7 Tdo 1266/2003
Datum rozhodnutí: 12.11.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1266/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 11. 2003 o dovolání obviněného J. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 9 To 142/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 334/2002 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. F. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 9 To 142/2003, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 1 T 334/2002. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 255 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností a nakládáním s finančními prostředky na tři roky.

Podle zjištění okresního soudu se obviněný trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti R. J. R., spol. s r. o., dočasně pověřený vedením střediska v L. n. L., v době od 11. 5. 2001 do 16. 11. 2001 vybíral peněžní prostředky pomocí platební karty HypoVereisenbank, která mu byla obchodní společností svěřena k výběru finančních částek ve stanoveném limitu na úhradu drobných výdajů pro pokladnu střediska, kam však hotovost nepředával a ponechával si ji u sebe, přičemž při účetní uzávěrce vybrané částky k pokladním dokladům nedoložil, a svým jednáním způsobil obchodní společnosti škodu ve výši 302.108,60 Kč (bod 1 výroku o vině rozsudku okresního soudu).

Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. spáchal podle zjištění okresního soudu tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti R. J. R., spol. s r. o., dočasně pověřený vedením střediska v L. n. L., v přesněji nezjištěné době v měsíci září až říjnu 2001 prodal bez povolení jednatelů obchodní společnosti vozidlo Škoda sypač, které mu bylo k výkonu funkce svěřeno, za částku 11.000,- Kč V. P., peněžní částku na účet obchodní společnosti neodvedl a tím způsobil obchodní společnosti škodu ve výši 11.000,- Kč (bod 2 výroku o vině rozsudku okresního soudu).

Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a že o zamítnutí řádného opravného prostředku bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný vytkl, že ve vztahu ke skutku právně posouzenému jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. nebylo prokázáno úmyslné zavinění. Podle jeho názoru v úvahu přicházelo posouzení toliko podle § 255a tr. zák., byla-li by prokázána vědomá nedbalost. Ze smyslu uplatněných námitek rovněž plyne, že ohledně tohoto trestného činu zpochybnil i příčinnou souvislost mezi svým jednáním a vznikem škody. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že trest zákazu činnosti mu byl uložen v rozporu s ustanoveními § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák., protože funkci spojenou s hmotnou odpovědností nevykonával a dohodu o hmotné odpovědnosti neměl uzavřenu. Uvedl, že skutková zjištění soudů obou stupňů ve vztahu k oběma skutkům nemají spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, že soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, a nesouhlasil ani se způsobem, jakým byly důkazy hodnoceny. Soudy podle něj porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí neodpovídá zákonným požadavkům podle § 125 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Nymburce zrušil a aby Okresnímu soudu v Nymburce přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je třeba uvést, že dovolání bylo podáno za účinnosti zák. č. 200/2002 Sb. Znamená to, že podle citovaného ustanovení ve znění uvedeného zákona lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný však v dovolání neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo; z dovolání není zřejmé, jaký výrok by měl v napadeném usnesení chybět či být neúplný. Argumentoval-li dovolatel tím, že o zamítnutí řádného opravného prostředku bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, ze smyslu jeho námitky vyplývá, že patrně přehlédl změnu, kterou ve vymezení dovolacích důvodů znamenal zák. č. 200/2002 Sb. (účinný od 24. 5. 2002), a ve skutečnosti měl na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí .

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co krajský soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek okresního soudu, proti kterému bylo odvolání podáno. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a vůči správnosti skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném usnesení i krajský soud. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu jsou veškeré výhrady obviněného, které směřovaly proti správnosti skutkových zjištění. Obviněný vytkl, že skutková zjištění soudů nemají spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, zejména pak upozornil, že soudy pochybily, opřely-li závěr o jeho vině o výpověď svědkyně J. P., pokladní, která si podle něj neplnila řádně své povinnosti. Uvedl, že ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, neboť soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek a výslech svědka Ing. L. K. Ze smyslu jeho námitek též vyplývá, že zpochybnil, že by svým jednáním způsobil škodu ve výši stanovené okresním soudem. Znovu opakoval, že se nedopustil ani trestného činu zpronevěry, poněvadž peníze utržené za prodej vozidla sypače předal pokladní svědkyni J. P. Podle dovolatele soudy důsledně nerespektovaly ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., svá rozhodnutí náležitě nezdůvodnily, popis skutků ve výroku rozsudku okresního soudu nekoresponduje s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. a odůvodnění tohoto rozsudku neodpovídá požadavkům § 125 tr. ř. Je evidentní, že obviněný v tomto rozsahu založil dovolání na skutkových námitkách, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vady, které napadenému usnesení a přecházejícímu řízení vytýkal, mají povahu vad skutkových, resp. procesně právních, které však žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. nezakládají.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy pod bodem 1, a namítl, že pro absenci úmyslného zavinění by přicházelo v úvahu posoudit jej toliko jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., byla-li by prokázána vědomá nedbalost.

S tímto právním názorem souhlasit nelze.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Nymburce se podává, že soud pokládal u obviněného za naplněné všechny znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a neposoudil skutek jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., jak byl kvalifikován v obžalobě. Učinil tak podle odůvodnění rozsudku proto, že nebylo prokázáno naplnění znaku přisvojení si cizí věci . Třebaže skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně s tímto právním závěrem zcela nekoresponduje, nutno respektovat, že dovolání podal toliko obviněný a že dovolací soud je vázán rozsahem a důvody uvedenými v jeho dovolání. To neumožňuje, aby byla relevantně zvažována možnost právního posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry. Zjištění soudů však přesvědčivě vyjadřují jak způsobení následku (škody nikoli malé), tak jednání spočívající nejméně v porušení smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že jako dočasně pověřený vedoucí střediska vybíral pomocí svěřené platební karty peněžní částky, jež měly sloužit k úhradě drobných výdajů střediska, ponechával si je u sebe, aniž by je předal do pokladny střediska či je využil ke stanovenému účelu, a při účetní uzávěrce vybrané částky nedoložil pokladními doklady.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly naplněny znaky porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zda bylo prokázáno úmyslné zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.).

Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Ze skutkové části výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Nymburce ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů úmyslné zavinění evidentně vyplývá. Obviněnému byla podle nich po dobu, kdy byl dočasně pověřen vedením střediska, svěřena platební karta, s níž byl oprávněn disponovat v rozsahu pověření obchodní společnosti tak, že čerpané peněžní částky měly sloužit k úhradě drobných výdajů střediska. Účelné vynaložení finančních prostředků bylo třeba obchodní společnosti doložit příslušnými doklady a peněžní prostředky, které byly vybrány a zůstaly nepoužity, měly být předány do pokladny obchodní společnosti. Obviněný však tuto smluvně převzatou povinnost neplnil, na upozornění na nedostatky přiléhavě nereagoval a při účetní uzávěrce nedoložil účelné vynaložení či předání finančních částek v celkové výši 302.108,60 Kč vybraných s použitím svěřené platební karty. Tato zjištění spolehlivě vyjadřují úmyslné zavinění obviněného jak k porušení povinnosti spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm.

Námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. pro absenci subjektivní stránky, tak evidentně nemohla obstát. Pokud obviněný naznačil, že v případě prokázání zavinění ve formě vědomé nedbalosti by přicházela v úvahu právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., nelze jeho výhradu akceptovat. Pokud by nebyla prokázána úmyslná forma zavinění, nebylo by možno skutek kvalifikovat jako trestný čin podle § 255a odst. 1 tr. zák., poněvadž jeho zákonným znakem je mimo jiné i způsobení značné škody (tj. škody dosahující částky nejméně 500.000,- Kč). Škoda v takové výši však skutkem obviněného pod bodem 1 rozsudku okresního soudu způsobena nebyla.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněnému byl za trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. uložen za podmínek § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest podle zákonného ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák., které se vztahovalo na trestný čin nejpřísněji trestný. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností a nakládáním s finančními prostředky na tři léta.

Námitka obviněného, že mu byl uložen trest zákazu činnosti, aniž by pro takový druh trestu byly splněny zákonné podmínky, byla proto uplatněna v rámci citovaného dovolacího důvodu. Výhrady obviněného proti uložení trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností a nakládáním s finančními prostředky, však zjevně nemohou obstát.

Podle § 255 odst. 1 tr. zák. lze pachatele potrestat odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

Podle § 28 odst. 1 věty druhé tr. zák. lze vedle trestu, který stanoví trestní zákon ve zvláštní části na některý trestný čin, uložit i jiné tresty uvedené v § 27 tr. zák. Znění § 28 tr. zák. nevylučuje uložit trest odnětí svobody vedle trestu zákazu činnosti. To ostatně obviněný ani nevytýkal. Jeho výhrady se týkaly výlučně možnosti uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností a nakládáním s finančními prostředky. Namítl, že funkci spojenou s hmotnou odpovědností nevykonával a dohodu o hmotné odpovědnosti neměl uzavřenou, navíc zákaz nakládání s finančními prostředky je podle něj pojem velmi široký.

Podle § 49 odst. 1 tr. zák. soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti záleží v tom, že se obviněnému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis.

Trest zákazu činnosti uložený obviněnému nekoliduje ani s ustanovením § 49 odst. 1 tr. zák., ani s ustanovením § 50 odst. 1 tr. zák. Obviněný jednak v rozporu s účelem určení prostřednictvím svěřené bankovní karty čerpal finanční prostředky z účtu obchodní společnosti, jež byla jeho zaměstnavatelem, jednak bez pověření zaměstnavatele prodal věc z jeho majetku, která mu byla svěřena, a finanční prostředky si ponechal pro sebe. Obviněný se tak dopustil trestných činů v souvislosti s tím, že jako dočasně pověřený vedoucí střediska v rozporu s určením neoprávněně zacházel s jemu svěřeným majetkem, který byl ve vlastnictví obchodní společnosti. Byl-li mu proto uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností a nakládáním s finančními prostředky, stalo se tak za splnění podmínek § 49 odst. 1 tr. zák. Vymezení trestu zákazu činnosti vystihuje podstatu jeho jednání relevantního z pohledu trestněprávní odpovědnosti. Pro úplnost nutno poznamenat, že obviněnému nebyl uložen trest zákazu činnosti spočívající v nakládání s finančními prostředky, jak se dovolatel mylně domnívá; trest zákazu činnosti byl vymezen tak, že se vztahuje na zákaz výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností, přičemž uzavření dohody o hmotné odpovědnosti není vždy nezbytnou podmínkou takto vymezené funkce, a nakládáním s finančními prostředky. Jde tedy o zákaz výkonu funkce zahrnující obě tyto formy jednání.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vypracovala:

JUDr. Věra Kůrková