7 Tdo 1281/2003
Datum rozhodnutí: 12.11.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1281/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 11. 2003 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 6 To 588/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 74/2002 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 46 T 74/2002, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky, přičemž podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo vysloveno, že obviněný je povinen v průběhu zkušební doby zaplatit podle svých možností a schopností dlužné výživné.

Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 6 To 588/2002, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu sám ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle § 213 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil, stanovil podle § 59 odst. 1 tr. zák. zkušební dobu na dva roky a podle § 59 odst. 2 tr. zák. vyslovil, že obviněný je povinen v průběhu zkušební doby zaplatit podle svých možností a schopností dlužné výživné.

Podle zjištění Městského soudu v Praze se obviněný dopustil trestného činu v podstatě tím, že v době od 1. 7. 1999 do 7. 9. 2001 řádně neplatil výživné vyplývající ze zákona o rodině a stanovené soudem na tři nezletilé děti a jeho dluh na výživném za toto období činil 33.714,- Kč.

Rozsudek Městského soudu v Praze se od rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku o vině lišil pouze zjištěním, jak vysoké bylo dlužené výživné, neboť Obvodní soud pro Prahu 4 zjistil, že dluh na výživném byl 40.814,- Kč. S tímto zjištěním se však Městský soud v Praze neztotožnil.

Obviněný P. K. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to proti jeho odsuzující části. Dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek, pro který byl odsouzen, byl nesprávně posouzen podle hmotného práva. Vytkl, že pokud jde o období od července 1999 do února 2000, byl neplacením výživného po tuto dobu uznán vinným v důsledku nesprávného přiřazení plateb, ke kterým došlo do doby rozhodnutí opatrovnického soudu v květnu 2000, k určitým měsícům, ačkoli tyto platby sám ani matka dětí takto nespecifikovali. Z toho vyvozoval, že pokud by soud přihlížel k zásadě "in dubio pro reo", nebyla splněna podmínka trestní odpovědnosti, která vyžaduje, aby doba neplacení výživného byla delší než 6 měsíců. Dále vytkl, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem spáchaným úmyslně. Poukázal na to, že jeho úmysl ve vztahu k neplacení výživného nelze dovodit, protože matka dětí se zavázala, že po něm nebude požadovat výživné v souvislosti s probíhajícím řízením o osvojení dětí jejím novým partnerem a že výživné bude hradit její nový partner, aby k osvojení vůbec mohlo dojít. Zdůraznil, že tento závazek matky dětí vyplýval z dohody, kterou sepsala advokátka, a že jako laik akceptoval poučení advokátky, že výživné platit nemusí. Připustil jen nedbalostní zavinění s tím, že tato změna formy zavinění by se musela odrazit i ve výši trestu vzhledem k nižší společenské nebezpečnosti činu. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, pokud jde o námitku týkající se období od června 1999 do února 2000. V tomto období měl obviněný platit výživné, jehož výše na všechny tři děti byla 1.600,? Kč měsíčně (od 27. 10. 2000 byla tato částka zvýšena na 2.200,- Kč měsíčně).

Dobu neplacení výživného Městský soud v Praze vymezil od 1. 7. 1999 do 7. 9. 2001, avšak z této doby vyloučil jednak měsíce únor až květen 2000, kdy obviněný uhradil třikrát po částce 3.000,- Kč, jednak měsíce září a říjen 2000, kdy obviněný uhradil dvakrát po částce 1.600,- Kč, a jednak měsíc listopad 2000, kdy obviněný uhradil částku 2.200,- Kč. Zaplacení částek výživného, ke kterému došlo podle námitek obviněného do rozhodnutí opatrovnického soudu v květnu 2000 a podle zjištění Městského soudu v Praze v měsících únoru až květnu 2000, nemohlo mít ten význam, že by se zkracovala doba sedmi měsíců, po kterou obviněný výživné neplatil podle zjištění Městského soudu v Praze od července 1999 do ledna 2000. Zjištění, že obviněný v měsících únoru až květnu 2000 na výživném zaplatil třikrát po částce 3.000,? Kč, Městský soud v Praze z hlediska hmotného práva adekvátně vyjádřil tím, že tyto měsíce nezahrnul do doby páchání trestného činu. I když obviněný tímto způsobem uhradil výživné v rozsahu, který byl ve vztahu k měsícům únoru až květnu 2000 větší než odpovídalo jeho povinnosti, zůstalo tím nedotčeno zjištění, že neplatil výživné od července 1999 do ledna 2000, a také jeho hmotně právní posouzení v tom smyslu, že šlo o dobu páchání trestného činu. Jestliže Městský soud v Praze zjistil, že obviněný v této době neplatil výživné, nebylo toto zjištění nijak dotčeno placením výživného v pozdější době. Pozdější placení výživného může mít z hlediska trestního práva význam jen podle ustanovení § 214 tr. zák. o zániku trestnosti činu z důvodu účinné lítosti. Jednou z podmínek aplikace tohoto ustanovení je dodatečné splnění vyživovací povinnosti v celém rozsahu, v němž byl spáchán trestný čin. Tato podmínka ve vztahu k době od července 1999 do ledna 2000 evidentně splněna nebyla. Je tedy jasné, že Městský soud v Praze tuto dobu důvodně považoval za dobu páchání trestného činu.

V návaznosti na tu část dovolání, v níž jsou uvedeny námitky obviněného týkající se otázky jeho zavinění, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný byl oběma soudy uznán vinným úmyslným trestným činem a že soudy závěr o úmyslném zavinění nijak nezdůvodnily. Obvodní soud pro Prahu 4 bez dalších úvah v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný "naplnil zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., a to tím, že úmyslně neplnil vyživovací povinnost ...". Městský soud v Praze žádné právní úvahy do odůvodnění svého rozsudku ani nepojal a pouze uvedl, že obviněný "výživné ... řádně nehradil a ... zapříčinil dluh na výživném". Odůvodnění soudů ve skutečnosti nijak nevysvětluje, proč šlo ze strany obviněného o úmysl.

Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Dikce "byť i z nedbalosti" vyjadřuje to, že zákon považuje za trestný čin jednání spáchané úmyslně i jednání spáchané z nedbalosti.

Namítanou dohodu, kterou obviněný uzavřel s matkou dětí v tom smyslu, že nemusí platit výživné, soudy správně hodnotily tak, že na existenci vyživovací povinnosti obviněného neměla žádný vliv. Lze jen dodat, že právo na výživné je právem dětí, nikoli právem jejich matky, a že matka dětí se nemohla vzdát práva na výživné, které náleželo dětem. Tím však nelze přesvědčivě vysvětlit závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného. Městský soud v Praze sice poukázal na to, že obviněný řádně neplatil výživné již před uzavřením zmíněné dohody, a z toho dovozoval, že tato dohoda neměla z hlediska posouzení subjektivní stránky činu žádný vliv. Tento závěr je možné vztahovat k té části jednání obviněného, která spadá do doby před uzavřením dohody, avšak v poměru k jednání obviněného v době po jejím uzavření vyznívá nepřesvědčivě.

Ve skutkových zjištěních soudů chybí zjištění, co bylo důvodem uzavření dohody. Obvodní soud pro Prahu 4 sice konstatoval obhajobu obviněného, že dohodu mu nabídla prostřednictvím své advokátky matka dětí proto, aby její nový partner splnil péčí o děti podmínky pro jejich osvojení. Na druhé straně Obvodní soud pro Prahu 4 konstatoval také výpovědi matky dětí a její advokátky, které přes určité odlišnosti vyznívají tak, že uvedenou dohodou obviněný podmiňoval svůj souhlas s osvojením dětí. Obvodní soud pro Prahu 4 rozporné výpovědi obviněného na straně jedné a matky dětí a její advokátky na straně druhé konstatoval, ale nijak je nehodnotil a nevyvodil z nich žádné zjištění. Přitom takové zjištění bylo z hlediska posouzení subjektivní stránky činu významné, protože s verzí prezentovanou obviněným by bylo velmi nesnadné spojovat jeho úmyslné zavinění, zatímco s verzí prezentovanou matkou dětí a její advokátkou by závěr o úmyslném zavinění obviněného byl logicky velmi dobře slučitelný. Naznačené zjištění neučinil ani Městský soud v Praze.

Avšak i kdyby obviněný cestou dovolání dosáhl změny v právním posouzení věci v tom smyslu, že by jeho jednání, resp. jeho část spadající do doby neplacení výživného od prosince 2000 do 7. 9. 2001, bylo považováno jen za nedbalostní, nic by se tím nezměnilo na tom, že stále jde o trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., protože tento trestný čin lze spáchat i z nedbalosti. Vzhledem k tomu, že obviněnému byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, jehož výměra spadá do dolní poloviny zákonné trestní sazby, přičemž zkušební doba byla stanovena v délce spadající také do dolní poloviny zákonného rozpětí, je evidentní, že s naznačenou možností změny v právním posouzení věci by nemohlo být spojeno nějaké výraznější snížení trestu. Je tedy zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Přitom otázka, která by měla být z podnětu dovolání obviněného řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec