7 Tdo 1178/2007
Datum rozhodnutí: 24.10.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1178/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. října 2007 v neveřejném zasedání dovolání obviněného P. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 31. ledna 2007, č. j. 31 To 469/2006-93, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 121/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 31. 10. 2006, č. j. 1 T 121/2006-79, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 1 (jednoho) roku. Současně byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro jiný dílčí skutek, který měl původně tvořit součást pokračujícího trestného jednání.



Uvedeného trestného činu se obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že dne 11. 5. 2006 ve 14.30 hod. v P. 200 metrů od kruhového objezdu v L. ulici před domem z osobního vozidla zn. Fiat Seicento, v němž seděl na sedadle řidiče, oslovil kolemjedoucí cyklistku ml. A. S. s dotazem, jak se dostane do T., a když poškozená přistoupila k vozidlu a vysvětlovala mu cestu, onanoval, a poté, co mu poškozená řekla, že je nechutný, se omluvil a z místa činu odjel.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 31. ledna 2007, č. j. 31 To 469/2006-93, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení jeho skutku, resp. že tento skutek není trestným činem. Namítl, že ze zjištěného skutkového stavu, jak jej popsal ve výroku o vině svého rozhodnutí nalézací soud, nemohly být vyvozeny všechny znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a jednání popsané v obžalobě navíc nedosahuje společenské nebezpečnosti trestného činu. Poukázal na to, že inkriminovaného jednání se měl dopustit v uzavřeném prostoru svého vozidla, byť stojícího na silniční komunikaci, a tudíž nelze v daném případě hovořit o místu veřejnosti přístupnému ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. Dle jeho názoru zde tedy chybí podstatný formální znak skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. U námitky stran nedostatečné společenské nebezpečnosti stíhaného skutku poukázal na nízkou intenzitu útoku a způsob jeho provedení, jakož i na jeho následky, které ani nebyly zjištěny. S ohledem na výše rekapitulovanou argumentaci pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jako soudu nalézacího zrušil a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o otázku naplnění formálního znaku trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na místě veřejnosti přístupném konkrétním jednáním obviněného, k němuž mělo dojít v interiéru uzavřeného osobního automobilu, přisvědčil závěru soudu druhého stupně, že možnost pozorovat počínání obviněného měla teoreticky nejen poškozená mladistvá, ale také osoby sedící v projíždějících vozidlech výše než obviněný nebo chodci procházející podél druhé strany stojícího automobilu. Výše uvedený formální znak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. tak obviněný stíhaným skutkem naplnil. S námitkou obviněného stran nedostatku materiální stránky trestného činu však státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas. Soudy dle jeho názoru nebraly dostatečný zřetel na zásadní okolnosti charakterizující společenskou nebezpečnost jednání obviněného, kdy se mělo jednat o ojedinělé vybočení z jeho normálního a řádného chování, které navíc s ohledem na věk poškozené nemělo prakticky žádný škodlivý následek, a navíc se nezabývaly ani pohnutkou jeho činu. To spolu s hraničním naplněním zákonného znaku na místě veřejnosti přístupném odůvodňuje závěr, že jednání obviněného nepřesáhlo hranici nepatrné nebezpečnosti činu pro společnost a mohlo by se jednat spíše o přestupek proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Vzhledem k tomu, že projednání přestupku nebrání uplynutí prekluzivní lhůty podle § 20 odst. 2 citovaného předpisu, navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a rovněž všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu v Jablonci nad Nisou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svými námitkami jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil. Jeho dovolání nicméně shledal zjevně neopodstatněným.

Předně je nutno podotknout, že ve věci byly provedeny důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nalézací soud dospěl ke skutkovým závěrům po procesně správném a pečlivém postupu, který řádně odůvodnil.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Citované ustanovení dále obsahuje demonstrativní výčet jednání naplňujících zákonné znaky předmětného trestného činu. Jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně nepochybně lze kvalifikovat jako hrubou neslušnost, tedy jednání, jímž byla hrubě porušena pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky a zaútočeno na čest a vážnost poškozené. Obviněný se tohoto jednání sice dopustil v uzavřeném prostoru svého vozu, avšak jak správně konstatoval odvolací soud, nijak to nevylučovalo možnost, aby je současně v danou chvíli vnímalo více lidí (např. kolemjdoucí či osoby výše posazené v projíždějících vozidlech), což je podstatou zákonného znaku na místě veřejnosti přístupném . Z tohoto hlediska tedy napadené rozhodnutí může v konfrontaci s výše popsanou námitkou dovolatele obstát a lze uzavřít, že z formálního hlediska dovolatel svým činem naplnil veškeré formální znaky předvídané ustanovením § 202 odst. 1 tr. zák.

Při posuzování stupně společenské nebezpečnosti stíhaného skutku přihlédl dovolací soud zejména k povaze jednání obviněného, které hodnotil ve srovnání např. s oplzlými řečmi nebo hrubými nadávkami jako závažnější formu hrubé neslušnosti. Kvalifikaci tohoto jednání jako trestný čin výtržnictví odůvodňuje i poukaz odvolacího soudu na věk poškozené, které v té době bylo necelých 16 let a jednalo se tedy o osobu nezletilou. Skutečnost, že obviněný vede jinak řádný život, dosud nebyl trestán ani projednáván pro přestupek a k jeho pracovní činnosti nejsou žádné výhrady, kterou ostatně zohlednil nalézací soud při ukládání výchovného trestu nespojeného s neprodleným odnětím svobody, sama o sobě důvodem pro posouzení jeho jednání jako přestupek není.

Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 24. října 2007

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik