevil, na nákupy chodila sama, že měl pracovní dobu do deseti, ale domů přišel až ráno, atd. Považuje proto za neprokázané, že by poškozenou hlídal, a pokud byla týraná, jak vypověděla, měla vždy možnost tuto situaci řešit, ale neučinila to, a trestní oznámení podala až 6 let poté, co se měly stát dílčí skutky. Dále obviněný namítá, že není ani žádná zdravotnická dokumentace potvrzující údajnou trestnou činnost, a je nepravděpodobné, že by si ani matka poškozené nevšimla otoků nebo modřin na jejím těle. Přitom výpověď jeho matky soud hodnotí jako učiněnou v jeho prospěch ve snaze vyvinit jej, ale nijak to neodůvodnil, a nezabýval se ani tím, že měla výhrůžné telefonáty od osoby vydávající se za přítele poškozené. Pokud jde o kopání, které je líčeno jako brutální, tak obviněný považuje za nemožné, aby ani lékař neshledal, byť malý hematom po tomto útoku. Dále pak u každého jednotlivého dílčího skutku obviněný namítá, že dané jednání buď nebylo prokázáno, nebo postrádá bližší popis poškozenou (jaké konkrétní slovní urážky, jak dlouho měla hlavu pod vodou, nebylo zjištěno ani prověřeno, kdy se mělo stát popálení cigaretou, jakým způsobem a s jakou intenzitou poškozenou uhodil či ji kopal, jak jí zakazoval užívat antikoncepci).

Obviněný také namítá, že soudy zjištěný skutkový stav nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků trestných činů, za které jej soudy pokládají. Konkrétně u trestného činu vydírání shledává nedostatečný popis ve skutku a vůbec neprokázání použití násilí, pohrůžky násilím nebo jiné těžké újmy na zdraví. Popis skutku, který měl spáchat před Vánocemi roku 2006 a v průběhu února 2007, že nemůže být dostatečný pro naplnění znaků trestného činu podle § 215a odst. 1, 2 písm. a) b) tr. zákona, když jeho jednání nedosahovalo intenzity pro toto právní posouzení. Proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy obviněný namítá, že odvolací soud neuvedl žádnou právní úvahu, na základě které dospěl k přisouzené výši. Také výše škody odcizením daných věcí, že nebyla prokázána, když není jiný důkaz k prokázání těchto věcí, než jen výpověď poškozené.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského i okresního soudu, a věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předně uvedl, že soudy dostatečně a pečlivě vyhodnotily všechny provedené důkazy, a dovodily skutkové závěry, které nejsou s těmito důkazy v extrémním rozporu, který jediný by mohl odůvodnit zásah do skutkových zjištění i v řízení o dovolání. Za relevantní z hlediska uplatněného důvodu dovolání považuje námitky obviněného proti právní kvalifikaci jeho jednání jako trestný čin vydírání, i když s jistou mírou tolerance, a to pokud namítá absenci násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy. Skutkový děj popsaný v rozsudku ale podle státního zástupce poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný vůči poškozené užil násilí a pohrůžku násilí, takže naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona. K námitkám obviněného o nedostatečné intenzitě jeho jednání ve vztahu k trestnému činu podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona státní zástupce uvedl, že jeho jednání bylo podstatně širší než jen namítaná část, a proto nelze námitce přisvědčit. K námitce o nenaplnění subjektivní stránky, která patrně směřuje proti všem trestným činům, státní zástupce uvedl, že jednání obviněného bylo zřetelně cílené, a nedbalostní forma zavinění tak nepřipadá v úvahu. Zaměření spíše proti dostatečnosti dokazování pak státní zástupce shledává v námitkách obviněného proti výroku o náhradě škody, přičemž je toho názoru, že odvolací soud sice stručně, ale dostatečně odůvodnil, že vzhledem k míře škodlivosti jednání obviněného ve vztahu k poškozené, zásahu do jejich osobnostních práv a možnosti trvalých následků, nelze nárok ve výši 100 000,- Kč považovat za nepřiměřený. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Jak vyplývá z obsahu citovaného dovolání, obviněný svými námitkami předně obsáhle zpochybňuje v podstatě veškerá skutková zjištění soudů, dále pak obecně, ve vztahu ke všem trestným činům jimiž byl uznán vinným, namítá nenaplnění subjektivní stránky, konkrétně pak namítá nenaplnění formálního znaku týrání , skutkové podstaty trestného činu podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, a konečně neexistenci násilí nebo pohrůžky násilí ve smyslu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona. S výjimkou námitek o neprokázání daných skutků, uvedené námitky odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají podrobné námitky obviněného o neprokázání prakticky celé trestné činnosti s tím, že jediným důkazem viny je pouze výpověď poškozené, a další navržené důkazy, jež mohly svědčit v jeho prospěch, že provedeny nebyly. Dovolání je nikoliv řádný, ale mimořádný opravný prostředek proti již pravomocnému rozhodnutí soudu, ve kterém právě proto lze již namítat pouze závažné zákonem vymezené vady rozhodnutí soudů nižších stupňů. Mezi tyto vady ale zásadně nepatří námitky proti skutkovým zjištěním. Výjimečný zásah do skutkových zjištění až v řízení o dovolání, může odůvodnit pouze existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Takový rozpor ale Nejvyšší soud nezjistil a ani obviněný jej výslovně nenamítá. Nemůže jej založit ani názor obviněného o nevěrohodnosti poškozené. Poukazuje-li obviněný na rozpor v její výpovědi ohledně okolnosti, že ji měl hlídat, jde z hlediska celého jeho jednání o bezvýznamnou vedlejší skutečnost. Hodnověrnost poškozené nemůže ovlivnit ani pozdější oznámení činu v podstatě až po pěti letech, které může být motivováno různě, od studu zveřejnit intimní skutečnosti, přes neochotu veřejně přiznat selhání partnerského vztahu, až po strach z pachatele. Znalec se specializací klinická psychologie právě tento strach poškozené z obviněného zjistil. Osobnost poškozené pak hodnotí jako uzavřenou, tedy nesdílnou vůči okolí, přičemž nezjistil u ní sklony ke konfabulaci a považuje ji za věrohodnou. Nelze pak přehlédnout ani zjištění znalce, že poškozená trpí syndromem týrané ženy, což také podporuje závěr soudů o pravdivosti její výpovědi. V přímém rozporu s provedenými důkazy je přitom námitka obviněného, že na těle poškozené nebyly zjištěny žádné stopy po násilí, resp. po popálení cigaretou. Z protokolu o prohlídce těla poškozené (č. l. 54 tr. spisu) totiž vyplývá, že před pravým ušním boltcem byla zjištěna starší jizva, dle poškozené od facky a následného pádu, dále nad zápěstím pravé ruky také starší nepravidelná kulato-hranatá jizva, podle poškozené následek popálení nedopalkem cigarety, a konečně na hrudníku v oblasti levých žeber starší jizva ve tvaru tečky, podle poškozené jako následek nárazu na roh stolu. S uvedeným protokolem plně koresponduje také výsledek vyšetření poškozené lékařem ve zdravotnickém zařízení (č. l. 80 tr. spisu). Tyto námitky obviněného jsou tedy jen zpochybňováním provedených důkazů (např. při vědomí jizvy po popálení na ruce poškozené, se domáhá znaleckého zkoumání za účelem zjištění, čím byla popálenina způsobena a jak je stará) a způsobu jejich hodnocení soudy. Přitom již soud I. stupně velmi pečlivě v odůvodnění rozsudku uvedl všechny významné úvahy a důvody svého rozhodnutí, včetně důvodů nevyhovění dalším důkazním návrhům. Jeho skutkové závěry logicky vyplývají z provedených důkazů. V podstatě stejné námitky, které obviněný ohledně skutkových zjištění uvedl v dovolání, byly již obsahem také jeho odvolání, ale odvolacím soudem byly shledány nedůvodnými. Skutkovou povahu mají také námitky obviněného proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmě. Ohledně výroku o náhradě škody, v rozporu se zjištěním soudů obou stupňů, v podstatě pouze namítá, že poškozené dané věci neodcizil. Stanovenou náhradu za nemajetkovou újmu poškozené pak napadá z důvodu nedostatečného odůvodnění její výše, přičemž námitky jen proti odůvodnění rozhodnutí nejsou v řízení o dovolání přípustné. Nemajetková újma se neprokazuje, vzniká bez zřetele na případné zavinění původce neoprávněného zásahu do práv a svobod jiného již samotným porušením těchto základních práv. Ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. (stejně jako § 13 odst. 2 občanského zákoníku) upravuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Její výše zákon nijak neomezuje, má být pouze přiměřená a soud ji stanoví s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu a k závažnosti vzniklé újmy (viz § 13 odst. 3 občanského zákoníku). Odvolací soud stanovenou výši této náhrady odůvodnil tím, že ji považuje za přiměřenou, přičemž v souvislosti s tímto nárokem poukázal na míru škodlivosti jednání obviněného, kterým zasáhl do osobnostních práv poškozené. Toto odůvodnění je značně stručné a soud mohl v odůvodnění rozsudku své úvahy blíže konkretizovat. Zejména vzhledem k intenzitě a dlouhodobosti zásahu obviněného do jejich základních práv (na lidskou důstojnost, svobodu rozhodování, nedotknutelnost osoby, atd.), ale výši náhrady nelze považovat za nepřiměřenou, resp. nepřiměřeně vysokou. V dalších podrobnostech ohledně skutkových námitek obviněného, pak plně postačí odkázat na odůvodnění zejména rozsudku soudu I. stupně.

Další část námitek obviněného již v souladu s uplatněným důvodem dovolání směřuje proti právnímu posouzení skutku. Ohledně týrání poškozené, právně kvalifikovaného podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona obviněný namítá, že jeho jednání pro použití této právní kvalifikace nemělo odpovídající intenzitu. Konkrétně přitom uvedl jednání před Vánocemi 2006, kdy poškozené nadával, a pak jí uhodil do obličeje, čímž jí způsobil otok tváře, a pak jednání v únoru 2007, kdy poškozenou jednou za dva až čtyři dny slovně napadal, že je blbá, neschopná, k ničemu a zakazoval ji užívat antikoncepci. Přes menší intenzitu uvedených dvou konkrétních útoků, ale nelze přisvědčit námitce obviněného. Pro závěr o tom, zda určité jednání je týráním podle ustanovení § 215a tr. zákona, je významné celé jednání obviněného v období od září 2006 do 21. 5. 2007 a nikoliv pouze izolovaně jednotlivé konkrétní útoky vůči poškozené. Celé jednání obviněného v tomto období, které bylo podstatně rozsáhlejší, pak ve svém souhrnu potřebnou intenzitu dosahuje. Je-li třeba jednání obviněného posuzovat jako celek, platí to i pro hodnocení jednání spočívajícím ve fyzických útocích společně s jednáním spočívajícím v psychickém působení obviněného na poškozenou (slovní urážky a ponižování), které bylo nedělitelnou součástí jednání naplňujícího ve svém souhrnu znaky týrání. I ojedinělé, byť méně intenzivní fyzické útoky v průběhu soustavného psychického násilí, mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dané osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije ve stálém psychickém stresu, vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří, což se jako v tomto případě může v konečném důsledku projevit v psychických problémech právě jako důsledku týrání. Jednání obviněného je nepochybně zlým nakládáním s blízkou osobou, vyznačujícím se jak hrubostí a bezcitností, tak i trvalostí a poškozená jej musela pociťovat jako těžké příkoří. To vyplývá i ze skutečnosti, že ještě řadu let po ukončení soužití s obviněným trpěla psychickými následky jeho jednání a vyhledala psychologickou pomoc odborníků. Znalcem zjištěný syndrom týrané ženy u poškozené pak jen potvrzuje tento závěr.

Obdobným způsobem vytrhávání určitých částí jeho jednání, a pomíjení jiných, obviněný zpochybňuje také naplnění znaků násilí a pohrůžky násilí u trestného činu vydírání podle § 235 tr. zákona. Tento znak, že nebyl dostatečně popsán či kvalifikován natož prokázán . Jako příklad k tomu poukazuje na útoky dne 10. 2. a 21. 5. 2007. Z popisu těchto jednání ve výroku o vině je ale zřejmé, že obviněný donutil ve dvou případech poškozenou k uzavření smluv o půjčce, kdy jednou to bylo pod pohrůžkou, že ublíží jejím dětem, a v druhém případě pod pohrůžkou, že ji zabije. Navíc pak nelze pominout také další, obviněným nezmíněné jednání, kdy v srpnu až září 2006 pod pohrůžkou zabití, a s nožem přiloženým na její krk, nutil poškozenou, aby jej vzala zpět domů. Žádný nedostatečný popis jednání pro použití dané právní kvalifikace tak Nejvyšší soud neshledal. Přitom ke zcela obecné námitce obviněného, že z hlediska subjektivní stránky nebyl prokázán úmysl ani nedbalost, považuje Nejvyšší soud za postačující uvést rovněž pouze obecně, a ve shodě s vyjádřením státního zástupce k dovolání, že o naplnění odpovídající formy zavinění u všech dotčených trestných činů nejsou pochybnosti.

Nejvyšší soud neshledal ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, ve kterých jsou také uvedeny všechny rozhodné skutečnosti pro obviněným zpochybňovaný závěr o naplnění subjektivní stránky jeho jednání, násilí resp. pohrůžku násilí, jako znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a také týrání ve smyslu trestného činu podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona.

Nejvyšší soud tak zjistil, že námitky obviněného, které odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání, jsou zjevně neopodstatněné a napadené rozhodnutí z hlediska vytýkaných vad nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš