7 Tdo 1205/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 274 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 1205/2015-19

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 10. 2015 o dovolání obviněného J. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 10 To 222/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 28/2015 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Obviněný J. J. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 10 To 222/2015, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 1 T 28/2015. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem odsuzujícího výroku o vině, a s tím, jak soudy hodnotily důkazy a že nedoplnily důkazy podle jeho návrhu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci nějakého dalšího odvolání . Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů a k rozsahu dokazování. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu jen tehdy, když mu odpovídají svým obsahem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ani tento dovolací důvod se netýká skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Nesprávným právním posouzením skutku se rozumí vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou skutkovou verzí, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Pokud je dovolacím důvodem jiné nesprávné hmotně právní posouzení , jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.

Obviněný byl odsouzen pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, spočíval v tom, že obviněný dne 25. 1. 2015 kolem 18,20 hodin řídil po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy měl v krvi nejméně 2,99 promile alkoholu, po silnici č. III/2689 ve směru od obce B. na obec D. osobní vozidlo zn. Peugeot 206 registrační značky ....., přičemž u domu čp. .... v obci O., okr. M. B., nezvládl řízení a havaroval vpravo mimo vozovku, kde poškodil autobusovou zastávku.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že uvedený skutek nevykazuje znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách, jimiž se snažil zpochybnit skutková zjištění soudů, neboť vytýkal, že provedené důkazy neprokazují skutek, jímž byl uznán vinným, že důkazy byly získány nezákonně a že dokazování zůstalo neúplné. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se vyznačuje zejména tím, že skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, že nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy může vzniknout i tím, že skutková zjištění soudů jsou založena výlučně nebo v rozhodující míře na nějakém úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a z ostatních důkazů skutková zjištění soudů nevyplývají.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mladé Boleslavi, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.

Obviněný využil svého práva nevypovídat, takže mezi důkazy není jeho výpověď, v níž by předestřel svou obhajobu. Z obsahu a smyslu námitek obviněného lze nepřímo usuzovat na to, že nesouhlasí především se zjištěním, podle kterého je osobou totožnou s řidičem automobilu, který na daném místě a v daném čase havaroval. Toto zjištění však má evidentní obsahový podklad ve výpovědích svědků J. M. a R. K., policistů, kteří se dostavili na místo nehody a našli obviněného na sedadle řidiče havarovaného vozidla. Uváží-li se, že obviněný je vlastníkem vozidla, v kterém se nacházel, že hlášení o nehodně policie přijala dne 25. 1. 2015 v 18,23 hodin, že policisté přijeli na místo nehody v 18,32 hodin, tedy s nepatrným časovým odstupem, a že kromě obviněného nikdo jiný na místě nebyl, pak není nic nelogického a nepřijatelného na zjištění soudů, že vozidlo řídil obviněný, byť policisté ani jiní svědkové neviděli obviněného řídit.

Námitka obviněného, že soudy vůbec neměly jako důkaz připustit výslech zasahujících policistů, je bez jakéhokoli opodstatnění. Uvedená námitka byla patrně inspirována usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, které je založeno mimo jiné na právním názoru, podle něhož nelze jako důkaz použít svědecké výpovědi policistů, kteří vypovídají k tomu, jak se před nimi v rámci šetření před zahájením trestního stíhání vyjadřovaly osoby, které po zahájení trestního stíhání mají postavení svědků nebo obviněných a v tomto postavení vypovídají odlišně od svých vyjádření před zahájením trestního stíhání. Podstatou uvedeného právního názoru je, že to, co zmíněné osoby uvedly před zahájením trestního stíhání, má povahu vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., o němž je policejní orgán povinen sepsat úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř., který ovšem zásadně nemá povahu důkazu, což nelze obejít tím, že se policista vyslechne jako svědek k obsahu vysvětlení podaného danou osobou. Námitka obviněného pak je nesprávnou paušalizací citovaného usnesení Nejvyššího soudu, v němž byl uvedený právní názor vysloven ve vztahu k situaci, kdy policisté v postavení svědků vypovídají o tom, co jim sdělily osoby, od nichž policisté vyžadovali vysvětlení před zahájením trestního stíhání. Tímto právním názorem nebyla nijak dotčena použitelnost svědeckých výpovědí policistů, pokud vypovídají o okolnostech, které sami vnímali jako součást nějakého děje (skutku), jestliže se tento děj (skutek) posléze stane předmětem trestního stíhání. V takovém případě mají policisté postavení svědků podle § 97 a násl. tr. ř. s tím, že jejich výpovědi jsou důkazem, na kterém lze založit skutková zjištění představující podklad meritorního rozhodnutí (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1113/2014). To ve vztahu k posuzované věci znamená, že pokud svědkové J. M. a R. K. jako policisté popisovali, že při příjezdu na místo nehody viděli, že na sedadle řidiče havarovaného vozidla je obviněný, že nikdo jiný na místě není apod., pak vypovídali ke skutkovým okolnostem, které sami svými smysly vnímali, takže nic nebránilo tomu, aby se jejich výpovědi staly podkladem skutkových zjištění soudů.

Dále je z obsahu a smyslu námitek obviněného patrno, že nesouhlasí se zjištěním, že měl v krvi nejméně 2,99 promile alkoholu. Toto zjištění má bezpečný podklad ve výsledku lékařského vyšetření při ovlivnění alkoholem. V rámci tohoto vyšetření, o kterém byl pořízen příslušný protokol, byla obviněnému odebrána krev dne 25. 1. 2015 v 19,55 hodin a hladina alkoholu byla stanovena metodou plynové chromatografie. Obviněný namítal nepoužitelnost tohoto důkazu, protože nedal souhlas k odběru krve. Této námitce nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Podle § 114 odst. 2 tr. ř. je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev, není-li tento úkon spojen s nebezpečím pro její zdraví. Z citovaného ustanovení vyplývala povinnost obviněného strpět odběr krve, aniž by k tomu bylo třeba nějakého jeho výslovného souhlasu. Obsah protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem svědčí o tom, že krev obviněnému odebrala zdravotní sestra, a není z něho patrno, že obviněný by odmítal odběr krve, že by k tomu uváděl nějaké důvody, že by odběru krve kladl odpor, že by jeho odpor byl překonáván (což by bylo porušením ustanovení § 114 odst. 4 tr. ř.) apod. Za tohoto stavu je výsledek krevní zkoušky zachycený v protokole o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem použitelným důkazem a navrhovaný svědecký výslech zdravotní sestry, která u obviněného prováděla odběr krve, je nadbytečný.

To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu