7 Tdo 1276/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1,2,4 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 1276/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 22. ledna 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 11 To 73/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 11/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 5 T 11/2012, byl obviněný P. K. uznán vinným pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. d) odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle § 101 odst. 1 tr. zákoníku soud rozhodl také o zabrání věci (0,02 g metamfetaminu). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhrady škody.

Proti citovanému rozsudku podal odvolání státní zástupce, a to pouze proti výroku o náhradě škody, a také obviněný, který namítal nedostatek zavinění a příčinné souvislosti u dílčího jednání vůči zemřelému poškozenému J. Š. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 11 To 73/2013, k odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil rozsudek soudu I. stupně o výrok, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněnému povinnost k náhradě škody také vůči poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že odvolací soud se řádně nevypořádal s právní kvalifikací skutku pod bodem 7d) výroku o vině, na základě kterého je mu přičítáno za vinu spáchání kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace podle jeho názoru nemá oporu v dosud provedeném dokazování a nejsou splněny zákonné předpoklady pro její použití. Těžší následek ve formě smrti poškozeného, že také není kryt jeho zaviněním, a není dána ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného. Již ve svém odvolání, že poukazoval na závěr znaleckého posudku (z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství), že se jednalo o kombinovanou otravu, a umírání vyvolaly obě toxikologicky prokázané složky, tj. nejen metamfetamin (pozn. pervitin), ale také etylalkohol, na kterém se ale on nepodílel svým jednáním ani zaviněním. Toto spolupůsobení metylalkoholu tak není kryto jeho zaviněním, přičemž podle znalce by otrava poškozeného mohla mít bez spolupůsobení metylalkoholu mírnější průběh, který nemusel vést ke smrti poškozeného. Přitom zjištěná hladina metamfetaminu (pozn. v krvi poškozeného) byla ve výši 1,7 mg/l, ale letální (pozn. smrtelná) hodnota toxicity by musela přesahovat hladinu 2 mg/l. Proto obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud I. stupně správně interpretoval závěry znalce, že metylalkohol se na smrti poškozeného nepodílel, když přímo z posudku vyplývá, že se jednalo o otravu kombinovanou a umírání vyvolaly obě toxikologicky prokázané látky. Uvedený závěr odvolacího soudu tak podle obviněného nemá oporu v provedeném dokazování a je s ním v rozporu. Proto nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti, když tuto je třeba posuzovat s ohledem nejen na působení metamfetaminu, ale také etylalkoholu, jejichž spolupůsobení je podporováno závěrem znaleckého posudku o kombinované otravě poškozeného. Jedna z příčin, které se podílely na smrti poškozeného, tak není nikterak způsobená jeho jednáním, ale jednáním poškozeného, kterému on etylalkohol nepodal. Přitom lze důvodně pochybovat, že by bez působení etylalkoholu smrtelný následek nastal. Pochybnosti vyplývající ze skutkového stavu a doposud provedeného dokazování, nebyly ale vyloženy v jeho prospěch.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a soudu I. stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

Obviněný v dovolání uplatnil jako základní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jsou částečně založeny i na námitkách proti soudy zjištěnému skutkovému stavu. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou právního posouzení skutku, a to z hlediska uplatněných námitek, ale ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil již soud prvního stupně a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Výjimečný zásah do skutkových zjištění soudů v řízení o dovolání může odůvodnit pouze existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Takový nesoulad ale obviněný nenamítá a jeho interpretace závěrů znaleckého posudku také neodpovídá zcela jeho obsahu.

Podle výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, celkové pokračující jednání obviněného naplňující znaky zločinu podle § 283 odst. 1, 2 písm. d) odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spočívalo v podstatě v tom, že od podzimu 2006 do 13. 4. 2012, po opatření metamfetaminu od nezjištěných osob v P., tento na různých místech v P. a v obcích B. a S., okr. R., prodával dalším osobám za různé částky podle množství, anebo výjimečně i zdarma, a to v jednotlivých případech ad 1 - 7 výroku o vině různým poškozeným. Dovoláním napadený skutek v bodě ad 7b) výroku o vině pak spočíval v tom, že dne 13. 4. 2012 v době kolem 17:30 hod. v obci B. prodal J. Š. 0,5 g metamfetaminu za částku 500 Kč, z něhož si J. Š. asi 0,4 g ihned nitrožilně aplikoval, a v důsledku kombinované otravy metamfetaminem a etylalkoholem po této aplikaci téhož dne kolem 18:30 hod. zemřel, přičemž obviněný s ohledem na své předchozí zkušenosti s negativním a rizikovým vlivem pervitinu na lidské zdraví v případě poškozené K. H. (pozn. dílčí skutek ad 3), s ohledem na stav poškozeného J. Š., na kterém bylo vidět, že je stále pod silným vlivem drog, a s ohledem na skutečnost, že mu předtím v noci prodal větší množství pervitinu, musel vědět, že po požití dalšího pervitinu může poškozený v krajním případě i zemřít, přesto mu tento další pervitin za účelem jeho aplikace prodal, a zcela bezdůvodně předpokládal, že jeho užití u poškozeného žádné zdravotní důsledky mít nebude.

Objektivní stránka trestného činu je dána svými obligatorními znaky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Příčinný vztah (souvislost) tak spojuje jednání s následkem, a to i s těžším následkem. Příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev buď nenastal vůbec, nebo by nenastal způsobem, jakým nastal. Jednání pachatele přitom musí být pro vznik následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost přitom není dána v případě (přerušuje se), že do příčinného vztahu vstoupí jako výlučná a samostatná další příčina, která způsobí následek bez ohledu na jednání pachatele. V případě způsobení následku z nedbalosti je nutné, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může takto rozvinout. Příčinný vztah se ale nepřerušuje v případě, kdy k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ale jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Taková situace je i v této trestní věci. Obviněný sice poukazuje na závěr znaleckého posudku o tzv. kombinované otravě poškozeného, že tato otrava bez spolupůsobení etylalkoholu mohla mít mírnější průběh, který nemusel vést ke smrti poškozeného, ale přehlíží, že přes kombinovanou otravu byla vysoká koncentrace pervitinu v krvi poškozeného rozhodující a daleko významnější než etylalkohol. To potvrzuje i další závěr znaleckého posudku, že organizmus poškozeného by i na samotný pervitin mohl reagovat shodně, anebo otrava pervitinem mohla být i s odlišným průběhem, s rizikem přidružených komplikací, z nichž mnohé jsou také schopné přivodit smrt. Jednání obviněného spočívající v poskytnutí pervitinu je tak dostatečně významnou, resp. rozhodující příčinou smrti poškozeného, a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem je zachována, protože bez jednání obviněného by k následku nedošlo. Tento vývoj příčinného vztahu si přitom obviněný nejen měl, ale také mohl představit. Objektivní stav značného ovlivnění poškozeného pervitinem již v předchozí den, a i v den jeho smrti, popisuje několik svědků, kteří s ním byli v přímém kontaktu, a popisují jeho chování tak, že byl roztěkaný a hyperaktivní. Podle svědka P. S. se poškozený v den jeho smrti sám vyjádřil tak, že je dobře vyhnanej . Tento stav poškozeného tak musel být i obviněnému zcela zřejmý, když se rozhodného dne 13. 4. 2012 také pohyboval v jeho přítomnosti. Zúčastnění uživatelé pervitinu včetně obviněného přitom věděli, že poškozený jeho užívání kombinuje také s alkoholem. Pro rozhodnutí o trestní odpovědnosti obviněného i za těžší následek spočívající ve způsobení smrti z nedbalosti, přitom není podstatné, že poškozený požíval alkohol sám o své vůli, ale to, že mu obviněný, přes jeho zjevný stav značného ovlivnění pervitinem, a také při vědomí současného požívání alkoholu, poskytl další dávku této drogy. Obviněným namítaný názor znalce, že otrava pouze pervitinem by nemusela vést ke smrti poškozeného, je především hypotetický, tedy pro situaci jinou než je v této věci a zejména možnost smrtelného následku rovněž nevylučuje. Tato možnost a nikoliv nutnost vzniku následku, které si obviněný musel být vědom, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že k němu nedojde, zakládá právě jeho nedbalostní zavinění k tomuto následku. Obě hmotně právní námitky obviněného byly proto shledány zjevně neopodstatněnými. Proto Nejvyšší soud neshledal ve věci naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tak nemůže být naplněn ani další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2014


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš