7 Tdo 1251/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: čl. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1251/2015-38
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 27. ledna 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného T. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 3 To 231/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 133/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 11 T 133/2014, byl obviněný T. H. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný se zločinu dopustil tím, že v blíže nezjištěné době, nejméně od května 2012 do září 2012 v O.-K. na ulici L. .., od října 2012 do 1. 5. 2013 v O.-Z. na ulici Č. .., od září 2013 do listopadu 2013 v H.-P. S. na ulici B. .., a od ledna 2014 do 10. 3. 2014 v O. R. na ulici T. .. ve svém trvalém faktickém bydlišti, v němž bydlel společně se svou družkou K. J. a společnými dcerami T. H. a A. H., za přítomnosti svých dcer v návaznosti na nepravdivou záminku nevěry své družky K. J., opakovaně a bezdůvodně verbálně a fyzicky napadal K. J., kterou zpočátku třikrát až čtyřikrát v měsíci, následně až čtyřikrát v týdnu a posléze každý den urážel vulgárními slovními výrazy, říkal jí, že je kurva, škaredá mrdka, zakazoval ji navštěvovat své příbuzné a bez jeho doprovodu vycházet z bytu, vyhrožoval jí bitím a fyzicky ji napadal údery otevřenou dlaní do obličeje a celého těla, kopy do nohy, údery pěstí do obličeje a čelem do hlavy své družky, přičemž ve dvou případech byly rány pěstí do obličeje K. J. vedeny silou značné intenzity a napadená se po těchto úderech bolestí pomočila, přičemž v době bydlení v O.-K. na ulici L. zakazoval K. J. používat WC situovaný na chodbě ubytovny, nutil jí, aby močila do kbelíku na pokoji, v září 2012 jí vyhrožoval, že půjdou spolu s dcerou T. H. do lesa, kde ji i dítě zabije, v listopadu 2012 poté, kdy si K. J. vyřídila půjčku od společnosti Provident, s. r. o., ve výši 10 000 Kč na úhradu pohřbu své matky A. Š., jí vzal peníze a 7 000 Kč utratil při hře na automatech, po celou dobu soužití K. J. opakovaně odebíral sociální dávky, které byly jmenované zaslány, za tyto si kupoval psychotropní látky a taktéž je použil při hře na hracích automatech, v důsledku čehož K. J. neměla finanční prostředky pro zabezpečení životních potřeb své rodiny, dne 30. 4. 2013 K. J. vyhrožoval, že bude mít režim jako v kriminále, nebude nikam chodit, požadoval po ní v nočních hodinách praní prádla, čemuž vyhověla, neboť se obávala, že ji zbije, roztrhal jí oblečení, ostříhal jí vlasy sepnuté v copu, vzal do ruky smeták a vyhrožoval, že ho o ní zlomí, že jí ho dá do rozkroku a rozbije ho v ní, vyhrožoval jí, že ji bude řezat prst po prstu na nohou a zabodne jí nůž do rozkroku a bude řezat, poté jí vzal klíče od pokoje a baterii z telefonu, pokoj uzamkl a odešel, K. J. následně svým křikem přivolala sousedy, z nichž jeden vyrazil dveře pokoje a přivolal hlídku Policie ČR, která po posouzení jednání obviněného ve vztahu ke své družce K. J. dne 1. 5. 2013 pod č. j. KRPT-92377-5/ČJ-2013-070717 rozhodla dle § 44 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky o vykázání T. H. ze společného obydlí, pokoje č. .... v domě na adrese Č. .., O. a celého domu, které obýval s ohroženou osobou K. J., jakož i z jeho bezprostředního okolí 30 metrů na dobu 10 dnů, poté kdy K. J. s obviněným obnovila soužití ji od listopadu 2013 nutil, aby mu ukazovala své spodní kalhotky, které kontroloval, zda-li K. J. neměla pohlavní styk s jeho bratrem, zbil ji ranami pěstí do obličeje, oholil jí hlavu strojkem na holení a bodl nožem do levého stehna do hloubky 2 cm, čímž jí způsobil bodné zranění, kteréžto si K. J. nenechala lékařsky ošetřit, a od ledna 2014 do 10. 3. 2014 ji téměř denně urážel vulgárními slovními výrazy, bil ji pěstmi do hlavy, oblasti břicha a ledvin, zakazoval jí vycházet z bytu, oholil ji až na kůži levou část hlavy, vyhrožoval jí, že ji bodne do ledvin tak, až bude na vozíku, následně jí zmáčkl ruku, ve které držela nůžky, až se o tyto řízla, do uvařené hrachové polévky nasypal nedopalky cigaret a přiměl K. J. pod pohrůžkou zbití, aby tuto polévku jedla, čímž svým jednáním způsobil K. J. vícečetná zhmoždění hlavy, rukou, nohou, bederní krajiny, kteréžto zranění si vyžádalo dobu léčení do 7 dnů, a K. J. pociťovala jednání obžalovaného jakožto bezdůvodné příkoří, přičemž dne 10. 3. 2014 K. J. s dcerou A. H. odešla z místa trvalého bydliště a požádala sociální pracovnici Úřadu městského obvodu Ostrava-Vítkovice o zajištění ubytování pro sebe a své děti, neboť nadále již nedokázala snášet zlé nakládání svého druha T. H. se svou osobou.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 3 To 231/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Uvedl, že jeho jednání, které je popsáno ve výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, bylo nesprávně právně kvalifikováno, když správně měly soudy dospět k závěru o jeho nevině a zprostit ho obžaloby. Obviněný především zdůraznil, že se vytýkaného jednání nedopustil. Poukázal na to, že on sám i poškozená tvrdili, že poškozená K. J. ve svých dřívějších výpovědích na policii nepravdivě vypovídala, přičemž nepravdivé výpovědi učinila dne 14. 3. 2014 a 17. 3. 2014. Tato skutečnost nebyla podle obviněného soudy vyvrácena. Přesto soudy vzaly právě tyto výpovědi za věrohodné a pravdivé, což odůvodnily s poukazem na vypracovaný znalecký posudek znalců MUDr. R. Bosáka a Mgr. M. Mrowetz a podrobnost výpovědi poškozené. Obviněný však tento závěr považuje za nesprávný. Soudy neposuzovaly podle něj veškeré důkazy v jejich souhrnu, vyšly pouze z některých z nich a rezignovaly na logiku při hodnocení některých důkazů. Například, že svědci z ubytoven nepotvrdili, že by na poškozené vídali zranění, které poškozená uváděla a zranění nebyla ani lékařsky zdokumentována (s výjimkou 2 monoklů a jizvy na stehně). Uvedl, že celá řada jednání v rámci skutkové podstaty týrání osoby ve společném obydlí je doprovázena vnějšími projevy, ale svědci podle obviněného rovněž neuvedli, že by poškozenou slyšeli plakat nebo křičet, ačkoli zdi ubytovny jsou prakticky papírového charakteru. Soud nalézací, že tak evidentně vykládal důkazy provedené u hlavního líčení zásadně v jeho neprospěch a soud odvolací jeho závěry zcela převzal. Obviněný má za to, že soud některé z důkazů také zcela nesprávně hodnotil a vyvodil z nich nesprávné skutkové závěry. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka T. B., k okolnosti vypovězení z bytu na ubytovně v O. v ulici Č., z níž podle něj vyplývá, že poškozená je schopná bez jakéhokoli závažného důvodu vytvořit situaci vyvolávající dojem, že je ve vážném nebezpečí. Tento svědek na základě hysterického křičení a dramatického chování poškozené vykopnul dveře bytu. Z výpovědi uvedeného svědka podle obviněného plyne, že poškozené v době následné po vykopnutí nehrozilo žádné nebezpečí, nebyla zraněná, nebyla ničím ohrožená, chovala se zcela klidně, nestěžovala si na žádné zranění. Obviněný zdůraznil, že klíče od bytu, které měl poškozené odebrat, byly normálně položeny na kuchyňské lince. Z výše uvedených skutečností je podle obviněného zřejmé, že tvrzení poškozené bylo nepravdivé. Zopakoval, že žádný ze svědků nepozoroval na poškozené nějaká poranění, neslyšel křik, pláč nebo hádky. Jedná se o výpovědi svědků M. H., D. R. a L. N. Rovněž poukázal na výpověď svědkyně J. Š., terénní pracovnice, podle jejíž výpovědi v době, kdy docházela do jejich domácnosti, nezaznamenala žádné konflikty a poškozená se měla také vyjádřit, že jí není ubližováno. Obviněný uvedl, že již u nalézacího soudu poukazoval na to, že poškozená se o údajném týrání nesvěřila ani nejbližší rodině, kteří na ní také nepozorovali žádná zranění a celou věc se dozvěděli až po podání trestního oznámení. Zdůraznil, že výpověď poškozené byla nepravdivá, neboť pokud by byla pravdivá, musely by prakticky neustále na jejím těle být znatelné známky zranění, a objektivizovaná zranění podle obviněného také nemohou prokázat skutečnost, že by vznikla v důsledku jeho protiprávního jednání. V této souvislosti poukázal na odborné vyjádření soudního znalce MUDr. V. Kameníčka, jehož závěry nepovažuje za relevantní, neboť obviněná lhala. Obviněný na závěr zopakoval, že nesouhlasí s hodnocením pravdivosti výpovědi poškozené soudem, které opřel zejména o znalecký posudek znalců MUDr. R. Bosáka a Mgr. M. Mrowetz, s jehož závěry však on nesouhlasí. Soud podle něj zcela bagatelizoval chování poškozené u hlavního líčení, kde potvrdila, že její výpověď byla nepravdivá a obviněný se vytýkaného jednání nedopustil. Soudní znalkyně však, cokoli poškozená řekla v jeho prospěch, vyhodnotila v jeho neprospěch. Obviněný uzavřel, že správně měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu II. stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že má být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., nebo aby Nejvyšší soud sám v tomto smyslu rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení s obsahem dovolání a dostupným spisovým materiálem, se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) § 265b odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 754 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Ačkoli obviněný v úvodu svého dovolání obecně namítl, že jednání, které je popsáno ve výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, bylo podle něj nesprávně právně kvalifikováno, neshledal Nejvyšší soud tuto námitku jako hmotně právní. Obviněný ji totiž zcela evidentně založil pouze na tvrzení, že se daného jednání nedopustil, a proto uvedený zločin nespáchal, jakož na výhradách proti způsobu hodnocení důkazů soudy, tedy na námitkách procesních a skutkových, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídajících. Podstatou dovolání obviněného je tedy jeho tvrzení, že se trestného činu nedopustil, čemuž odpovídá i jeho návrh, že měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy, nesouhlasí zejména s tím, jak soudy posoudily otázku věrohodnosti poškozené, v souvislosti s tím brojí proti znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalců MUDr. M. Bosáka a Mgr. M. Mrowetz na osobu poškozené, a proti odbornému vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, znalce MUDr. V. Kameníčka. Podrobně rozebírá výpovědi jednotlivých svědků, a vyvozuje z nich vlastní skutkové závěry, ke kterým podle něj měly dojít i soudy. Nabízí svou verzi průběhu skutkového děje s tím, že si vše vymyslela poškozená.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením shora uvedených důkazů) obsáhle polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené a v důkazech, jimiž byla ověřena její věrohodnost. Nutno poukázat na to, že soudy (zejména soud nalézací) přistupovaly k řešení otázky věrohodnosti výpovědi poškozené pečlivě a své závěry řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily. Nalézací soud obezřetně přistupoval ke skutečnosti, že poškozená v průběhu trestního řízení zásadně změnila svou výpověď. V přípravném řízení dne 14. 3. 2014 a 17. 3. 2014 se ve svých výpovědích podrobně vyjadřovala ke společnému soužití s obviněným, k fyzickému napadání a týrání ze strany obviněného po celé uvedené období. Ve své výpovědi v přípravném řízení ze dne 24. 4. 2014 pak zásadně změnila svou výpověď a uvedla, že si vše vymyslela. U hlavního líčení využila svého práva a ve věci odmítla vypovídat, pouze odkázala na svou výpověď ze dne 24. 4. 2014. Soudy tuto změnu výpovědi poškozené zaznamenaly, zabývaly se jí a velice podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč ji považují za nevěrohodnou a proč vycházejí z původních výpovědí poškozené učiněných ve dnech 14. a 17. 3. 2014. Tyto výpovědi totiž nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou v průběhu trestního řízení provedených důkazů. Závěry o věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozené korespondují především se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalců MUDr. M. Bosáka a Mgr. M. Mrowetz (o jejichž odborné erudici a věrohodnosti neměl soud důvod pochybovat). Z nich vyplývá, že u poškozené nebyly shledány sklony k záměrnému účelovému blokování či zkreslování informací. Bylo zjištěno, že jde o osobu velice submisivní, pasivní a velice silně citově fixovanou a závislou na obviněném. Znalkyně poukázala na existenci symptomů tzv. Stockholmského syndromu u poškozené, jež je specifický pozitivní emoční vazbou a závislostí oběti na pachateli, přičemž právě tato skutečnost měla vliv na pozdější změnu výpovědi poškozené ve prospěch obviněného. Věrohodnost původních výpovědí poškozené je ovšem podporována také dalšími provedenými důkazy. K utrpěným poraněním poškozené měly soudy k dispozici odborné vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, jakož i výslech znalce MUDr. V. Kameníčka. Znalec na základě spisového materiálu a zdravotní dokumentace poškozené hodnotil její poranění jako vícečetná lehká poranění a vyjadřoval se rovněž k mechanismu úrazového děje, který podle něj vznikl opakovaným tupým násilím středně velké intenzity (nejspíše údery sevřenou pěstí druhé osoby). Odmítl, že by poranění mohla vzniknout úderem o nábytek nebo úderem hlavičky dítěte ve spánku. Nalézací soud v uvedené věci provedl rovněž dokazování výpověďmi velkého množství svědků. Jejich výpovědi nebude Nejvyšší soud podrobně rozebírat, neboť tak již učinil nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí, a není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral a přehodnocoval. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů. K námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné pouze obecně zrekapitulovat, že z provedených důkazů vyplývá, že někteří ze svědků vypovídali o zraněních nebo újmách poškozené, která osobně na poškozené viděli (G. K. viděla na poškozené modřiny a poškozená se jí svěřila, že ji obviněný bije, P. H. slýchávala přes zeď pláč poškozené, T. B. pomáhal poškozené z uzamčeného bytu a popisuje ji jako vystrašenou a uplakanou, P. N. se poškozená také svěřila, že ji obviněný napadal nožem, bil ji a ostříhal ji vlasy, na zemi v ubytovně viděla zbytky vlasů, M. V. slyšela jak obviněný poškozené vulgárně nadával a všimla si, že má poškozená monokl, atd.). Je pravdou, že řada svědků na poškozené žádná viditelná zranění nepozorovala, z výše uvedeného odborného vyjádření však vyplývá, že poškozená utrpěla poranění i na takových částech těla, kde nemusela být běžně viditelná. Někteří svědci ve svých výpovědích potvrdili, že poškozená ven sama nikdy nechodila, pouze s obviněným (D. Ch.), s nikým se sama nestýkala (L. N.) a k nim na pokoj téměř nikdo nechodil. Taková zjištění učiněná na základě provedených důkazů vypovídají o snaze obviněného sociálně poškozenou izolovat a svědčí v prospěch usvědčující výpovědi poškozené. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinické psychologie, znalců MUDr. V. Kušníra a PhDr. R. Koláčkové na osobu obviněného navíc plynou závěry, které dokreslují celkový pohled na partnerské soužití obviněného s poškozenou, a vyplývá z nich, že obviněný je osobou emočně plochou, málo soucitnou, s absencí vyšších citů, převažujícími sebestřednými postoji, má sklon k egocentrismu, individualismu, má sklon projevit se direktivně až agresivně s tendencí k manipulativnímu chování, a je osobou, která může záměrně či účelově zkreslovat či blokovat informace ke svému prospěchu.

Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně učinily závěr o věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozené ze dne 14. 3. a 17. 3. 2014, které se staly podkladem pro skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině. Správně neuvěřily výpovědi poškozené ze dne 24. 4. 2014, a u hlavního líčení, vedené (s ohledem na její osobnost) snahou chování obviněného (v době, kdy již byla v bezpečí) bagatelizovat, neboť především její usvědčující výpovědi byly podpořeny řadou ve věci provedených důkazů. Zcela oprávněně tak shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

V souvislosti s tím, že obviněný dosud nepřipustil protiprávnost svého jednání vůči poškozené, Nejvyšší soud poukazuje na to, že hlavním smyslem ustanovení § 199 tr. zákoníku je posílení ochrany osob ohrožených fenoménem tzv. domácího násilí, tj. násilí páchaného mezi osobami blízkými ve smyslu jejich vzájemného vztahu, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu neměnné (jeden z aktérů je stále osobou ohroženou a druhý osobou násilnou), tzn. že se nejedná o vzájemnou hádku nebo rvačku mezi partnery. Současně jde o násilí opakované, dlouhodobé, nikoli o jednorázovou eskalaci konfliktní situace vyvolané např. vzájemnou roztržkou či neshodou mezi partnery. Třetím charakteristickým znakem domácího násilí je prostředí, ve kterém je pácháno (zpravidla se jedná o byt, rodinný dům či rekreační objekt užívaný společně násilnou osobou i osobou ohroženou domácím násilím). V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem. U domácího násilí je v rámci možných způsobů jeho řešení nezbytně nutné orientovat se na celé jednání pachatele komplexně, nikoli pouze na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje skutečnou nebezpečnost daného jednání.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného T. H. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu