7 Tdo 1183/2005
Datum rozhodnutí: 15.09.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1183/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 9. 2005 o dovolání obviněného J. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 To 13/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2002 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 46 T 2/2002, byl obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na pět let.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného a obviněný J. Z. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 To 13/2005. Z podnětu odvolání státního zástupce byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. Z. byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a deset měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikání s předmětem nákup a prodej zboží a zprostředkovatelská činnost na pět let.

Trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, spočívaly podle zjištění tohoto soudu a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel a společník obchodní společnosti P. O., spol. s r. o., se sídlem v H., B., podal na F. ú. v H. v době od 26. 9. 1995 do 24. 6. 1996 celkem pět přiznání k dani z přidané hodnoty a ve dnech 21. 6. 1996 do 26. 3. 1997 dvě přiznání k dani z příjmů právnických osob, do nichž v úmyslu zkrátit povinnost k dani z přidané hodnoty a současně vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty neoprávněně v rozporu s ustanoveními § 2, § 19 odst. 1, 2 zák. č. 588/1992 Sb. a v úmyslu zkrátit daň z příjmů právnických osob neoprávněným zvýšením nákladových položek v rozporu s ustanovením § 7 odst. 3 zák. č. 586/1992 Sb. zahrnul fiktivní faktury na různá neuskutečněná zdanitelná plnění údajně vystavené M. V., podnikajícím pod jménem M. V.- o. č., a F. D. za obchodní společnost D., s. r. o., přičemž v případech specifikovaných v bodech I/1 5 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci způsobil státu škodu zkrácením daně z přidané hodnoty v rozsahu 13.195.908,- Kč a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v rozsahu 577.193,- Kč a v případech specifikovaných v bodech I/6 7 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci způsobil státu škodu zkrácením daně z příjmů právnických osob v rozsahu 26.160.430,- Kč, a dále jako podnikatel fyzická osoba podal na F. ú. v H. v době od 25. 4. 1995 do 25. 10. 1995 celkem tři přiznání k dani z přidané hodnoty a dne 29. 7. 1996 přiznání k dani z příjmů fyzických osob, do nichž v úmyslu zkrátit povinnost k dani z přidané hodnoty a současně vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty neoprávněně v rozporu s ustanoveními § 2, § 19 odst. 1, 2 zák. č. 588/1992 Sb. a v úmyslu zkrátit daň z příjmů fyzických osob neoprávněným zvýšením nákladových položek v rozporu s ustanovením § 7 odst. 3 zák. č. 586/1992 Sb. zahrnul neexistující daňové doklady na různá neuskutečněná zdanitelná plnění údajně vystavené M. V., podnikajícím pod jménem M. V.- o. č., a F. D. za obchodní společnost D., s. r. o., přičemž v případech specifikovaných v bodech II/1 3 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci způsobil státu škodu zkrácením daně z přidané hodnoty v rozsahu 8.552.670,- Kč a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v rozsahu 69.080,- Kč a v případě specifikovaném v bodě II/4 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci způsobil státu škodu zkrácením daně z příjmů fyzických osob v rozsahu 16.788.766,70 Kč.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Napadl celý výrok o vině a v důsledku toho i výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybnil postup Vrchního soudu v Olomouci při posuzování jeho výpovědi ve veřejném zasedání o odvolání. Poukázal na to, že zásadním způsobem změnil svou předchozí výpověď v tom směru, že prohlásil za neexistující a fiktivní i ta zdanitelná plnění, která z jeho pohledu tvořila příjmy za příslušná zdaňovací období. Vytkl, že Vrchní soud v Olomouci k této změně jeho výpovědi nepřihlédl. Ve vztahu k otázce zkrácení daně z příjmů právnických osob (body I/6 7 napadeného rozsudku) a k otázce zkrácení daně z příjmů fyzických osob (bod II/4 napadeného rozsudku) označil právní konstrukci výroku o vině za absurdní, protože základem pro určení výše škody byly pouze fiktivní částky. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat především to, že část námitek pojatých do dovolání obviněného nekoresponduje se zákonným dovolacím důvodem a stojí mimo jeho rámec. Jde o námitky, jimiž se obviněný ohradil proti tomu, jak Vrchní soud v Olomouci hodnotil změnu v jeho výpovědi při veřejném zasedání o odvolání. Vrchní soud v Olomouci (viz str. 14 odůvodnění napadeného rozsudku) zaznamenal, že obviněný začal nově tvrdit, že také převážná část faktur, které vystavoval pro své zákazníky, byla fiktivní, avšak novou výpověď obviněného hodnotil jen jako výpověď, která byla účelově vedena snahou omezit rozsah trestní odpovědnosti a snížit výši způsobené škody. Vrchní soud v Olomouci poukázal na to, že s doklady, jejichž fiktivnost obviněný nově namítl, pracoval finanční úřad i soud prvního stupně, že k těmto dokladům byli vyslechnuti svědci a že v průběhu trestního řízení, které trvalo několik let, nebyly tyto doklady a svědecké výpovědi nijak zpochybněny. Proto Vrchní soud v Olomouci považoval reálnost obchodů, k nimž se posuzované doklady vztahovaly, za prokázanou a provádění dalších důkazů v tomto směru za nadbytečné a neúčelné. Pokud se obviněný v dovolání snažil zvrátit tento závěr Vrchního soudu v Olomouci, šlo z jeho strany o ryze skutkové námitky směřující proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodil. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaká zjištění z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. Jinak řečeno, v dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout přehodnocení důkazů, změny či dokonce zvratu skutkových zjištění soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil zjištění Vrchního soudu v Olomouci, že faktury vystavené obviněným jeho obchodním partnerům jako zákazníkům nebyly fiktivní a dokládaly reálně uskutečněné obchody.

Nejvyšší soud se meritorně zabýval jen tou částí dovolání, v níž obviněný namítl absurdnost právní konstrukce výroku o vině, pokud jde o zkrácení daně z příjmů právnických osob a zkrácení daně z příjmů fyzických osob. V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle bodu I/6 napadeného rozsudku obviněny zahrnul do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1995, podaného dne 21. 6. 1996, do nákladů výše specifikované faktury od M. V. a faktury od D., s. r. o., na celkovou fakturovanou částku 57.955.000,- Kč, takže českému státu zkrácením daně způsobil škodu ve výši 23.625.430,- Kč .

Podle bodu I/7 napadeného rozsudku obviněný zahrnul do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1996, podaného dne 26. 3. 1997, do nákladů fakturu od M. V. ve výši 6.500.000,- Kč, takže českému státu zkrácením daně způsobil škodu ve výši 2.535.000,- Kč .

Podle bodu II/4 napadeného rozsudku obviněný zahrnul do daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1995, podaného dne 29. 7. 1996, do nákladů daňové doklady od D., s. r. o., a daňové doklady od M. V., takže českému státu zkrácením daně způsobil škodu ve výši 16.788.766,70 Kč . Vrchní soud v Olomouci v tomto bodě výroku napadeného rozsudku výslovně neuvedl, že fiktivní daňové doklady byly vystaveny na celkovou částku 39.189.772,- Kč, ačkoli z tohoto zjištění vycházel. Tento rozsah, v němž byly fiktivní daňové doklady vystaveny, zjistil již Krajský soud v Brně, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku na str. 5 a na str. 26, a Vrchní soud v Olomouci považoval toto zjištění za správné, jak je patrno z odůvodnění jeho, tj. napadeného rozsudku na str. 13.

V uvedených bodech napadeného rozsudku jde podle námitek obviněného, jak jsou uvedeny v jeho dovolání, o absurdní právní konstrukci, protože tato část výroku je založena pouze na dokladech, které soudy samy označily za fiktivní. Obviněný tedy v podstatě namítal, že zkrácení daní z příjmů a rozsah tohoto zkrácení nemohly být vyvozovány výlučně jen ze samotných fiktivních částek.

Nelogičnost výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. v části, která se týká zkrácení daně z příjmů právnických osob a zkrácení daně z příjmů fyzických osob (body I/6 7, II/4 napadeného rozsudku) je jen zdánlivá. Do určité míry je vyvolávána tím, že ta část výroku o vině uvedeným trestným činem, která se týká zkrácení daní z příjmů, je konstruována jinak než ta část, která se týká zkrácení daně z přidané hodnoty. Výrok o vině v části týkající se zkrácení daně z přidané hodnoty je konstruován tak, že zkrácení a jeho rozsah vyplývají z rozdílu mezi tím, jaká daň správně měla být vyměřena, a tím, jakou daň obviněný přiznal. Naproti tomu výrok o vině v části týkající se zkrácení daní z příjmů není takto konstruován a neobsahuje zjištění, z nichž by bylo patrno, jaká daň správně měla být vyměřena na straně jedné a jakou daň obviněný přiznal na straně druhé. To však není důvodem k závěru, že tato část výroku o vině je nějakou absurdní právní konstrukcí a že nemůže obstát.

Logika výroku o vině, pokud jde o zkrácení daní z příjmů (body I/6 7, II/4 napadeného rozsudku), spočívá v tom, že když bylo zjištěno, v jakém rozsahu obviněný na podkladě fiktivních faktur, resp. daňových dokladů snížil objem svých příjmů, resp. objem příjmů obchodní společnosti P. O., spol. s r. o., a tím snížil základ pro výpočet daní z příjmů, byla tak zároveň zjištěna i částka, která měla být do základu daně zahrnuta a z které měla být daň s použitím příslušné daňové sazby vypočtena. Pokud soudy zjistily zkrácení daní z příjmů a jeho rozsah tak, že aplikovaly příslušnou sazbu daně na částku, která ve skutečnosti měla být správně zahrnuta do základu, z něhož se daň vypočítávala, ale byla od něho neoprávněně odečtena, nelze takovému postupu vytknout, že by byl nelogický či dokonce absurdní. Nic na tom nemění okolnost, že zkrácení daně bylo takto zjištěno z částek, které byly jen fiktivní v tom smyslu, že neměly protipól v žádném reálném plnění, že toto protiplnění bylo jen předstírané a že uvedené částky ve skutečnosti vůbec nebyly vynaloženy. Fiktivnost těchto částek totiž zároveň vyjadřovala to, o co měl být ve skutečnosti vyšší základ, z něhož byla vypočtena daň, resp. to, co správně nemělo být od základu daně odečteno. Výše zkrácení daně zde koresponduje s tím, v jaké výši měla být zdaněna částka, kterou obviněný neoprávněně odečetl od základu daně, pokud by zůstala jeho součástí. Právě to vyjadřuje výrok o vině v bodech I/6 7, II/4 napadeného rozsudku.

Posuzuje-li se výrok o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. v souvislostech, jak je Nejvyšší soud vyložil v předchozích částech odůvodnění tohoto usnesení, je evidentní, že námitkami obviněného uplatněnými v jeho dovolání nemůže být nikterak zpochybněna ta část výroku, která se týká zkrácení daní z příjmů.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec