7 Tdo 1243/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1243/2016-24

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 18. ledna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 7 To 257/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 39/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 19 T 39/2016, byl obviněný P. B. uznán vinným ad 1 3) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2 3) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ad 4) přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 12. 2015, č. j. 3 T 168/2015-100, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2015, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 11. 2015, č. j. 1 T 161/2015-78, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2015, ho odsoudil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 70 odst. 6 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (specifikované ve výroku o trestu). Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 12. 2015, č. j. 3 T 168/2015-100, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2015 a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 11. 2015, č. j. 1 T 161/2015-78, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 7 To 257/2016, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ad 1 3) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2 3) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Odsoudil ho za tyto přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 1 T 161/2015, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2015, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 3 T 168/2015, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2015, podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 70 odst. 6 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci (specifikované ve výroku o trestu). Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 12. 2015, č. j. 3 T 168/2015-100, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2015 a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 11. 2015, č. j. 1 T 161/2015-78, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody. Podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek uvedený ve skutkové větě (pozn. původně skutek ad 4 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně). Podle § 229 odst. 3 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Má za to, že mu byl napadeným rozsudkem nesprávně uložen souhrnný trest, když mělo být od uložení souhrnného trestu upuštěno podle § 44 tr. zákoníku. Rozhodnutí o trestu spočívá podle něj na nesprávném hmotném posouzení. Obviněný nejprve zrekapituloval výroky o vině a trestu rozsudku soudu I. a II. stupně, s tím, že mu odvolacím soudem byl nakonec uložen souhrnný trest v trvání 20 měsíců. Podotkl v této souvislosti, že zrušeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 168/2015 mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 1 T 161/2015. Obviněný shledává uložení souhrnného trestu Krajským soudem v Brně nesprávným a má za to, že krajský soud neměl postupovat podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, ale měl postupovat v souladu s § 44 tr. zákoníku a od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. ř. upustit, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem (Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 3 T 168/2015) je trestem dostatečným. Z tohoto důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu odvolacího soudu a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby o trestu rozhodl tak, že se od uložení souhrnného trestu upouští, nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že se podle § 44 tr. zákoníku upouští od uložení souhrnného trestu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že s ohledem na obsah dovolání se k němu věcně vyjadřovat nebude. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný zaměřil své dovolání toliko proti výroku o trestu. Uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že má za to, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest, když mělo být podle jeho názoru upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem je podle něj trestem dostatečným. Obviněný vytýkal odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ust. § 44 tr. zákoníku s tím, že podle jeho názoru mělo dojít k upuštění od uložení souhrnného trestu. Tato námitka je sice obviněným prezentována jako námitka proti právnímu posouzení [uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale ve skutečnosti jde o námitku proti údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, kterou prostřednictvím dovolání uplatnit nelze, a to ani pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Obviněný takovou obecnou námitkou vyjadřuje toliko svou nespokojenost s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný, když podle něj mělo dojít k upuštění od uložení souhrnného trestu, neboť ze svého subjektivního hlediska považuje trest uložený dřívějším rozsudkem za dostačující.

Obviněný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zmínil nepřiměřenost uloženého souhrnného trestu odnětí svobody. K tomu je třeba nejprve uvést, že k nápravě vad ve výroku o trestu slouží téměř výlučně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pod tímto dovolacím důvodem lze vytýkat, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ v dané věci však nejde. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.).

Výrok o trestu může být napaden dovoláním i podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde však o případy týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obviněný však žádnou takovou okolnost nenamítl, pouze uvedl, že mu neměl být ukládán souhrnný trest, ale mělo být od něj upuštěno, čímž v podstatě namítl nepřiměřenost trestu. Taková námitka tak evidentně nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.

Podle § 44 tr. zákoníku Soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný .

Při úvahách o tom, zda v konkrétním případě je či není namístě upustit od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, se soud řídí obecnými zásadami pro výměru trestu, zakotvenými v § 39 tr. zákoníku. Zejména tedy hodnotí povahu a závažnost projednávané i sbíhající se trestné činnosti, osobní, rodinné majetkové a jiné poměry pachatele a možnost jeho nápravy, a to i se zřetelem k tomu, jak případný dosavadní výkon trestu uloženého dřívějším rozsudkem plní svůj účel, zejména pokud jde o nápravu pachatele a ochranu společnosti, a proto takové výhrady nelze relevantně prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů namítat (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 927/2012, či ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1537/2014). Tato kritéria soudy obou stupňů hodnotily.

O tom, zda lze upustit od uložení souhrnného trestu nebo dalšího trestu a zda lze dříve uložený trest považovat za dostatečný, rozhoduje soud podle stavu, jaký existuje v době, kdy má ukládat trest souhrnný nebo trest další. Postupuje tak zejména tehdy, považuje-li předchozí trest za zcela přiměřený též v relaci k celé sbíhající se trestné činnosti. Jde však o postup fakultativní a je na úvaze soudu, zda považuje trest uložený dřívějším rozsudkem za dostatečný či nikoliv. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je evidentní, že se zcela řídily zásadami uvedenými v § 39 tr. zákoníku, přičemž ani soud prvního stupně ani odvolací soud k závěru, že by dříve uložený trest byl trestem dostatečným, nedospěly. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, k jakým okolnostem při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédl (str. 7, 8 rozhodnutí) a odvolací soud poté při ukládání trestu zohlednil, že je souhrnný trest ukládán za menší počet sbíhajících se přečinů (str. 9, 10 rozhodnutí soudu II. stupně).

Z hlediska dovolacího přezkumu je ovšem podstatné, že případné pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení těchto kritérií a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu což obviněný ve skutečnosti namítl nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Stěžejní námitka, že stačilo od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku upustit, neměla povahu námitky proti právnímu posouzení, neboť tvrdila, že původní, mírnější trest, byl dostatečný (viz znění § 44 tr. zákoníku shora). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak konkrétně uplatněnou námitkou, která jim neodpovídala.

Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že souhrnný trest uložený odvolacím soudem se rozhodně nejeví jako nepřiměřeně přísný. Lze jen zdůraznit, že obviněnému byl ukládán trest v rámci trestní sazby stanovené pro nejpřísněji trestný přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, jež činí 6 měsíců až tři léta odnětí svobody. Trest byl přitom ukládán za tento přečin a další uvedené přečiny. Trest uložený ve výměře 20 měsíců se jeví jako plně odpovídající kritériím pro stanovení výměry trestu uvedeným v § 39 tr. zákoníku. Tato kritéria také soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2017

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu