7 Tdo 1199/2015
Datum rozhodnutí: 04.11.2015
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 1199/2015-23

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. listopadu 2015 v Brně dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 12 To 412/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 37/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 37/2014, uznal obviněného M. P. (dále zpravidla jen obviněný ) vinným pod bodem 1) rozsudku přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let.

Tímto rozsudkem uznal vinnou také obviněnou společnost ARIM-DL, s. r. o., pod bodem 2) rozsudku přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 18 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále zpravidla jen ZTOPO ), jí uložil peněžitý trest v padesáti denních sazbách po 1 000 Kč, celkem 50 000 Kč.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 12 To 412/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněného M. P. a obviněné společnosti ARIM-DL, s. r. o., podaná proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Dušana Strýčka včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že skutkový stav věci byl soudy obou stupňů nesprávně zjištěn, přičemž skutkové závěry byly činěny zjednodušujícím a logice věci odporujícím způsobem. Poukázal na to, že odvolací soud v této trestní věci přehlédl, že se trestné činnosti dopustil jako jednatel společnosti ARIM-DL, s. r. o., jejímž byl současně i jediným společníkem. Z obsahu spisu vyplývá, že tato společnost prováděla pro společnost JETCON, s. r. o., subdodávky na stavbách bioplynových stanic v okrese P. v podobě jeřábnických prací společnost ARIM-DL, s. r. o., nikoli on jako fyzická osoba, tedy jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod samostatným identifikačním číslem. Vzhledem k této skutečnosti pak postrádá logiku, aby uvedené trestné jednání bylo připisováno také jemu jako fyzické osobě. Takové dvojí potrestání je s ohledem na charakter trestné činnosti podle jeho názoru nepřípustné. Uvedl, že pokud mělo být vymáháno zaplacení dlužných faktur v obchodním vztahu mezi společnostmi ARIM-DL, s. r. o., a JETCON, s. r. o., je zřejmé, že jednal jako statutární zástupce společnosti ARIM-DL, s. r. o., a není důvod vztahovat trestní odpovědnost i vůči němu jako fyzické osobě.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 12 To 412/2014, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného M. P. uvedl, že námitka obviněného spočívající v tom, že svým jednáním nemohl jako fyzická osoba naplnit skutkovou podstatu přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ji naplnila pouze společnost ARIM-DL, s. r. o., tedy právnická osoba, ve které je jednatelem, je námitkou hmotněprávní, neboť míří proti základům trestní odpovědnosti právnických osob podle ZTOPO. Uvedená námitka obviněného je však zjevně neopodstatněná, neboť podle § 9 odst. 3 věty druhé ZTOPO byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Je proto zcela logické, že v této trestní věci bylo jednání obviněného M. P. přičteno jak společnosti ARIM-DL, s. r. o., jako právnické osobě, ve které je obviněný jednatelem, tak i obviněnému M. P. jako fyzické osobě.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. P. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. a § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Obviněný právně relevantně namítl, že svým jednáním nemohl jako fyzická osoba naplnit skutkovou podstatu přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ji naplnila pouze společnost ARIM-DL, s. r. o., tedy právnická osoba, ve které je jednatelem.

Podle § 8 odst. 1 ZTOPO je trestným činem spáchaným právnickou osobou protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak

a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,
b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),
c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo
d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen zaměstnanec ) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c),
jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce § 8 odst. 2 ZTOPO.

Podle § 8 odst. 2 ZTOPO lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7 ZTOPO, jestliže byl spáchán

a) jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c), nebo
b) zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.

Podle § 9 odst. 1 ZTOPO je pachatelem trestného činu právnická osoba, které lze přičítat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobem uvedeným v tomto zákoně.

Podle § 9 odst. 2 ZTOPO je pachatelem i právnická osoba, která k provedení činu užila jiné právnické nebo fyzické osoby.

Podle § 9 odst. 3 ZTOPO trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 ZTOPO a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem.

Nejvyšší soud nepřisvědčil výše uvedené námitce obviněného. Trestní odpovědnost právnických osob je založena na principu viny za protiprávní jednání, které učinila jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti některá z fyzických osob, jejíž jednání se přičítá právnické osobě. Zákon tedy vytvořil za účelem trestní odpovědnosti právnických osob zvláštní konstrukci přičitatelnosti, která se považuje za odvozenou odpovědnost fyzických osob za podmínky, že činy byly spáchány ve prospěch právnické osoby, jejím jménem nebo při její činnosti. Nejedná se proto o objektivní odpovědnost, která se uplatňuje u správních deliktů. Zavinění je v tomto případě chápáno jako kumulativní kategorie. Právnická osoba nemůže vytvářet žádný vnitřní vztah k následku činu, to může pouze pachatel, který je fyzickou osobou. Teorie proto mluví o kumulativní subjektivní stránce právní následky projevené vůle v podobě úmyslného nebo nedbalostního zavinění fyzické osoby se přičítají přímo nebo nepřímo právnické osobě jako subjektu práva.

Vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen v ustanovení § 9 odst. 3 ZTOPO jako souběžný samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah, což zákon vyjádřil slovy, že trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 ZTOPO a naopak. Toto řešení vychází z uplatněného modelu pravé trestní odpovědnosti právnické osoby (obdobně je tomu např. v Rakousku nebo v Nizozemsku). Český zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim nevychází z akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby, a proto ji neváže na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno (jako je tomu např. v Polsku srov. čl. 3 polského zákona o odpovědnosti kolektivních subjektů). Podmínkou však na druhé straně není, že by nebylo možno postihnout pachatele fyzickou osobu za spáchaný trestný čin (což je vyžadováno obecně např. ve Švýcarsku, ovšem s výjimkou trestných činů uvedených v čl. 102 odst. 2 švýcarského trestního zákoníku, kde je za stanovených podmínek připuštěna souběžná nezávislá odpovědnost). V případě trestní odpovědnosti jak právnické osoby, tak i některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 a) až c) ZTOPO se tedy uplatní samostatná souběžná trestní odpovědnost obou těchto subjektů, kdy každý odpovídá za celý způsobený následek. V tomto případě se nejedná o spolupachatelství s ohledem na povahu přičitatelnosti vymezené v § 8 odst. 2 ZTOPO, neboť zde nejde o úmyslné společné jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku, neboť právě jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 a) až c) ZTOPO se přímo přičítá trestně odpovědné právnické osobě.

Nejvyšší soud v této trestní věci vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. P. jako statutární orgán jednatel společnosti ARIM-DL, s. r. o., dne 5. 12. 2012 kolem 08:00 hod. v úmyslu vynutit si proplacení faktur, ze svého mobilního telefonu kontaktoval pracovnici společnosti JETCON, s. r. o., svědkyni J. N. s tím, že pokud nebudou téhož dne do 15:00 hod. uhrazeny všechny dlužné faktury ze strany společnosti JETCON, s. r. o., za dodané jeřábnické práce, dorazí k jednateli této společnosti svědku S. N. tři lidé od J. S. , kteří budou požadovat úhradu dlužných faktur v hotovosti se zvýšením o částku 20 000 Kč. Obviněný následně téhož dne kolem 9:00 hod. tento požadavek opakoval, neboť svědku M. Š. prostřednictvím telefonické komunikace sdělil, že má dát na vědomí svědku S. N., že chce mít peníze za faktury do odpoledne na svém účtu, jinak druhý den vymahač se dvěma gorilami svědku S. N. zlomí páteř nebo vykopnou míchu.

Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný M. P. jako statutární orgán tzv. jednočlenné obchodní společnosti ARIM-DL, s. r. o., jednal nepochybně v rámci její činnosti a v jejím zájmu a takové jednání je proto nutné přičíst v souladu s ustanoveními § 7 ZTOPO, § 8 odst. 1 písm. a) ZTOPO a § 8 odst. 2 písm. a) ZTOPO uvedené společnosti. Obviněná společnost ARIM-DL, s. r. o., tedy spáchala přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jiného pod pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutila, aby něco konal. Podle § 9 odst. 3 ZTOPO pak trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 ZTOPO a naopak, čímž je fakticky zakotvena souběžná trestní odpovědnost fyzické i právnické osoby. Je proto zřejmé, že v této trestní věci obviněný M. P. jako fyzická osoba také spáchal přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud z těchto důvodů zjistil, že soudy obou stupňů v této trestní věci postupovaly v souladu se zákonem, pokud shledaly vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku jak obviněnou společnost ARIM-DL, s. r. o., jako právnickou osobu, tak i obviněného M. P. jako fyzickou osobu. Právní kvalifikace skutku je proto správná.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2015


JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu