7 Tdo 1230/2003
Datum rozhodnutí: 25.11.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1230/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. listopadu 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněných V. M. a J. M., které podali proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 To 74/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 17/98, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. M. a J. M. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 T 17/98, byli obvinění V. M. a J. M. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. s tím, že za tento trestný čin byli podle § 247 odst. 4 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto odsuzujícím výrokem ohledně spoluobviněných J. B., Ing. M. K., A. L., R. M., J. R., J. S. a J. V.

Shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 T 17/98, byl napaden odvoláními obviněných V. M., J. M., Ing. M. K., A. L., R. M., J. R. a J. V. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 To 74/02, byl napadený rozsudek ohledně obviněných Ing. M. K., R. M. a J. V. podle § 258 odst. 2 tr. ř. v celém výroku o vině a trestu zrušen a věc v rozsahu zrušení podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; odvolání obviněných V. M., J. M., A. L. a J. R. byla zamítnuta podle § 256 tr. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podali řádně a včas dovolání obvinění V. M. a J. M.

Obviněný V. M. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a založil jej na námitce, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován z hlediska skutkových zjištění. Tuto námitku dále rozvedl tak, že celá záležitost byla obchodem pana B. st. s tím, že tato skutečnost vyplývá z výpovědí spoluobviněných B. ml., L., M. a V. a svědků H., K. a S. Existuje tedy dostatek důkazů o tom, že se jednalo o občanskoprávní věc pana B. st. V tom, že všechny výpovědi spoluobviněných a svědků, pokud se shodovaly, hodnotil soud v jeho neprospěch, obviněný spatřuje nelogičnost odůvodnění a nesprávný právní závěr soudu. Výroky rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postaveny na jeho výpovědi ze dne 24. 6. 1996, která je ojedinělým a nepravdivým důkazem, jenž nebyl proveden v souladu s trestním řádem. Soud, který měl podle § 2 odst. 5 tr. ř. prověřit všechny okolnosti a objektivně je posoudit, se nezabýval jeho námitkou, že nikoho z B. neznal, nezdůvodnil, proč jeho výpovědi dal přednost před jinými důkazy. V závěru svého dovolání obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v části výroku, kterou bylo zamítnuto jeho odvolání, zrušil, přikázal věc v potřebném rozsahu k novému projednání a rozhodnutí a aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání přerušil či odložil výkon rozhodnutí.

Obviněný J. M. své dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b písm. c) tr. ř. /správně § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./. K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že výrok o vině je postaven pouze na výpovědi spoluobviněného V. M. ze dne 24. 6. 1996, která je jako důkaz proti němu nepoužitelná, neboť byla učiněna před tím, než vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání. Z tohoto důvodu nemohl využít své právo zaručené čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to právo vyslýchat či dát vyslýchat svědka proti sobě, resp. spoluobviněného; toto právo nemohl využít ani později, neboť spoluobviněný M. svoji předchozí výpověď odvolal. Poté obviněný J. M. projevil svůj nesouhlas s tím, že výslech spoluobviněného M. ze dne 24. 6. 1996 byl neodkladným úkonem, a s argumentací odvolacího soudu o nedostatečnosti zákonné specifikace neodkladného úkonu. Podle právní úpravy platné v době provedení výslechu M. dne 24. 6. 1996 mohl vyšetřovatel provést neodkladný úkon pouze za situace, kdy osoba, která může být obviněna, ještě není známa, dosud jí nebylo možno sdělit obvinění nebo kdy zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo. Jelikož M. při podání vysvětlení dne 24. 6. 1996 jej uvedl jako jednoho z údajných spolupachatelů, byl již v této době znám a výpověď M. by proti němu bylo možno použít pouze tehdy, pokud by byl v době jeho výslechu obviněn a měl obhájce oprávněného se tohoto úkonu účastnit. Výpověď spoluobviněného M. ze dne 24. 6. 1996 je navíc absolutně neúčinným důkazem, neboť jak vyplývá z protokolu sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. Nt 328/96, soudce rozhodující o vazbě tohoto dne zjistil, že mezi JUDr. H. a M. neexistuje smlouva o zastupování a advokátka do tohoto dne ani nebyla obhájkyní M. ustanovena. Při výslechu dne 24. 6. 1996 tedy M. obhájce neměl, neboť obhájcem v trestním řízení se může podle zákona stát advokát pouze na základě plné moci či ustanovení ze strany příslušného soudu. Jelikož v případě M. nastal důvod nutné obhajoby již okamžikem obvinění před započetím jeho výslechu dne 24. 6. 1996, je nutno na tento výslech pohlížet jako na důkaz absolutně neúčinný, mj. s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 153/96, podle kterého provedení výslechu obviněného bez přítomnosti obhájce bezprostředně po sdělení obvinění je v případech nutné obhajoby porušením práva na obhajobu. Soudy tedy pro rozhodnutí o vině použily důkaz absolutně neúčinný, neboť byl pořízen při porušení práva na obhajobu v době, kdy spoluobviněný M. neměl obhájce, ač ho podle zákona mít musel. S ohledem na skutečnosti uvedené ve svém dovolání obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení odvolacího soudu v té části výroku, kterou bylo jeho odvolání zamítnuto, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; dále obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu již před rozhodnutím o dovolání rozhodl o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se ve svém podání ze dne 9. 4. 2003 nejprve vyjádřil k dovolání obviněného J. M. tak, že těžiště námitek tohoto obviněného spočívá v tom, že soudy při závěru o jeho vině vycházely z výpovědi spoluobviněného M. provedené před tím, než mu bylo sděleno obvinění, ačkoli nešlo o neodkladný úkon. Otázku procesní použitelnosti důkazu z hlediska neodkladnosti jeho provedení však nelze v rámci uplatněného a ani jiného dovolacího důvodu přezkoumávat. Z povahy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vyplývá, že porušení ustanovení trestního řádu o obhajobě se musí týkat dovolatele. Pokud podatel namítá, že v době konání výslechu dne 24. 6. 1996 nebyla spoluobviněnému M. řádně ustanovena obhájkyně, jde opět o námitku týkající se procesní použitelnosti důkazu, kterou se nelze v rámci uvedeného dovolacího důvodu zabývat. Námitky obviněného J. M. se tedy nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. ani jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. Dále podotkl, že sám dovolatel připustil, že důvody dovolání se mohou zdáti ne zcela obvyklé pro použití dovolacího důvodu dle § 265b písm. c) tr. ř. ; podle jeho názoru jde nejen o neobvyklý, ale i o nepřípustně rozšiřující výklad citovaného ustanovení dovolatelem.

K dovolání obviněného V. M. státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že dovolatel nenamítá nepřiléhavost použité právní kvalifikace ve vztahu ke skutku vymezenému ve výroku o vině ani nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Z jeho dovolacích námitek vyplývá, že brojí proti hodnocení důkazů soudy a prosazuje verzi již uplatňovanou v původním řízení, podle které obvinění nakládali s věcmi podle pokynů J. B. st., kterého pokládali za jejich vlastníka. Jde tedy o námitky výlučně skutkového charakteru, které se nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jiným dovolacím důvodem.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněných J. M. a V. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a na základě § 265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Jak již bylo shora uvedeno, obviněný V. M. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady hmotně právní (lze tedy zejména namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů.

Z obsahu dovolání obviněného V. M., jenž byl stručně uveden výše, vyplývá, že uplatnil toliko námitky proti způsobu, jakým byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy. Obviněný neuplatnil jedinou námitku vztahující se k právnímu posouzení skutku, jím vytýkané vady nemají povahu vad hmotně právních.

Přestože tedy obviněný V. M. formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítal vady, které nejsou způsobilé tento důvod dovolání obsahově naplnit.

Obviněný J. M. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn zejména v případě, kdy v trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby uvedené v § 36 tr. ř., tj. kdy obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.), nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl.

Obviněný Jan Mrázek existenci uvedeného dovolacího důvodu v podstatě shledává v tom, že spoluobviněný V. M., na jehož výpovědi ze dne 24. 6. 1996 je postaven výrok o jeho vině, neměl při tomto výslechu obhájce, přestože u něj byly dány podmínky nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., s tím, že na základě této skutečnosti je výpověď V. M. vůči němu absolutně neúčinná.

Na základě jazykového výkladu, kterým se zjišťuje smysl ustanovení na podkladě významu použitých slov a podle zásad gramatiky, a doslovného výkladu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že předmětný dovolací důvod je způsobilý obsahově naplnit toliko námitky týkající se absence obhájce toho obviněného, který v podaném dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnil.

Dovolací soud se dále ztotožňuje s názorem státního zástupce, že dovolání obviněného J. M. je primárně založeno na námitkách týkajících se procesní použitelnosti důkazu, tj. na námitce absolutní neúčinnosti výpovědi spoluobviněného V. M. nejen s ohledem na absenci obhájce tohoto spoluobviněného u výslechu provedeného dne 24. 6. 1996, ale i s ohledem na dobu provedení tohoto procesního úkonu nemajícího dle názoru obviněného J. M. povahu úkonu neodkladného. Účinnost důkazu či správnost provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ovšem nelze přezkoumat na základě odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť se na takovou problematiku nevztahuje, ani na základě jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Lze proto konstatovat, že v rozsahu výše citovaných námitek, v nichž obviněný J. M. spatřoval naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, bylo dovolání tohoto obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněných V. M. a J. M. na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo možno návrh obviněných považovat pouze za podnět k případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody neshledal.

Protože obvinění V. M. a J. M. ve svých dovoláních namítali vady, které nejsou způsobilé jimi deklarované důvody ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. obsahově naplnit, Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš