7 Tdo 1256/2010
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 40 odst. 2 tr. zák.



7 Tdo 1256/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. 11. 2010 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného M. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 2 To 47/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 2/2009 a rozhodl takto :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 39 T 2/2009, byl obviněný M. L. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. l tr. zák., § 219 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. l tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. l písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci.

Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný M. L. v noci z 28. 10. 2008 na 29. 10. 2008 v H. V., okr. B., po předchozích neshodách s poškozeným J. P., pod vlivem alkoholu a v afektu vykopl uzamčené vchodové dveře domu poškozeného, kterého napadl přineseným kuchyňským nožem o délce čepele 22,5 cm, způsobil mu celkem tři bodněřezné rány na hrudníku, jednu bodněřeznou ránu na břiše, jednu bodněřeznou ránu na levé paži a jednu bodněřeznou ránu na levém stehně, v důsledku čehož byl poškozený ohrožen na životě, s čímž byl obviněný srozuměn, avšak ke smrti poškozeného nedošlo, protože mu byla poskytnuta odborná lékařská péče zajištěná sousedy.

O odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněného, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 2 To 47/2010. Podle § 258 odst. l písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 219 odst. l tr. zák., § 35 odst. l tr. zák., § 40 odst. 2 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 55 odst. l písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci (kuchyňského nože).

Nejvyšší státní zástupkyně podala v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Napadla výrok o trestu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Projevila nesouhlas s tím, že Vrchní soud v Olomouci podle § 40 odst. 2 tr.zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Namítla, že pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly podmínky, zvláště uváží-li se, jaká byla povaha a závažnost pokusu trestného činu vraždy z hledisek uvedených v ustanovení § 31 odst. 2 písm. c) tr. zák. Poukázala zejména na razantní způsob provedení činu, dále na to, že absence smrtelného následku byla dílem náhody, a konečně i na malichernou pohnutku obviněného. Připomněla také sklon obviněného k požívání alkoholu a to, že pod jeho vlivem obviněný není schopen dostatečně regulovat svou agresivitu. Nejvyšší státní zástupkyně se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné.

Na trestný čin vraždy podle § 219 odst. l tr. zák. stanoví zákon trest odnětí svobody na deset až patnáct let. Podle § 8 odst. 2 tr. zák. pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody upravuje ustanovení § 40 tr. zák. Podle § 40 odst. 2 tr. zák. soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby mimo jiné tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. je kromě jiného to, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř. nelze interpretovat tak, že dovolání podané s odkazem na toto ustanovení je důvodné v každém případě, v němž soud uložil trest ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin ve zvláštní části trestního zákona.

Pokud soud takto uložil trest s použitím ustanovení § 40 tr. zák., je třeba přihlédnout k tomu, že toto ustanovení stanoví jednak věcná a jednak hodnotící kritéria pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Věcnými kritérii jsou podle § 40 odst. l tr. zák. okolnosti případu nebo poměry pachatele a podle § 40 odst. 2 tr. zák. povaha a závažnost přípravy nebo pokusu trestného činu . Hodnotícími kritérii jsou podle § 40 odst. l tr. zák. i podle § 40 odst. 2 tr. zák. jednak to, že použití trestní sazby tímto zákonem stanovené by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné , a jednak to, že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání .

Jestliže soud sníží trest pod dolní hranici sazby z důvodů, které stojí mimo okruh věcných kritérií stanovených zákonem pro takový postup, pak lze takové rozhodnutí úspěšně napadnout dovoláním. Příkladem takového rozhodnutí může být snížení trestu pod dolní hranici sazby podle § 40 odst. l tr. zák. s odkazem na okolnosti případu , avšak s odůvodněním, že obviněný dosud nebyl soudně trestán ani postihován pro přestupky, nebo s odkazem na poměry pachatele , avšak s odůvodněním, že obviněný se k činu doznal a projevil nad ním lítost. Příkladem může být také rozhodnutí, jímž soud sníží trest pod dolní hranici sazby podle § 40 odst. 2 tr. zák. s odkazem na povahu a závažnost pokusu trestného činu , avšak odůvodní to tím, že obviněný má nezletilé dítě. V naznačených příkladech jde o to, že důvody, o které soud opřel snížení trestu pod dolní hranici sazby, se míjejí s věcnými kritérii stanovenými v zákoně pro takové rozhodnutí. Jde o určitou obdobu nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., a proto bude dovolání namítající uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu důvodné. Do tohoto okruhu lze pro vnitřní logickou rozpornost zahrnout i rozhodnutí, jímž soud na jedné straně uzná obviněného vinným trestným činem spáchaným za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, avšak zároveň sníží trest pod dolní hranici sazby s odkazem na okolnosti případu. Spadají sem i případy, v nichž soud překročí přípustné limity snížení trestu, jak jsou stanoveny v § 40 odst. 4 tr. zák.

Sníží-li soud trest pod dolní hranici sazby z důvodů, které odpovídají věcným kritériím stanoveným v zákoně pro takové rozhodnutí, pak nastupuje otázka splnění hodnotících kritérií. V tomto směru již jde o otázku přiměřenosti trestu, kterou je nutno posuzovat s ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Tato povaha dovolání nepřipouští, aby dovolání bylo považováno za důvodné jen proto, že uložený trest je nepřiměřený. Dovolání by tak bylo v podstatě jen dalším odvoláním, ocitalo by se tím na úrovni řádného opravného prostředku, ztrácelo by charakter mimořádného opravného prostředku a vymykalo by se z mezí srovnatelnosti s ostatními mimořádnými opravnými prostředky, jimiž jsou stížnost pro porušení zákona (§ 266 odst. 2 tr. ř.) a obnova řízení (§ 278 odst. l tr. ř.), pokud směřují proti výroku o trestu. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona i důvodnost návrhu na povolení obnovy řízení tu jsou vázány na podmínku, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, anebo na podmínku, že uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Z toho je jasně patrné, že stížnost pro porušení zákona a návrh na povolení obnovy řízení nemohou být důvodné jen proto, že uložený trest je nepřiměřený, nedosáhne-li tato nepřiměřenost již velmi výrazného stupně, resp. takové míry, že uložený trest staví do extrémního rozporu s hlediskem přiměřenosti. Proto ani účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, pokud směřuje proti výroku o trestu, nemůže být náprava takových vad, které spočívají v pouhé nepřiměřenosti trestu (k tomu viz obdobně č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z druhé strany vzato, Nejvyšší soud nemůže rezignovat na nápravu vad spočívajících v extrémním rozporu uloženého trestu s hlediskem přiměřenosti, neboť by se tím mohl dostat do kolize se svým ústavně vymezeným posláním poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), v daném případě právu na život (č1. 6 odst. l Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 2 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Teprve za předpokladu, že uložený trest je v extrémním rozporu s hlediskem přiměřenosti, může Nejvyšší soud do výroku o trestu zasáhnout z důvodů týkajících se jeho přiměřenosti.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je namístě závěr, že Vrchní soud v Olomouci snížení trestu pod dolní hranici sazby podle § 40 odst. 2 tr. zák. opřel o důvody, které korespondují s věcným kritériem stanoveným v citovaném ustanovení pro takové rozhodnutí, tj. s povahou a závažností pokusu trestného činu . Vrchní soud v Olomouci vycházel z toho, že čin byl vyústěním širšího konfliktního vztahu mezi obviněným a poškozeným a že v tomto rámci sehrály roli mimo jiné i slovní narážky poškozeného na závažnou vzhledovou deformaci v obličeji obviněného vyplývající z jeho onemocnění. Dále Vrchní soud v Olomouci poukázal na to, že obviněný sice je dlouhodobým konzumentem alkoholu, avšak sklony k agresivitě pod jeho vlivem v podstatě neprojevoval v jiných situacích než v těch, které souvisely s projednávanou věcí. Zvláště pak Vrchní soud v Olomouci zdůraznil to, že ačkoli obviněný zasadil poškozenému celkem šest bodněřezných ran do různých částí těla, větší intenzitou použité síly, z níž vyplývalo ohrožení života poškozeného, byla vedena jen jedna rána. V této spojitosti Vrchní soud v Olomouci odkázal na zjištění, že smrtelný následek nebyl eliminován nějakým urgentním a život zachraňujícím vysoce kvalifikovaným lékařským zákrokem spočívajícím např. v operaci, punkci hrudníku apod., a že zranění poškozeného bylo léčeno konzervativně jen samotným upoutáním na lůžko po dobu deseti dnů hospitalizace s následnými omezeními trvajícími asi dva měsíce. Vrchní soud v Olomouci zaznamenal také skutečnost, že obviněný po činu opustil obydlí poškozeného a že poškozenému se dostalo pomoci až po příchodu jednoho ze sousedů v ranních hodinách. Uvedená skutečnost podle Vrchního soudu v Olomouci sice svědčí o tom, že obviněný se o pomoc poškozenému nijak nezasloužil, avšak zároveň ukazuje na to, že poškozený nebyl na životě ohrožen tak, aby z toho vyplývalo akutní nebezpečí smrti, pokud se mu nedostane okamžité lékařské pomoci. I za situace, kdy se obviněný dopustil pokusu vraždy na poškozeném, do jehož obydlí neoprávněně vnikl, a za situace, kdy poškozený spal, lze s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci souhlasit v tom, že posuzovaný případ se co do povahy a závažnosti pokusu trestného činu vyznačuje takovými rysy, které ho oproti typickým, tj. běžně se vyskytujícím případům, přece jen charakterizují určitou výjimečností. Důvody, které vedly Vrchní soud v Olomouci k uložení trestu ve výměře pod dolní hranici sazby, tedy byly podřaditelné pod věcné kritérium stanovené v § 40 odst. 2 tr. zák. pro takové rozhodnutí. Pro úplnost lze poznamenat, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci neznamenalo překročení limitu, který pro snížení trestu pod dolní hranici sazby vyplýval z ustanovení § 40 odst. 4 písm. b) tr. zák. Ve vztahu k těmto podmínkám snížení trestu pod dolní hranici sazby je dovolání nejvyšší státní zástupkyně nedůvodné.

Argumentace nejvyšší státní zástupkyně vedená ve vztahu k hodnotícímu kritériu snížení trestu pod dolní hranici sazby, tj. ve vztahu k přiměřenosti uloženého trestu, již je mimo dovolací důvod. Nejvyšší soud nemíní jakkoli zlehčovat újmu poškozeného, avšak musí konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci přikročil ke snížení trestu pod dolní hranici sazby v míře, která rozhodně neznamená nějaký očividný či nápadný rozpor mezi výměrou uloženého trestu a požadavkem jeho přiměřenosti. Lze sice uvažovat o tom, že uložený trest je spíše mírný, ale přesto ještě akceptovatelný z hlediska ústavního požadavku proporcionality mezi stupněm přísnosti trestního postihu a mírou ochrany dotčeného zájmu, tj. práva na život. Proporcionalita těchto hodnot nebyla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci dotčena tak, aby byl odůvodněn závěr, že uložený trest je extrémně mírný. Namítaná nepřiměřenost uloženého trestu, byt' se týká trestu uloženého ve výměře pod dolní hranici sazby s použitím ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák., tudíž nedosahuje úrovně potřebné pro splnění podmínek mimořádného opravného prostředku (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný pod č. 65 ve svazku 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nakladatelství C. H. Beck).

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. zamítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně. V souladu s ustanovením § 265r odst. l písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, neboť s tímto postupem souhlasili nejvyšší státní zástupkyně a obviněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec