7 Tdo 1279/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.



7 Tdo 1279/2010-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného I. K. , které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 311/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 260/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 11 T 260/2008, byl obviněný I. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Podle § 250 odst. 2 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o solidární povinnosti k náhradě škody poškozené České poště, s. p. ve výši 237.200,- Kč.

Obviněný se pomoci k uvedenému trestnému činu dopustil tím, že (stručně uvedeno) společně se samostatně trestně stíhaným P. P., po vzájemné dohodě v úmyslu neoprávněně se obohatit ke škodě České pošty, s. p. tak, že do vkladních knížek založených jinými osobami budou připisovány fingované vklady a na poště pak budou za sjednanou odměnu prováděny výběry, kontaktoval prostřednictvím Z. V. L. E. a R. Z. (které již byly za níže uvedené jednání odsouzeny), které instruovali tak, že budou na své jméno zakládat vkladní knížky a následně za sjednanou odměnu z nich provádět výběry peněžních částek, přičemž na místa zakládání vkladních knížek a výběrů vkladů je (společně s P. P.) vozil svým osobním automobilem tov. zn. BMW, takže L. E. ve třech v rozsudku uvedených případech dne 13. 4. 2006 a 14. 4. 2006 založila u Poštovní spořitelny tři vkladní knížky k účtům, se základním vkladem 50,- Kč, a následně ve dnech 19. 21. 4. 2006 opakovaně z účtů uvedených v rozsudku vybrala vždy částku 9.900,- Kč, tj. v celkové výši 89.100, - Kč;

a R. Z. ve dnech 14. 4. 2006 a 18. 4. 2006 v pěti případech v rozsudku uvedených založila u Poštovní spořitelny vkladní knížky k účtům se základním vkladem 50,- Kč, a následně ve dnech 19. 21. 4. 2006 opakovaně z účtů uvedených v rozsudku vybrala vždy částku 9.900,- Kč, tj. v celkové výši 148.500,- Kč;

přičemž ze všech v rozsudku konkrétně uvedených vkladních knížek bylo provedeno celkem 24 výběrů po částce 9.900,- Kč na základě zfalšovaných zápisů do vkladních knížek, čímž způsobili České poště, s. p. škodu v celkové výši 237.200,- Kč, finanční prostředky vždy po jejich vyplacení na poště od L. E. a R. Z. převzali I. K. a P. P., kteří oběma ženám dávali instrukce o postupu jak při zakládání knížek, tak i při výběru finančních částek, aby nedošlo k jejich odhalení.

Proti všem výrokům rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 311/2009, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že rozhodnutí soudu I. stupně nemá oporu v provedeném dokazování, a nebylo tak prokázáno, že se skutek stal a obviněný se jej dopustil. Uvádí, že nepopírá, že prostřednictvím Z. V. seznámil L. E. a R. Z. s P. P., že se s dívkami setkal a několikrát je svým vozidlem odvezl do různých měst v České republice. Rovněž se vyjádřil o cestě do P.c, resp. H. K., kde z případně založených vkladních knížek nebyly prováděny výběry, proto nebyly ani předmětem trestního oznámení. To potvrzuje pravdivost jeho výpovědi, když byl veden snahou pravdivě objasnit své postavení ve věci a její okolnosti. Namítá, že s podvodným jednáním neměl nic společného, mimo nahrazení pohonných hmot a občerstvení z něj neměl finanční prospěch, neúčastnil se zakládání vkladních knížek ani výběrů z nich. R. Z. jej také ve výpovědi označila ve věci pouze za řidiče, že při parkování zůstal sedět v autě a peníze ani neviděl, protože je obě dávali hned před poštou P. P., který jim také dával 50,- Kč na vklady. Následně zpochybňuje výpovědi R. Z. i L. E., na kterých soud založil své závěry, když jejich věrohodnost považuje obviněný za obecně sníženou, protože v té době byly závislé na drogách.

Za neodpovídající provedenému dokazování pak obviněný považuje posouzení jeho účasti na trestné činnosti jako poskytnutí pomoci, když jeho jednání spočívalo pouze v poskytnutí vlastního motorového vozidla a v jeho řízení, a to bez toho, aby bylo jednoznačně prokázáno, že byl seznámen s tím, k čemu napomáhá a nebylo prokázáno jeho zavinění.

V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznáší zejména námitky proti způsobu hodnocení důkazů, popírá svoji vinu a snaží se zpochybnit především výpovědi svědkyň (L. E., R. Z.), které byly v té době závislé na drogách. Vady v hodnocení důkazů nebo nesprávnost skutkových zjištění ale nemohou být důvodem dovolání.

Za relevantní v rámci uplatněného důvodu dovolání považuje státní zástupce námitku obviněného o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako pomoc k trestnému činu. Ze skutkových zjištění uvedených zejména ve výroku o vině rozsudku ale vyplývá, že obviněný poskytl pomoc jinému ke spáchání trestného činu tím, že poskytl své motorové vozidlo, své schopnosti řidiče a svůj čas k tomu, aby obě dívky založily předmětné vkladní knížky, poté opětovně tyto dovezl k poště, kde byly provedeny výběry finančních prostředků a následně je odvezl zpět. Přitom byl obviněný seznámen s mechanismem založení a výběrem vkladních knížek, jakož i s důvodem odvozu obou dívek, takže znal úmysl dívek jako hlavních pachatelů a věděl, že svým jednáním přispívá k uskutečňování činu. Úmysl obviněného účastnit se na konkrétním trestném činu, určeném konkrétními rysy, je tak zřejmý.

Státní zástupce proto považuje dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, že rozhodnutí soudu I. stupně nemá oporu v provedených důkazech, nebylo prokázáno, že by se skutek stal tak jak je popsán a že by se on tohoto trestného činu dopustil. Stejné povahy jsou pak i konkrétní námitky, že jeho výpověď je pravdivá, s celou věcí neměl nic společného, vše organizoval P. P., a výpovědi svědkyně L. E. a R. Z. jsou nevěrohodné pro jejich závislost na drogách.

Takovéto námitky totiž nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu odvolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale přímo proti způsobu hodnocení důkazů soudem I. stupně a tím i proti správnosti skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Nejvyšší soud ale při posuzování právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných na základě hodnocení provedených důkazů soudem a nikoliv ze skutku, který by odpovídal představám obviněného. V řízení o dovolání Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí pouze z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými úplnost dokazování, hodnocení důkazů, nebo správnost skutkových zjištění, nejsou uvedeny. Obviněný přitom v podstatě shodné námitky uplatnil již v odvolání, ale odvolací soud je shledal nedůvodnými. Přitom zdůraznil, že to byl právě obviněný I. K., na jehož žádost Z. V. získal L. E. a R. Z., kterým obviněný nikdy nebyl představen pravým jménem. Obviněný sám přitom vypověděl, že byl P. P. požádán, zda by nemohl zajistit nějaké osoby, přes které by bylo možno vyprat peníze. Obě uvedené svědkyně také potvrdily, že si chtěly vydělat peníze a tak poté, co jim oba muži (I. K. a P. P.) vysvětlili co budou dělat, tak to udělaly. L. E. pak přímo vypověděla, že obviněný v autě převzal vybrané peníze i vkladní knížku. Již soud I. stupně přitom považoval za vyvrácenou dodatečnou obhajobu obviněného, že se mohl důvodně domnívat o vložení peněz na vkladní knížky, když údajně cestou z P. měly být vkladní knížky odneseny nějakým osobám, které příslušné částky na ně měly vložit. Vzhledem k těmto skutečnostem, jakož i celkovým okolnostem případu Nejvyšší soud neshledal v závěru soudů o vině I. K. žádný rozpor a k jeho skutkovým námitkám proto nepřihlížel.

Nejvyšší soud proto přezkoumal správnost právního posouzení skutku pouze ve vztahu k hmotněprávní námitce obviněného, že ve věci není dáno jeho zavinění a jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako pomoc k trestnému činu. I tyto námitky obviněný především zakládá na zpochybňování skutkových zjištění, když tvrdí, že celá jeho pomoc spočívala pouze v poskytnutí a řízení jeho motorového vozidla a nebylo jednoznačně prokázáno, že by byl seznámen s tím, k čemu napomáhá. Vzhledem k výše uvedenému ale Nejvyšší soud přezkoumal správnost právního posouzení skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně.

Jak uvedl již státní zástupce ve vyjádření k dovolání, pomocníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona je ten, kdo úmyslně poskytl pomoc jinému k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.

Již soud I. stupně oproti obžalobě neposoudil jednání obviněného vzhledem k důkazní situaci jak spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, o které se jedná v případě, je-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob. Pro rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele je pak rozhodující, že pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, ale jde pouze o jednání podporující činnost pachatele trestného činu. Z hlediska právního posouzení jednání obviněného I. K. jako pomoc k trestnému činu, je proto bez významu, že se neúčastnil zakládání vkladních knížek ani výběru peněz z nich, a působil pouze jako řidič, jak namítá v dovolání. Nepodstatná je i okolnost, zda obviněný měl nebo neměl z jednání hlavních pachatelů nějaký finanční prospěch, který soud I. stupně vyčíslil na částku nejméně 6.000,- Kč.

Pokud se podle zjištění soudu I. stupně obviněný na jednání hlavních pachatelek L. E. a R. Z. účastnil tak, že po vzájemné dohodě s P. P., a v úmyslu se neoprávněně obohatit ke škodě České pošty, s. p., zajistil a instruoval jmenované o jejich činnosti, přičemž následně je svým osobním automobilem vozil na daná místa k zakládání vkladních knížek a posléze i k výběru peněžních prostředků z nich na falešné vklady, bylo jeho jednání správně posouzeno jako pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona.

Ze skutkových zjištění je pak zřejmá také existence zavinění obviněného, které sám považuje za neprokázané s tím, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by byl seznámen s tím, k čemu napomáhal. Tato námitka obviněného v podstatě vychází z jeho obhajoby, že byl pouze řidič a vše organizoval P. P. Po subjektivní stránce je u pomoci, jako úmyslné formy účastenství podstatné, aby pomocník znal úmysl hlavního pachatele a jednal v úmyslu napomoci k uskutečnění záměru hlavního pachatele. Není přitom nutné, aby pomocník měl přesnou představu o trestném činu hlavního pachatele do všech podrobností. Stačí, že si jednání hlavního pachatele představuje alespoň v hlavních rysech, nemusí mít přesnou představu o konkrétních znacích skutkové podstaty určitého trestného činu hlavního pachatele, ale postačuje, jsou-li mu známy podstatné skutkové okolnosti, které jsou významné pro naplnění skutkové podstaty určitého trestného činu.

Odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že již soud I. stupně neuvěřil obhajobě obviněného, že byl pouze řidičem, sám byl zneužit a žádným způsobem se na trestné činnosti nepodílel. Úmyslné poskytnutí pomoci pak v podstatě odůvodnil tím, že obviněný byl seznámen s mechanismem založení vkladních knížek a výběru peněz z nich.

Vzhledem k tomu, že obviněný jednal po předchozí dohodě s P. P., byl mu znám účel a způsob jednání hlavních pachatelů, když sám potvrdil, že byl přítomen poučení obou dívek, a podle L. E. jim také on vysvětloval co budou dělat, v přímém úmyslu poskytl pomoc k podvodnému vylákání finančních částek v celkové výši 237.200,- Kč od poškozené České pošty, s. p. Byť obviněný vědomost o tomto úmyslu hlavních pachatelů všemožně popírá, hájí se údajnými převody peněz od neznámých osob, je jeho vědomost o podvodném jednání potvrzována také tím, že výběry peněz následovaly krátce v průběhu několika dnů po založení vkladních knížek. V případě R. Z. se tak stalo také hned v následující den po založení vkladní knížky, kdy ještě ani objektivně nemohlo k údajnému převodu peněz těmito osobami dojít.

Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud zjistil, že některé námitky obviněného nespadají pod uplatněný důvod dovolání, a jeho hmotněprávní námitky shledal zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš