7 Tdo 1280/2016
Datum rozhodnutí: 25.10.2016
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku



7 Tdo 1280/2016-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. října 2016 v Brně dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 To 45/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 11/2015, a rozhodl takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 5 T 11/2015, uznal obviněného M. B. (dále zpravidla jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným pod bodem I.) rozsudku přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II.) rozsudku zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

I.) obviněný M. B. a obviněný A. B. společně dne 18. 10. 2014 v době od 21:00 hod. do 22:00 hod. v obci K. Ú., okr. P.-s., na silnici před vraty domu č. ... po slovní hádce s poškozeným V. H., jej společně napadli opakovanými údery pěstí do hlavy a obličeje a nejméně jedním kopem do hlavy, přičemž jej srazili na zem, kde v jeho napadání pokračovali. Tímto jednáním mu způsobili tržnou ránu vpravo na čele délky 20 mm, když jen náhodou nedošlo k poškození zdraví s dobou léčby delší sedmi dnů, ač s ohledem na způsob, intenzitu a dobu trvání útoku oba věděli a byli srozuměni s tím, že poškozenému mohou takové zranění způsobit.

Tohoto jednání se obviněný M. B. dopustil, ač byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 7. 8. 2014, č. j. 2 T 87/2014-100, odsouzen pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný dne 31. 3. 2014,
a takového jednání se obviněný A. B. dopustil, ač byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 11. 2002, č. j. 2 T 85/2002-66, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, spáchaný dne 4. 10. 2001;

II.) obviněný M. B. sám dne 18. 10. 2014 kolem 22:00 hod. v obci K. Ú. za rohem ve dvoře domu č. ..., kam se schoval po napadení poškozeného V. H., když jej dostihl poškozený P. M., k němu přistoupil a se slovy zabiju tě jej bodnul přesně nezjištěným nožem do břicha, čímž mu způsobil bodnou ránu s vbodem délky 30 mm vpravo vpředu na břiše mírně nad pupeční jamkou pronikající do dutiny břišní s protnutím velké předstěry s krevním výronem a v důsledku aktivní obrany poškozeného mu dále způsobil povrchní řeznou ránu na levé tváři, přičemž s ohledem na způsob provedení útoku, charakter zbraně a místo, kam útok směřoval, věděl a byl srozuměn s tím, že poškozeného může usmrtit, a dalšího napadání zanechal a z místa utekl jen proto, že se na místo dostavily další osoby. Ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včasné odborné lékařské pomoci.

Podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným M. B. a A. B. povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem sady 5. května 59, Plzeň, ve výši 2 952 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému M. B. náhradu škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem Klaricova 16, České Budějovice, ve výši 41 167 Kč.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 To 45/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti výroku vině pod bodem II.) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně.

II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Libuše Hrůšové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání zaměřil proti všem výrokům usnesení Vrchního soudu v Praze stejně tak i proti výroku o vině a trestu a výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že rozhodnutí soudů jsou chybná z důvodů: vad řízení, nesprávného právního posouzení jednání obviněného, a že věc nebyla řádně objasněna a došlo tak k zásahu do jeho práva na obhajobu. Podle obviněného nebylo prokázáno, že skutečně spáchal skutek uvedený pod bodem II.) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. V důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů obviněný nepovažuje za správnou právní kvalifikaci dílčího útoku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný uvedl, že během přípravného řízení i hlavního líčení byla vyslechnuta řada svědků, avšak žádný z nich nebyl schopný jednoznačně sdělit, kdo bodnul poškozeného P. M. K tomuto doplnil, že popisu pachatele trestného činu může odpovídat více osob, přičemž on neodpovídá popisu obviněného. Pokud pak svědci uvedli, že slyšeli, že obviněný byl tím, kdo trestný čin spáchal, jedná se pouze o zprostředkovanou informaci, která nemůže postačit ani jako nepřímý důkaz. Za další nepodložený důkaz obviněný považuje skutečnost, že v určité době pobývali společně s bratrem, svědkem O. B., ve stejné věznici, kde se mohli domluvit (prostřednictvím dopisů) na obsahu výpovědi. Obviněný má za to, že fotorekognice byla provedena v rozporu s ustanovením § 104b tr. ř., proto k tomuto důkazu nebylo možné přihlédnout. Namítl, že skutečnosti, že se nenašel předmětný nůž, že se na místě činu nenašly stopy jeho DNA, stejně tak že rodina D. ihned po činu odjela na Slovensko, jsou jen dalšími důkazy prokazujícími nevinu obviněného. Osamocená výpověď svědka A. Š. (který pouze potvrdil, že viděl do domu někoho zabíhat), nemůže být dostatečným důkazem pro uznání viny obviněného. Obviněný shrnul, že soud vydal odsuzující rozsudek bez jediného přímého důkazu, přičemž nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec a nevedou tedy k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru o vině obviněného. Obviněný namítl, že se neprokázání pronesení výhrůžky zabiju tě (poškozený P. M. v přípravném řízení uvedl, že ji měl obviněný zavolat, což se však v průběhu trestního řízení nepodařilo s určitostí prokázat), promítlo do nesprávné právní kvalifikace skutku pod bodem II.) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že jednání bylo možné posoudit nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Uvedl, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným, stejně tak je nepřiměřené i jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Závěrem obviněný namítl, že došlo k porušení právní zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 To 45/2016, a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce uvedl k dovolání obviněného, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se prostřednictvím nich domáhá přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí soudů založeno, takové námitky jsou však mimo meze uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, jak v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), tak zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř). Poté co nalézací soud z důkazní materie vyloučil důkaz v podobě fotorekognice, tak přímý usvědčující důkaz sice absentoval, nicméně i tak bylo možné učinit závěr o vině obviněného, protože byl ve věci proveden dostatek nepřímých důkazů, které tvořily uzavřený řetězec jednoznačně svědčící o vině obviněného. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že poškozený obviněného při následné rekognici in natura nepoznal, neboť je třeba přihlédnout k většímu časovému odstupu rekognice od spáchání trestného činu a zároveň i k určitému rozrušení poškozeného. Nalézací soud se přitom velmi pečlivě, logicky a zcela přesvědčivě zabýval ostatními provedenými důkazy, z nichž dovodil, že jediným možným pachatelem byl právě obviněný. Důvodně odkázal na výpověď svědka A. Š., který pachatele viděl zabíhat do bytu rodiny D. Správně soudy poukázaly na to, že tato klíčová výpověď v podstatě koresponduje i s výpovědí samotného obviněného. Zároveň soud vyloučil, že by právě některý z členů rodiny D. mohl být oním pachatelem, přičemž jeho úvahy jsou v tomto směru, i přes zcela zjevně nevěrohodnou výpověď O. B., zcela logické. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že poukazuje-li obviněný na odjezd rodiny D. na Slovensko bezprostředně po činu, nelze to považovat nejen za nepřímý důkaz toho, že by s útokem měli něco společného, ale ani za jakoukoliv indicii v tomto směru. Tyto spekulativní úvahy obviněného netvoří okolnost, jež by jakkoli zakládala pochybnost o skutkových zjištěních soudů vedoucí v nutnost aplikace zásady in dubio pro reo.

K námitce obviněného, že jednání mělo být kvalifikováno mírněji - jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, podle nejvyššího státního zástupce ani tato námitka obsahově nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný tuto námitku až poněkud naivně spojuje pouze s tím, že nebylo prokázáno, že pronesl vůči poškozenému slova zabiju tě . Tento závěr je pak opět pouze skutkový, a tudíž zcela irelevantní. Skutečnost, že obviněný tato slova pronesl, vyplývá z výpovědi samotného poškozeného P. M. Lze tak považovat za zcela logické, že tento projev (pronesení výhrůžky) jiný svědek neslyšel. Obviněný byl v daném okamžiku na útěku kvůli svému předchozímu násilnému jednání [skutek pod bodem I.) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu], a proto nemohl mít nejmenší zájem na sebe příliš hlasitým výkřikem upozornit a přivolat tak další osoby jej hledající. Logicky tak musel tuto pohrůžku vyslovit tak, aby ji pokud možno vnímal pouze poškozený. Ze skutkového hlediska tak lze závěr soudů o této výhrůžce považovat za správný a zcela důkladně podložený. Co se týče relevance této námitky ve vztahu k závěru o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného, nejvyšší státní zástupce uvedl, že kromě tvrzení, že tato pohrůžka nebyla prokázána, obviněný nepředkládá podrobnější argumentaci. Právě z toho důvodu nelze podle nejvyššího státního zástupce považovat tuto námitku za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Nad rámec této námitky nejvyšší státní zástupce doplnil, že pronesení této výhrůžky nemá na posouzení subjektivní stránky jednání obviněného v podstatě žádný vliv, neboť závěr o naplnění subjektivní stránky se totiž musí opírat o mnohem hmatatelnější skutečnosti, než je agresivní slovní projev. Nejvyšší státní zástupce se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že se ze strany obviněného jednalo o zákeřný, cílený pohyb, přičemž bylo zcela na vůli obviněného, kam svůj útok bude směřovat. Závěr soudů o minimálně nepřímém úmyslu obviněného tak lze považovat za správný a zákonu odpovídající.

Nejvyšší státní zástupce uvedl, že ani ve vztahu k výroku o trestu nelze považovat námitky obviněného za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu; proti výroku o trestu by tak případně mohl brojit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však neuplatnil. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody jako přípustný druh trestu a zároveň výrazně blízko spodní hranici zákonné trestní sazby. Shora uvedený dovolací důvod tak u obviněného nebyl dán ani v hypotetické rovině. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného, přestože se formálně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově směřuje pouze proti skutkovým zjištěním.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle § 265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.

Obviněný uplatnil v dovolání skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

K námitce obviněného M. B. týkající se nepřiměřenosti trestu Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka není dovolacím důvodem. Vyplývá to již ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Ve vztahu k výroku o uložení trestu je takovou vadou uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Takto je vymezen dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je zrušen výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. a nikoliv z jiných zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodu.

Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajného porušení pravidla in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli hmotněprávní, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.

Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že v trestní věci obviněného bylo rozhodnuto v souladu s čl. 95 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, tedy zákonným způsobem při současném zachování spravedlnosti trestního řízení.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. B. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2016

JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu