7 Tdo 128/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,5 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb., § 21 odst. 1,3 předpisu č. 40/2009Sb.



7 Tdo 128/2017-77

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání obviněného Mgr. J. F. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 3 To 39/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 9/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 40 T 9/2014, byl obviněný Mgr. J. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečiny útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014, č. j. 89 T 304/2013-527, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2014, č. j. 3 To 338/2014-581, mu byl uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně bylo rozhodnuto podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku o zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně, včetně rozhodnutí navazujících. Dále bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. o odkázání poškozené společnosti HOPR TRADE CZ, s.r.o. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Odvolání obviněného proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 3 To 39/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto

Zločin podvodu spočíval podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se v zásadě ztotožnil v napadeném rozhodnutí také odvolací soud, v podstatě v tom, že obviněný v období zhruba od května do prosince 2010 v B. na osobních schůzkách uváděl v omyl zástupce společnosti HOPR TRADE CZ, s.r.o. P. H. a Mgr. J. H., kterým sdělil, že s pomocí osob pracujících na Finančním úřadu Brno I, eventuálně s pomocí dalších osob, které ovlivňují vyplácení nadměrného odpočtu DPH, může zajistit společnosti HOPR TRADE CZ jeho vyplacení nebo nevyplacení, a požadoval za zajištění bezproblémového vyplacení nadměrného odpočtu DPH požadovaného aktuálně i v budoucnu finanční částku cca 20 až 30 mil. Kč, s tím, že nebude-li mu požadovaná částka poskytnuta, nebudou nadměrné odpočty uvedené společnosti vyplaceny, což dále konkretizoval zejména na schůzkách s Mgr. J. H. ve dnech 19. 10., 26. 10. a 1. 11. 2010, kdy sliboval zajištění vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 39 mil. Kč, za což požadoval částku 13 mil. Kč, která měla být poukázána do advokátní úschovy jeho advokátní kanceláře, avšak skutečný důvod převodu měl být zastřen předstíráním úplatného prodeje cenných papírů, a takto jednal přesto, že věděl, že nemá možnost ovlivnit rozhodování FÚ Brno I, k vyplacení požadované finanční částky 13 mil. Kč však nedošlo a zástupci poškozené společnosti věc oznámili Policii ČR.

Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný Mgr. J. F. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obviněný v něm uplatnil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. napadenému rozhodnutí vytkl vady řízení, které jeho vydání předcházelo, jež podle jeho názoru spočívají jednak v porušení práva na zákonného soudce, jednak v rozhodování místně nepříslušného státního zástupce v řízení před zahájením trestního stíhání.

Právo na zákonného soudce mělo být porušeno nedostatečně transparentním přidělováním přísedících nalézacího soudu. Odvolací soud se s touto námitkou podle obviněného nevypořádal dostatečně, když argumentoval odkazem na veřejně dostupný rozvrh práce Krajského soudu v Brně a tomu odpovídajícím postupem soudu. Obviněný (dále též dovolatel ) tuto svou námitku velmi podrobně rozvedl a připomněl mimo jiné, že obžaloba byla podána dne 7. 7. 2014. V té době podle obviněného rozvrh práce Krajského soudu v Brně stál v rozporu s příslušným ustanovením zákona o soudech a soudcích. I pokud by však bylo pro posuzování této otázky rozhodné datum 28. 11. 2014, kdy byli při nařízení hlavního líčení konkrétní přísedící určeni pro tuto trestní věc a kdy již byl rozvrh práce upřesněn, nebylo určení přísedících dostatečně transparentní a neodpovídalo zásadě uvedené v rozvrhu práce, že základní pro určování je pořadí přísedících na seznamu vedeném pro to které soudní oddělení, která nebyla v tomto případě dodržena, aniž by bylo možno ověřit důvody tohoto postupu, neboť takovéto důvody jsou specifikovány obsahem ryze interního dokumentu Krajského soudu v Brně. Dovolatel označil za stojící zcela mimo rámec právní úpravy a rozhodovací praxi Ústavního soudu závěr odvolacího soudu, že na pravidla určení konkrétních přísedících k rozhodování ve věci nelze beze zbytku vztáhnout všechny rigidní požadavky pro stanovení zákonného soudce v okamžiku napadení věci na soud, jako v případě profesionálního soudce (dovolatel zde uvádí jakoby doslovnou citaci z rozhodnutí odvolacího soudu, avšak nepřesně). Obviněný se naopak domnívá, že obsah zákonné úpravy i rozhodovací praxe vyšších soudů, včetně Ústavního soudu, klade zcela totožné nároky (v souvislosti s naplněním práva na zákonného soudce) na postavení soudců profesionálních i soudců přísedících.

Druhé procesní pochybení mělo spočívat ve skutečnosti, že povolení ke sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř. vydal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, ačkoli k tomu bylo příslušné Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Pokud odvolací soud poukázal na to, že úkony trestního řízení týkající se Ing. M. Č. zahrnovaly m. j. prověřování podezření ze spáchání trestné činnosti státním zástupcem VSZ v Olomouci, podle dovolatele nebyl dán důvod k vedení společného řízení se zde posuzovanou věcí, kde se jednalo o prověřování možného korupčního jednání Ing. Č. a dalších osob vůči pracovníkům FÚ Brno I, případně vůči policistům, takže byl uměle vytvořen důvod nepříslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Postup orgánů přípravného řízení byl podle dovolatele účelový, což je podrobně rozvedeno (ovšem bez relevantní argumentace) se závěrem, že pořízené audiozáznamy byly pořízeny způsobem odporujícím zákonu.

Obviněný dále provedl nejprve obecný výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznil, že došlo k extrémně vadnému hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, některé navržené důkazy nebyly provedeny, aniž to nalézací soud adekvátně odůvodnil, a dále nebyly některé provedené důkazy zohledněny. Ne snad, že by některý důkaz nalézací soud konkrétně a s vysokou mírou důslednosti nehodnotil, avšak přehlédl řadu detailů a nepřesností, které ve svém souhrnu zpochybňují zjištěný skutkový stav. K těmto údajným pochybením se poté obviněný podrobně v dovolání vyjádřil.

Namítl, že nikdy výslovně nekonstatoval, že by s ním přímo spolupracovali (zde obviněný opět za použití uvozovek zdánlivě doslovně cituje, avšak zkresleně, neboť právě slovo přímo se ve výroku nenachází) policisté v utajení pracující na Finančním úřadě Brno I a tato skutečnost nevyplývá ani z žádného z provedených důkazů. Popsaným způsobem tedy zástupce poškozené v omyl neuváděl, naopak zdůrazňoval zprostředkovanost zdroje těchto informací.

Nesprávně podle obviněného nalézací soud uvedl, že v závěru hlavního líčení uplatnil obhajobu, že jednal pod tlakem P. P. B. Takovou obhajobu obviněný neuplatnil, s výjimkou víceméně jedné do značné míry obrazné zmínky, , že byl v určitý moment pod tlakem ze dvou stran Soud naopak nehodnotil skutečnou obhajobu obviněného, že společně s B. se skutečně snažili dosáhnout stavu příznivého pro společnost HOPR TRADE CZ a že se tudíž mohlo jednat nanejvýš o trestný čin podplacení podle § 332 tr. zákoníku, event. nepřímého úplatkářství podle § 333 tr. zákoníku, a to v určité formě účastenství, přípravy nebo pokusu. Tato stěžejní část obhajoby se tedy týká subjektivní stránky činu a jeho právní kvalifikace.

Dále připomněl, že bylo prokázáno, že na Finančním úřadu Brno I skutečně pracoval bývalý policista Ing. E. S. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech této osoby jako svědka. Jmenovaný popřel jakoukoli spolupráci na jednání kladeném za vinu obviněnému spojovaném s dalšími osobami, nicméně obsah jeho svědecké výpovědi nelze považovat za stěžejní; podstatné je, že jako bývalý policista na FÚ pracoval. Fakt, že příslušné policejní složky nepotvrdily činnost policistů v utajení na Finančním úřadu Brno I, ještě neznamená, že takováto činnost neprobíhala.

Existence skupiny osob spojených s aktivitami týkajícími se vrácení nadměrného odpočtu DPH (tzv. vratky DPH ) vyplývá m. j. z výpovědí svědků P. H. a J. H., přičemž je zřejmé, že do této skupiny měli patřit Ing. Č., JUDr. R., JUDr. R., případně další osoby.

Odvolací soud vychází z předpokladu o nezpochybnitelné správnosti sofistikovaných mechanismů realizovaných v rámci daňového přiznání před orgány správy daní a poplatků, avšak takový závěr nemá oporu ani v zákonné úpravě, ani v obecné praxi. Je třeba se pak tázat, z jakého důvodu vedly orgány Inspekce Ministerstva vnitra ČR trestní řízení, jehož předmětem bylo prověření podezření, že právě takovýmto nezákonným způsobem jsou ovlivňovány procesní mechanismy před Finančním úřadem Brno I.

Dále obviněný uvedl, že disponoval informacemi v průběhu daňového řízení společnosti HOPR TRADE CZ, které nemohla znát osoba stojící mimo soustavu orgánů správy daní a poplatků, což i odvolací soud připustil s tím, že nepovažuje za vyloučené, že takové informace z finančního úřadu unikly, a jako možné zdroje připouští kontakty Ing. Č. (m. j. bývalého ředitele tohoto finančního úřadu), manželku JUDr. E. R. atd. Taková osoba musela mít k poskytování informací navenek finančního úřadu důvod (motiv). Mohlo-li k takovému úniku dojít, proč by nemohlo dojít k ovlivnění samotného průběhu daňového řízení, táže se obviněný. A proč by tomuto vcelku rozumnému závěru nemohl on uvěřit a proč by měl ihned rozpoznat iluzornost snah o ovlivnění uvedeného řízení.

Obviněný poukázal na své návrhy na doplnění dokazování audiozáznamy o telefonických hovorech s Ing. Č. s tím, že v tomto směru doplnil dokazování odvolací soud a umožnil účastníkům seznámit se s výpisy hovorů, přičemž i přes krátkost času a technické obtíže se dovolateli podařilo identifikovat existenci nejméně 17 jeho telefonických rozhovorů s Ing. Č., a protože část těchto rozhovorů je v trvání několika minut, je obviněný přesvědčen, že zde obdržel od Ing. Č. konkrétní informace, respektive že mohly být projednávány detaily některých postupů souvisejících s projednávanou věcí. Konstatované seznamy měly vést pouze k identifikaci a provedení záznamů konkrétních telefonických rozhovorů, které by umožnily zjistit bez jakýchkoli pochybností skutečný skutkový stav. K tomu obviněný uvádí, že o jeho kontaktech s Ing. Č. nepochybovaly ani orgány přípravného řízení, jak lze zjistit z žádosti o prodloužení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozuje dne 14. 12. 2010, z níž dovolatel cituje mimo jiné, že byl potvrzen kontakt na Ing. Č., který pro obviněného s největší pravděpodobností zjišťuje údaje z Finančního úřadu Brno I. Identifikovat lze ze zajištěného seznamu i telefonické hovory obviněného s P. B., což potvrzuje obhajobu obviněného o účasti jmenovaného na celé věci. Dále by bylo možné využít audiozáznamů telefonických hovorů Ing. Č. s dalšími zúčastněnými osobami.

Obviněný dále namítl nevěrohodnost výpovědi svědka P. H. a poukázal zejména na podezření na páchání daňové trestné činnosti jmenovaným. Vyslovil názor, že svědkovi vyhovovalo usvědčení obviněného z popsaného podvodného jednání, neboť tím byla svědkova obchodní společnost liberována z případné trestní odpovědnosti za svou vlastní nelegitimní snahu o vrácení nadměrného odpočtu DPH. Lze soudit, že svědek byl od počátku přinejmenším srozuměn s možností nezákonného ovlivnění daňového řízení, což souvisí s otázkou, do jaké míry ho bylo vůbec možné uvést v omyl o daných skutečnostech.

Obšírně dovolatel rozebral rovněž povahu listin týkajících se zastíracího převodu cenných papírů z hlediska občanskoprávních nuancí rozdílů mezi návrhem smlouvy a pouhým konceptem. Uvedl, že žádný ze zúčastněných statutárních orgánů o existenci konceptu smlouvy nevěděl, a je tedy otázkou, jakým konkrétním mechanismem mělo dojít k přeměně konceptu smlouvy do fáze relevantního smluvního návrhu. K tomu by měly orgány činné v trestním řízení provést důkazy. Namítl, že je mu kladeno za vinu, že se pokusil o spáchání trestného činu podvodu tím způsobem, že předal J. H. návrh komentovaných smluv, čímž měl směřovat k bezprostřednímu dokonání tohoto trestného činu, avšak ve skutečnosti nepředal žádný návrh, nýbrž koncept, předal ho osobě nezpůsobilé jednat za společnost HOPR TRADE CZ, a není ani popsáno, jakým reálným mechanismem měl dosáhnout obohacení se na úkor jmenované společnosti. Popis skutku v rozsudku zde neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Z tohoto popisu lze soudit maximálně na stadium přípravy trestného činu, nikoli na pokus, který musí již bezprostředně směřovat k dokonání, přičemž dělícím prvkem je v daném případě právě stadium kontraktačního procesu, neboť s tím mělo být spojeno obohacení obviněného. Upozornil dále, že podle výsledků dokazování měla být odměna 13 mil. Kč vyplacena až poté, co společnost HOPR TRADE CZ obdrží částku 39 mil. Kč od finančního úřadu, a tato okolnost tudíž bránila případnému dokonání trestného činu podvodu.

Konečně obviněný také namítl, že v průběhu měsíce prosince 2010 dobrovolně upustil od stíhaného jednání, když při telefonickém rozhovoru sdělil J. H., že ukončuje spolupráci. Pokud odvolací soud odmítl tuto obhajobu s poukazem na konstatování J. H. při monitorované schůzce dne 3. 11. 2010, kde měla naopak ona spolupráci ukončit, obviněný namítá, že po 3. 11. 2010 se J. H. nadále s ním setkávala na monitorovaných schůzkách a vyvolávala v něm dojem, že má o zmíněné služby dále zájem. K tomu dovolatel navrhl vyžádání audiozáznamů svých telefonických hovorů s J. H. po 30. 11. 2010, neboť po 9. 12. 2010 to byl právě on, kdo spolupráci ukončil.

Obviněný uzavřel, že se nedopustil jednání, za které byl odsouzen. K jednání, jehož se skutečně dopustil, tj. k jednání směřujícímu k ovlivnění daňového řízení, se doznal v závěru hlavního líčení. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný zopakoval ve svém dovolání námitky, které byly obsahem jeho obhajoby jak před nalézacím soudem, tak před soudem odvolacím, přičemž oba soudy již na všechny současné argumenty dovolatele reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se státní zástupce ztotožňuje a na něž odkazuje.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (str. 2-10 dovolání) se vyjadřuje obviněný v bodě I. dovolání a jeho naplnění shledává v tom, že odvolací soud se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal. V tom spatřuje obviněný absenci procesních podmínek pro zamítnutí svého předchozího odvolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce upozorňuje, že tato první alternativa uvedeného dovolacího důvodu se vztahuje na případy, v nichž odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával (viz např. rozhodnutí č. 47/2003 Sb. rozh. tr.), čímž byl obviněný zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Nevypořádání se s odvolacími námitkami proti rozhodnutí nalézacího soudu by mohlo směřovat spíše ke druhé alternativě uvedeného dovolacího důvodu. K tomu však dovolatel argumentuje až v bodu II. dovolání. Na str. 3 (tj. v bodě I.) dovolání namítá obviněný porušení svého práva na zákonného soudce před nalézacím soudem a rozhodování místně nepříslušného státního zástupce v řízení před zahájením trestního stíhání. Obě tyto vady patrně řadí pod druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce odkázal na str. 12-17 napadeného usnesení, kde se odvolací soud s oběma uvedenými námitkami podrobně a přesvědčivě vypořádal. Porušení práva na zákonného soudce by mohlo být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že soud nebyl řádně obsazen. Tuto dovolací námitku ovšem dovolatel neuplatnil, a to ani v rámci druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolání je podle státního zástupce neobvyklé tím, že obviněný dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. k nepřiléhavé argumentaci striktně a jednoznačně řadí. Pokud by dovolatel tak striktní nebyl, nic by nebránilo tomu, aby bylo jeho dovolání vyloženo podle svého obsahu Nejvyšší soud by sám přiřadil k příslušným částem dovolatelovy argumentace odpovídající dovolací důvody s tím, že dovolatel takový postup patrně zamýšlel. Státní zástupce však poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13, podle něhož povinnost Nejvyššího soudu posuzovat dovolání podle jeho obsahu však neznamená, že je povinností dovolacího soudu chybějící napadení rozhodnutí odvolacího soudu konstruovat, ačkoli pro to odůvodnění dovolání neskýtá žádnou oporu; takový postup by byl v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení . V nyní posuzované věci lze podle státního zástupce jen stěží hovořit o pouhé nedůslednosti či neobratnosti dovolatele, který jasně formuluje, z jakých důvodů považuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za naplněný tím, že nalézací soud nebyl řádně obsazen přísedícími. Je tak otázkou, zda volbou přiléhavého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by Nejvyšší soud nevybočil z oněch shora zmíněných mezí nestrannosti soudního řízení a zda by tímto postupem nekonstruoval obsah dovolání nad rámec zamýšlený samotným dovolatelem.

Pokud by přesto bylo možno považovat tuto námitku za řádně uplatněnou, byla by podle státního zástupce zjevně neopodstatněná z důvodů, které na str. 12-17 napadeného usnesení uvedl odvolací soud. Navíc je dovolání zjevně neopodstatněné i z důvodu pouhého opakování námitek již soudy vypořádaných (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002 ). Místní nepříslušnost státního zástupce v době před zahájením trestního stíhání pak nemůže založit žádný dovolací důvod, když podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze napadnout jen nepříslušnost soudu, který o věci rozhodoval, a nadto jen jeho nepříslušnost věcnou, nikoliv místní.

Pokud dovolatel dále namítá nezákonnost audiozáznamů pořízených o jeho jednání se svědkyní H., pak také na tuto námitku reagoval, byť jen stručně, odvolací soud na str. 26 svého usnesení. K tomu státní zástupce dodal, že postupy před zahájením trestního stíhání by jen zcela výjimečně mohly naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by došlo k porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Dovození takového dovolacího důvodu je však obtížně představitelné ve věci, v níž dovolatel proti samotnému obsahu audiozáznamů nic nenamítá, v jejich rozsahu své jednání doznává a nyní uvádí jen, že podezření proti němu nebylo před zahájením sledování dostatečně konkrétní. Navíc je patrno, že dovolatel proti zákonnosti těchto nahrávek nikdy dříve nic nenamítal a že je dne 11. 12. 2015 bez jakýchkoliv námitek vyslechl u hlavního líčení a uvedl k nim jen: Dost špatně se mi k tomu vyjadřuje, stydím se za to, do čeho jsem se namočil . Bez porušení zásad spravedlivého procesu ani tato námitka nenaplňuje žádný dovolací důvod.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na str. 10-31 dovolání (bod II. dovolání), jehož naplnění shledává obviněný v porušení zásad spravedlivého procesu z důvodů důkazů extrémně vadně hodnocených a důkazů opomenutých, státní zástupce připomněl, že obviněný vytýká soudům nikoliv, že by se snad provedeným důkazům nevěnovaly, nýbrž že přehlédly řadu detailů a nepřesností . K tomu představuje svou verzi skutkového stavu, tedy to, že společně se zemřelým B. se za pomoci úplatků skutečně snažil ovlivnit postup finančního úřadu ve prospěch poškozené společnosti a jeho jednání tedy nebylo podvodné.

Tvrzený extrémní nesoulad či rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním však musí spočívat na mnohem závažnějších vadách, než je pouhé přehlédnutí detailů. Státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Dovolatel by tedy musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu . Nic takového však dovolatel netvrdí. Namísto toho se zabývá tím, co uvedl či neuvedl výslovně a zda jeho zmínka o tlaku ze dvou stran byla obrazná či skutečná. Státní zástupce připomíná, že podle judikatury Nejvyššího soudu (ze které cituje), není dovolacím důvodem ani namítané porušení zásady in dubio pro reo, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016).

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Státní zástupce zdůraznil, že dovolatelem užitý judikát (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 8/2007), není přiléhavý, neboť (kromě toho, že se jednalo o zcela specifický případ) se týkal rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, při němž soud není omezen dovolacími důvody.

K té části dovolání, kde obviněný na str. 14-21 vyjmenovává řadu navržených, ale neprovedených důkazů, poukazuje státní zástupce na skutečnost, že již nalézací soud věnoval zamítnutým důkazům podstatnou část odůvodnění na str. 34-38 svého rozsudku, a rovněž odvolací soud na str. 15 svého usnesení uvedl důkazní návrhy, kterým v odvolacím řízení vyhověl a na str. 25 důvody, proč dalším důkazním návrhům nevyhověl.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohly odpovídat teprve námitky dovolatele na str. 24-31 dovolání, pokud namítá rozpor hodnocení návrhu smlouvy s § 43a občanského zákoníku z roku 1964 a nesprávné posouzení skutku, který měl být kvalifikován pouze jako příprava trestného činu podplacení podle § 332 trestního zákoníku nebo nepřímého úplatkářství podle § 333 trestního zákoníku. Ohledně návrhu smlouvy však dovolatel argumentuje námitkami spíše skutkovými že zajištěný koncept nemohl mít povahu návrhu smlouvy, neboť účastníky konečných smluv by musely být osoby odlišné od dovolatele i svědkyně H. a bylo otázkou, jak by vůbec bylo možno smlouvu zrealizovat. K této části obhajoby se rovněž vyjádřil již odvolací soud na str. 24-25 svého usnesení s tím, že jednání zůstalo ve fázi pokusu. Státní zástupce uvedl, že po předání smlouvy svědkyni H. postačoval již jen pouhý podpis oprávněných osob k tomu, aby se návrh smlouvy či koncept smlouvy stal závazkem poškozeného vyplatit dovolateli 13 000 000 Kč, z čehož by ihned vzešla tato zcela reálná škoda. Jednání dovolatele tak dospělo dostatečně daleko, aby je bylo možno považovat za pokus a nikoliv jen za přípravu předmětného trestného činu. Přípravou by dovolatelovo jednání bylo, pokud by si například předmětný koncept smlouvy skutečně jen připravil a tento byl poté nalezen pouze jako textový soubor v jeho počítači. Jakmile jej však předal osobě z okruhu možných účastníků smluvního vztahu, učinil tím poslední rozhodný krok k dokonání. V této souvislosti nepovažuje státní zástupce za rozhodné, že soud nezjistil, jakým konkrétním způsobem by dovolatel skutek dokonal, zejména jak by dále organizoval součinnost jím ovládaných subjektů. Klíčovou překážkou bránící dokonání byl podpis poškozeného, nikoliv postoj osob ovládaných dovolatelem. Pro trestní odpovědnost dovolatele tak nebyl rozhodný přesný občanskoprávní charakter listiny obsahující koncept smlouvy v době předání svědkyni H. Podstatné bylo, že předmětná listina, pokud snad návrhem smlouvy nebyla, se obratem mohla takovým návrhem stát a být podepsána. K argumentaci dovolatele na str. 27 dovolání, že bezúhonný svědek S. by přece smlouvu nepodepsal, neboť by se tím dopustil řady trestných činů, poznamenal státní zástupce, že pokud by uvedený svědek považoval předmětnou transakci pouze za velmi výhodný legální obchod obstaraný dovolatelem, patrně by jej nebylo možno stíhat za žádný trestný čin, snad vyjma legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 trestního zákoníku, a to s dosti nejistým výsledkem. Předpokladem stíhání uvedeného svědka S. by přirozeně bylo, aby na tuto transakci vůbec někdo upozornil orgány činné v trestním řízení, což zjevně nebylo možno očekávat od dovolatele, od svědka S. a v zásadě ani od poškozeného, pokud by tento skutečně peníze na korupci vyplatil, aby vrácení DPH dosáhl.

Ohledně právního posouzení skutku odvolací soud na str. 27 svého usnesení odkázal na str. 42-46 rozsudku soudu nalézacího a dodal, že jednání dovolatele mohlo být rovněž vydíráním spáchaným v jednočinném souběhu. Pokud dovolatel uvádí na str. 31 dovolání, že se dopustil jednání korupčního a nikoliv podvodného, neboť ve skutečnosti chtěl za pomoci úplatků ovlivnit daňové řízení ve prospěch poškozeného a nikoliv podvést poškozeného, tato jeho obhajoba byla vyvrácena.

Státní zástupce shrnul, že ohledně občanskoprávní povahy smlouvy považuje dovolací námitky za nerozhodné pro trestní odpovědnost dovolatele. Ohledně právního posouzení skutku je zjevné, že dovolatel se domáhá posouzení jiného skutku, než který je popsán ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Nesouhlasí totiž s učiněným skutkovým zjištěním, že jednal v úmyslu podvodném a nikoli korupčním. Ani v této části dovolání proto námitky dovolatele neodpovídají tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupce uzavřel, že pokud se týká náležitého obsazení soudu, jsou konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neopodstatněné. Ostatní námitky dovolatele neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Tím nemohou být naplněny ani navazující důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Především považuje Nejvyšší soud k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku za potřebné uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi dalšího odvolání . Je možné jej podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, které jsou svou povahou procesní. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).

V reakci na charakter a rozsah dovolací argumentace Nejvyšší soud předesílá, že jak z hlediska dovolacích důvodů, tak z hlediska ochrany ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces je na Nejvyšším soudu, aby posoudil relevanci námitek obviněného i smysluplnost délky a zdánlivé složitosti argumentace dovolatele. Značný rozsah (a určitá redundantnost) dovolání neimplikuje automaticky ani složitost věci, ani závažnost a důvodnost dovolacích námitek. Posouzení zjevné neopodstatněnosti dovolání pak není závislé na tvrzené složitosti věci a zdánlivé složitosti dovolacích námitek ani na tvrzené složitosti odůvodnění rozhodnutí odvíjející se od složitosti podání, které vypořádává (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 176/2004).

Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Z logiky věci je na místě zmínit nejprve druhý z nich, který je dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tak správně uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v obou jeho alternativách, kdy první z nich ( aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí ) shledává v nepřezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti rozsudku krajského soudu soudem odvolacím. Jak již bylo výše uvedeno, první alternativa důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ale dopadá na případy, kdy dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž nejsou míněny případy, kdy se dovolatel domnívá, že odvolací soud z podnětu jeho odvolání napadené rozhodnutí řádně nepřezkoumal, ale případy, kdy bylo odvolání zamítnuto nebo odmítnuto podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. z tzv. formálních důvodů, bez meritorního přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí. Uplatnění uvedené první alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tak nesprávné a nepřichází ve věci v úvahu. Pokud pak obviněný namítal, že bylo porušeno právo na zákonného soudce, nebo námitky týkající se údajné nepříslušnosti státního zastupitelství, tyto námitky nespadají pod žádný z uplatněných důvodů dovolání. Dovolací námitky jsou tedy zčásti postaveny mimo uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že výhrady vůči nesprávnému obsazení soudu, který vydal napadené rozhodnutí, lze v dovolacím řízení kvalifikovaně vznášet právě prostřednictvím důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Předmětné zákonné ustanovení počítá s možností podat dovolání mimo jiné tehdy, jestliže soud nebyl náležitě obsazen . Tak tomu bude zejména v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; tzn. když rozhodoval ve věci samosoudce namísto senátu, když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl věc rozhodovat senát složený výhradně ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozhodnutí č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), nebo se na rozhodování nepodílel zákonný soudce stanovený rozvrhem práce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Námitky uplatněné obviněným vztahující se obsahově k tomuto dovolacímu důvodu jsou však pouze formální a zjevně neopodstatněné. Obviněný tvrdí, že obsah zákonné úpravy i rozhodovací praxe soudů klade v souvislosti s naplněním práva na zákonného soudce zcela totožné nároky na postavení soudců profesionálních a soudců přísedících. Pravdou je však pravý opak. Judikaturou Ústavního soudu bylo potvrzeno, že zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což jak Ústavní soud opakovaně konstatoval není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Požadavky na zákonného soudce (přísedícího) nelze absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí a v jejich postavení (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délka funkčního období, kárná odpovědnost, finanční odměna aj.). Ústavní soud poukázal i na praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k prodlužování řízení. Pokud tedy jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu, obsaženého v rozvrhu práce (nebo v jeho příloze), který je veřejnosti přístupný, nejde o akt libovůle s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Tyto závěry uvádí například nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, kde navíc Ústavní soud rozhodoval za situace, že přísedící přímo v rozvrhu práce nebyli zařazeni do jednotlivých oddělení. Tento nález Ústavního soudu se shodou okolností týkal dokonce situace a posuzování uvedené otázky právě v praxi Krajského soudu v Brně a právě v senátě 40 T, navíc posuzována byla situace v letech 2012 a 2013, kdy ještě rozvrh práce tohoto soudu nebyl tak jasně formulován. Tím spíše lze na tento nález odkázat, s tím, že podstatné je, zda měl příslušný soud v době nařizování hlavního líčení a tedy povolávání přísedících pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, aby bylo možné učinit závěr, že přísedící nejsou k jednotlivým kauzám vybíráni nahodile nebo účelově. Takový vnitřní systém a také náležitá úprava problematiky v rozvrhu práce či jeho příloze je už v současné době u soudů pravidlem, a fungoval také u Krajského soudu v Brně v předmětné věci. Zmíněná námitka obviněného je pouze formální. Nelze požadovat, aby ve všech věcech, kde podobná formální námitka bude vznesena, bylo nutné, aby dotyčný soud prokazoval, že skutečně postupoval podle rozvrhu práce a vnitřního systému povolávání přísedících. Opačný závěr by vycházel z presumpce neřádnosti činnosti soudů, což nelze v právním státě akceptovat. Nejvyšší soud i Ústavní soud také již opakovaně zdůraznily, že právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud uzavírá, že námitka obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není založena na konkrétních skutečnostech a vychází pouze z předpokladu, že k určení konkrétních přísedících nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem. Je tudíž pouze formální a nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti o spravedlivém posouzení věci dovolatele. S touto námitkou se ostatně vypořádal již odvolací soud.

V další části dovolání, byť zařazené pod uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný vznesl výše zmíněné procesní námitky týkající se údajné nepříslušnosti státního zastupitelství a účelovosti postupu orgánů přípravného řízení. Tyto námitky nespadají pod žádný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř., budou však s ohledem na jejich obsah pojednány v části týkající se uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v § 265b ani k procesním otázkám. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Protože tedy důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech nesprávného hmotněprávního posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup při provádění dokazování je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování.

Obviněný založil dovolání především na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně. V této převážné části jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř. Jde navíc vesměs o opakování odvolacích námitek, s nimiž se soudy podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádaly.

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil.

Pokud jde o námitku údajné místní nepříslušnosti státního zástupce v době před zahájením trestního stíhání, s tou se vypořádal již odvolací soud. Lze rovněž souhlasit se státním zástupcem, že tato námitka nemůže založit žádný dovolací důvod, když podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze napadnout jen nepříslušnost soudu, který o věci rozhodoval, a nadto jen jeho nepříslušnost věcnou, nikoliv místní. Obviněný ostatně namítá především, že nebyl dán důvod pro vedení společného řízení ve věci související s podezřením z korupčního jednání více osob, což už vůbec nemůže být dovolacím důvodem. Také na námitku nezákonnosti audiozáznamů pořízených o jednání obviněného se svědkyní H. reagoval již odvolací soud. Nejvyšší soud odkazuje dále na výše uvedenou argumentaci státního zástupce připomínající, že postupy před zahájením trestního stíhání by jen zcela výjimečně mohly naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by došlo k porušení základních postulátů spravedlivého procesu, k čemuž v posuzovaném případě zjevně nedošlo.

Soudy zčásti vyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování, zatímco některým návrhům nevyhověly. Takový postup nalézací soud konkrétně a logicky odůvodnil (str. 34-38 odsuzujícího rozsudku) a tuto argumentaci stvrdil odvolací soud. Soudy tak aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní.

Pokud jde o samotná skutková zjištění, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace skutku. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Přestože tak dovolatel ve svém podání učinil, v daném případě se ani o takovou situaci nejednalo. Krajský soud v Brně jako soud nalézací provedl v hlavním líčení rozsáhlé dokazování, na jehož základě po řádném a úplném zhodnocení důkazů dospěl k opodstatněnému závěru, že se stal skutek uvedený ve výroku odsuzujícího rozsudku a že tento skutek spáchal obviněný. Dokazování bylo v potřebném rozsahu dále doplněno odvolacím soudem. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V dovolání přitom obviněný převážně opakuje argumenty své již uplatněné a vyvrácené obhajoby.

Soudy podrobně odůvodnily, že byla vyvrácena obhajoba obviněného, podle které jednal v korupčním, a nikoli podvodném úmyslu. Ztotožnily se v závěru, že byla vyloučena existence nějaké skryté skupiny osob operující na Finančním úřadě Brno I, která by měla význam pro posuzování skutku obviněného. Rozsáhlým dokazováním nebylo prokázáno nic, co by svědčilo o nikoli transparentním vedení řízení u tohoto finančního úřadu. Jednání obviněného popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku je prokázáno nejen výpověďmi svědků P. H. a Mgr. J. H. a audiozáznamy ze schůzek této svědkyně s obviněným, ale řadou dalších důkazů, včetně výpovědi obviněného, který podstatnou část průběhu skutkového děje potvrdil. Popřel sice, že by jím deklarované skutečnosti o možnosti ovlivnit daňové řízení byly nepravdivé, je však i v tomto směru usvědčen řadou důkazů, jimiž se soudy podrobně zabývaly. Výpověď obviněného přitom hodnotily kriticky, což je důvodné mimo jiné proto, že obviněný ji podal až v závěru hlavního líčení, kdy už mu byl víceméně znám celkový výsledek dokazování před soudem. K námitce, že mohlo-li dojít k úniku informací z daňového řízení u Finančního úřadu Brno I, mohlo dojít i k ovlivnění samotného průběhu daňového řízení, je třeba uvést, že jedna věc jsou určité kontakty obviněného a případné uniklé informace z finančního úřadu, a jiná věc je možnost ovlivňování daňového řízení, a opět jiná věc je skutečný úmysl obviněného daňové řízení ovlivnit. Soudy připustily možnost, že na činnosti obviněného se mohly podílet i další osoby. Na druhou stranu zdůraznily aktivní roli obviněného, jímž vyslovené výhrůžky spojené s možným násilným jednáním dokonce překročily rámec jen klamavě vytvářené situace (v této souvislosti odvolací soud zmínil, že případná právní kvalifikace jednání obviněného také jako zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku by byla v rozporu se zákazem reformationis in peius). Obviněný poukázal na své návrhy na doplnění dokazování audiozáznamy o telefonických hovorech s Ing. Č. s tím, že v tomto směru doplnil dokazování odvolací soud. Tímto se odvolací soud zabýval na str. 18-22 svého rozhodnutí, včetně nové verze obviněného uplatněné před odvolacím soudem, že to byl právě Ing. Č., jenž mu poskytoval informace o průběhu daňového řízení. Žádné z uvedených dovolacích námitek tak nejsou opodstatněné. V posuzované věci zjevně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu a dovolatel to ani netvrdí, nýbrž zabývá se údajnými detaily a nepřesnostmi , jak na to upozornil státní zástupce. Shrnuto, jestliže dovolatel namítá, že se dopustil jednání korupčního a nikoliv podvodného, neboť ve skutečnosti chtěl za pomoci úplatků ovlivnit daňové řízení ve prospěch poškozeného, a nikoliv podvést poškozeného, tato jeho obhajoba byla vyvrácena.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů (včetně doznání obviněného) soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem činu popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále uzavírá, že dovolací námitky obviněného týkající se údajných procesních pochybení a skutkových zjištění nespadají pod dovolací důvody, a samy o sobě by vedly k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla zdánlivě odpovídat námitka, že skutek měl být kvalifikován pouze jako příprava trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku nebo nepřímého úplatkářství podle § 333 tr. zákoníku. Je však zjevné, že dovolatel se zde domáhá jiného právního posouzení na základě vlastní verze skutku, který je jiný než skutek, který zjistily soudy a který je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku. Nesouhlasí totiž s učiněným skutkovým zjištěním, že jednal daným způsobem, přestože věděl, že nemá možnost jakýmkoliv způsobem ovlivnit rozhodování Finančního úřadu Brno I, tedy jednal v úmyslu podvodném a nikoli korupčním. Ani v této části dovolání proto námitky dovolatele neodpovídají tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací námitkou spočívající v tvrzeném rozporu hodnocení návrhu smlouvy či konceptu smlouvy o prodeji cenných papírů a mechanismu jejího uzavření a naplnění se podrobně zabýval státní zástupce ve svém vyjádření, takže Nejvyšší soud může odkázat na výše uvedené. S tím ovšem, že disputace o občanskoprávním charakteru předmětného dokumentu považuje za nadbytečné. Tvrzení obviněného, že je mu kladeno za vinu, že se pokusil o spáchání trestného činu podvodu tím způsobem, že předal J. H. návrh komentovaných smluv, není pravdivé. Zákonné znaky zločinu podvodu ve stadiu pokusu by byly naplněny, i pokud by takový dokument neexistoval. Postačilo by, že obviněný by podvodně (s uvedením poškozených v omyl) sjednal úhradu 13 mil. Kč poté, co bude poškozeným vyplacen nadměrný odpočet DPH. Uvedená smlouva by mohla mít význam pouze z toho hlediska, že její platné uzavření by znamenalo vznik závazku a tudíž vznik škody na straně poškozených. I bez této smlouvy by však vznik škody hrozil, jakmile by peníze byly (bez zásahu obviněného) poškozeným vyplaceny, a oni by podle dohody s obviněným mu měli vyplatit 13 mil. Kč. Tuto majetkovou dispozici by učinili v omylu, že vyplacení peněz (nadměrného odpočtu DPH) zařídil obviněný. Nelze tedy souhlasit ani s námitkou, že pokud měla být odměna 13 mil. Kč vyplacena až poté, co společnost HOPR TRADE CZ obdrží částku 39 mil. Kč od finančního úřadu, bránila tato okolnost případnému dokonání trestného činu podvodu.

Pokusem trestného činu je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako pokus však lze posoudit i jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem. Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, když trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje k takovému jednání popsanému ve skutkové podstatě. Podle toho, zda pachatel již učinil vše, co považoval ze své strany za nutné, se rozlišuje pokus ukončený a pokus neukončený. V daném případě by byl pokus ukončen tehdy, až by obviněný ukončil jednání s poškozenými o odměně a po jejich přesvědčení, že ovlivnil či ovlivní vyplacení nadměrného odpočtu DPH, a poté by už jen vyčkával dojití peněz poškozeným a převod jejich dohodnuté části do jeho dispozice, ať už by k tomu došlo dříve, či později. Všechny tyto úvahy vylučují závěr, že by jednání obviněného nepřekročilo stadium přípravy trestného činu.

Konečně je třeba odmítnout i dovolací námitku obviněného, že v průběhu měsíce prosince 2010 dobrovolně upustil od stíhaného jednání, když při telefonickém rozhovoru sdělil J. H., že ukončuje spolupráci. Touto námitkou se zabýval již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, s tím, že ve vztahu k obsahu telefonických hovorů s J. H. obviněný připustil, že nebyl potvrzen předpoklad obsahu jeho vyjádření o upuštění od stíhaného jednání představující zánik trestnosti. Odvolací soud zdůraznil, že naopak J. H. již dne 3. 11. 2010 obviněnému sdělila, že o nabízenou službu nemá zájem. On sám však žádným jednostranným jasně vyjádřeným způsobem neukončil snahu o vymožení finančních prostředků od společnosti HOPR TRADE CZ. Obviněný i po odmítnutí J. H. v dalším období ve vymáhání peněz pokračoval a dále rozšiřoval klamavé údaje o zásluze neurčité skupiny osob na průběhu daňového řízení.

Podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu

a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo

b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, nebo učinit o pokusu trestného činu oznámení. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami, a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Tyto podmínky v daném případě nebyly splněny právě proto, že to byla ve skutečnosti svědkyně J. H., která obviněnému odmítla další spolupráci v uvedeném směru, takže obviněný si již od tohoto okamžiku byl vědom překážky, která mu brání v dokonání činu.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Mgr. J. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák