7 Tdo 1247/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.



7 Tdo 1247/2010-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného I. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 To 66/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 6/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 45 T 6/2009, byl obviněný I. Č. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona a za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zákona za použití § 29 odst. 2 tr. zákona a § 42 odst. 1 tr. zákona k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 22 let a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 To 66/2010, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o trestu tak, že uložil obviněnému podle § 219 odst. 2 tr. zákona, za použití § 29 odst. 2 tr. zákona a § 42 odst. 1 tr. zákona, výjimečný trest odnětí svobody v trvání 20 let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že předmětný skutek nenaplňuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zákona. Tvrdí, že se dopustil trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1, 2 tr. zákona, kdy způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví, a to z nedbalosti, když poškozená dopadla nešťastnou náhodou na nůž, který držel v ruce a došlo tímto u poškozené k předmětnému zranění a vzniku těžké újmy.

Na základě změny právní kvalifikace jednání jako ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona uplatňuje obviněný rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle dovolatele přijetím této právní kvalifikace by nebyly naplněny zákonné podmínky zvlášť nebezpečné recidivy a nebylo by možné přistoupit k uložení výjimečného trestu. Byl mu tedy uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dále uvedl, že pro posouzení důvodnosti dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je rozhodující právní kvalifikace skutku, jímž byl dovolatel skutečně uznán vinným. Případná nesprávnost této právní kvalifikace může být napravena jen podle jiných zákonných ustanovení, stanovících důvody dovolání. Jelikož byl obviněnému uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 20 roků, je tento trest uložen v rámci zákonně modifikované trestní sazby dle § 219 odst. 2 trestního zákona. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K námitce obviněného, že se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 tr. zákona, nikoliv pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, Nejvyšší soud nepřihlížel, protože byla odůvodněna tím, že poškozená dopadla nešťastnou náhodou na nůž, který obviněný držel v ruce a došlo tímto u ní k předmětnému zranění. Dovolatel tedy tuto námitku zakládá na jiném, vlastním průběhu skutkového děje, než jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, domáhá se tak změny skutkových zjištění, až na základě které by pak mělo dojít ku změně právní kvalifikace jeho jednání. Taková námitka není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když nespadá pod uplatněný dovolací důvod. Tato námitka byla podstatou celé obhajoby obviněného v dosavadním řízení a soudy nižších stupňů se s ní patřičně vypořádaly.

Právně relevantní námitku, že předmětný skutek nenaplňuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, kterou dovolatel uplatnil pouze obecně, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Podle skutkových zjištění soudů (stručně uvedeno) obviněný dne 21. 3. 2009 v domě na ul. M. v H., který obýval společně s poškozenou M. K., poté co mu jmenovaná dle jeho přesvědčení dostatečně rychle neotevřela vstupní dveře do bytu, nejdříve ji fyzicky napadl úderem pěstí do obličeje, srazil ji na podlahu a dále bil, načež když poškozená prohlásila, že přivolala policii, rozhodl se ji usmrtit a svůj záměr začal uskutečňovat tak, že se ozbrojil masivním kuchyňským nožem s čepelí 19,3 cm, jímž pak poškozenou ležící na podlaze razantně, sílou velké intenzity bodl do zad, čímž jí způsobil zranění (protětí 8. žebra, probodnutí dolního laloku pravé plíce, zasažení pravého jaterního laloku, pneumotorax), která jí bezprostředně ohrožovala na živote, avšak ke smrti poškozené nedošlo. Z těchto skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně je zřejmé, že obviněný naplnil všechny znaky trestného činu vraždy ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s právní kvalifikací učiněnou soudy nižších stupňů, které se náležitě vypořádaly s obhajobou obviněného, kterou opakuje i v dovolacím řízení, a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně str. 21-25 a také odvolacího soudu str. 6-11, z kterých logicky a jasně vyplývá návaznost mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním, jakož i důvodnost použité právní kvalifikace.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný namítá tento dovolací důvod na základě změny právní kvalifikace jeho jednání, na které založil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nakolik Nejvyšší soud neshledal pochybení v právní kvalifikaci jednání obviněného, nebylo možné vyhovět ani této jeho námitce. V souvislosti se shora uvedeným je nutné podotknout, že byly bezpochyby splněny všechny zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu podle § 29 odst. 2 tr. zákona, když obviněný spáchal pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona, který umožňuje uložení takového druhu trestu. Obviněnému byl tedy uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v § 219 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu str. 11, 12, kde jsou podrobně rozvedeny důvody uložení výjimečného trestu. Námitka obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je proto zjevně neopodstatněná.

Protože námitky obviněného, zčásti nespadaly pod uplatněný dovolací důvod a další námitky byly Nejvyšším soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, bylo dovolání I. Č. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš