7 Tdo 1190/2005
Datum rozhodnutí: 03.11.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1190/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. listopadu 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněných M. G., M. G. a J. M., které podali proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 4 To 73/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 139/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. M., M. G. a M. G. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 21 T 139/2003, byli obvinění M. G., M. G. a J. M. uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a návodem k trestnému činu křivého obvinění podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 174 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen obviněnému M. G. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 a 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněným, a obviněné M. G. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, jehož výkon jí byl taktéž podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 a 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu nad její osobou podmíněně odložen, a to na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Obviněnému J. M. byl tímto rozsudkem podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 5 T 135/2003, jenž nabyl právní moci dne 14. 11. 2003 a změnil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 2. 2003, sp. zn. 10 T 1156/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně byla rozsudkem soudu prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená R. b. p. v O., zaměstnanecká zdravotní pojišťovna, se sídlem v O., M., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl z podnětu odvolání obviněných M. G. a J. M. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 4 To 73/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen ohledně obou těchto obviněných v celém rozsahu, přičemž podle § 261 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen též ohledně obviněné M. G.. Odvolací soud dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné M. G., M. G. a J. M. při nezměněné skutkové větě uznal vinnými trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a návodem k trestnému činu křivého obvinění podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 174 odst. 1 tr. zák., kterých se obvinění dopustili tím, že dne 12.6.2002 kolem 9.45 hod. v B., okr. N. J., před budovou M. ú. na S. n. po předchozí dohodě společně vyhledali S. D. a K. H. a poté obž. J. M. a M. G. opakovanými údery pěstí do obličeje fyzicky napadli poškozeného K. H. tak, že mu způsobili lehké zranění spočívající v pohmoždění hlavy v krajině spánkové, pro které se léčil po dobu 7 dnů a obž. M. G. napadla přítomnou S. D. tak, že jí zkroutila levou ruku za záda a donutila k nastoupení do osobního automobilu Ford Siera,

proti její vůli S. D. společně odvezli do Č. T., přičemž cestou pod pohrůžkou násilí přinutili S. D. k návštěvě odborného lékaře a uvedení nepravdivých skutečností, že byla znásilněna K. H. a poté k podání trestního oznámení na K. H. o tom, že byla unesena a znásilněna, v důsledku čehož S. D. téhož dne vyhledala lékařskou prohlídku v N. v Č. T. a na O. ř. P. Č. R., pracoviště v Č. T. uvedla nepravdivé informace o omezení osobní svobody a znásilnění K. H. .

Za shora uvedené trestné činy odvolací soud uložil podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. obviněnému M. G. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let a 2 (dvou) měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 a 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněným, a obviněné M. G. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let a 8 (osmi) měsíců, jehož výkon jí taktéž podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 a 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu nad její osobou podmíněně odložil, a to na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Obviněnému J. M. soud druhého stupně uložil podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let a 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 5 T 135/2003, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Taktéž rozsudkem soudu druhého stupně byla poškozená R. b. p. v O., se sídlem O., M., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 1 tr. ř.).

Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění M. G., M. G. a J. M. řádně a včas dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; obviněná M. G. ve svém mimořádném opravném prostředku dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Obviněný M. G. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že krajský soud vymezil skutkovou větu do dvou odstavců, přestože se jedná o jeden skutek, kterým měly být spáchány tři trestné činy ze strany tří pachatelů. Pokud jde o druhý odstavec skutkové věty, obviněný poukázal na to, že krajský soud v něm používá množné číslo, přičemž blíže nerozvádí činnost jednotlivých obžalovaných; takto popsaný skutek je podle obviněného nepřezkoumatelný. V tom, že skutek je neurčitý, když z něj nelze dovodit podíl jednotlivých obžalovaných na předmětném skutku, tedy to, co který z obžalovaných konal tak, aby bylo možno jejich jednání považovat za spolupachatelství, obviněný spatřuje nejen nepřezkoumatelnost skutku, ale taktéž jeho rozpor s hmotně právním posouzením. Podle obviněného pod skutkovou větu nelze podřadit hmotně právní kategorii spolupachatelství, neboť skutková věta neobsahuje konkrétní popis skutku tak, aby se z něj dala dovodit ta která jednotlivá forma spolupachatelství, tj. z čeho je dovozováno spáchání daného trestného činu společným jednáním a úmyslem k němu směřujícím, tedy konkrétně z čeho lze dovodit konkrétní úmysl všech obžalovaných naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jakož i ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) k § 174 odst. 1 tr. zák. Obviněný dále poznamenal, že v právní kvalifikaci není uvedeno, že se obžalovaní měli trestného jednání dopustit ve spolupachatelství, tedy podle § 9 odst. 2 tr. zák.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. G. navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby byla věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněná M. G. v části svého mimořádného opravného prostředku opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že současná judikatura zaujala k ustanovení § 202 odst. 5 tr. ř. (podle něhož se neužije ustanovení první věty odst. 4 téhož zákonného ustanovení, jenž vymezuje, ve kterých případech nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, tehdy, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti) jednoznačné stanovisko, že obžalovaný musí žádost, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, učinit osobně a nikoli prostřednictvím obhájce, neboť jde o úkon, jehož povaha takový postup vylučuje, přičemž souhlas musí být vyjádřen takovým způsobem, aby nebylo pochyb, že jde o úkon učiněný osobně obžalovaným. Z uvedeného ustanovení trestního řádu podle obviněné jednoznačně vyplývá, že žádost obžalovaného o konání hlavního líčení bez jeho přítomnosti nelze doložit dodatečnou žádostí. Tuto zásadu však okresní soud nedodržel, když dne 13. 10. 2004, tzn. v den konání hlavního líčení, neměl k dispozici souhlas obviněné s jednáním v její nepřítomnosti, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení. Tehdy se obhájce obviněné, resp. jeho substitut, dozvěděl, že se obviněná nemůže hlavního líčení z důvodu nemoci zúčastnit; pokud tedy zastupující obhájce učinil prohlášení, že obviněná souhlasí s konáním hlavního líčení v její nepřítomnosti, souhlas nebyl učiněn zákonným způsobem. S ohledem na uvedené se obviněná neztotožňuje ani se závěrem krajského soudu, že jednání okresního soudu bylo v souladu s trestním řádem, a to i pokud se jedná o průběh hlavního líčení ze dne 13. 10. 2004, když písemná omluva byla následně řádně doložena a procesní neúčinnost konání hlavního líčení nebyla namítána obhájcem v závěrečném návrhu.

V části dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná M. G., která svůj mimořádný opravný prostředek podala prostřednictvím téhož obhájce jako obviněný M. G., uplatnila stejné námitky jako tento obviněný, přičemž v souvislosti s prvním odstavcem skutkové věty, ze kterého lze podle ní dovodit, že jednáním v něm popsaným mělo dojít ke spáchání trestného činu výtržnictví, dále poukázala na to, že se jí týká pouze ta část skutkové věty, kde je uvedeno, že napadla přítomnou S. D. tak, že jí zkroutila levou ruku za záda a donutila k nastoupení do osobního automobilu Ford Sierra. Takto popsaným skutkem ovšem podle obviněné nebyla v jejím případě naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví.

