7 Tdo 1251/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 247 odst. 1,3 písm. b) tr. zák., § 155 odst. 1,2 písm. a) tr. zák.



7 Tdo 1251/2013-35
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 11. 2013 o dovoláních obviněných Z. S. , a J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 218/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 141/2010 takto :

I.
Dovolání obviněného Z. S. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá .

II.
Z podnětu dovolání obviněného J. N. se ohledně obviněného J. N. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 218/2013, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 10 T 141/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného J. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 10 T 141/2010, byli uznáni vinnými obviněný Z. S. trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a obviněný J. N. trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. (tj. návodem k trestnému činu krádeže podle citovaných ustanovení). Odsouzeni byli obviněný Z. S. za trestné činy, jimiž byl uznán vinným citovaným rozsudkem a dále za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 89 T 336/2008, podle § 247 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dvacet devět měsíců, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 89 T 336/2008, a další obsahově navazující rozhodnutí, a obviněný J. N. podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s tím, že výkon trestu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena na dva roky. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněné R. V., roz. R.

Odvolání, která podali obvinění Z. S. a J. N. proti všem jich se týkajícím výrokům, byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 218/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obvinění Z. S. a J. N. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Každý z obviněných napadl jeho se týkající výrok o zamítnutí odvolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky, které oba obvinění uplatnili, směřovaly proti skutkovým zjištěním představujícím podklad odsuzujícího výroku o vině a proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy. Dovoláními se domáhali obviněný Z. S. toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a obviněný J. N. toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Z. S. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že dovolání obviněného J. N. je důvodné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně

Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Je to mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen takový skutek, který byl zjištěn způsobem respektujícím uvedené základní právo.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

K dovolání obviněného Z. S.

Jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný Z. S. v době od 12. 12. 2004 do 12. 9. 2005 odcizil ve dvou případech v B. a v deseti případech ve V. v Rakousku celkem dvanáct osobních automobilů tím, že překonal jejich zajištění, a tímto jednáním, jehož se dopustil v úmyslu odcizená vozidla prodat, způsobil různým poškozeným škodu v celkové výši 5 521 300 Kč představující cenu vozidel a cenu dalších věcí, které byly ve vozidlech uloženy (body 1-12 rozsudku).

Jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný Z. S. dne 17. 8. 2005 kolem 15,15 hodin v B. při řízení vozidla zn. Audi A6 nereagoval na pokyn policejní hlídky k zastavení, snažil se ujet, při pronásledování policejní hlídkou zajel do bývalého skladu v ulici B., kde při couvání úmyslně najel do jízdní dráhy policejního vozidla, jehož řidič strhl řízení stranou a narazil do zde uložených betonů, a když se zakročující policista Mgr. M. Z. snažil obviněného zastavit, obviněný na výzvu nereagoval, prudce rozjel vozidlo ve směru policisty, který musel před najíždějícím vozidlem uskočit (bod 13 rozsudku).

Obviněný Z. S. v dovolání neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že uvedenými skutky nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně a tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem výroku o vině obviněného Z. S. a s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.

Zjištění týkající se obviněného Z. S. a krádeží automobilů se opírají o výpověď obviněné T. V., která v kritickou dobu žila a bydlela s obviněným, znala způsob jeho života a potvrdila, že obviněný se živil mimo jiné krádežemi motorových vozidel na objednávku zájemců, že vozidla jezdil krást převážně do V. a že s ním sama vícekrát jela, přičemž podrobně popsala, jak probíhala jejich součinnost při transportu odcizených vozidel do České republiky. Zcela konkrétně pak popsala dva případy, v nichž se na odcizení vozidel podílela jednáním, pro které byla sama také odsouzena. Obviněný Z. S. byl usvědčen i tím, že policie při úkonech, které měly povahu sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.), zaznamenala v objektech užívaných obviněným přítomnost odcizených vozidel nebo věcí pocházejících z odcizených vozidel. Výše škody byla zjištěna podle ceny odcizených vozidel a v nich uložených věcí, a to na podkladě znaleckých posudků z oboru ekonomiky, které vycházely z dostupných údajů o vozidlech a ostatních věcech. Za tohoto stavu není důvodu k úsudku, že zjištění, podle nichž byl obviněný pachatelem krádeží vozidel uvedených v bodech 1-12 rozsudku, je v nějakém extrémním rozporu s důkazy.

Zjištění týkající se incidentu obviněného Z. S. s hlídkou Policie České republiky, jak jsou uvedena v bodě 13 rozsudku, mají odpovídající podklad ve svědeckých výpovědích policistů Mgr. M. Z. a Ing. L. S., kteří se vyjádřili k okolnostem, za nichž zaznamenali pohyb vozidla uvedeného mezi hledanými vozidly a snažili se toto vozidlo zastavit. Oba svědkové v podstatě shodně popsali způsob a směr jízdy tohoto vozidla včetně vyústění celé akce, při němž pronásledované vozidlo nacouvalo do směru jejich jízdy a posléze najíždělo na Mgr. M. Z., který mezitím vystoupil z policejního vozidla a musel uskočit a tím uvolnit cestu k úniku pronásledovaného vozidla. Svědkové se vyjádřili také k použití služební zbraně, z níž na ujíždějící vozidlo dvakrát vystřelil Mgr. M. Z., aniž to vedlo k zadržení vozidla a jeho řidiče. Okolnost, že řidičem pronásledovaného vozidla byl obviněný Z. S., vyplývá z toho, že svědek Mgr. M. Z. bezpečně poznal obviněného při rekognici podle fotografií. To bylo podpořeno i dalším důkazem, jímž je výpověď obviněné T. V., která potvrdila, že obviněný jí řekl, že při převozu jednoho z odcizených vozidel byl stavěn policejní hlídkou, a to v místě, které se shoduje se svědeckými výpověďmi obou policistů, a že policisté po něm stříleli, což rovněž koresponduje se zjištěními vyplývajícími ze svědeckých výpovědí policistů. Zjištění, podle něhož obviněný je osobou totožnou s pachatelem činu, rozhodně není v žádném natož extrémním rozporu s důkazy.

Jinak pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně ve věci obviněného Z. S. hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy v tomto ohledu jasně, srozumitelně a z hlediska logiky přijatelně vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Z. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

K dovolání obviněného J. N.

Jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. (tj. jako návod k trestnému činu krádeže podle citovaných ustanovení) byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. N. v květnu 2005 požádal obviněného Z. S., aby pro jeho potřebu odcizil osobní automobil zn. VW Caravelle, na základě čehož obviněný Z. S. v době od 24. 5. do 25. 5. 2005 ve V. překonáním zajištění odcizil osobní automobil zn. VW Caravelle rakouské registrační značky ......, následně dovezl tento automobil do České republiky a předal ho obviněnému J. N., který ho použil pro svoji další potřebu. Podle zjištění Městského soudu v Brně byla činem způsobena škoda majiteli vozidla společnosti Volksbank Leasing Wien ve výši nejméně 405 000 Kč a uživateli vozidla T. D. ve výši nejméně 53 300 Kč na věcech uložených ve vozidle (bod 1 rozsudku).

I když obviněný J. N. v dovolání uplatnil jen skutkové námitky, musel jim Nejvyšší soud přiznat relevanci z důvodu, že uvedená skutková zjištění jsou ve vztahu k obviněnému v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že z hlediska ústavně garantovaného základního práva na spravedlivý proces jsou nepřípustným projevem namítané libovůle v rozhodování soudů.

Není žádných pochyb o tom, že obviněný Z. S. vozidlo odcizil, že se znal s obviněným J. N. a že oba obvinění spolu telefonicky komunikovali. Žádný z obviněných nedoznal odcizení vozidla ani součinnost při něm (obvinění využili práva nevypovídat). Součinnost obviněného J. N. při odcizení vozidla nevyplývá z výpovědi žádného svědka či některého z obviněných. Pokud se odcizené vozidlo po určitou dobu nacházelo v P. v objektu, do kterého měl přístup a od kterého měl klíče obviněný Z. S., nebylo zjištěno, že by k tomuto objektu měl nějaký vztah také obviněný J. N. U obviněného J. N. nebylo nalezeno odcizené vozidlo ani žádné věci, které v něm byly uloženy, a nebyl proveden žádný důkaz, jehož obsah by svědčil o tom, že s tímto vozidlem byť jen přechodně disponoval, že by ho užíval, že by ho na někoho jiného převedl apod. Soudy považovaly za důkaz účasti obviněného J. N. na trestném činu jeho telefonní hovory s obviněným Z. S. a zvýšenou intenzitu těchto hovorů v době kolem odcizení vozidla. Z výslovného obsahu těchto hovorů však nelze dovodit, že by se týkaly odcizeného vozidla. To ostatně vyjádřil Městský soud v Brně v odůvodnění rozsudku konstatováním, že hovory jsou kódované, náznakové, ale je zřejmé, že N. po S. něco požaduje . Na to Městský soud v Brně navázal citací z hovoru uskutečněného v den krádeže, kdy obviněný Z. S. obviněnému J. N. sděloval, že dneska , a pak citací z hovoru uskutečněného dne 27. 5. 2005, kdy se obviněný J. N. ptal, zda obviněný Z. S. potřebuje peníze hned. Obsah telefonních hovorů, z nichž vycházely soudy, je možné interpretovat nanejvýš jen tak, že svědčí o nějaké neurčité transakci mezi oběma obviněnými, že šlo o transakci, která se měla uskutečnit z podnětu obviněného J. N., a že obviněný J. N. měl poskytnout nějaké peněžní plnění obviněnému Z. S. Zůstalo však nejasné, co bylo předmětem uvažované transakce, co bylo důvodem peněžního plnění ze strany obviněného J. N., o jak vysokou částku šlo a zda vůbec nějak souvisela s předcházejícím požadavkem obviněného J. N. Závěr, že předmětem transakce byl automobil odcizený obviněným Z. S. ve V., soudy vyvodily jen z časové souvislosti odposlechnutých hovorů s dobou spáchání krádeže. Uváží-li se povaha jednotlivých komponentů, z nichž se skládá tato konstrukce skutkových zjištění soudů, je nutné připustit určité podezření, že obviněný J. N. si u obviněného Z. S. objednal krádež vozidla. Provedenými důkazy však nebylo toto podezření transformováno v taková skutková zjištění, která by vylučovala reálnost odlišné verze a která by nepřipouštěla závěr, že hovory se týkaly něčeho jiného. Mezi okolností, že v době krádeže se obvinění domlouvali o něčem, co se dělo z požadavku obviněného J. N., a že obviněný J. N. měl poskytnout obviněnému Z. S. neurčitou peněžní částku, na straně jedné a zjištěním, že obviněný J. N. požadoval po obviněném Z. S., aby pro něho odcizil automobil, na straně druhé není při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení taková spojitost, která by s rozumnou mírou jistoty svědčila pro opodstatněnost skutkových zjištění soudů. Z okolností, z nichž soudy vyvodily skutková zjištění představující podklad výroku o vině, lze stejně dobře a se srovnatelnou mírou pravděpodobnosti vyvodit i to, že předmětem hovorů mezi obviněnými bylo něco jiného než odcizení automobilu, byť nejspíše něco nekalého vzhledem k zastřenému způsobu vzájemné komunikace. Tím pádem vyvstává mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy extrémní rozpor, jímž byl ve vztahu k obviněnému J. N. dotčen celkový charakter procesu jako procesu spravedlivého. Taková skutková zjištění nemohou být předmětem právního posouzení.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného J. N. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Městského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc obviněného J. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2013


Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec