7 Tdo 1211/2005
Datum rozhodnutí: 06.10.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1211/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. října 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Č., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1111/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 37/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 74 T 37/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 17. 11. 2003 v průběhu dopoledních hodin v O. na ul. S., za pomocí shodného klíče vnikl do kanceláře, kde následně odcizil 2 ks reproduktorů zn. Tesla, 1 mixážní pult zn. Tesla Disco mix, kdy odcizením shora uvedených hudebních přístrojů způsobil jejich majiteli poškozenému Bc. M. G., škodu v celkové výši 4.900, Kč. Za to byl podle § 247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněném nároku na náhradu škody.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1111/2004, bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění dovolání obviněný předně obsáhle popisuje okolnosti celého případu s tím, že poškozený mu předmětnou aparaturu nabídl jako částečně nefunkční, že ji nepotřebuje a pokud obviněný chce, může si ji ponechat. Měl tedy za to, že ji od poškozeného dostal a když věci z místnosti odvážel byl přesvědčen, že se jedná o jeho věci. Nájemní smlouva byla napsána na poškozeného pouze formálně, což tento také potvrdil, poškozený rovněž až do října 2003 neplatil nájemné ale platil jej on ze svých prostředků. Vzhledem k informacím, že poškozený zneužívá pronajaté prostory k jiným účelům, rozhodl se mu odebrat klíč od zkušebny, protože pronajimateli byl zodpovědný za užívání prostor. Na to ale poškozený reagoval tak, že odvrtal zámek dveří a tyto opatřil novým zámkem, čímž znemožnil užívání prostor. Protože měl obavu o věci uložené ve zkušebně, které patřily jemu a ostatním členům skupiny, které také potřebovali ke zkoušení, za pomocí shodného klíče otevřel dveře zkušebny a odvezl jen věci své a svých přátel.

Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný spatřuje v tom, že soud spatřuje spáchání trestného činu krádeže vloupáním, ačkoliv poškozený byl pouze oficiální nájemce, nájemné neplatil ale platil jej on a je tedy obtížné dovodit, že se do daného prostoru vloupal, když mu k němu svědčilo faktické užívací právo. Je tedy toho názoru, že se nejednalo o vloupání, nedošlo k naplnění tohoto zákonného znaku trestného činu krádeže a měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Soudu pak také vytýká, že nesprávně právně vyhodnotil důkazní situaci když dovodil, že odcizené věci nejsou jeho vlastnictvím a dále nezkoumal komu vlastnictví k těmto věcem svědčí, což je zásadní pro otázku, zda vůbec došlo ke spáchání trestného činu krádeže.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení krajského soudu v celém rozsahu a soudu uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout.

K výzvě soudu obhájce obviněného podáním ze dne 27. 7. 2005 vyslovil za obviněného souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a naopak obviněný svým podáním doručeným soudu I. stupně dne 15. 8. 2005 vyjádřil svůj nesouhlas s neveřejným projednáním dovolání.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně s tím, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však jeho námitky směřují toliko proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, dovolatel vychází z odlišných skutkových okolností než je zjistil soud a na nich buduje konstrukci svých námitek. Dovolací soud je ale vázán skutkovým zjištěním nalézacího soudu a zejména pak zjištěním, že odcizené věci byly majetkem poškozeného, který byl nejen podle smlouvy řádným nájemcem nebytových prostor, což bylo obviněnému známo, ale také za září až říjen 2003 sám uhradil nájemné z nich. Skutečnost, že se v nebytových prostorách nacházely též věci obviněného, je zcela bez významu. Protože údajně nesprávná skutková zjištění nemůžou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., navrhl státní zástupce, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Jak vyplývá z obsahu dovolání, obviněný v rámci uplatněného důvodu dovolání uplatnil dvě námitky v nichž spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. Jednak, že skutek nenaplňuje formální znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. spočívající ve spáchání tohoto činu vloupáním a dále, že ve skutku uvedené věci byly v jeho vlastnictví, resp. soud nezkoumal, komu vlastnictví k těmto věcem svědčí.

Pokud jde o otázku vlastnictví daných věcí, zde obviněný v konečném důsledku zpochybňuje závěr soudu, že se jednalo o cizí věc ve smyslu § 247 odst. 1 tr. zák. Protože závěr o tom, že tyto věci byly vlastnictvím poškozeného není výsledkem aplikace hmotně právních zákonných ustanovení ale je založen na hodnocení důkazů soudem podle § 2 odst. 6 tr. ř., nemůže tato námitka zpochybňující postup soudu při hodnocení důkazů založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Závěr soudu I. stupně, že obviněný odcizil dané věci jejich majiteli poškozenému , je tedy závěrem skutkovým, který byl podkladem pro hmotně právní posouzení skutku a hmotně právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil formální znak přisvojení si cizí věci ve smyslu § 247 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se proto námitkou ohledně vlastnictví věcí nezabýval, protože skutkové námitky v řízení o dovolání nejsou přípustné.

Obviněný se navíc svým tvrzením v dovolání, že v době, kdy věci odvážel byl přesvědčen, že jde o jeho věci, resp. tyto věci od poškozeného dostal, dostává do rozporu se svojí výpovědí, když jak uvádí soud I. stupně v rozsudku, vzal si tyto věci jako kompenzaci svých nákladů. Konečně ani případné vlastnictví třetích osob by nemohlo nic změnit na skutečnosti, že by tyto věci byly ve vztahu k obviněnému cizí věcí ve smyslu § 247 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud se proto jako jedinou hmotně právní námitkou směřující proti právnímu posouzení skutku zabýval tvrzením obviněného, že se do předmětných prostor nevloupal a tento znak skutkové podstaty § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. nebyl naplněn.

Nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zákonem č. 116/1990 Sb. (ve znění novel). Z ustanovení § 5 odst. 2 tohoto zákona vyplývá, že užívat nebytový prostor v rozsahu dohodnutém ve smlouvě o nájmu je oprávněn nájemce, jako účastník právního vztahu založeného smlouvou o nájmu nebytových prostor. V daném případě tedy právo užívání nebytových prostor svědčilo pouze poškozenému M. G. jako nájemci a ostatní osoby včetně obviněného je mohli užívat a užívali pouze se souhlasem M. G. společně s ním. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že nájemné za poškozeného jeho jménem hradil obviněný, že vše také sám zorganizoval, že i poškozený považoval smlouvu o nájmu za pouze formální a obviněnému tak svědčilo faktické užívací právo . Protože obviněný nebyl nájemcem předmětných nebytových prostor a mohl je užívat pouze na základě souhlasu oprávněného nájemce, tj. poškozeného, okamžikem odepření tohoto souhlasu již obviněný nebyl oprávněn do těchto prostor vstupovat. Poškozený dal tuto skutečnost jednoznačně najevo i tím, že vyměnil zámek dveří, aby tak zamezil obviněnému ve vstupu do nebytových prostor.

Podle § 89 odst. 14 tr. zák. se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.

Namítá-li obviněný, že se nemohl dopustit trestného činu vloupáním protože, ač nebyl oficiálně na základě nájemní smlouvy oprávněn nebytový prostor užívat, svědčilo mu k němu jakési faktické užívací právo, je tato jeho námitka zjevně neopodstatněná, když do těchto uzavřených a uzamčených prostor vnikl pomocí shodného klíče zcela vědomě nedovoleně, přes nesouhlas oprávněného nájemce.

Protože závěr soudu I. stupně o spáchání trestného činu krádeže vloupáním podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., potvrzený soudem odvolacím, je správný a již soud I. stupně se s touto otázkou dostatečně vypořádal v odůvodnění rozsudku, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš