7 Tdo 1225/2016
Datum rozhodnutí: 19.10.2016
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



7 Tdo 1225/2016-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. října 2016 v Brně dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 4 To 117/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 164/2013 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 4 To 117/2016, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 T 164/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 T 164/2013, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem usmrcením z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

dne 29. 11. 2012 v době kolem 16.00 hod. ve St., okr. K., v 7. patře budovy jemné úpravny uhlí dolu ČSM Sever již dříve odsouzený P. M., jako obsluha hyperbarických filtrů a souvisejících zařízení, z důvodu zjištěné poruchy pohonu odsuvných dopravníkových pásů, tyto přepnul do ručního režimu ovládání pohonu a aniž provedl jako obsluha zařízení jeho řádné zajištění, umožnil provádění oprav prasklého potrubí poškozeným T. Š. z místa nad dopravníkovým pásem, když plechový kryt, na němž poškozený T. Š. stál, byl silně znečištěn emulzí unikající z poškozeného potrubí, načež po ukončení opravy a dříve, než poškozený opustil místo nad dopravníkovým pásem, odsouzený P. M. uvedl do chodu ovladačem umístěným na zdi vedle pohonu dopravníkového pásu, čímž porušil zejména ustanovení § 44 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 51/1989 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a bezpečnosti provozu při úpravě a zušlechťování nerostů a článek 9.1.3. Všeobecné instrukce č. 2,

a to za přítomnosti obviněného M. K., mistra provozu úpravny uhlí nadřízeného oběma osobám, který ač věděl o povaze poruchy, k jejíž opravě vyslal poškozeného T. Š., a byl přítomen před dokončením dopravy na místě samém, přičemž si byl vědom, že se osobně nepodílel na organizaci řádného zajištění zařízení, ač mu tato povinnost plyne z pokynu č. 1/93, toto zajištění na místě nezkontroloval a neučinil nic k zabránění evidentnímu nesplnění shora uvedených pracovních povinností jemu podřízenou osobou, aby tak bylo znemožněno náhlé uvedení dopravníkového pásu do pohybu ovladačem z místa pohonu v situaci, kdy poškozený byl stále na konstrukci dopravníku, ač mu tato povinnost plyne z jeho pracovní náplně,

čímž způsobili, že poškozený T. Š. byl do provozu uvedeným dopravníkovým pásem č. ..., na kterém se ocitl nezjištěným způsobem při sestupování z krytu pohonu, vtažen do přepadu, padal dále na navazující dopravníkové pásy, kterými byl odpraven až do zásobníku uhlí A , přičemž utrpěl mnohočetná závažná poranění, zejména v podobě roztržení kmene mozkového při rozvolnění spojení mezi spodinou lebeční a I. krčním obratlem, kterým na místě podlehl.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. Š., a M. Š., odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Státní zástupce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání proti výroku o trestu v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 4 To 117/2016, podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Klimeše včas dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl nesprávné právní posouzení skutku, protože nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, za který byl odsouzen. Vytkl odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s § 13 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Dále namítl, že zjištění soudu, že byl nadřízeným obou pracovníků a mohl úrazu zabránit, neodpovídá § 16 tr. zákoníku, upravujícího nedbalostní zavinění a je v příkrém rozporu s koncepcí odpovědnosti vedoucích pracovníků za jednání podřízených. Uvedl, že vedoucí pracovníci za jednání svých podřízených zásadně neodpovídají. Vytýká oběma soudům, že pominuly fakt, že obviněný nebyl povinen se dostavit osobně na místo poruchy a cokoliv tam zjišťovat a nebylo v jeho silách smrtelné nehodě zabránit. Poukázal na to, že soud dospěl k chybnému závěru o nedbalostním zavinění, protože ke smrtelnému zranění došlo v důsledku jednoznačného porušení povinností ze strany odsouzeného P. M. Obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozpor spatřuje mezi protiprávním jednáním spočívajícím v opomenutí a vzniklým následkem smrtelným úrazem poškozeného a skutkovými zjištěními ohledně zajištění pohonu dopravníkového pásu. Obviněný dovozuje, že neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním (opomenutím) a vzniklým následkem a namítl, že se proto nejedná o trestný čin. Má za to, že kdyby se na místo poruchy nedostavil, nebyl by vůbec obviněn a odsouzen. Vytýká soudům, že se nezabývaly otázkou, zda jeho údajné pochybení z hlediska významu jednotlivých příčin odůvodňuje použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku ve smyslu závěrů rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Uvedl, že v souvislosti s § 143 odst. 2 tr. zákoníku, měl soud zohlednit i skutečnost, že ruční zajišťování pohonu dopravníkových pásů nebylo výjimkou a v jiných případech k žádným újmám nedošlo. Uvedl také, že krajský soud si ho spletl s jinou osobou stejného jména, že se nikdy nepodílel na zajišťování pohonu odsuvných dopravníkových pásů a že všechny podpisy v podpisové knize nejsou jeho. Namítl, že z pracovního pokynu 1/93 nevyplývá povinnost mistra provádět zajištění pohonu v případě potřeby, že tuto povinnost měl velinář, odsouzený P. M. Dále vytkl soudu, že tvrzení, že vyslal zámečníka, a to poškozeného T. Š. k opravě a byl řádně informován o opravě, nejsou pravdivá. Obviněný nemohl zabránit odsouzenému P. M., aby spustil pohon, neboť již z místa odcházel. Další námitky směřoval k tomu, že od bezpečnostního lanka byl daleko a jeho zatáhnutí by nezabránilo pádu poškozeného. Závěrem uvedl, že smrt poškozeného nezavinil a byl odsouzen nespravedlivě.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 4 To 117/2016, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně rozhodl o zproštění obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného uvedl, že jeho námitky lze považovat za relevantní v části, v níž obviněný poukazuje na důsledky zjištěného spoluzavinění poškozeného pro vyvození jeho trestní odpovědnosti pro kvalifikovaný znak skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o ostatní námitky, jimiž obviněný dovozuje absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a nastalým smrtelným následkem, resp. namítá, že z jeho strany nedošlo k porušení žádné povinnosti, jsou tyto námitky založeny obsahově pouze na nesouhlasu obviněného se skutkovými zjištěními soudů, od nichž obviněný teprve sekundárně dovozuje odlišné právní závěry. K námitce obsahově odpovídající uplatněnému důvodu, má nejvyšší státní zástupce za to, že v tomto dílčím rozsahu je dovolání důvodné. Obviněný totiž relevantně odkázal na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, a státní zástupce je přesvědčen, že závěry tohoto rozhodnutí lze aplikovat i na jiné případy porušení důležité povinnosti, v důsledku čehož dojde k újmě na zdraví či smrti poškozeného. Jednání poškozeného lze též považovat za porušení důležité povinnosti, přičemž soudy nevyhodnotily vliv porušení této povinnosti na posouzení povinností obviněného M. K. jakožto důležité povinnosti. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že právní posouzení jednání obviněného podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku lze s přihlédnutím k judikaturním východiskům považovat za nesprávné.

Nejvyšší státní zástupce se neshoduje s námitkami obviněného, že na jeho straně není možné dovodit žádné porušení povinnosti, resp. že jeho jednání nebylo jednou ze spolupůsobících příčin nastalého následku. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že úkolem obviněného bylo kontrolovat dodržování bezpečnostních předpisů, mimo jiné i uvedené poruchy strojního zařízení. Vzhledem k tomu, že kontroloval provádění opravy osobně na místě, měl možnost zjistit pochybení poškozeného a odsouzeného P. M. spočívající v nezajištění zařízení stanoveným způsobem, neboť právě jeho kontrolní povinnosti měly vést k tomu, aby si správný postup zajištění strojního zařízení ověřil a případně takto nesprávně prováděnou opravu ukončil. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). I přes nesouhlas s převážnou většinou námitek obviněného má nejvyšší státní zástupce za to, že napadené rozhodnutí nemůže obstát vzhledem k nesprávnému vyhodnocení odpovědnosti obviněného za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 4 To 117/2016, v celém rozsahu zrušil, zrušil v celém rozsahu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 T 164/2013, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v dovolacím řízení nahrazovat činnost nalézacího soudu a je takto zjištěným skutkovým stavem zásadně vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování nebo se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný vznesl v dovolání převážně skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán.

Základními námitkami obviněného jsou námitky, že skutková zjištění soudů jsou nesprávná, protože nebyla naplněna subjektivní skutková podstata trestného činu, za který byl odsouzen a chybí úmyslné zavinění.

Přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na jeden rok až šest let, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, tzn. že obviněný věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.

Obviněný namítl, že vedoucí pracovníci zásadně neodpovídají za jednání svých podřízených a zjištění, že byl nadřízený obou pracovníků a mohl úrazu zabránit neodpovídá § 16 tr. zákoníku, který upravuje nedbalostní zavinění a je v příkrém rozporu s koncepcí odpovědnosti vedoucích pracovníků. Při zjišťování zavinění ve vztahu k smrtelnému pracovnímu úrazu je nutno vycházet především z předpisů upravujících bezpečnost a ochranu zdraví při práci jak obecně, tak v tom kterém oboru a přihlížet k tomu, zda pachatel tyto předpisy znal, nebo zda je znát měl a mohl, popř. proč je neznal a zda právě v jejich neznalosti není dána nedbalost pachatele, neboť neznalost předpisu, který pachatel znát měl a mohl, může takovou nedbalost zakládat (srov. č. 37/1955 Sb. rozh. tr.).

Zákony o bezpečnosti práce jsou všechny ty, které upravují bezpečnost a ochranu zdraví při práci a jejichž porušení může vést ke způsobení smrti člověka z nedbalosti. Základní normou je zák. č. 262/2006 Sb. , zákoník práce , ve znění pozdějších předpisů, a to zejména část pátá bezpečnost a ochrana zdraví při práci (§ 101 až 108) a další předpisy upravující bezpečnost při práci a ochraně zdraví při práci, s nimiž byl obviněný seznámen. Obviněný M. K. pracoval od 1. 9. 2012 jako mistr úpravny. Podle organizační struktury mu byli přímo podřízeni: báňský úpravář odsouzený P. M., provozní zámečník poškozený T. Š. a provozní elektrikář svědek E. V. Mezi báňským úpravářem odsouzeným P. M. a provozním zámečníkem poškozeným T. Š. nebyl vzájemný vztah nadřízenosti nebo podřízenosti. Z popisu pracovní funkce obviněného M. K. (ve spisu na str. 212) vyplývá, že k jeho hlavním činnostem a odpovědnostem jako zaměstnance na pracovní pozici mistra úpravny patří zejména kontrola dodržování technologických a pracovních postupů na jednotlivých úsecích a kontrola dodržování platných bezpečnostních a hygienických předpisů, vyhlášek SBS a nařízení. Obviněný odpovídal za bezpečnost práce a ochranu zdraví na pracovišti, neboť znal technologický a pracovní postup při práci a opravě strojního zařízení. Jestliže tedy věděl, že jeho podřízení zaměstnanci postupují při zajištění opravy poruchy strojního zařízení v rozporu s bezpečnostními a vnitřními předpisy, když hrozilo riziko pádu a uklouznutí poškozeného, neboť plechový kryt byl silně znečištěn vytékající emulzí, dále hrozilo riziko pádu z výšky a riziko navinutí a vtažení do přepadu na dopravníkové pásy a další bezpečnostní rizika, byl povinen zakročit, což neučinil, nelze vyloučit, že odpovídá za následek v podobě smrtelného úrazu poškozeného T. Š.

Odpovědný pracovník, který z nedbalosti nezabrání tomu, aby zaměstnanci používali z bezpečnostního hlediska závadných pracovních pomůcek nebo aby postupovali závadným způsobem (např. proti jim daným pokynům), je trestně odpovědný za smrtelný úraz v důsledku toho nastalý (srov. č. 91/1955 Sb. rozh. tr.).

Obviněný namítl, že soud dospěl k chybnému závěru ohledně jeho nedbalostního zavinění a že ke smrtelnému zranění došlo v důsledku jednoznačného porušení povinností ze strany báňského údržbáře obviněného P. M. Obviněný namítl, že neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním (opomenutím) a následkem, a uvedl, že se proto nejedná o trestný čin. Má za to, že pokud by se na místo poruchy nedostavil, nebyl by obviněn. K úmrtí poškozeného došlo v důsledku pochybení báňského úpraváře obviněného P. M.

Soud prvního stupně spatřoval nedbalost obviněného především v tom, že obviněný byl dostatečně vyrozuměn o povaze vzniklé závady na potrubí, která zapříčinila poruchu pohonu dopravníkového pásu, a podle jeho výpovědi byl i dostatečně informován o skutečnosti, že k odstranění této poruchy byl vyslán provozní zámečník poškozený T. Š. Jako jeho nadřízený, mistr úpravny, na místě poruchy zařízení, při vědomí, že k zajištění pohonu dopravníkových pásů nedošlo předepsaným způsobem, jako osoba odpovědná za dodržování pracovních a bezpečnostních předpisů, neučinil nic k nápravě tohoto stavu, a to ani za situace, kdy poškozený prováděl práce v prostoru plechového krytu nad pásem, který byl silně potřísněn magnetitovou suspenzí a hrozilo jeho podklouznutí a pád. Obviněný měl povinnost řádně se podílet na zajištění a odjištění zařízení, neboť tato povinnost plyne z Pracovního pokynu č. 1/93 organizace. Obviněný neučinil žádné bezpečnostní opatření k odstranění hrozícího nebezpečí ani tehdy, když se po skončení opravy potrubí poškozený T. Š. stále nacházel v prostoru nad konstrukcí a bezpečně neopustil toto místo. Obviněný P. M. spustil ručně dopravníkový pás, což způsobilo pád poškozeného při sestupování z krytu pohonu do přepadu a následně jeho smrt. Podle soudu prvního stupně přispělo ke vzniklému následku, tedy smrtelnému úrazu poškozeného T. Š., jednání obviněného, které soud spatřuje v tom, že poškozený vykonával práce v prostoru, kde byl bezprostředně ohrožen na zdraví, což bylo zřejmé a přinejmenším odhadnutelné. Obviněný při plném vědomí o nebezpečnosti tohoto postupu neučinil nic pro zachování základních pravidel o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a odstranění hrozícího nebezpečí i přes to, že znal všechny technologické a bezpečnostní postupy, kterými se měl řídit při odstranění vzniklé závady, ačkoliv ze své pracovní pozice byl odpovědný za dodržování pracovních, bezpečnostních a technologických předpisů. Podle soudu byla tato nedbalost jednou z příčin smrtelného následku, neboť kdyby nebylo shora uvedené nedbalosti obviněného, poškozený by na nebezpečné místo bez řádného zajištění zařízení nevstoupil, nezačal by pracovat na opravě potrubí a neutrpěl by smrtelný úraz.

Z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání a jeho kauzálního vztahu k následku je třeba zdůraznit, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, např. těžkou újmu na zdraví s následkem smrti, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem z řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, ale není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání pachatele a poškozeného, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob.

Zákon nestanoví ani nevysvětluje, kterou povinnost ve smyslu ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku pokládá za důležitou, a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým jednáním, je porušením důležité povinnosti. Není za ni možné považovat každé porušení povinnosti, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti, musí soud zjistit, že mezi porušením povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí č. 5/1962, č. 39/1963 a č. 31/1966 Sb. rozh. tr.).

Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného má význam zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila.

Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být příčinná souvislost. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby.

Důležitá povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložená podle zákona postihuje porušení všech možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku lze považovat jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. č. 31/1966, č. 39/1963, č. 5/1962 Sb. rozh. tr.). Když při vzniku smrtelného následku spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).

Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení skutku odpovídá zákonu, pokud byl skutek posouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného bylo jednou z příčin, které spolupůsobily při vzniku smrtelného následku. Nebylo však důvodu posoudit skutek zároveň podle 143 odst. 2 tr. zákoníku, protože z hlediska principu gradace příčinné souvislosti tu hrálo roli významné spoluzavinění poškozeného, který si sám počínal v hrubém rozporu s předepsaným postupem a zásadním způsobem navodil situaci, v níž byl ohrožen na životě. Za tohoto stavu nelze dojít k přesvědčivému závěru, že obviněný porušil důležitou povinnost ve smyslu 143 odst. 2 tr. zákoníku.

Výrok o vině obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v rozporu se zákonem, a to z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu.

Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byl výrok o vině obviněného ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak rozsudek Okresního soudu v Karviné, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, který spatřuje v protiprávním jednáním spočívajícím v opomenutí a vzniklým následkem smrtelným úrazem a skutkovými zjištěními ohledně zajištění pohonu dopravníkového pásu. Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. S ohledem na principy vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nejvyšší soud neshledal žádný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Důvodem zrušení rozhodnutí soudů nebyly vady ve skutkových zjištěních.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016

JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu

Z důvodu úmrtí předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka usnesení podepsal člen senátu JUDr. Petr Hrachovec (§ 129 odst. 5 tr. ř., § 138 tr. ř.).