Obviněná M. G. v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby rozsudek soudu druhého stupně byl zrušen a věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný J. M. k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že odvolací soud nesprávně vyložil provedené důkazy, nevzal v úvahu zásadu in dubio pro reo a uznal jej vinným skutkem, který nespáchal. Obviněný je dále toho názoru, že i kdyby mu bylo spáchání skutku prokázáno, nešlo by o trestný čin, ale o nutnou obranu, neboť byl manžely G. informován, že došlo k únosu a znásilnění údajné poškozené S. D., a proto jakýkoli zákrok proti K. H. byl činěn za podmínek beztrestnosti daných § 13 tr. zák. To, že obviněný jednal v mezích nutné obrany, nebylo soudem vyvráceno a nebylo ani prokázáno, že by jednal po domluvě v jednotném úmyslu s G.. Za této situace obviněný J. M. navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc přikázána krajskému soudu k dalšímu řízení, projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných M. G. a M. G. konstatovala, že obě dovolání je možno označit za přípustná. Pokud jde o námitku obviněné M. G. stran její nepřítomnosti u hlavního líčení, je třeba odkázat na vyjádření jejího obhájce, který uvedl, že obviněná souhlasí s konáním hlavního líčení bez přítomnosti své osoby, neboť se má za to, že tento souhlas udělila obviněná obhájci, který takto prezentoval její vůli před soudem prvního stupně. K námitce obviněných M. G. a M. G., že popis jednání uvedený ve skutkové větě neodpovídá právní kvalifikaci jednání obviněných, státní zástupkyně uvedla, že popis jednání ve skutkové větě plně odpovídá právní kvalifikaci jednání obviněných jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a návodu k trestnému činu křivého obvinění podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a § 174 odst. 1 tr. zák. s tím, že ze skutkové věty je patrno kdy a kde mělo k jednání dojít a co jednotliví spolupachatelé prováděli a je jasné, z čeho vyplývá právní kvalifikace jejich jednání, jehož popis je zcela nezaměnitelný s jiným jednáním. Státní zástupkyně dále s ohledem na dostupný spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněných.

Protože má státní zástupkyně za to, že dovolání obviněných M. G. a M. G. jsou zjevně neopodstatněná, navrhla, aby Nejvyšší soud tato dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného J. M. se státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila tak, že toto dovolání je možno označit za přípustné, že obviněný J. M. je ze svého jednání usvědčován výpověďmi spoluobviněných i dalšími shromážděnými důkazy a že s ohledem na dostupné spisové materiály je možné konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.

Protože i dovolání obviněného J. M. je podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné, státní zástupkyně navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami a zda splňují zákonem požadované náležitosti. Shledal přitom, že dovolání přípustná jsou /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a osobami k tomu oprávněnými /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a že splňují náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, a zda byly uplatněny důvodně.

Jak již bylo uvedeno, všichni obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat , jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Obvinění M. G. a M. G. ve svých mimořádných opravných prostředcích poukázali na to, že odvolací soud ve druhém odstavci skutkové věty používá množné číslo, přičemž blíže nerozvádí činnost jednotlivých obviněných, a že z takto formulované skutkové věty nelze dovodit podíl jednotlivých obviněných na předmětném skutku, když v ní není konkrétně uvedeno, co který obviněný konal. Dovolací soud se touto hmotně právní námitkou zabýval a dospěl k závěr, že tato byla obviněnými M. G. a M. G. uplatněna nedůvodně, a to z níže uvedeného důvodu.

Při posuzování předmětné námitky je třeba vyjít z judikatury vztahující se k ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., podle něhož byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) , o kterou své rozhodnutí opřel již soud druhého stupně, kterou s poukazem na odůvodnění rozsudku tohoto soudu zmínili ve svých mimořádných opravných prostředcích i obvinění M. G. a M. G. a podle níž jde o společné jednání tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Z hlediska právního posouzení skutku spáchaného v posuzované trestní věci obviněnými M. G., M. G. a J. M. tudíž není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich podílel na spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák a návodu k trestnému činu křivého obvinění podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 174 odst. 1 tr. zák. (obvinění předmětnou námitkou napadli správnost hmotně právního posouzení jednání popsaného ve druhém odstavci skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně), neboť konkrétní míra, jakou každý z obviněných přispěl ke spáchání trestného činu, nenachází svůj výraz při úvaze soudu o vině, ale při jeho úvaze o druhu a výměře trestu podle § 31 odst. 2 písm. a) tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003, publikované v Trestněprávní revue, vydavatelství C. H. Beck, č. sešitu 5/2004, str. 152). Z uvedeného důvodu není nutné, aby jednotlivé úkony, tj. přesný podíl jednotlivých obviněných na spáchané trestné činnosti byl ve skutkové větě výroku o vině blíže konkretizován a postačí, když je v ní skutek popsán toliko prostřednictvím souhrnu všech částí jednání v daném případě naplňujících zákonné znaky trestného činu, jimž byli obvinění uznáni vinnými, aniž by bylo současně uvedeno, zda se všech těchto částí jednání dopustili všichni obvinění či nikoli, tj. jakého konkrétního jednání se každý ze spolupachatelů dopustil.

