7 Tdo 1217/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 160 odst. 2,3 písm. b) tr. zák., § 288a odst. 2 tr. zák.



7 Tdo 1217/2016-48

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 3. 2017 dovolání obviněného JUDr. M. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 55 To 133/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 267/2014 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 55 To 133/2015, v části, v níž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného JUDr. M. D.,
- rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 T 267/2014, ohledně obviněného JUDr. M. D. v odsuzující části výroku o vině a ve výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc obviněného JUDr. M. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 T 267/2014, byl obviněný JUDr. M. D. uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 160 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena na čtyři léta, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti specifikované ve výroku na šest let, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 6 T 144/2011, a další obsahově navazující rozhodnutí. V další části rozsudku byl obviněný JUDr. M. D. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný JUDr. M. D. zproštěn také části obžaloby podané pro trestný čin porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto i ohledně obviněného Ing. M. K.

O odvoláních, která podali obviněný JUDr. M. D. proti odsuzujícímu výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu, obviněný Ing. M. K. proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného JUDr. M. D. proti zprošťujícímu výroku a proti výroku o trestu a v neprospěch obviněného Ing. M. K. proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 55 To 133/2015. Ve věci obviněného JUDr. M. D. bylo rozhodnuto tak, že z podnětu jeho odvolání byl rozsudek Okresního soudu v Liberci podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému nově uložen podle § 160 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na dvě léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena na čtyři léta, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti specifikované ve výroku na šest let, přičemž byly zrušeny výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 6 T 144/2011, a výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 55 To 16/2012, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, a odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění soudů spočíval v podstatě v tom, že obviněný JUDr. M. D. jako příslušník Policie České republiky do 31. 12. 2008 ve funkci ředitele Okresního ředitelství Policie České republiky v L. a od 1. 1. 2009 ve funkci vedoucího Policie České republiky Územního odboru vnější služby v L. na různých místech okresů L. a Č. L. od konce listopadu 2008 do konce ledna 2009 poté, co byl seznámen se záměrem obchodní společnosti MAPRO, s.r.o., dodávat obcím zařízení pro měření rychlosti motorových vozidel (tzv. radary), vyvíjel iniciativu směřující k umísťování těchto zařízení, a když takto fakticky vytvořil veřejnou poptávku po uvedené službě, dne 27. 1. 2009 ve 20,34 hod. telefonicky sdělil podnikateli J. R., aby kontaktoval zástupce obchodní společnosti MAPRO, s.r.o., s tím, že pokud nepřevedou na bankovní účet J. R. nejméně 250 000 Kč, znemožní realizaci jejich záměru a na základě svého vlivu v rámci policie zastaví realizaci projektu, přičemž následně za tímto účelem proběhlo dne 28. 1. 2009 po 19,00 hod. osobní jednání se zástupci obchodní společnosti MAPRO, s.r.o., v místě bydliště obviněného (bod I výroku o vině).

Jako trestný čin porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění soudů spočíval v podstatě v tom, že obviněný
JUDr. M. D. jako ředitel Okresního ředitelství Policie České republiky v L.
- během roku 2008 nařídil vedoucímu ekonomického oddělení Ing. M. Z. a dalším občanským zaměstnancům nejméně ve čtyřech případech odvoz stavebního materiálu služebními vozidly zn. Avia a zn. Kia Pregio z L. do místa jeho bydliště v Č. L. v jejich pracovní době (bod III/a výroku o vině),
- ve dnech 7. 8. 2008 a 8. 8. 2008 nařídil pracovníkům údržby ekonomického oddělení M. V. a J. Š. v jejich pracovní době, aby provedli stavební práce v jeho domě za použití služebního vozidla zn. Kia Pregio, a v přesně nezjištěné době v červenci a srpnu 2007 přikázal M. Ž., aby mu v bydlišti v pracovní době položil linoleum (bod III/b výroku o vině),
- ve dnech 30. 12. 2008 a 31. 12. 2008 nařídil pracovníkům údržby ekonomického oddělení J. V., V. R. a A. P. v jejich pracovní době, aby služebním vozidlem zn. Volkswagen Transporter převezli automatickou pračku z prodejny Electroworld v L. do bydliště jeho sestry v Č. L. včetně montáže a odvozu staré pračky (bod III/c výroku o vině).

Obviněný JUDr. M. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci. Z obsahu a smyslu dovolání je patrno, že obviněný napadl tento rozsudek kvůli tomu, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání, konkrétně proto, že byl ponechán beze změny odsuzující výrok o jeho vině. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Proti výroku o vině trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. namítl, že svým jednáním nežádal o úplatek, ale doporučoval J. R., jak má postupovat v souvislosti s tím, že mu obchodní společnost MAPRO, s.r.o., dlužila peníze. Kromě toho zpochybnil skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a vytkl, že soudy vyvodily tato zjištění z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl v rozporu s ustanovením § 88 tr. ř. a protiústavně zasáhl do jeho základních práv a svobod. Proti výroku o vině trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. namítl, že pro nedostatek potřebného stupně společenské nebezpečnosti nešlo o trestný čin a že ani nebylo prokázáno, zda vůbec šlo o zneužití prostředků, které měly větší hodnotu. Obviněný JUDr. M. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo ho podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázal na to, že námitky proti skutkovým zjištěním soudů nejsou dovolacím důvodem, jinak označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení v části týkající se obviněného JUDr. M. D. a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo dovolací důvod jsou námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy došly ke svým zjištěním, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn při dodržení základních ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivé řízení.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se vyznačuje zpravidla tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může nastat i tak, že skutková zjištění soudů jsou založena na nějakém úkonu, který je zatížen podstatnou vadou a není proto použitelný jako důkaz, přičemž ostatní důkazy nejsou s to prokázat skutkový stav, který je podkladem rozhodnutí. Právě o takový případ jde v posuzované věci ve vztahu k výroku o vině obviněného JUDr. M. D. trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., a proto Nejvyšší soud uznal skutkové námitky obviněného jako dovolací důvod.

Jak je zřejmé z odůvodnění obou rozsudků, skutková zjištění soudů jsou v uvedeném ohledu založena na odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, tj. na odposlechu telefonů užívaných obviněným. Žádný ze soudů obou stupňů neakceptoval námitky obviněného týkající se nezákonnosti odposlechu. Soudy v podstatě jen poukázaly na to, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl v přípravném řízení nařízen soudcem, že jeho nařízení bylo odůvodněno a že se záznamem nebylo nijak manipulováno. Přesto ale nemůže v dané věci odposlech a záznam telekomunikačního provozu jako důkaz obstát.

Vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu není podle § 88 odst. 1 tr. ř. podmíněno jen právní kvalifikací skutku, který je předmětem trestního řízení, a předpokladem, že budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. Další podmínkou, která musí být splněna zároveň, je to, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Tím je vyjádřena zásada subsidiarity odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu coby závažného zásahu do sféry ústavně zaručených základních práv a svobod. Obsahovou náležitostí příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je podle § 88 odst. 2 tr. ř. mimo jiné též jeho odůvodnění, v kterém musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl na návrh státního zástupce nařízen příkazem soudkyně Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 10 Nt 2801/2008, za situace, kdy byly dne 20. 8. 2008 podle § 158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení pro podezření z trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. Pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo relevantní výhradně jen podezření z trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Tento trestný čin měl spočívat v tom, že JUDr. M. D. jako policista v managementu policie ovlivňoval veřejné zakázky na dodávku pohonných hmot pro policii ve prospěch společnosti KM-PRONA, a.s., přičemž užíval mobilní telefon evidovaný u operátora na tuto společnost, která hradila veškeré náklady spojené s provozem telefonní stanice.

Soudy se nijak nevypořádaly s otázkou subsidiarity odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Přitom důvodnost podezření mohla být snadno ověřena jiným způsobem než nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jasně o tom svědčí další postup poté, co odposlech a záznam telekomunikačního provozu nic z uvedeného podezření nepotvrdil. V rámci tohoto postupu bylo opatřeno vysvětlení V. M., jediného akcionáře obchodní společnosti KM-PRONA, a.s., který objasnil rozhodné okolnosti, což vedlo k tomu, že státní zástupce odložil věc podezřelého JUDr. M. D. spočívající v tom, že si nechal obchodní společností KM-PRONA, a.s., platit účty za využívání služeb mobilního operátora a že uvedená společnost se úspěšně účastnila veřejných zakázek na dodávky pohonných hmot pro policii. K odložení věci přispělo také její objasnění na podkladě toho, že potřebná vysvětlení podaly kompetentní osoby, které se zabývaly výběrem obchodních společností a s tím spojenými dodávkami pohonných hmot pro policii. Z hlediska subsidiarity odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu lze konstatovat, že postup, který nakonec vedl k odložení věci, měl být uplatněn od počátku místo odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, zvláště když podezření nebylo doloženo ničím nad rámec obecně formulovaných domněnek.

Za popsaného stavu bylo obvinění JUDr. M. D. z trestného činu přijímání úplatku posléze založeno na zcela jiném skutku, než pro který byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, byť poznatky o tomto jiném skutku byly získány z tohoto zdroje. Došlo tudíž k tomu, že se postup ve věci obviněného JUDr. M. D. zcela odchýlil od zásady, že poznatek o spáchání trestného činu musí předcházet vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a že není přípustné, aby prostřednictvím nařízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu teprve byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila nějakého protiprávního jednání. Uvedená zásada vyžaduje, aby poznatek předcházející vydání příkazu byl skutečně hodnotný, aby pocházel ze spolehlivého zdroje, aby byl dostatečně přesvědčivý apod.

Z toho je třeba ve vztahu k posuzované věci vyvodit závěr, že příkaz soudkyně Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 10 Nt 2801/2008, k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neměl být vydán. V návaznosti na to je namístě také závěr, že doba trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neměla být prodloužena, jak se stalo opatřením soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. D 1/2008. To ostatně vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016, jímž bylo podle § 314m odst. 1 tr. ř. vysloveno, že příkazem soudkyně Okresního soudu v Liberci byl porušen zákon v ustanoveních § 88 odst. 1, 2 tr. ř. a že opatřením soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci byl porušen zákon v ustanoveních § 88 odst. 1, 4 tr. ř.

Nezákonný odposlech a záznam telekomunikačního provozu nemohl být použit jako důkaz, na němž soudy vybudovaly skutková zjištění představující podklad výroku o vině obviněného JUDr. M. D. trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. Za situace, kdy obviněný popíral spáchání tohoto trestného činu a kdy nebyl usvědčen žádným jiným důkazem, je výrok o vině založen na jediném důkazu, jímž je právě nezákonný odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Nepoužitelnost tohoto důkazu staví skutková zjištění soudů do tak extrémního rozporu s ostatními důkazy, že to znamená porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces.

Výrok o vině obviněného JUDr. M. D. trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. je založen na skutkových zjištěních, kterým nelze vytknout žádný deficit zákonnosti provedených důkazů, nicméně jde o skutková zjištění vykazující neúplnost ve vztahu k zákonným znakům uvedeného trestného činu.

Trestného činu porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo bez oprávnění užil věcného prostředku větší hodnoty uvedeného v odstavci 1 k účelu, pro který nebyl určen, a ten, kdo zneužil podřízených k mimoslužebním úkonům. Souvislost s ustanovením § 288a odst. 1 tr. zák. je dána tím, že se muselo jednat o věcný prostředek součásti ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru.

Jestliže zákonným znakem uvedeného trestného činu bylo užití věcného prostředku větší hodnoty , pak to se zřetelem k ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. znamená, že jeho hodnota musela dosahovat částky nejméně 50 000 Kč. Bylo-li předmětem útoku užití více věcných prostředků, v daném případě automobilů, bylo nutné, aby větší hodnotu měl každý z nich. Z výroku o vině ani z odůvodnění rozsudků obou soudů nevyplývá žádné zjištění ohledně hodnoty automobilů, jejichž užití k jinému než určenému účelu obviněný nařídil. V odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Liberci (str. 26) je sice konstatováno, že se jednalo o věci větší hodnoty, tedy více jak 50 000 Kč , avšak není jasné, jakou hodnotu jednotlivé automobily podle zjištění soudu skutečně měly a čím byla její výše prokázána. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci lze soudit, že se hodnotou automobilů nezabýval. Za tohoto stavu nemá Nejvyšší soud jinou možnost, jak se vypořádat s námitkami obviněného uplatněnými ve vztahu k otázce hodnoty automobilů, než těmto námitkám přisvědčit. Pokud soudy nezjistily, jakou hodnotu jednotlivé automobily skutečně měly, lze sotva činit přesvědčivý právní závěr, že hodnota každého z nich dosahovala částky nejméně 50 000 Kč a byla větší hodnotou ve smyslu zákonných znaků trestného činu. Pro tento nedostatek nemůže výrok o vině obviněného JUDr. M. D. trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. obstát.

Rozsudek Okresního soudu v Liberci je v odsuzující části ohledně obviněného JUDr. M. D. rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, jímž byl odsuzující výrok o vině obviněného JUDr. M. D. ponechán nedotčen, je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného JUDr. M. D. zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci v části, v níž bylo rozhodnuto o jeho odvolání, tak rozsudek Okresního soudu v Liberci v odsuzující části výroku o vině tohoto obviněného a ve výroku o trestu, zároveň zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zprošťující část rozsudku Okresního soudu v Liberci a ta část napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, zůstaly rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčeny.

Okresní soud v Liberci znovu rozhodne ve věci obviněného JUDr. M. D. poté, co odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2017

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu