7 Tdo 1281/2005
Datum rozhodnutí: 19.10.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1281/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhod v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2005 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 61 To 273/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 32/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 44 T 32/2005, byl obviněný M. K. uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. (bod 1 rozsudku), jednak trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 2 rozsudku).

Podle skutkových zjištění obvodního soudu se jich dopustil tím, že

1)dne 6. 10. 2004 v 18:30 hod. v hotelu B. L. v P., B., zezadu přistoupil k poškozené A. D. M., bytem I., C., V. R., levou rukou ji sáhnul do kabelky, kterou měla zavěšenou na rameni, a odcizil ji plechovou krabičku s bonbony, poté byl zadržen poškozenou a jejím manželem, přičemž se pokusil uniknout, což se mu nepodařilo,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 T 53/2003, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2003, byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 23. 6. 2004,

2)přestože rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 2 T 85/2001, který nabyl právní moci dne 10. 10. 2001, mu byl mimo jiné uložen podle § 57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu tří let, toto rozhodnutí nerespektoval a zdržoval se nejméně dne 6. 10. 2004 do doby zadržení 1. 3. 2005 na území hlavního města P.

Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 61 To 273/2005, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že nalézací soud v rozporu s hmotným právem zohlednil jeho dřívější potrestání, a to i při úvaze o druhu a výši trestu. Konkrétně namítl, že nalézací soud přihlédl k jeho dřívějšímu potrestání za majetkovou trestnou činnost, ačkoliv je již zohlednil jako zákonný znak skutkové podstaty trestného činu krádeže ve smyslu § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Takový postup je podle mínění obviněného v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání, neboť podle ustanovení § 31 odst. 3 tr. zák. nelze při ukládání trestu k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Obviněný má za to, že toto pochybení neodstranil ani soud druhého stupně, když jeho odvolání zamítl jako nedůvodné. V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení městského soudu a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

Ve vyjádření uvedla, že přestože dovolání obviněného směřuje v konečném důsledku proti výroku o trestu, považuje uplatněné námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Nicméně má za to, že dovolateli by bylo možno dát za pravdu toliko v případě, že by byl uznán vinným výlučně trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Jelikož však byl posuzovaný skutek právně kvalifikován jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., je přesvědčena, že ve vztahu k právní kvalifikaci podle písm. d) § 247 odst. 1 tr. zák. nic nebránilo zohlednění shora zmíněného předchozího odsouzení při rozhodování o trestu, neboť pro tuto právní kvalifikaci není předchozí odsouzení pro týž trestný čin jejím zákonným znakem.

Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněným skutečně naplňují deklarovaný dovolací důvod, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz § 265f odst. 1 tr. ř., § 265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl

nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost hodnocení skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).

Po zhodnocení námitek uplatněných v dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jimi obviněný deklarovaný dovolací důvod nenaplnil.

Obviněný sice namítal porušení hmotného práva, konkrétně ustanovení § 31 odst. 3 tr. zák., nicméně prostřednictvím této námitky obviněný napadal výhradně výrok o uloženém trestu. V rámci deklarovaného dovolacího důvodu by totiž bylo možno namítat to, že právní kvalifikace zjištěného skutku je vadná, neboť jedna a tatáž skutečnost byla posouzena jako zákonný znak trestného činu a současně vedle toho jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (blíže k tomu viz č. 7/2005 Sb. rozh. trest.).

O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejednalo. Obviněný ve svém dovolání nijak nezpochybňoval závěr soudů, že skutek, jímž byl uznán vinným, naplňuje znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst.1 písm. d), e) tr. zák. (jak to předpokládá jím uplatněný dovolací důvod). Soudům v této souvislosti vytýkal, že ke skutečnosti jeho odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 5 T 53/2003, přihlédly nejen při právním posouzení zjištěného skutku, ale i při ukládání trestu. Z toho lze logicky dovodit, že uložený trest považuje dovolatel v důsledku namítaného porušení § 31 odst. 3 tr. zák. za nepřiměřeně přísný.

Se zřetelem k tomu, je však Nejvyšší soud nucen konstatovat, že námitka nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplňuje nejen obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný z taxativně vymezeného katalogu dovolacích důvodů (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).

Proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

IV.

Nad rámec shora uvedeného závěru vyúsťujícího v rozhodnutí o odmítnutí dovolání obviněného M. K. pak Nejvyšší soud uvádí, že uplatněné námitky nejsou opodstatněné.

Obviněným zmíněná zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnost k tíži pachatele ( ne bis in idem v trestním právu hmotném) je zásadou, která má zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost určité kvality, hodnotila a přičítala pachateli dvakrát. To znamená jednou jako znak skutkové podstaty a podruhé ještě jednou jako okolnost polehčující, nebo přitěžující. Zákonným vyjádřením jmenované zásady v trestním právu hmotném je ustanovení § 31 odst. 3 tr. zák. uvádějící, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.

Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že dosah zásady zákazu dvojího přičítání se přitom omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Není proto v rozporu s touto zásadou přičítání jedné a téže skutečnosti, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě znak trestného činu naplněn (shodně viz 45/1972-I Sb. rozh. trest.)

V posuzovaném případě nalézací soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že přitěžujících ani polehčujících okolností u obviněného neshledal (viz str. 5 rozsudku). Pokud soud prvního stupně zmiňoval trestní minulost obviněného, tak pouze ve vztahu ke splnění podmínek pro zařazení do určitého typu věznice podle § 39a odst. 2 tr. zák. Nalézací soud musel uvést tuto skutečnost, neboť dřívější výkon trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin brání ve smyslu § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazení obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem (neshledá-li soud důvod odchýlit se od pravidla obsaženého v uvedeném ustanovení cestou aplikace § 39a odst. 3 tr. zák.).

Městský soud v Praze pak jako soud odvolací v odůvodnění svého zamítacího usnesení uvedl, že uložený trest považuje za přiměřený. Poukázal na to, že obviněný je speciální recidivista, opakovaně soudně trestán k nepodmíněným trestům. Navíc se vytýkaného jednání měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění a to krátce po svém propuštění. Městský soud zde proto v souladu se shora uvedenou zásadou přihlédl k intenzitě naplnění znaku předchozího odsouzení a dále skutečnosti, že se nejednalo o odsouzení jediné (tj. nehodnotil pouze fakt tohoto odsouzení, ale celkový počet odsouzení obviněného). Ani tyto závěry proto Nejvyšší soud neshledává v rozporu ze zásadou zákazu dvojího přičítaní, jak je definována v § 31 odst. 3 tr. zák.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2005



Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr