7 Tdo 1200/2010
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák.



7 Tdo 1200/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. listopadu 2010 o dovolání obviněného J. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 3 To 13/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 62/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 3 To 13/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 4 T 62/2009, byl obviněný J. L. uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 2 T 87/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 3 To 13/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. z trestního příkazu Okresního soudu v Nymburku z 26. 3. 2009, sp. zn. 2 T 87/2009, a trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. spáchaný formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. z trestního příkazu Okresního soudu v Nymburce z 20. 1. 2010, sp. zn. 4 T 5/2010, podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Nymburce z 26. 3. 2009, sp. zn. 2 T 87/2009, a výrok o souhrnném trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Nymburku z 20. 1. 2010, sp. zn. 4 T 5/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 3 To 13/2010, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou faktické existence materiálu, který byl předmětem údajně fiktivních faktur prokazujících přijatá zdanitelná plnění. Popírá, že by předmětné faktury byly fiktivní a je přesvědčen, že provedené důkazy nejsou způsobilé mu prokázat jednání, které je mu kladeno za vinu, a to především po subjektivní stránce. Podle obviněného bylo požadované zboží dodáno jeho obchodním partnerům a řádně zaplaceno. Pokud byla porušena jakákoliv povinnost plynoucí ze zákona č. 235/2004 Sb. obchodními partnery, nelze mu dávat tuto skutečnost k tíži. Obviněný vytkl soudu druhého stupně, že zamítl jeho návrhy na další dokazování a je přesvědčen, že jde o tzv. opomenuté důkazy. Namítl, že odvolací soud měl postupovat v jeho případě v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť existují důvodné pochybnosti o skutkových okolnostech případu. Na podporu svých tvrzení obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2110/07, III. ÚS 2042/08 a II. ÚS 1975/08. Obviněný dále spatřuje pochybení v tom, že soud druhého stupně při rozhodování aplikoval zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ač mělo být správně rozhodováno podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, platného a účinného v době rozhodování. Poukázal na to, že totožná skutková podstata obsažená v zákoně č. 40/2009 Sb., sankcionuje popsané jednání trestem odnětí svobody v rozmezí pěti až deseti let, což je pro něj příznivější.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 3 To 13/2010, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že obviněný především svými námitkami zpochybnil vypovídací hodnotu důkazů jako prostředků ke zjištění skutkových okolností posuzovaného případu. Tímto postupem se však snaží docílit takové změny skutkového stavu věci, který by již neodpovídal výroku o jeho vině. Nejvyšší státní zástupkyně navíc neshledala žádný extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a právním závěrem o trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu výroku o jeho vině. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že použitá právní kvalifikace skutku nemůže obstát z hlediska jeho námitky týkající se časové působnosti trestních zákonů. Připomněla, že podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Stejná zásada ostatně byla vyjádřena i v ustanovení § 16 odst. 1 předcházejícího trestního zákona; tato zásada je pak navíc zakotvena i v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky). Vycházeje z této ústavní zásady, bylo třeba podle nejvyšší státní zástupkyně kvalifikovat jednání obviněného J. L. podle zákona č. 40/2009 Sb., a to jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž na tento zločin zákon stanoví sazbu trestu odnětí svobody od 5 do 10 roků. Již z toho jednoznačně vyplývá, že aplikace pozdějšího zákona je v konkrétním případě pro obviněného příznivější. Vzhledem ke snížení horní hranice trestní sazby podle pozdějšího trestního zákoníku je pro obviněného J. L. příznivější aplikace právě tohoto trestního zákoníku ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze tak rozhodl v rozporu s podmínkami ust. § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., o časové působnosti trestního zákoníku. V takovém postupu je nutno spatřovat pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu, spočívající na nesprávném právním posouzení skutku a je tak dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) alinea prvá tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání odsouzeného J. L. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. důvodným a aby rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušuje a že se zrušují i rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 256l tr. ř. tak, že se věc přikazuje Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.

Obviněný svým tvrzením, že provedené důkazy nejsou způsobilé prokázat jednání, které je mu kladeno za vinu, napadl způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a v samém důsledku také skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly. Tímto postupem se však snaží prosadit odlišný a pro něj příznivější průběh skutkového děje, který by vycházel z jiného a podle něj správného hodnocení provedených důkazů. Dovolací soud je však vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Z těchto důvodů nelze přihlížet ke skutkovým námitkám, že soud neprovedl všechny potřebné důkazy, že nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, apod.

Za právně relevantní námitku je nutno považovat námitku obviněného, že soud druhého stupně při rozhodování nesprávně aplikoval zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ač mělo být správně rozhodováno podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, platného a účinného v době rozhodování, neboť je pro něj příznivější. Nejvyšší soud při posouzení této námitky dospěl k závěru, že argumentace obviněného je v této části dovolání důvodná. Soud druhého stupně nesprávným způsobem vyhodnotil ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozh. č. 12/2001-n. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů (srov. rozh. č. 12, uveřejněno v časopise Právní rozhledy na s. 641). Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru.

V posuzovaném případě byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., na něž je stanovena trestní sazba v rozmezí pět až dvanáct let trestu odnětí svobody. Této právní kvalifikaci odpovídá podle nové právní úpravy (zák. č. 40/2009 Sb.) ustanovení § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na něž je stanovena trestní sazba v rozmezí pět až deset let. S ohledem na konkrétní výši trestu, jíž je obviněný ohrožen při té či oné právní kvalifikaci posuzovaného skutku, je zjevné, že právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení § 240 odst. 1, 3 zák. č. 40/2009 Sb., s výměrou trestu odnětí svobody s horní hranicí deseti let, je pro obviněného příznivější.

Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku měla být odvolacím soudem správně aplikována pozdější a pro obviněného příznivější právní úprava, tedy ustanovení § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku. Z toho vyplývá, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 3 To 13/2010, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání podle § 265i odst. 3 tr. ř. shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 3 To 13/2010. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V rámci nového projednání věci Vrchní soud v Praze odstraní vadu vytknutou tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu ve věci rozhodne.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2010

Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek