7 Tdo 1178/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: čl. § 222 odst. 2 tr. ř.



7 Tdo 1178/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015, o dovolání nejvyššího státní zástupce podaném v neprospěch obviněného J. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 67 To 106/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 139/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 24 T 139/2013, byl obviněný J. D. uznán vinným přečiny:

ad 1) omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu I. stupně dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 30. 7. 2012 v P., v ul. M. H., poté co počkal před domem na svojí bývalou přítelkyni poškozenou D. S., oslovil ji, aby s ním šla do auta, když odmítala a odstrkávala ho, chytil ji za krk a za vlasy, a násilím jí zatáhl do svého auta, proti její vůli ji vezl směrem ke svému bydlišti v P., v průběhu jízdy jí vyhrožoval, že ji zabije, když bude mít jiného přítele, jeho zmlátí, přitom se poškozená obávala, že tak učiní, když zastavil na červenou na křižovatce, poté, co jí tahal za vlasy a mlátil ji, poškozená z vozidla utekla, na to obviněný reagoval tím, že z vozidla vystoupil a jal se ji pronásledovat, a poté co ji dostihl, ji chytil za ramena, surově s ní cloumal a vulgárně ji urážel, a v dalším útoku mu zabránila přivolaná hlídka policie ;

ad 2) nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu I. stupně dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) nejméně od 1. 1. 2013 do 14. 5. 2013 v P., v ulici M. H., několikrát týdně opakovaně čekal před bydlištěm své bývalé přítelkyně poškozené D. S., poté co vyšla z domu ji sledoval pěšky nebo ve vozidle, a vyhledával ji v místech, na která chodila a která znal v důsledku jejich předchozího partnerského vztahu, bránil jí chodit do školy, opakovaně jí při osobních kontaktech 20x až 30x fyzicky napadal tak, že jí např. mlátil po hlavě, tahal ji za vlasy, trhal jí je, fackoval ji, měla monokla i roztrženou tvář, rozbil jí hlavu, prokopl jí dveře auta, v nákupním centru na S. ji 40 minut sledoval, na parkovišti jí zablokoval auto, šel s ní proti její vůli do nákupního centra, kde na ní sahal, poté, co se vrátila do auta, kde se zavřela, řekl jí, že jí rozbije okno pokud ho opustí, když okno otevřela dal jí facku, v L. jí sledoval při jízdě autem, přitom ji vybržďoval a najížděl do ní svým autem, vytlačoval ji ze silnice, nutil ji pod pohrůžkou poškrábání auta mincí, aby vystoupila ven, když to udělala, začal jí lámat prsty, stahoval ji k zemi, napadal ji a tahal za vlasy, chytil ji za krk, hlavou jí mlátil o auto, v baru C., kde jí nadával, že ji zabije, chtěl jí napadnout, v čemž ho zastavila sestra poškozené, nebo venku před domem ji začal mlátit do hlavy, ona se mu bránila, přitom napadl i její přítomnou neteř, do které strkal, mlátil jí do rukou a vyhrožoval, že jim ještě ukáže a zabije je, která z něho měla strach, a dále poškozené vulgárně nadával i před její rodinou, že je kurva, že pracovala v bordelu, že je špatná, blbá, přitom se poškozená obávala jeho násilných výhrůžek, dále se v průběhu období domáhal rozhovoru a fyzických kontaktů s poškozenou, opakovaně jí na její telefonní číslo kontaktoval, počet telefonátů a SMS zpráv přesáhl 1 700 kontaktů, zároveň se s poškozenou v řádu desítek případů snažil zkontaktovat i prostřednictvím telefonního čísla její matky, které říkal, jak poškozená je zlá a špatná, současně 2x-3x kontaktoval sestru poškozené, které říkal, jak je poškozená zlá a špatná, čímž jeho jednání poškozená pociťovala jako intenzivní zásah do svého běžného způsobu života, kdy byla nucena měnit své každodenní návyky a přijímat opatření ochrany své rodiny pro zajištění svého bezpečí .

Za tyto přečiny byl obviněnému podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, z podnětu kterého rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 67 To 106/2015. Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného pro dané skutky, v nichž byly spatřovány výše uvedené přečiny, postoupil Úřadu městské části Praha 7, protože ve věci nejde o trestný čin, avšak žalované skutky by mohly být jiným orgánem posouzeny jako přestupek.

V odůvodnění usnesení odvolací soud m. j. uvedl, že k protiprávnímu jednání docházelo dlouhodobě po několik let, v rámci vzájemného vztahu mezi mužem a ženou, ve kterém docházelo k opakovaným neshodám, rozporům, roztržkám a k hádkám, k drobnému fyzickému napadání, a to vše v situaci, kdy oba tento vztah opakovaně přerušovali, končili a znovu navazovali, vzájemně se k sobě vraceli, udržovali mezi sebou průběžně intimní styky a upevňovali své vzájemné vazby. Poukázal také na závěr psychiatrického znaleckého posudku na obviněného, že není osobou patologicky agresivní a jeho prognóza je spíše příznivá. Uvedl také závěr z psychologického znaleckého posudku poškozené, že její osobnost je emočně labilní s histrionskými rysy, má ráda, když se kolem ní něco děje, má vyšší míru tolerance k tomu, když se k ní muži střídavě chovají dvorně a zároveň nepřiměřeně dominantně. Nevadí jí určitá agresivita, zejména když se jedná o projev erotického nebo i sexuálního vztahu. Je pro ni charakteristické, že nepodala trestní oznámení, když sice nebyla spokojená s určitými vrcholy jednání obviněného, zároveň ho ale stále vnímala jako přitažlivého muže, a do určité míry tolerovala pravděpodobně jeho chování více, než je v ženské populaci běžné. Obviněného stále miluje a její chování svědčí o její nezralosti v orientaci na trvalý závazný vztah. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl městský soud k závěru, že jednání obviněného ryze formálně naplňuje znaky daných přečinů, ale vzhledem k trestní sazbě se jedná o přečiny méně závažné a na obviněného je třeba také hledět jako na dosud trestně nestíhanou osobu. S ohledem na uvedené okolnosti případu a osobu obviněného pak odvolací soud dospěl k závěru, že se ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nejedná o natolik společensky škodlivý případ, když je méně závažný a vymykající se obdobným způsobům páchání této trestné činnosti, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Uvedl závěry vyplývající ohledně ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS a z judikatury Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že při posuzování společenské škodlivosti je třeba analogicky přihlížet ke kriteriím rozhodným pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu § 39 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zejména k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, ke způsobu provedení činu a jeho následku, k okolnostem za kterých byl čin spáchán, k osobě pachatele, míře jeho zavinění a pohnutce, cíli nebo záměru. Zdůraznil, že míra společenské škodlivosti nemůže být závislá pouze na výši trestní sazby, a absenci společenské škodlivosti nelze dovozovat ani s poukazem na dílčí procesní pochybení soudu I. stupně. Nesouhlasí s tím, že jednání obviněného je bagatelní, jak to učinil odvolací soud, a jeho závažnost nesnižuje ani znalecké psychologické hodnocení osobnosti poškozené, která měla s obviněným v minulosti vzájemný vztah, pravděpodobně do určité míry bouřlivý. Tím se ale nastala osobou povinnou do budoucna bezvýhradně plnit jeho příkazy, či podrobovat se jeho vůli, a nevzdala se ani svého práva na respektování soukromí a lidské důstojnosti, které byl obviněný po faktickém ukončení vztahu povinen dodržovat. Podle státního zástupce tak okolnosti jednání obviněného nesvědčí o tom, že by jeho společenská škodlivost nedosahovala míry odpovídající běžně se vyskytujícím případům daných přečinů, nelze proto považovat za postačující posouzení věci jako přestupek a plně je na místě uplatnění prostředků trestní represe. V rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že jednání obviněného nelze s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku posuzovat jako dané přečiny, tak státní zástupce shledává nesprávné právní posouzení, a následné rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř. bylo učiněno bez stanovených podmínek. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Obviněný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, nebo zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci, je tento dovolací důvod spatřován v této věci v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o případném přestupku, přestože se jedná o dané přečiny.

Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud své rozhodnutí o postoupení věci jako možný přestupek odůvodnil tím, že k protiprávnímu jednání docházelo po několik let v rámci vzájemného vztahu mezi mužem a ženou, ve kterém docházelo k opakovaným neshodám, rozporům, roztržkám, hádkám a k drobnému fyzickému napadání. Přitom oba tento vztah opakovaně přerušovali, končili a znovu navazovali, vzájemně se k sobě vraceli, udržovali mezi sebou průběžně intimní styky a upevňovali své vzájemné vazby. Odvolací soud poukázal také na závěr psychiatrického znaleckého posudku na obviněného, že není osobou patologicky agresivní a jeho prognóza je spíše příznivá. Uvedl také závěr z psychologického znaleckého posudku poškozené, že její osobnost je emočně labilní s histrionskými rysy, má ráda, když se kolem ní něco děje, má vyšší míru tolerance k tomu, když se k ní muži střídavě chovají dvorně a zároveň nepřiměřeně dominantně. Nevadí jí určitá agresivita, zejména když se jedná o projev erotického nebo i sexuálního vztahu. Je pro ni charakteristické, že nepodala trestní oznámení, když sice nebyla spokojená s určitými vrcholy jednání obviněného, zároveň ho ale stále vnímala jako přitažlivého muže, a do určité míry tolerovala pravděpodobně jeho chování více, než je v ženské populaci běžné. Obviněného stále miluje a její chování svědčí o její nezralosti v orientaci na trvalý závazný vztah.

Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl městský soud k závěru, že jednání obviněného sice ryze formálně naplňuje znaky daných přečinů, ale vzhledem k trestní sazbě se jedná o přečiny méně závažné a na obviněného je třeba také hledět jako na dosud trestně nestíhanou osobu. S ohledem na uvedené okolnosti případu a osobu obviněného pak odvolací soud rozhodl, že se ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nejedná o natolik společensky škodlivý případ, když je méně závažný a vymykající se obdobným způsobům páchání této trestné činnosti, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích.

Nejvyšší soud zjistil, že se s uvedenými závěry Městského soudu v Praze lze v tomto případě ztotožnit. Vedle výše uvedené argumentace odvolacího soudu, je třeba vzít v úvahu také určitou jedinečnost věci spočívající v tom, že ze strany obviněného i poškozené se jednalo o intenzivní citový vztah trvající 4 roky, a to bez ohledu na jeho přerušování. Obviněný uvedl, že poškozenou miloval a nemohl jí dostat ze srdce . Rovněž poškozená uvedla, že jej měla moc ráda, milovala ho, proto se k němu vracela. Z její výpovědi je rovněž zřejmé, že k jednotlivým konfliktním situacím ani sama nevolala policii ( lidé volali, kamarádka volala ), a pokud tak měla učinit po Silvestru 2012, učinila tak pouze jako určitý nátlak na obviněného, když volala policii, aby to slyšel a pak hlídce řekla, že nic sepisovat nebude . Nechtěla jít na policii, ani podávat trestní oznámení, učinila tak až na základě iniciativy její matky a nemá zájem, aby byl obviněný potrestán. Nejvyšší soud poznamenává k argumentaci nejvyššího státního zástupce v dovolání, že obviněný měl s poškozenou v minulosti vzájemný vztah , resp. že došlo k faktickému ukončení vztahu , že tato argumentace neodpovídá provedeným důkazům a naopak jejich vzájemný vztah, a to i v rovině intimních styků, v podstatě trval i v průběhu žalovaného jednání. Obviněný vypověděl, že také poškozená sama jej kontaktovala, posílala mu SMS zprávy nebo fotku, na což ona nepopřela a neurčitě uvedla, že možná, neví. Zejména ale obviněný také uvedl, že od 1. 1. 2013 až do konce března se s poškozenou setkávali, chodili do kina, do parku, na večeři, a měli i intimní styk, kdy chodili na penzion nebo hotel. Vzájemné kontakty ve své výpovědi potvrdil nejen majitel hotelu, svědek J. W., ale i samotná poškozená, a to pro celé období od 1. 1. 2013 až do 14. 5. 2013. Potvrdila, že až do března 2013 chodila s obviněným také na hotel, i když k intimním stykům se rovněž neurčitě vyjádřila, že si nevzpomíná, zda jej měli, ale připustila, že s ním občas měla poměr . Na okraj Nejvyšší soud odkazuje také na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, týkajícího se dlouhodobého týrání manželky ve společně obývaném bytě.

Ve smyslu § 39 odst. 2 tr. zákoníku jednání obviněného ve vztahu k znakům skutkových podstat žalovaných přečinů, a okolnostem případu (zejména absence následku na zdraví poškozené, osobě obviněného, okolnostem spáchání činů a pohnutce), nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové intenzitě, aby bylo nevyhnutně nutno jej postihovat v rámci nejpřísnější trestní represe. V dané věci jde o případ, kdy posuzované jednání z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným okolnostem případu shledal správným závěr odvolacího soudu, že jednání obviněného nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti, nezbytné pro uplatnění trestní odpovědnosti. Na posuzovaný případ je aplikovatelná zásada subsidiarity trestní represe, a z ní vyplývající princip ultima ratio , že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem obstojí výrok o postoupení dané trestní věci ve smyslu § 222 odst. 2 tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015


JUDr. Michal Mikláš předseda senátu