7 Tdo 1261/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1261/2016-86

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 11. ledna 2017 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných M. Č. a P. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 10 To 115/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 237/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 14 T 237/2012, bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně celkem jedenácti obviněných, přičemž obviněný M. Č. byl pod body 4, 6 výroku o vině uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Obviněný P. Š. byl pod body 1, 3 výroku o vině uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem (správně zločinem) pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni M. Č. podle § 158 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, za použití § 58 odst. 1, § 59 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úřední osoby v délce 5 let. Obviněný P. Š. byl odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 81 odst. 1, § 82 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úřední osoby v délce 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Současně byl tímto rozsudkem obviněný V. R. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v obžalobě.

Obvinění se trestných činů dopustili tím, že ad 1) obvinění nprap. P. Š. , T. S., M. V. a K. Š.: obviněný T. S. po předchozím příslibu finanční odměny nechal na obviněnou K. Š. za účelem fingování dopravních nehod, formálně zaevidovat osobní automobil tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. ..., se kterým po dohodě s obviněnou M. V. a dalším dosud neztotožněným mužem dne 21. 1. 2005 v 18.10 hod. na silnici III. třídy č. ..., km ... v k. o. H. B., okres K., v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění, zinscenovali dopravní nehodu, ke které mělo dojít tak, že obviněná K. Š., jako majitelka a řidička osobního automobilu tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. ... neměla při vyjíždění z místa ležícího mimo silnici dát přednost v jízdě osobnímu automobilu tov. zn. Renault Megane, reg. zn. ..., řízenému obviněnou M. V., načež mělo dojít ke střetu obou vozidel, ačkoli automobil tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. ... ve skutečnosti řídil obviněný T. S., který úmyslně s dalším dosud neztotožněným mužem střet obou vozidel zinscenoval, obviněný prap. P. Š., ač byl s fingováním dopravní nehody prostřednictvím obviněného T. S. srozuměn, tak v úmyslu umožnit účastníkům nehody neoprávněně získat pojistné plnění, v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 23/2003, kterým byla upravena činnost příslušníků Policie ČR při šetření silničních dopravních nehod, vypracoval příslušnou dokumentaci, čímž obviněné M. V. umožnil, aby u pojišťovny Allianz, a. s., uplatnila nárok na pojistné plnění ve výši 114.571 Kč ze zákonného pojištění osobního automobilu tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. ..., které jí bylo vyplaceno a obviněné K. Š. umožnil, aby u pojišťovny Allianz, a. s., uplatnila nárok na pojistné plnění z havarijního pojištění ve výši 90.348 Kč, které jí bylo vyplaceno, čímž pojišťovně Allianz, a. s., způsobili škodu ve výši 204.919 Kč; ad 3) obvinění nprap. P. Š., L. H., T. S., P. K. a V. D.: obviněný L. H. po předchozí dohodě na fingování dopravní nehody za účelem neoprávněného získání pojistného plnění s obviněným T. S. a následné dohodě s obviněnými P. K. a V. D., nechali pod příslibem finanční odměny, na obviněnou P. K. formálně zaevidovat a pojistit osobní automobil tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. .... a na obviněnou V. D. osobní automobil tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. ... a poté dne 2. 6. 2005 kolem 10.15 hod na silnici II. třídy, km ... mezi obcemi A. a H. B., okr. K., v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění, zinscenovali dopravní nehodu, ke které mělo dojít tak, že obviněná V. D. jako řidička osobního automobilu tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. ... v důsledku chvilkové nepozornosti vjela do protisměru, kde se střetla s protijedoucím osobním automobilem, řízeným obviněnou P. K., ač ve skutečnosti osobní automobil tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. ..., zaregistrovaný na obviněnou P. K. řídil obviněný L. H., do kterého s osobním automobilem tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. ..., podle předem vymyšleného scénáře, úmyslně narazil obviněný T. S., když po střetu obou osobních vozidel začal osobní automobil tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. ..., evidovaný na obviněnou P. K., v motorovém prostoru hořet a požár se přenesl na osobní automobil tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. ..., evidovaný na obviněnou V. D., tak byl likvidován na místo nehody přivolanými příslušníky Hasičského záchranného sboru, následně obviněný prap. P. Š., který měl být o fingování dopravní nehody informován, v úmyslu umožnit oběma údajným účastnicím dopravní nehody získat neoprávněně pojistné plnění, v rozporu se Závazným pokynem policejního prezidenta č. 23/2003 ve znění navazujících změn a doplnění, kterým byl upravován postup příslušníků Policie České republiky při šetření dopravních nehod, aniž by učinil jakákoliv opatření pro odhalení skutečných příčin dopravní nehody, zpracoval příslušnou dokumentaci, čímž obviněné P. K. umožnil, aby z pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. ... u Generali pojišťovny, a. s., uplatnila nárok na pojistné plnění ve výši 213.255 Kč, které jí bylo ke škodě Generali pojišťovny, a. s., na účet, vedený u České spořitelny, a. s., vyplaceno, rovněž obviněné V. D. tím umožnil, aby u pojišťovny Kooperativa, a. s., uplatnila nárok na pojistné plnění z havarijního pojištění ve výši 140.260 Kč, které jí bylo ke škodě pojišťovny Kooperativa, a. s., vyplaceno na účet vedený u Československé obchodní banky, a. s., čímž pojišťovně Generali, a. s., způsobili škodu ve výši 213.255 Kč a pojišťovně Kooperativa, a. s., škodu ve výši 140 260 Kč; ad 4) obvinění prap. M. Č. , L. H., J. L., M. V. a M. Ž., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno: obviněný J. L. na nezjištěném místě při náhodném setkání koncem roku 2005 sdělil obviněnému M. Ž., že zná osoby, které se zabývají fingováním dopravních nehod za účelem neoprávněného získání pojistného plnění, přičemž mu nabídl možnost přivýdělku, když obviněný M. Ž. s jeho nabídkou souhlasil, tak mu zprostředkoval kontakt na dosud neztotožněného muže jménem T., který za ním přijel do P., odkud společně odjeli do P., kde na obviněného M. Ž. nechal formálně zaevidovat osobní automobil tov. zn. Renault Megane, reg. zn. ..., se kterým po přihlášení do evidence vozidel opět odjel s tím, že později sdělí termín, kdy dojde v okolí P. s tímto vozidlem k fingování dopravní nehody, která bude s policisty a všemi zúčastněnými osobami předem dohodnuta, když obviněný M. Ž. přijel dne 14. 3. 2006 do P., tak byl v osobním automobilu Renault Megane, reg. zn. ..., ve kterém již byly nainstalovány aktivované airbagy, mužem, který se měl jmenovat T., odvezen na silnici III. třídy č. ... km ... v k. o. H., okr. K., kde v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění zinscenovali dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 14. 3. 2006 v 10.05 hodin tak, že obviněná M. V. jako řidička v důsledku nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu a povaze vozovky, přivedla vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. .. v zatáčce do smyku, vjela do protisměru, kde se střetla s protijedoucím osobním automobilem tov. zn. Renault Megane, reg. zn. ..., řízeným obviněným M. Ž., ačkoli v době střetu obou vozidel, měl být osobní automobil tov. zn. Renault Megane, řízený dosud nezjištěným mužem, vystupujícím pod jménem T. a automobil tov. zn. Škoda Octavia byl řízený obviněným L. H., načež obviněný prap. M. Č., ačkoli věděl, že se jedná o fingovanou dopravní nehodu, tak v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 23/2003, kterým se upravuje postup příslušníků Policie ČR při šetření dopravních nehod, v úmyslu umožnit účastníkům nehody získat neoprávněně pojistné plnění, vyhotovil příslušnou dokumentaci s protokolem o nehodě v silničním provozu s projednáním přestupku, na jehož základě obviněný M. Ž. za pomoci jemu neznámého muže jménem T., uplatnil u pojišťovny Generali, a. s., nárok na pojistné plnění ze zákonného pojištění vozidla tov. zn. Škoda Octavia reg. zn. ... ve výši 98.706 Kč a obviněná M. V. za pomoci obviněného L. H. uplatnila nárok na pojistné plnění z havarijního pojištění vozidla Škoda Octavia reg. zn. ... ve výši 114.230 Kč, přičemž v důsledku vyplacení pojistného plnění způsobili pojišťovně Generali, a. s., škodu v celkové výši 212.936 Kč; ad 6) obvinění prap. M. Č., L. H., Z. K. a M. L. D.: obviněný L. H. po předchozí dohodě na uskutečnění fingované dopravní nehody s obviněnými M. L. a Z. K., dne 25. 10. 2006 kolem 20.05 hod v k. o. H., okr. K. na silnici III. třídy č. ..., na ... km, v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění, zinscenovali dopravní nehodu, ke které mělo dojít tak, že neznámý řidič s neidentifikovaným vozidlem při projíždění křižovatkou nedal přednost v jízdě osobnímu automobilu tov. zn. Škoda 120, reg. zn. ..., údajně řízenému jeho majitelem obviněným Z. K., který byl v důsledku střetu odhozen do protisměru, kde se měl střetnout s osobním automobilem tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. ..., údajně řízeným jeho majitelkou obviněnou M. L., následně přivolaný policista, a to obviněný prap. M. Č., ačkoli byl předem obeznámen s tím, že se jedná o zinscenovanou dopravní nehodu, tak v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 85/2006 ze dne 26. 6. 2006, kterým se upravuje postup příslušníků Policie ČR při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a šetření dopravních nehod, v úmyslu umožnit účastníkům nehody neoprávněné získání pojistného plnění, vypracoval protokol o dopravní nehodě s příslušnou dokumentací, čímž obviněné M. L. umožnil, aby u pojišťovny Allianz, a. s., uplatnila nárok na pojistné plnění, které jí bylo na základě nepravdivě uvedených údajů poskytnuto ze zákonného pojištění osobního automobilu tov. zn. Škoda 120, reg. zn. ..., čímž pojišťovně Allianz, a. s., způsobili škodu ve výši 162.365 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obvinění M. Č., P. Š., L. H., M. L. D., T. S. a K. Š.. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 10 To 115/2016, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu obviněných L. H. a T. S., o jejichž trestech při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl. Podle § 256 tr. ř. odvolání M. Č., P. Š., M. L. D. a K. Š. zamítl.
II.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali obvinění M. Č. a P. Š. prostřednictvím obhájců řádně a včas dovolání.

Obviněný M. Č. ve svém dovolání opírajícím se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsáhle zrekapituloval, na základě jakých důkazů učinily soudy závěry o jeho vině. Má za to, že soud vyšel zejména z doznání obviněných M. Ž. a J. L., kteří měli potvrdit, že se skutek stal, jak je popsáno v obžalobě a ze závěrů znaleckých posudků vypracovaných ve věci. Soudy dále neuvěřily jeho výpovědi, ale vyšly z výpovědi L. H., který uvedl, že každá nehoda byla domluvená i s policisty. Soudy se však podle obviněného nevypořádaly s jeho obhajobou. Sice vycházely z výpovědí M. Ž. a J. L., tito však podle obviněného nepodali o něm žádnou informaci. On sám trestnou činnost od počátku popírá. Obviněný L. H. se vyjádřil, že nehody byly fingované tak, aby to nepoznali ani policisté. V této souvislosti uvádí, že před nalézacím soudem bylo uvedeno , že s ohledem na personální situaci a počet dopravních nehod na okrese K. nemohly hlídky nikdy předem ovlivnit, kdy a jaká hlídka přijede k dané dopravní nehodě. Současně vytýká, že odvolací soud se k této námitce obhajoby nijak nevyjádřil. Obviněný konstatuje, že závěr o vině byl učiněn též na základě výpovědi v té době již odsouzeného L. H. Tuto výpověď ze svého hlediska rozebírá, hodnotí a dovozuje, že obviněný L. H. byl motivován pomstou dalším obviněným za situace, kdy byl sám již odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a namítá, že soudy obou stupňů označily tuto výpověď za věrohodnou, když v jiné trestní věci soud v odůvodnění rozhodnutí má jeho výpověď za zcela nevěrohodnou, vedenou snahou očernit co největší počet lidí. Obviněný dále napadá procesní postup nalézacího soudu, pokud jednotlivé skutky, pro které byla podána obžaloba, byly vyčleňovány k samostatnému projednání. Dovozuje, že takovýto postup má negativní vliv na výši trestu, neboť jsou proti němu vedena 3 řízení a je státním zastupitelstvím označován jako recidivista. Dále podatel vytýká, že soudy se vůbec nezabývaly otázkou subjektivní stránky trestného činu. Z odůvodnění soudních rozhodnutí není podle obviněného patrné, jak soudy dospěly k závěru, že měl dané skutky spáchat úmyslně. Konstatuje, že soudy dospěly k závěru o jeho vině hlavně ze závěru znaleckých posudků, které obhajoba obšírně napadala. Ze znaleckých posudků podle obviněného vyplývá pouze tolik, že znalec po mnohahodinovém zkoumání za pomoci nejmodernějších technologií zjistil, že nehodový děj plně neodpovídá závěru učiněnému příslušníky PČR na místě nehody. Z této skutečnosti nelze mít podle obviněného úmysl za prokázaný, neboť příslušník Policie ČR není soudní znalec a průběh nehodového děje nemohl na místě odhalit. Soud, že zasáhl do jeho základních práv a svobod, když nezkoumal formu zavinění jako obligatorní náležitost trestného činu, kdy vůbec z ničeho není patrné, že se měl dané trestné činnosti dopustit ve formě úmyslu přímého či úmyslu nepřímého.

Obviněný M. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu nalézacího a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný P. Š. podal obsáhlé dovolání opřené také o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho úvodu citoval zákonné znění uvedeného dovolacího důvodu a rekapituloval obsah soudních rozhodnutí. V části dovolání označené jako Dosavadní vývoj obviněný ze svého hlediska popisuje průběh šetření dopravní nehody u Skutku 1 [jednání popsaného pod bodem ad 1) výroku o vině] . Trvá na tom, že vzhledem k situaci na místě nehody (námraza, tma) nebyla tato nehoda ničím podezřelá. Uvádí, že protokol o nehodě psal jeho kolega pprap. J. V., když on pouze vozidla fotil a pořizoval náčrtek střetu. Tvrdí, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno na základě neobjektivního znaleckého posudku znalce Ing. Stanislava Kadlece, přičemž ani tento posudek nedokazuje, že dotčení příslušníci policie o fingování dopravní nehody věděli. Obviněný prohlašuje, že nehodu řádně vyšetřil a zadokumentoval a že mu trest byl uložen za zcela bezchybné plnění povinností vyplývajících z jeho pracovního zařazení. Ve vztahu k právní kvalifikaci účastenství na zločinu pojistného podvodu zdůraznil, že se s obviněnými M. V. a K. Š. navzájem neznají, že nebyl prokázán žádný úmysl těmto osobám pomoci a že z takové pomoci neměl jakýkoli prospěch. Zcela bez odůvodnění zůstala podle něj subjektivní stránka trestného činu. Uzavřel, že žádným relevantním důkazem nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž ve vztahu ke Skutku 2 [skutek popsaný pod ad 3)] ze svého hlediska popsal okolnosti šetření předmětné dopravní nehody. Zdůrazňuje, že úkony na místě nehody prováděl až po uhašení vozidel příslušníky Hasičského záchranného sboru a prvotní úkony prováděli policisté z Obvodního oddělení Policie ČR U. Uvedl, že s ohledem na vážné poškození obou vozidel požárem nebylo objektivně možné poznat, že šlo o fingovanou dopravní nehodu. Opět polemizuje se závěry znaleckého posudku Ing. Stanislava Kadlece, podle kterých k dopravní nehodě nemohlo dojít tak, jak byla zadokumentována. Obviněný trvá na tom, že nehodu řádně vyšetřil a zadokumentoval. Ve vztahu k účastenství na zločinu pojistného podvodu uvedl shodné námitky jako u Skutku 1 , tedy že se s obviněnými V. D. a P. K. nezná a nebyl prokázán jeho úmysl těmto osobám pomoci. Jeho jednání nebylo podle něj prokázáno relevantními důkazy a subjektivní stránka zůstala bez odůvodnění. V další části dovolání označené Osoba L. H. obviněný konstatuje, že soudy obou stupňů vzaly za důvěryhodné tvrzení obviněného L. H. Následně tuto výpověď obsáhle ze svého hlediska rozebírá a hodnotí. Poukazuje na údajné rozpory v této výpovědi, na její variabilitu (např. různá tvrzení o tom, kolik vyplácel policistům za dopravní nehody) a zdůrazňuje, že L. H. začal vypovídat až poté, kdy byl v jiné souběžně vedené trestní věci odsouzen za trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Podle obviněného byla výpověď L. H. motivována snahou zajistit si v řízení polehčující okolnosti. Obviněný zdůraznil, že v postavení obžalovaného nebyl L. H. povinen vypovídat pravdu, a domnívá se, že orgány činné v trestním řízení uvěřily jeho verzi popisu skutku, neboť potvrzuje domněnky popsané v obžalobě. Obviněný dokonce dovozuje existenci dohody mezi L. H. a státním zastupitelstvím s jasným návodem na jmenování ostatních obžalovaných . Podle obviněného tedy soudy postupovaly nesprávně, pokud posoudily výpověď obviněného L. H. jako věrohodnou, za situace, kdy jde o výpovědi rozporné, avšak nepřihlédly k výpovědi jeho, který se po celou dobu trestního řízení choval příkladně a byl osobou bezúhonnou. V části dovolání označené jako Rozsudek KS označuje obviněný za zcela nepochopitelný závěr soudu II. stupně, pokud považoval výpověď L. H. za věrohodnou a pravdivou. Další vadu rozsudku odvolacího soudu spatřuje obviněný P. Š. v tom, že soud vycházel z výpovědí obžalovaných řidičů o tom, že jim bylo obviněným L. H. řečeno, že nehody jsou domluveny s policisty. V závěru dovolání obviněný zopakoval, že šetření na místě nehody prováděl řádně a nebylo možné zjistit, že šlo o fingované dopravní nehody. Shrnul, že u žádného z předmětných skutků nebylo prokázáno, že by se dopustil tvrzené trestné činnosti. Rozsudky soudů obou stupňů jsou podle něj opřeny toliko o nepřímé důkazy a výpověď odsouzeného L. H., které nejsou ani v nejmenším dostačujícími podklady pro nepochybné konstatování viny obžalovaného . V této souvislosti citoval ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a poukázal na zásadu in dubio pro reo, kterou podle jeho názoru soudy obou stupňů zcela ignorovaly.

Obviněný P. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského i okresního soudu a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. Č. uvedl, že dovolání neobsahuje námitky, kterými by obviněný vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách, v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestných činů, resp. účastenství na trestných činech, kterými byl uznán vinným. Námitky podle státního zástupce směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, obsahově neodpovídají. Zcela irelevantní je z hlediska formálně deklarovaného i všech ostatních dovolacích důvodů také námitka směřující proti procesnímu postupu nalézacího soudu, pokud vyloučil některé žalované skutky, resp. dílčí útoky k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rovněž námitky, kterými obviněný formálně namítá absenci úmyslného zavinění, jsou podle státního zástupce primárně námitkami skutkovými, když obviněný ignoruje skutková zjištění uvedená v tzv. skutkových větách, podle kterých věděl, že jde o fingovanou dopravní nehodu , resp. byl předem obeznámen s tím, že jde o zinscenovanou dopravní nehodu . Z takovéhoto skutkového zjištění jednoznačně vyplývá existence úmyslného zavinění na straně obviněného, a to úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

K dovolání obviněného P. Š. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření také uvedl, že neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách, v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Obviněný podle státního zástupce vede toliko polemiku s hodnocením důkazů soudy, zejména pokud jde o věrohodnost usvědčující výpovědi spoluobviněného L. H., a na základě této polemiky odmítá skutková zjištění, podle kterých zpracoval dokumentaci dopravních nehod s vědomím, že jde o nehody fingované a nečinil jakákoli opatření pro zjištění skutečných příčin dopravní nehody. Tímto podle státního zástupce odkazuje na procesní, nikoli hmotněprávní zásady zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a in dubio pro reo. Státní zástupce proto uzavřel, že také dovolací námitky obviněného P. Š. směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu, obsahově neodpovídají. Obviněný se podle něj domáhá výlučně toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, přičemž místy se podle jeho názoru uchyluje k vyloženým spekulacím (tvrzení o dohodě spoluobviněného L. H. se státním zastupitelstvím). Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
III.

Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění ve svých dovoláních uplatnily shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především konstatuje, že shodnými námitkami obviněných se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Oba obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podali z obdobných důvodů (v podstatných částech u obou obviněných doslovně totožný obsah) jako odvolání (č. l. 822 a násl. tr. spisu obviněný P. Š., č. l. 846 a násl. tr. spisu obviněný M. Č.). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněných a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněných uplatněné v dovolání dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a to ani v té části, ve které obvinění namítali absenci úmyslu v jejich jednání, neboť tuto obecně hmotněprávní námitku postavili na námitkách výlučně skutkových, když považovali svou vinu za neprokázanou (viz níže).

Z obsahu dovolání je především zřejmé, že obvinění svou vinu zcela popírají a považují ji za neprokázanou. Oba obvinění, kteří jako policisté prokazatelně šetřili uvedené fingované dopravní nehody, svou trestnou činnost také v dovolání zcela popírají, shodně prezentují celou věc v podstatě tak, že o fingování dopravních nehod dalšími obviněnými nic nevěděli, neměli s jejich trestnou činností nic společného, a vzhledem k situaci na místě jednotlivých nehod ani objektivně nebylo v jejich silách zjistit, že nehody byly zinscenované. Uvádějí, že řádně vykonávali svou práci. V této souvislosti oba obvinění ve svých dovoláních obsáhle citují z usvědčující výpovědi obviněného L. H., tuto rozebírají, ze svého hlediska obsáhle hodnotí výpověď i osobu tohoto obviněného. Nesouhlasí s tím, že soudy posoudily výpověď obviněného L. H. jako věrohodnou, ačkoli podle nich obsahuje řadu rozporů a jejich obhajobu, která byla po celou dobu neměnná, považovaly za vyvrácenou. Oba shodně mají za to, že výpověď obviněného L. H. je zcela nevěrohodná a z ostatních provedených důkazů podle nich jejich vina nevyplývá. V této souvislosti oba obvinění poukazovali také na znalecké posudky vypracované k dopravním nehodám, ze kterých sice vyplývá, že ke střetu vozidel nedošlo způsobem popisovaným účastníky nehod a zaznamenaným v protokolu o nehodě, avšak oni jako šetřící policisté tuto skutečnost nemohli na místě odhalit. Shodně také poukazovali na skutečnost, že se neznali s žádnými obviněnými účastníky nehod, přičemž pokud tito vypovídali, že jim bylo oznámeno, že je vše domluvené i s policií, jde o nepřímé důkazy, které o jejich vině ničeho nevypovídají. Obviněný M. Č. dále brojil proti procesním postupům nalézacího soudu, když některé ze skutků vyloučil k samostatnému řízení. Obviněný P. Š. namítal porušení procesní zásady in dubio pro reo.

Z výše uvedeného je zjevné, že obvinění ve svých dovoláních brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy a nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily otázku věrohodnosti jejich výpovědí a zejména otázku věrohodnosti usvědčující výpovědi obviněného L. H. Obvinění ve svých dovoláních hodnotí provedené důkazy a vyvozují z nich vlastní skutkové závěry, ke kterým podle nich měly dospět i soudy. Opakovaně nabízí svou verzi průběhu skutkového děje a zpochybňují hodnotící úvahy obou soudů. Tímto postojem tak zcela pomíjí skutečnost, že zcela shodnými námitkami se již zabýval nalézací soud a také soud odvolací, a to ke shodným námitkám obviněných. Z rozhodnutí soudů je zřejmé, že k provedeným důkazům přistupovaly v souladu s procesními předpisy, hodnotily je jak jednotlivě tak v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy. K hodnocení výpovědi obviněného L. H. přistupovaly s vědomím vývoje v jeho výpovědích (hodnocení soudu u jednotlivých skutků, str. 13, 14, 15 rozhodnutí soudu II. stupně) a ve svých rozhodnutích odůvodnily, z jakých důvodů považovaly jejich obhajobu za vyvrácenou.

Obvinění svými námitkami zcela popírají skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizují a hodnocení důkazů soudy považují za chybné. Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňují za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považují obvinění. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obvinění existenci takového rozporu ani výslovně nenamítali. Z obsahu spisového materiálu je zjevné, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje popsaného ve výroku o vině o jednání obviněných M. Č. a P. Š. mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi obviněného L. H. a ve výpovědích obviněných účastníků zinscenovaných dopravních nehod. Pokud soudy založily svá skutková zjištění na výpovědích obviněného L. H. (č. l. 765 a násl. tr. spisu, hlavní líčení dne 24. 9. 2015) a dalších obviněných účastníků nehod vystupujících za odměnu jako řidiči vozidel, kteří byli instruováni ohledně způsobu vypovídání a ubezpečováni, že nemají mít strach, neboť celá věc je domluvená i s policí, měly pro to přijatelné důvody v jejich obsahové skloubenosti a logické návaznosti. Soudům rozhodně nelze vytýkat nějakou deformaci důkazů či jiné vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů ani se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Naplnění subjektivní stránky, a to ve formě úmyslu přímého, vyplývá jak z popisu jednání v tzv. skutkové větě, tak z odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Oba obvinění se totiž evidentně podíleli na trestné činnosti popsané ve skutkové větě tím, že při šetření dopravní nehody věděli, že jde o nehodu zinscenovanou, přesto do protokolů o dopravních nehodách zanesli informace o dopravní nehodě, jako nehodě skutečné, čímž zcela vědomě vykonávali svou pravomoc vyšetřovat dopravní nehody způsobem odporujícím zákonu o policii, čímž také zcela vědomě pomohli jinému, aby při uplatnění práva na plnění za dopravní nehodu od pojišťovny, uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje o dopravní nehodě. Takovým jednáním obviněný M. Č. pod body 4, 6 naplnil znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, a obviněný P. Š. pod body 1, 3 znaky zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem (správně zločinem) pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněných jako účastenství na trestném činu jiného, Nejvyšší soud pouze na okraj uvádí, že pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, nevyžaduje se, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom. Zásada úmyslného spojení jednání účastníka a pachatele se v této souvislosti neuplatňuje. K trestnosti toho, kdo pachateli poskytl pomoc, se v tomto případě z hlediska subjektivní stránky vyžaduje, aby byl alespoň srozuměn s tím, že hlavní pachatel při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. V tomto případě obvinění o tomto postupu nepochybně věděli.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných proti skutkovým zjištěním neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. ř.

Pokud jde o námitku obviněného P. Š. týkající se údajného porušení zásady in dubio pro reo, ani tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada jiná, a to zásada iura novit curia. Navíc v této trestní věci žádné pochybnosti o vině obviněného nevznikly. Jestliže se soudy po provedeném dokazování přiklonily k verzím uvedených obviněných, které považovaly za věrohodné a odpovídající skutečnosti, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných P. Š. a M. Č. neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle § 265b tr. ř. a nebyl ve věci shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Proto byla dovolání obviněných posouzena jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. byla odmítnuta.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud neshledal důvody k rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného P. Š.

Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2017


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu