7 Tdo 1187/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník



7 Tdo 1187/2015-30
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 10. 2015 o dovolání obviněného D. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 5 To 449/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 161/2013 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. 4 T 161/2013, byl obviněný D. F. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen za tento zločin a dále za trestné činy, jimiž byl uznán vinným ve věci Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 2 T 144/2011 a ve věci Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 1/2012, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uloženém ve věci Okresního soudu v Kroměříži i ve věci Okresního soudu v Hodoníně, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněných D. K. a Z. V.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Novém Jičíně v podstatě v tom, že obviněný D. F. společně s obviněnými D. K. a Z. V. dne 2. 6. 2010 v N. J. v pobočce České spořitelny, a.s., poté, co se na tom všichni tři vzájemně dohodli, uzavřel obviněný D. K. jako předseda představenstva obchodní společnosti Rytířské vinné sklepy, a.s., smlouvu o úvěru, na základě které byl této obchodní společnosti poskytnut úvěr ve výši až 1 000 000 Kč za účelem financování provozních potřeb, konkrétně nákupu osobních automobilů, k žádosti o úvěr předložil mimo jiné i zfalšované potvrzení o tzv. bezdlužnosti obchodní společnosti Rytířské vinné sklepy, a.s., vůči finančnímu úřadu, které opatřil obviněný D. F., všichni obvinění s vědomím, že společnost nebude schopna řádně splácet úvěr, protože má více nesplacených závazků a je ekonomicky neaktivní, a s vědomím, že prostředky z úvěru použijí v rozporu se smlouvou, s cílem vylákat výplatu úvěru obviněný Z. V. zajistil vyhotovení dvou kupních smluv a faktur, podle kterých obchodní společnost Rytířské vinné sklepy, a.s., nakoupila dva osobní automobily v celkové ceně 990 000 Kč, obviněný D. K. po předložení faktur čerpal úvěr v částce 990 000 Kč tak, že ji poukázal na účty prodávajících, s nimiž nakládal obviněný Z. V., který uvedenou částku z těchto účtů vybral v hotovosti, následně prodej automobilů stornovali, peníze získané úvěrem použili pro svou potřebu, splácení úvěru nijak nezajistili, úvěr tedy nebyl splácen, a tím způsobili České spořitelně, a.s., škodu ve výši 990 000 Kč.

O odvoláních, která podali obvinění D. F. a Z. V. proti všem výrokům a státní zástupce ohledně obviněného D. K. v jeho neprospěch proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 5 To 449/2015. Odvolání obviněného D. F. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný D. F. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že zjištěný skutkový stav nemohl být kvalifikován jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť chybí jeho úmysl a obohacení, resp. obohacení jiné osoby. Vytkl, že soudy nelogicky dovodily jeho úmysl jednak z okolností, které nastaly následně až po činu, a jednak z běžných a legálních právních úkonů, které byly v dané věci nepřípustně kriminalizovány v rozporu s pojetím trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Obohacení pak označil za neprokázané. V návaznosti na svou obhajobu popřel jakékoli trestné jednání a celou věc označil za záležitost obviněného D. K. Obviněný D. F. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud nepředkládal toto vyjádření obviněnému, resp. jeho obhájci, k případné replice, protože neobsahovalo nic nad rámec odůvodnění rozsudků obou soudů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o úmyslný trestný čin (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Ze skutkových zjištění, která učinily soudy, evidentně vyplývá, že posuzovaným skutkem byly naplněny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a že obviněný D. F. je jeho spolupachatelem.

Podstatou skutku byla machinace, jejímž cílem bylo vylákat od banky peněžní prostředky navenek ve formě úvěru, zmocnit se těchto prostředků v hotovosti a nesplácet úvěr. Prostředkem k tomu byla žádost o úvěr formálně odůvodněná provozními potřebami obchodní společnosti Rytířské vinné sklepy, a.s. Tato společnost ale ve skutečnosti žádnou hospodářskou činnost nevyvíjela, neměla žádný reálný zdroj, z něhož by mohla splácet úvěr, a naopak byla zatížena jinými nesplacenými závazky. Jestliže společnost nevyvíjela žádnou hospodářskou činnost, pak neměla ani žádné skutečné provozní potřeby, zejména ne takové potřeby, které by bylo nutné uspokojovat nákupem osobních automobilů. To, že podvodný charakter měla již samotná žádost o úvěr, je dokresleno připojením zfalšovaného potvrzení o tzv. bezdlužnosti vůči finančnímu úřadu, které opatřil právě obviněný D. F. Ten byl v době činu jediným akcionářem společnosti, znal všechny podstatné okolnosti týkající se jejího hospodářského stavu, věděl, že úvěr nemůže být a nebude splácen, instaloval obviněného D. K. jako tzv. bílého koně do pozice předsedy představenstva společnosti a zapojil do celé akce také obviněného Z. V., který ve fiktivních nákupech automobilů reprezentoval vždy prodávající stranu a při zrušení kupních smluv zajistil výběr hotovosti poté, co prostředky z úvěru byly převedeny na účty prodávajících.

Obohacení jako zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) je jasné ze zjištění, podle něhož částku 990 000 Kč, představující výši úvěru poskytnutého obchodní společnosti Rytířské vinné sklepy, a.s., obviněný D. F. získal do své dispozice tím, že mu ji obviněný Z. V. předal poté, co ji sám vybral z příslušných bankovních účtů. Toto zjištění soudy čerpaly z výpovědi obviněného Z. V. (viz str. 6 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně). Ve výroku o vině bylo toto zjištění vyjádřeno tak, že obvinění úvěrem získané peníze použili pro svou potřebu .

O úmyslném zavinění obviněného D. F. nelze mít pochyb. Zavinění představuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu. Je-li zavinění popíráno, je možné na něj usuzovat z objektivně zjištěných okolností. Přitom nemusí jít jen o okolnosti, které časově předcházejí posuzovanému činu nebo se s ním časově kryjí, ale podle povahy věci se může jednat i o okolnosti, které nastaly po činu. V posuzovaném případě byla od počátku zřejmá nereálnost splacení úvěru, která byla obviněnému D. F. dobře známa. Nereálnost deklarovaného obchodu, při kterém měla obchodní společnost Rytířské vinné sklepy, a.s., nakoupit osobní automobily, souvisela s ekonomickou neaktivností společnosti a navenek se vyjevila zrušením kupních smluv ihned poté, co banka na podkladě smlouvy o úvěru skutečně poskytla prostředky, jimiž byla uhrazena kupní cena automobilů. S tím spojený výběr příslušné částky v hotovosti a její přesun do volné dispozice obviněných byl završením celé machinace. Tento postup jasně osvětlil předcházející uzavření kupních smluv jen jako fingovaný a předstíraný úkon. Pokud by šlo o skutečný a korektní obchod, bylo by logické, aby po odstoupení od kupních smluv byly prostředky reprezentující kupní cenu automobilů vráceny bance. Podvodnou povahu provedené machinace pak doplňuje okolnost, že obviněný D. F. prodal akcie obchodní společnosti Rytířské vinné sklepy, a.s., jiné osobě krátce po získání hotovosti popsaným způsobem. Zjištění, kterým soudy podpořily závěr o úmyslném zavinění obviněného D. F. i dalších spoluobviněných, totiž že oba automobily byly posléze prodány jiným kupujícím za nižší cenu, mělo jen podpůrný význam, sloužilo k celkovému dokreslení povahy celé machinace a rozhodně nebylo stěžejním důvodem závěru soudů o úmyslném zavinění obviněného.

Obviněný D. F. spojoval námitky týkající se nedostatku úmyslného zavinění s tím, že smlouva o úvěru i odstoupení od smlouvy jsou běžné a legální prostředky používané v obchodních vztazích. K tomu je třeba dodat, že trestný čin může být spáchán i prostřednictvím právních úkonů, které jsou samy o sobě nezávadné, avšak nabývají kriminální povahy v důsledku toho, v jakých konkrétních souvislostech byly učiněny, za jakých okolností k nim došlo, co jimi bylo sledováno apod. V tomto širším kontextu nazíráno bylo uzavření smlouvy o úvěru a pozdější odstoupení od kupních smluv prostředkem k tomu, aby se obvinění protiprávně dostali k peněžní hotovosti odpovídající úvěru poskytnutému bankou obchodní společnosti Rytířské vinné sklepy, a.s., ke krytí provozních potřeb, aniž by byl úvěr splacen. Tímto záměrem obviněný D. F. i ostatní spoluobvinění výrazně překročili soukromoprávní rámec obchodních vztahů a realizací tohoto záměru spáchali vyloženě kriminální čin, byť se tak stalo navenek cestou jinak běžných právních úkonů (od 1. 1. 2014 právních jednání).

V tom, z jakých okolností soudy dovodily úmysl obviněného D. F., nespočívá žádné jejich pochybení. Soudy tím ani v žádném jiném ohledu nerozhodly v rozporu s pojetím trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).

Námitky, jimiž se obviněný D. F. distancoval od celé věci s tím, že šlo výlučně o záležitost obviněného D. K. jako předsedy představenstva obchodní společnosti Rytířské vinné sklepy, a.s., jsou bez jakéhokoli opodstatnění. Ze zjištění, jimiž byly objasněny poměry v uvedené obchodní společnosti, je zřejmé, že obviněný D. F. jako jediný akcionář měl pod kontrolou celou posuzovanou machinaci, která skončila předáním podvodně získané hotovosti ve výši 990 000 Kč do jeho rukou, a že úloha obviněného D. K. spočívala v tom, že podle pokynů obviněného D. F. činil jménem společnosti jednotlivé úkony směřující k získání uvedených prostředků.

Pokud obviněný D. F. v dovolání projevil nesouhlas s těmito zjištěními a s tím, na podkladě jakého hodnocení důkazů soudy učinily svá zjištění, pak je nutné konstatovat, že tyto námitky pro svou ryze skutkovou povahu stojí mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Z povahy tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že jím jsou jen námitky, v nichž se tvrdí, že na skutkový stav, který zjistily soudy, bylo vadně aplikováno hmotné právo, a nikoli námitky představující polemiku se skutkovými zjištěními soudů, s tím, jak soudy hodnotily důkazy, apod. Namítaný extrémní rozpor, který by byl mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a představoval by porušení základního ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud neshledal. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Obviněný D. F. v dovolání zvláště zdůrazňoval, že ohledně úvěru pro obchodní společnost Rytířské vinné sklepy, a.s., obviněný D. K. v jiné trestní věci výslovně uvedl, že vše zařizoval on (obviněný D. K.). Tím ovšem není nijak zpochybněno zjištění, které soudy učinily v posuzované věci a podle kterého obviněný D. K. postupoval podle pokynů obviněného D. F. Namítaná výpověď obviněného D. K. v jiné věci, citovaná ve znění vše jsem zařizoval já , je plně slučitelná se zjištěním, že jednal v intencích pokynů obviněného D. F., v jeho zájmu a v součinnosti s ním.

Rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného D. F., není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného D. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu