7 Tdo 1268/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: čl. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1268/2015-18
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 16. prosince 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 To 58/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 196/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 3 T 196/2014, byl obviněný D. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Obviněný se zločinu dopustil tím, že dne 5. 7. 2014 kolem 22:00 hodin v K.-N. M., okr. K., na ulici F., pod záminkou odcizení plynových masek a jejich zpeněžení, vlákal do podzemní větrací šachty betonového krytu nezletilého T. B., kde mu řekl, aby byl zticha, že se mu nic nestane, a aby si lehl na záda na jeho mikinu, kterou položil pod něho na dno betonové skruže, stáhl mu pod kolena kalhoty i s trenýrkami a nařídil mu, aby si dal ruce za hlavu, kdy si následně dal penis do úst a v jednání chvíli pokračoval, kdy na volání kamarádů nezletilého, kteří čekali před vstupem do krytu, přestal a nezletilý T. B. využil situace a z místa utekl pryč, přestože se ho obviněný snažil zadržet a zachytit při výstupu nezletilého ze šachtice jeho nohu, kdy nezletilý s kamarády následně z místa utekl.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 To 58/2015, obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Domnívá se především, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení věci, když při hmotněprávním posouzení bylo vycházeno z výpovědi nevěrohodného svědka poškozeného. Soud nemohl podle názoru obviněného stavět na takových skutkových závěrech, které vycházejí z absolutně neúčinných důkazů, v důsledku čehož je právní kvalifikace jednání nesprávná, neboť jednání, které je mu kladeno za vinu neodpovídá skutečnosti. Obviněný se dále domnívá, že v jeho případě nebyla akceptována jeho základní práva. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. ÚS 670/05, zabývající se nutností dostatečného zjištění skutkového stavu věci. Zdůraznil, že v předmětném řízení absentuje jeho doznání, přičemž z dalších důkazů nelze vzhledem k pochybnostem dovodit závěr o jeho vině. Obviněný spatřuje porušení svého práva v tom, že mu sice bylo umožněno vyjadřovat se předmětným svědeckým výpovědím nezletilých, nicméně jeho námitky nebyly brány při rozhodování soudu v potaz. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. Pl ÚS 4/94, podle něhož je smyslem práva na veřejné projednání věci poskytnout obviněnému možnost verifikace důkazů. Znovu zdůraznil, že se skutku, tak jak je popsán ve výroku o vině, nedopustil. Jeho vina byla podle něj prokázána na základě zkreslených a nepřesných výpovědí nezletilého poškozeného a dalších nezletilých svědků. Obviněný se domnívá, že ze strany nezletilých se jedná o cílenou domluvu, aby tím zastínili své pozdní příchody domů a vytvořili si tím hodnověrné alibi. Soudy se podle obviněného nezabývaly otázkou věrohodnosti nezletilého poškozeného a nezletilých svědků a také tím, že právě nezletilý D. L. mohl vymyslet alibi pro sebe a ostatní chlapce, a T. B. se tak nestal obětí jeho, ale obětí dalších dvou chlapců, kteří byli schopni vymyslet příběh. Obviněný má za to, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Absentuje podle něj rovněž srozumitelné odůvodnění rozhodnutí. Soudy tak v jeho případě vycházely z absolutně neúčinných důkazních prostředků, přičemž nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces a byla také porušena zásada in dubio pro reo. Pokud jde o výrok o trestu, má obviněný za to, že mu byl uložen trest v nepřiměřené výši. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že s ohledem na obsah dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají uplatněným důvodům dovolání, zejména podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se trestného činu, který je mu kladen za vinu, nedopustil. Zdůraznil, že sám se k trestné činnosti nedoznal, ostatní důkazy považuje za absolutně neúčinné a soudy na nich nemohly vystavět výrok o jeho vině. Má za to, že provedené důkazy jeho vinu spolehlivě neprokazují. Namítá věrohodnost nezletilého poškozeného a nezletilých svědků a opakuje, že si celý příběh mohli vymyslet, aby měli alibi pro svůj pozdní příchod domů. V jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Na závěr obviněný nesouhlasí s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Okolnost, že určitá výpověď je podle obviněného nepravdivá a nevěrohodná, přitom nezakládá absolutní neúčinnost takového důkazu, jak je namítáno v dovolání. Že obviněný brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování vyplývá také z toho, že ve svém dovolání na podporu svých argumentů odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývají především nutností dostatečného zjištění skutkového stavu věci pro rozhodnutí o vině a trestu a procesem hodnocení důkazů soudy.

Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů.

Výše uvedené námitky, skutkové, tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, rozhodně není žádný rozpor, natož extrémní, jak se obviněný domnívá. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci podrobné dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje popsaného ve výroku o vině, mají svůj podklad zejména ve výpovědi nezletilého poškozeného T. B., která je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výpověďmi nezletilých svědků P. P. a D. L. Výpovědi poškozeného a svědků soudy pečlivě hodnotily, přičemž v popisu podrobností průběhu děje nepominuly určité drobné odlišnosti, avšak v popisu podstatných okolností případu shledaly jejich výpovědi shodnými, popisujícími skutek tak, jak je uveden ve shora citované skutkové větě. Drobné odchylky ve výpovědích nezletilých naopak zcela oprávněně hodnotily ve prospěch věrohodnosti jejich výpovědí, neboť každý z nich vnímal předmětnou situaci individuálně a ze svého úhlu pohledu. Nevěrohodně by naopak působilo, pokud by nezletilí vypovídali zcela shodně bez emocí a jako naučeně.

Pokud jde o podrobnosti a okolnosti týkající se seznámení obviněného s nezletilými, není v uvedené věci sporu o tom, že se obviněný nezletilým představil pod smyšleným jménem a slíbil jim fiktivní odměnu za odcizení věcí z betonového krytu. Za tím účelem vlákal poškozeného T. B. do podzemní chodby s tím, že další dva nezletilí měli hlídat u vchodu do šachty. Pokud jde o jednání obviněného odehrávající se uvnitř šachty, obviněný toto popírá a vypovídá o něm toliko nezletilý poškozený T. B. Soudy tak velice obezřetně přistupovaly k hodnocení jeho výpovědi. Na osobu poškozeného byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, z jehož závěrů mohly soudy jednoznačně usoudit na věrohodnost výpovědi poškozeného. Znaleckým posudkem a posléze také výpovědí znalkyně Mgr. M. Pastuchové u hlavního líčení bylo potvrzeno, že poškozený je nejen schopen si plně pamatovat fakta a prezentovat je, ale zejména nebyly u něj shledány sklony k fabulaci a zkreslování skutečností. Znalkyně rovněž zcela vyloučila možnost, že by si nezletilý celý příběh vymyslel z důvodu, že přišel pozdě domů. Rovněž vyloučila, že by byl poškozený navedený od svých kamarádů tímto způsobem vypovídat. Znalkyně uvedla, že poškozený byl předmětnou událostí, jednáním obviněného, evidentně traumatizován. Závěry vyplývající ze znaleckého posudku a z výpovědi znalkyně jsou dále podporovány rovněž výpověďmi obou nezletilých svědků, jakož i výpověďmi jejich rodinných příslušníků. Ti vypovídali zejména o značném rozrušení, v jakém se nezletilí vrátili domů. Poškozený se po návratu domů ani na nic nevymlouval a šel ihned spát, když zcela spontánně začal plakat po příchodu matky P. P., která se o všem dozvěděla od svého syna. V neposlední řadě soudy oprávněně a logicky poukázaly na poměrně rychlý sled událostí předmětného večera s tím, že nezletilí neměli časový prostor na zkonstruování celého příběhu, jak opakovaně namítá obviněný. Ani neměli důvod úmyslně poškodit obviněného, když se s ním setkali uvedeného dne poprvé. Uvedenými důkazy byla jednoznačně ověřena nejen pravdivost skutkových tvrzení poškozeného, ale také prověřena jeho věrohodnost. Obviněnému pak bylo umožněno, aby se k provedeným důkazům vyjádřil. Pokud soudy na základě provedeného dokazování neuvěřily jeho verzi průběhu skutkového děje a shledaly jeho obhajobu za vyvrácenou provedenými důkazy, postupovaly tak zcela v souladu s procesními předpisy. Nutno konstatovat, že trestní řízení neztratilo charakter spravedlivého procesu, jak namítá obviněný.

Soudy tedy nezjistily žádnou skutečnost, která by zpochybňovala věrohodnost nezletilého poškozeného a nezletilých svědků. Nejvyšší soud nemá důvod na závěrech soudů cokoli měnit. Soudy se tedy evidentně zabývaly zjištěnými rozpory ve výpovědích obviněného a poškozeného, rozpory v souladu s procesními předpisy v řízení před soudem odstranily a svůj postup také dostatečně ve svých rozhodnutích odůvodnily. V podrobnostech proto zcela postačí na tato odůvodnění odkázat. Nejvyšší soud uzavírá, že hodnocení provedených důkazů v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a závěry byly soudy řádně odůvodněny. Ze souhrnu všech řádně provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného.

Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy I. a II. stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Obviněný v dovolání brojí také proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřený (nepřiměřeně přísný) a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Pokud jde o samotný výrok o uložení trestu, je dovolání určeno jen k nápravě těch nejvýznamnějších pochybení, jimiž jsou uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Účelem dovolání rozhodně není to, aby samotný výrok o uložení trestu učiněný soudy prvního a druhého stupně byl jen z hlediska přiměřenosti trestu přezkoumáván ještě třetí instancí. Do výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Obviněnému byl za zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, při rozpětí trestní sazby od 1 do 8 let za tento trestný čin. Byl mu tedy uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené zákonem. Námitky obviněného zaměřené proti výroku o trestu co do jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem. Dovolání bylo v tomto ohledu také podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nelze podřadit pod tyto ani pod jiné dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Dovolání obviněného proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015 JUDr. Michal Mikláš předseda senátu