Z hlediska právního posouzení skutku je naopak rozhodné to, zda skutkový stav tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění nejen tohoto rozhodnutí, ale i rozsudku soudu stupně prvního, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obvinění dopustili trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a návodu k trestnému činu křivého obvinění podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 174 odst. 1 tr. zák. Obvinění ale v tomto směru v dovolání nic nenamítají, když oba shodně zpochybňují toliko závěr soudů o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Dovolací soud se dále zabýval tvrzením obviněných M. G. a M. G., že v rozsudku soudu druhého stupně je skutková věta rozdělena do dvou odstavců, přestože se jedná o jeden skutek, kterým měly být spáchány tři trestné činy ze strany tří pachatelů, a dospěl k závěru, že toto je zjevně neopodstatněné.

Shora uvedeným tvrzením obvinění de facto namítají, že jejich jednání bylo posouzeno jako dva samostatné skutky, kterými byl spáchán jednak trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jednak trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a současně návod k trestnému činu křivého obvinění podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 174 odst. 1 tr. zák. (tj. jako vícečinný souběh nestejnorodý), ačkoli jde o jediný skutek (čin).

V případě této námitky je třeba vyjít z toho, že podstatu každého skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, které může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (ataků) zahrnutých do jednání jsou určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání, přičemž se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí útoky (ataky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. K jednání pak musí přistoupit zavinění, přičemž je nutné, aby pachatel jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 27 s.). Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je tedy i následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (viz rozhodnutí publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Jednotu skutku lze také vyjádřit tím způsobem, že dva nebo více trestných činů má alespoň zčásti společné jednání.

S ohledem na shora uvedené a soudy učiněná a taktéž ve skutkové větě vyjádřená skutková zjištění je zřejmé, že se obvinění dopustili dvou samostatných skutků významných z hlediska trestního práva a že tedy jednotlivé odstavce skutkové věty obsahují popis dvou zcela odlišných jednání obviněných, a to popis jednání, kterého se dopustili před budovou M. ú. v B., tedy na místě veřejnosti přístupném, a které spočívalo ve fyzickém napadení poškozených K. H. a S. D. způsobem ve skutkové větě uvedeným, přičemž motivem tohoto jednání bylo zabránit poškozené S. D. ve styku s poškozeným K. H., a dále popis jednání, k němuž došlo ze strany obviněných vůči poškozené S. D. v osobním automobilu Ford Sierra cestou z B. do Č. T., a které spočívalo v přinucení této poškozené k návštěvě nemocnice a policie a k uvedení nepravdivých informací o spáchání trestných činů znásilnění a omezení osobní svobody ze strany poškozeného K. H. v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.

Odlišná jednání obviněných zahrnutá jejich odlišným úmyslem byla potom příčinou různých následků relevantních z hlediska trestního práva, a to hrubého narušení veřejného klidu a pořádku, omezení svobody rozhodování poškozené S. D., narušení řádné činnosti orgánů činných v trestním řízení, které bylo vůči poškozenému K. H. zahájeno na základě nepravdivých informací sdělených poškozenou S. D., a konečně ohrožení základních práv a svobod poškozeného K. H. (zejména práva na zachování osobní cti a dobré pověsti a osobní svobody), přičemž příčinou prvního následku v podobě závažného narušení veřejného klidu a pořádku bylo toliko jednání obviněných, kterého se dopustili před budovou M. ú. v B., a příčinou ostatních shora konstatovaných následků bylo jednání obviněných vůči poškozené S. D., k němuž došlo v osobním automobilu Ford Sierra na cestě z B. do Č. T.

Protože v případě jednání obviněných, které je předmětem tohoto trestního řízení, jde o dva samostatné skutky, a nikoli o skutek jeden, jak tvrdí ve svých mimořádných opravných prostředcích obvinění M. G. a M. G., bylo toto jejich tvrzení dovolacím soudem shledáno jako zjevně neopodstatněné. V této souvislosti je třeba soudu druhého stupně, proti jehož rozsudku dovolání směřují, vytknout, že ve výroku o vině nevymezil jednotlivé skutky formálně správným způsobem, tzn. pomocí samostatných bodů, a že ani z odůvodnění jeho meritorního rozhodnutí není jednoznačně zřejmé, zda jednání obviněných považuje za jeden skutek, nebo za skutky dva, když v tomto kontextu používá neurčitá slovní spojení jako prvotní fáze incidentu, který se odehrál před budovou M. ú. v B. (např. str. 7), a další fáze protiprávního jednání obžalovaných, která se odehrála po dobu jízdy v osobním motorovém vozidle Ford Siera (např. str. 8), z nichž by se dalo na jedné straně dovodit, že jednání obviněných považuje toliko za jeden incident (tedy skutek) skládající se ze dvou fází, a na straně druhé, že jednotlivá jednání, k nimž ze strany obviněných došlo, striktně odlišuje, a to prostřednictvím místa jejich spáchání. Tento formální nedostatek ale nemá vliv na správnost právního posouzení jednání obviněných.

Obvinění M. G. a M. G. ve svých dovoláních dále poukázali na skutečnost, že v právní kvalifikaci není uvedeno, že se trestného jednání dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Na rozdíl od přípravy a pokusu trestného činu (§ 7, § 8 tr. zák.) a také účastenství (§ 10 tr. zák.), zákon spolupachatelství výslovně neoznačuje za zvláštní formu trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.) a proto ani nevyžaduje, aby ve výroku o vině bylo výslovně vyjádřeno, že trestný čin obvinění spáchali jako spolupachatelé. Tato námitka proto nesměřuje proti právnímu posouzení skutku a nemůže naplnit uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Kromě shora uvedených námitek, které uplatnil jak obviněný M. G., tak obviněná M. G., samotná obviněná M. G. uplatnila v části svého mimořádného opravného prostředku opírající se o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hmotně právní námitku, podle níž se jí týká pouze ta část prvního odstavce skutkové věty, v níž je uvedeno, že napadla přítomnou S. D. tak, že jí zkroutila levou ruku za záda a donutila k nastoupení do osobního automobilu Ford Sierra, a podle níž takto popsaným skutkem nebyla naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví.

Podle § 202 odst. 1 tr. zák. je trestný čin výtržnictví spáchán tím, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Z tzv. právní věty výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku je patrné, že soud druhého stupně shledal tento trestný čin za spáchaný tím, že se obvinění veřejně dopustili výtržnosti tím, že napadli jiného, přičemž podle tzv. skutkové věty jej obvinění konkrétně spáchali tak, že dne 12.6.2002 kolem 9.45 hod. v B., okr. N. J., před budovou M. ú. na S. n. po předchozí dohodě společně vyhledali S. D. a K. H. a poté obž. J. M. a M. G. opakovanými údery pěstí do obličeje fyzicky napadli poškozeného K. H. tak, že mu způsobili lehké zranění spočívající v pohmoždění hlavy v krajině spánkové, pro které se léčil po dobu 7 dnů a obž. M. G. napadla přítomnou S. D. tak, že jí zkroutila levou ruku za záda a donutila k nastoupení do osobního automobilu Ford Siera .

Z citované části skutkové věty nepochybně vyplývá, že obvinění se i trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. dopustili ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., podle něhož byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) . Tato skutečnost je podle dovolacího soudu zřejmá zejména z toho skutkového zjištění, že obvinění vyhledali poškozené S. D. a K. H. po předchozí dohodě a společně , přičemž z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů dále vyplývá, že tak učinili z toho důvodu, aby poškozené zabránili ve styku s poškozeným a přinutili ji k opětovnému výkonu prostituce, a to poté, co byli otcem poškozené informováni, že se poškození nacházejí na M. ú. v B. Z těchto okolností je potom patrné, že předchozí dohoda (byť konkludentní) obviněných musela zahrnovat nejen vyhledání poškozených, ale i takové jednání, které bude způsobilé překonat jejich případný odpor, tedy i jejich fyzické napadení, k němuž také došlo, a rovněž i tu skutečnost, že k případnému napadení poškozených dojde přímo v budově M. ú. v B. či v její blízkosti. S ohledem na citované ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. a uvedená skutková zjištění nelze, než konstatovat, že se obviněné M. G. týká veškeré jednání obviněných popsané v prvním odstavci skutkové věty a že je tedy obviněná za toto jednání, které naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestně odpovědná tak, jako kdyby jej spáchala sama.

Obviněná M. G. ve svém mimořádném opravném prostředku dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. K tomuto dovolacímu důvodu obviněná uvedla, že tím, že se dne 13. 10. 2004 konalo hlavní líčení v její nepřítomnosti za situace, kdy byl u ní dán důvod nutné obhajoby uvedený v § 36 odst. 3 tr. ř. a kdy soud prvního stupně neměl k dispozici souhlas obviněné s jednáním v její nepřítomnosti, ale toliko prohlášení zastupujícího obhájce o souhlasu obviněné s konáním hlavního líčení v její nepřítomnosti, bylo porušeno ustanovení § 202 odst. 5 tr. ř. Dovolací soud se touto námitkou, která je obecně způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplnit, zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení. Protože hlavní líčení je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je nutné, aby se ho zúčastnily obě nejdůležitější strany trestního řízení, a to státní zástupce, který podává a před soudem zastupuje obžalobu, a obviněný, proti němuž se trestní řízení vede. Za jejich současné přítomnosti lze před soudem provést dokazování, zhodnotit jeho výsledky a vyvodit z nich správné skutkové závěry. Protože právo obviněného zúčastnit se hlavního líčení je důležitou zárukou a současně projevem práva obviněného na obhajobu, lze bez jeho účasti hlavní líčení konat nebo v něm pokračovat jen výjimečně za splnění přesně stanovených podmínek, které obviněnému i přes jeho nepřítomnost v nezbytném rozsahu právo obhajoby zaručují. Tyto podmínky jsou taxativně uvedeny v § 202 odst. 2 tr. ř. v podobě pozitivního vymezení a v § 202 odst. 4 tr. ř. v podobě vymezení negativního.

Podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán - písm. a) - a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování /§ 166 odst. 1 - písm. b) tr. ř./.

Podle § 202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle odst. 5 věty první § 202 tr. ř. se ovšem ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

Obviněná v souvislosti se svou námitkou opřenou o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm d) tr. ř. poukázala na to, že žádost podle § 202 odst. 5 věty první tr. ř. musí obžalovaný učinit osobně, a nikoli prostřednictvím obhájce, kterýmkoliv způsobem stanoveným obecně pro podání (§ 59 odst. 1 tr. ř.) a po nařízení hlavního líčení, jehož se obžalovaný nechce zúčastnit, nebo po zahájení hlavního líčení, k němuž se obžalovaný dostavil, ale posléze se hodlá vzdálit, a že uvedené ustanovení vylučuje dodatečnou žádost. Dovolací soud se s tímto názorem obviněné ztotožňuje, ovšem neztotožňuje se již s tím, na co chtěla obviněná jeho prostřednictvím ve skutečnosti poukázat, tzn. s tím, že obviněná v souladu s ustanovením § 202 odst. 5 věty první tr. ř. nepožádala o to, aby hlavní líčení bylo dne 13. 10. 2004 konáno v její nepřítomnosti, neboť takováto skutečnost z předloženého trestního spisu nevyplývá.

Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 10. 2004 (č. l. 246 - 248 tr. spisu) je zřejmé, že se obviněná hlavního líčení nezúčastnila z důvodu nemoci, když Mgr. T. O. zastupující u tohoto hlavního líčení obhájce obviněné, JUDr. M. S., předložil soudu nemocenský lístek obviněné, a že přítomný obhájce obviněné na počátku předmětného hlavního líčení uvedl, že skutečně existuje písemná žádost o jednání v nepřítomnosti, kterou učinila obžalovaná s tím, že dnešního dne ji nemůže předložit, neboť spoluobžalovaný M. G. ji zanechal doma . Obhájce dále přislíbil, že žádost obviněné bude soudu doručena dodatečně, k čemuž došlo 15. 10. 2004 na počátku odročeného hlavního líčení, kdy obhájce obviněné předložil soudu listinu, která je založena na č. l. 255 trestního spisu. Je potom nepochybné, že žádost byla učiněna ještě před zahájením hlavního líčení, jehož zákonnost je obviněnou v jejím mimořádném opravném prostředku napadána a nikoliv až dodatečně, jak je namítáno v dovolání.

Dovolací soud je tedy toho názoru, že pokud obhájce obviněného na počátku hlavního líčení výslovně prohlásí, že obviněný, v jehož nepřítomnosti nelze podle § 202 odst. 4 tr. ř. konat hlavní líčení, již písemně požádal, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, a toto prohlášení bude poté doloženo písemnou žádostí obviněného učiněnou v souladu s ustanovením § 202 odst. 5 věty první tr. ř., z níž bude ve spojení s ostatními okolnostmi zřejmé, že byla učiněna ještě před zahájením hlavního líčení, jehož se týká, nelze zákonnost hlavního líčení v dovolání opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. úspěšně napadnout, pokud byly zároveň splněny podmínky uvedené v § 202 odst. 2 tr. ř.

V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že se ztotožňuje s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným na str. 6 a 7 jeho meritorního rozhodnutí, podle něhož je předmětnou námitkou v podstatě zpochybňována kvalifikovanost substituce, kterou obhájce obviněné za svoji osobu zajistil , resp. pravdivost prohlášení substituta o existenci písemné žádosti obviněné, a nikoli postup nalézacího soudu .

Dovolací soud se nezabýval otázkou, zda byly splněny materiální a formální předpoklady pro konání hlavního líčení ze dne 13. 10. 2004 v nepřítomnosti obviněné M. G. uvedené v § 202 odst. 2 tr. ř., protože v tomto směru žádné námitky v dovolání neuplatnila.

S ohledem na shora uvedené zjištění, že žádost obviněné, u níž byl dán důvod nutné obhajoby uvedený v § 36 odst. 3 tr. ř., aby se dne 13. 10. 2004 konalo hlavní líčení v její nepřítomnosti, byla učiněna v souladu s ustanovením § 202 odst. 5 tr. ř., dovolací soud dospěl k závěru, že i námitka obviněné M. G. opřená o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o dovolání obviněného J. M., které se opírá o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je v něm obsažena toliko jediná námitka hmotně právní povahy, podle níž s ohledem na skutečnost, že byl manžely G. informován o únosu a znásilnění S. D., byl jeho zákrok vůči K. H. nutnou obranou ve smyslu § 13 tr. zák., která nedovolenost (protiprávnost) jednání i jeho nebezpečnost pro společnost vylučuje.

Podle § 13 tr. zák. Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . O nutnou obranu jde i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen proti tělesné integritě jiné osoby (tzv. pomoc v nutné obraně). Z uvedeného je zřejmé, že podmínkou oprávněného uplatnění nutné obrany (i tzv. pomoci v nutné obraně) je bezprostřední hrozba nebo trvání útoku.

Ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí a z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů je ovšem zřejmé, že ze strany poškozeného K. H. žádný útok na zájem chráněný trestním zákonem, kterým by současně mohla být zasažena tělesná integrita poškozené S. D., přímo nehrozil a ani netrval a že tato skutečnost byla obviněnému J. M. známa. Podle skutkové věty totiž všichni obvinění po předchozí dohodě společně vyhledali S. D. a K. H. a obž. J. M. a M. G. opakovanými údery pěstí do obličeje fyzicky napadli poškozeného K. H. poté, co se dozvěděli, že se poškozená S. D., která pro obviněné M. G. a M. G. provozovala prostituci a která byla při výkonu této činnosti kontrolována všemi obviněnými, rozhodla uvedené činnosti zanechat a žít s poškozeným K. H. Tuto skutečnost se všichni obvinění, a tedy i obviněný J. M., dozvěděli od otce poškozené, kterého před inkriminovaným dnem K. H. se S. D. navštívil a řekl mu, že ji má rád, a že nechce ať už šlape (str. 3 rozsudku soud prvního stupně), a který přijel spolu s obviněnými před budovu M. ú. v B.. Skutečnost, že obviněný J. M. nebyl informován manžely G. o únosu a znásilnění S. D., jak tvrdí ve svém dovolání, je dále zřejmá i z té části skutkové věty, v níž je uvedeno, že po napadení K. H. přinutili všichni obvinění S. D. mj. k tomu, aby při návštěvě odborného lékaře a policie uvedla nepravdivé informace o omezení osobní svobody a znásilnění K. H. . S ohledem na uvedená skutková zjištění bylo jednání obviněného J. M., kterého se dne 12. 6. 2002 dopustil před budovou M. ú. v B. vůči poškozenému K. H., správně posouzeno jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako pomoc v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák., neboť poškozený K. H. neomezoval osobní svobodu poškozené S. D. a tato skutečnost byla obviněnému J. M. známa. Pokud jde o tvrzení obviněného, že poškozeného napadl mj. i proto, že znásilnil S. D., nelze než poznamenat, že proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana (a tedy ani pomoc v nutné obraně) již přípustná. Protože poškozený K. H. neútočil na zájem chráněný trestním zákonem a ani z jeho strany takový útok přímo nehrozil, nebyl obviněný k pomoci v nutné obraně vůči poškozenému oprávněn.

Obviněný J. M. ve svém mimořádném opravném prostředku dále uvedl, že odvolací soud nesprávně vyložil provedené důkazy, nevzal v úvahu zásadu in dubio pro reo a uznal jej vinným skutkem, který nespáchal. Protože těmito námitkami obviněný nezpochybňuje správnost hmotně právního posouzení soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, ale správnost hodnocení důkazů soudem druhého stupně a tímto soudem učiněných skutkových zjištění, dovolací soud se jimi nezabýval, neboť takovéto námitky skutkové povahy, jak již bylo konstatováno výše, po obsahové stránce neodpovídají ani obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Jako námitku skutkové povahy dovolací soud posoudil rovněž tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno, že jednal po domluvě v jednotném úmyslu s obviněnými G., neboť tímto tvrzením obviněný toliko napadá správnost skutkového zjištění vyjádřeného již ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, že se předmětného jednání vůči poškozenému K. H. dopustil po předchozí dohodě s obviněnými M. G. a M. G.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené, kdy Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně správně posoudil jednání obviněného jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako pomoc v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák., dovolací soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá zejména z toho, že jeho jediná hmotně právní námitka do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.

Na základě uvedených důvodů byla dovolání všech tří obviněných odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. listopadu 2005



Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš