7 Tdo 1168/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoník



7 Tdo 1168/2015-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 7. října 2015 v Brně dovolání obviněných M. T. , J. Š. , a S. Š. , roz. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To 24/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 28/2013, a rozhodl takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. T. a S. Š. odmítají .

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 5 T 28/2013, uznal obviněného M. T. vinným návodem ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 2 T 108/2012, a z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 T 106/2012, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Obviněného J. Š. uznal vinným pomocí ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Obviněného S. Š. uznal vinným pomocí ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.

Obvinění spáchali uvedené trestné činy tím, že dne 21. 6. 2012 kolem 17.15 hodin v domě čp. ..... v ulici ..... v N. S. , okres R. , obvinění J. B. a J. Č. společně v úmyslu zmocnit se násilím zlatých šperků a finanční hotovosti pod smyšlenou záminkou nákupu přívěsku vstoupili do zlatnictví poškozeného K. R. , požádali ho o poskytnutí katalogu zboží, obviněný J. B. stříkl poškozenému do obličeje nezjištěnou dráždivou látku, v důsledku čehož měl poškozený narušené vidění a následně musel vyhledat lékařské ošetření, poté dal obviněný J. Č. poškozenému do úst roubík, společně ho povalili na zem, silonovým motouzem a lepicí páskou mu svázali ruce a nohy a přelepili ústa okolo hlavy uvedenou páskou, obviněný J. B. rozbil skleněnou vitrínu s vystavenými drobnými šperky, které uložil do plastového vědra nalezeného ve vedlejší místnosti, v kapsách kalhot poškozeného se zmocnil klíčů od bytu a obchodu, prohledal dílnu a trezor, kde odcizil nalezenou hotovost ve výši nejméně 250.000 Kč a dále zlaté šperky přijaté od zákazníků k opravě, a to nejméně zlaté náušnice s granáty, almadiny a diamanty v hodnotě 6.819 Kč, zlaté náušnice s brilianty v hodnotě 29.315 Kč, zlatý prsten vyřezávaný ornamenty v hodnotě 1.720 Kč, zlatý řetízek lambada v hodnotě 732 Kč, zlatý prsten v hodnotě 1.370 Kč a celozlaté náušnice v hodnotě 1.960 Kč, dále rodinné šperky poškozeného, a to nejméně tři zlaté náramky v hodnotě 19.100 Kč, čtyři zlaté prsteny v hodnotě 12.800 Kč, dva zlaté řetízky v hodnotě 4.000 Kč a granátovou soupravu v hodnotě 8.000 Kč, dále přepracované zlato polotovar určený k výrobě šperků v množství nejméně 201,45 gramů v hodnotě 161.160 Kč a zlomkové zlato v množství nejméně 50 gramů v hodnotě 31.800 Kč, další přesně nezjištěné množství rozpracovaných zlatých šperků, polodrahokamů a syntetických kamenů nezjištěné ceny a starší digitální fotoaparát nezjištěné ceny a poškodili skleněnou vitrínu, celkem tak způsobili poškozenému K. R. škodu ve výši nejméně 528.876 Kč, přičemž jednali na základě návodu obviněného M. T. , jemuž dal tip obviněný J. Š. , který jej informoval o zlatnictví, o osobě poškozeného K. R. , jeho věku, množství v dílně uložených šperků a hotovosti, použití vhodné záminky k tomu, aby poškozený vpustil obviněné do zlatnictví, obviněný S. Š. svým osobním automobilem tovární značky Volvo V 40, registrační značky ......., obviněné J. Č. , J. B. a M. T. přepravil na místo podle pokynů obviněného M. T. , který čekal ve vozidle s obviněným S. Š. , a poté kdy se obvinění vrátili do vozidla s odcizenými věcmi, obviněný S. Š. je odvezl zpět, přičemž cestou si obvinění M. T. , J. Č. a J. B. rozdělili odcizené věci a peníze a obviněný S. Š. převzal jako odměnu za pomoc nejméně částku 10.000 Kč, obvinění M. T. , S. Š. a J. Š. takto jednali v úmyslu usnadnit obviněným J. Č. a J. B. , aby se zmocnili uvedených věcí a peněz s použitím násilí vůči poškozenému K. R.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To 24/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných M. T. , J. Š. a S. Š. podaná proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení podal obviněný M. T. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Škopka včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný namítl, že s ohledem na provedené dokazování nebyl skutkový stav věci správně hmotněprávně posouzen. Poukázal na to, že nebyla naplněna subjektivní stránka návodu ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedl, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že obviněný J. B. v hlavním líčení popřel, že by jakýmkoliv způsobem naváděl jeho a obviněného J. Č. , loupežné přepadení bylo jejich okamžitým nápadem v provozovně poškozeného K. R. Namítl, že věrohodnost výpovědí obviněných J. Č. a J. B. z přípravného řízení je zpochybněna tím, že oba tuto výpověď následně změnili. Obviněný nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, že všechny relevantní okolnosti byly soudem prvního stupně vyloženy ve prospěch všech obviněných, neboť podle něj existují zásadní pochybnosti o množství odcizeného zlata. Dále poukázal na nesprávný závěr soudu prvního stupně týkající se finanční hotovosti ve výši minimálně 250 000 Kč, která měla být odcizena poškozenému K. R. Dále namítl, že soudy obou stupňů nebylo správně aplikováno ustanovení § 42 písm. p) tr. zákoníku a § 43 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Uvedl, že po uplynutí poloviny výkonu trestu zákazu činnosti, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 2 T 268/2009, bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu. Obviněný si není vědom toho, že by Okresní soud v Rakovníku ať už ve zkušební době nebo do jednoho roku po uplynutí zkušební doby rozhodl o tom, že obviněný zbytek trestu zákazu činnosti vykoná. Z tohoto důvodu měl soud vycházet z domněnky, že trest zákazu činnosti byl vykonán dnem právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku zákazu činnosti a že se tak na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Namítl, že lhůta pěti let pro zahlazení odsouzení se počítá ode dne vydání amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, které se vztahuje na rozsudek rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 T 106/2012, přičemž v této lhůtě se žádné trestné činnosti nedopustil. Uvedl, že se proto nelze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že měl být ukládán souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 2 T 108/2012, a v rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 T 106/2012.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To 24/2014, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Šustra, Ph.D., včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nevzaly dostatečně v úvahu všechny důkazy svědčící v jeho prospěch. Poukázal na to, že v předcházejícím řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se dopustil trestného jednání. Obviněný zpochybnil věrohodnost svědeckých výpovědí, o které opírají soudy obou stupňů prokázání jeho viny. Uvedl, že od počátku popírá jakoukoliv účast na trestném jednání ostatních spoluobviněných. Namítl, že nebylo prokázáno, že by z jednání spoluobviněných měl jakýkoliv majetkový či jiný prospěch. Poukázal na to, že výpověď svědka T. B. není pravdivá, neboť jej nezná, nikdy jej neviděl a nikdy se neúčastnil žádných jednání a schůzek s ním. Uvedl, že z protokolu o rekognici vůbec nevyplývá, jakou osobu J. označil, respektive jak tato osoba souvisí s trestním stíháním, což je podle něj zásadní procesní vada, pro kterou není možné tento protokol použít jako důkaz. Namítl, že soudy obou stupňů důsledně nedbaly zásady in dubio pro reo, neboť rozpory a pochybnosti nebyly odstraněny a důkazy svědčící v jeho neprospěch netvoří ucelený řetězec důkazů o jeho vině.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To 24/2014, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 5 T 28/2013, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal včas dovolání také obviněný S. Š. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Hrubešové opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že při projednání jeho trestní věci, resp. při hodnocení provedených důkazů, došlo k porušení zásad spravedlivého soudního procesu v jeho neprospěch. Poukázal na to, že soudy obou stupňů neučinily úplná skutková zjištění. Ve výroku o vině neuvedl, že by obvinění J. Č. a J. B. přišli do provozovny poškozeného s úmyslem dopustit se vůči němu fyzického násilí, resp. ani ve skutkové větě není uvedeno, že by s jejich násilným jednáním vůči poškozenému byl ztotožněn. Dále namítl nesprávnou aplikaci ustanovení § 42 odst. p) tr. zákoníku při ukládání trestu. Přestože byl v minulosti trestně stíhán, svůj poslední trest vykonal již v roce 2007. Okolnosti spáchání uvedeného skutku, zejména jeho podíl na spáchání skutku i doba, která uplynula od jeho posledního odsouzení, vylučují ukládat trest při zohlednění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku. Obviněný nepopírá svůj podíl na spáchané trestné činnosti, ale domnívá se, že jeho jednání mělo být posouzeno jako pomoc k trestnému činu krádeže a nikoli jako pomoc k trestnému činu loupeže, neboť mu nebyl prokázán úmysl ke spáchání násilného trestného činu.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To 24/2014, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněných M. T. , J. Š. a S. Š. uvedl, že obvinění uplatnili ve svých dovoláních argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Těmito námitkami se náležitě a dostatečně podrobně zabýval odvolací soud, přičemž jeho závěry jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Obvinění podle názoru nejvyššího státního zástupce uvedli v dovolání prakticky výlučně skutkové námitky, které nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných M. T. , J. Š. a S. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

K dovolání obviněného M. T. :

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný M. T. na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňuje naplnění zákonných znaků zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože podle něj jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a skutkový stav byl nesprávně právně posouzen. Obviněný se odvolává na výpovědi obviněných J. B. a J. Č. Pokud tito spoluobvinění krátce po zadržení vypovídali odlišně ve snaze mu přitížit, bylo to proto, že on jejich jednání popsal E. U. , která věc oznámila. Podle názoru obviněného soudy nesprávně odmítly jeho námitky proti výpovědím svědků T. B. , P. V. a E. U. Z přehledu těchto námitek je zcela zřejmé, že jde primárně o skutkové námitky, které nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud nezjistil žádný, natož extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolání z tohoto důvodu lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě.

Namítl, že existují zásadní pochybnosti o množství odcizeného zlata a výši finanční hotovosti minimálně 250.000 Kč odcizené poškozenému K. R. Těmito námitkami však obviněný zpochybňuje učiněná skutková zjištění, a proto nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž odkazuje § 265 l odst. 1 tr. ř. Obviněný dále namítá jiné nesprávné hmotněprávní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž údajně došlo při nesprávné aplikaci § 42 písm. p) tr. zákoníku a § 43 dost. 2, 4 tr. zákoníku. Nejvyšší soud těmto námitkám nepřisvědčil. Obviněný blíže neodůvodnil námitku týkající se přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku. Podle něj soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel byl již pro trestný čin odsouzen. K této přitěžující okolnosti je soud povinen přihlédnout (arg.: přihlédne ). Podle téhož ustanovení je však soud oprávněn, podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující vzhledem k okolnostem vypočteným v tomto ustanovení. Je tedy zřejmé, že fakultativní je jen to, že soud je oprávněn nepokládat za přitěžující okolnost, že pachatel byl již pro trestný čin odsouzen, zatímco obligatorně (povinně) musí k uvedené okolnosti přihlížet. Jestliže soud neučinil fakultativní rozhodnutí, nelze to pokládat za vadu rozhodnutí.

Skutkovou okolností, která zakládá jiné hmotně právní posouzení může být i to, zda přichází v úvahu uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud se zabýval otázkou uložení souhrnného trestu obviněnému M. T. a dospěl k právnímu závěru, že souhrnný trest byl uložen v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku, protože ke spáchání posuzovaného činu obviněným došlo před vyhlášením dřívějších odsuzujících rozsudků (resp. trestního příkazu). Dodal, že obviněný M. T. byl navíc posuzován jako recidivista, což je přitěžující okolnost podle § 42 písm. p) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud nemá důvodu měnit svou judikaturu, podle níž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky uplatněné dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto dovolací soud pokládá za zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněného J. Š. :

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný J. Š. uplatnil ve svém dovolání pouze skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a které nelze podřadit pod tento dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného J. Š. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K dovolání obviněného S. Š. :

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod.

Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka pomoci ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako pomoc ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku.

Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

Podle § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let, způsobí-li takovým činem značnou škodu.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný S. Š. se aktivně podílel na trestné činnosti spoluobviněných J. B. , M. T. , J. Č. tak, že spoluobviněné J. B. , J. Č. a M. T. přepravil svým osobním automobilem značky Volvo V40, ....., na místo činu, kde následně čekal společně se spoluobviněným M. T. na spoluobviněné J. B. a J. Č. Po provedení loupežného přepadení zlatnictví poškozeného K. R. je opět odvezl zpět, přičemž obvinění M. T. , J. Č. a J. B. si v průběhu cesty rozdělili odcizené věci a peníze a obviněný S. Š. převzal jako odměnu za pomoc nejméně částku ve výši 10 000 Kč. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný S. Š. svým jednáním naplnil nejen subjektivní stránku pomoci ke zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky tohoto zločinu, neboť usnadnil spoluobviněným J. Č. a J. B. spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zejména tím, že zajistil jejich přepravu na místo činu a vytvořil jim také podmínky k úniku po provedení loupeže v přistaveném vozidle. Právní kvalifikace skutku je proto správná.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že soudy obou stupňů při rozhodování o výměře trestu nesprávně aplikovaly ustanovení § 42 odst. p) tr. zákoníku.

K této námitce, která ve skutečnosti směřuje proti nepřiměřenosti trestu, Nejvyšší soud poukazuje na to, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí též případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů sice uvedených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena.

Obviněný dovozuje nepřiměřenou přísnost trestu z toho, že soud aplikoval ustanovení § 42 písm. p) tr. zákoníku, podle něhož soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel byl již pro trestný čin odsouzen. Soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný z tohoto důvodu namítal nepřiměřenost trestu i v odvolání. Odvolací soud se s ní vypořádal tak, že poukázal na to, že obviněný byl v minulosti mnohokrát soudně trestán, převážně pro majetkovou trestnou činnost. Jestliže vykonal zatím poslední z uložených trestů v roce 2007, neuplynula od výkonu trestu do spáchání posuzovaného trestného činu tak dlouhá doba, aby na předchozí odsouzení nebylo možno hledět jako na přitěžující okolnost recidivy podle § 42 písm. p) tr. zák., a proto uložený šestiletý trest odnětí svobody s výkonem ve věznici s ostrahou nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře rámci zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu.

Nejvyšší soud shledal, že obvinění M. T. a J. Š. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a proto jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr..ř. Dovolání obviněného S. Š. shledal jako celek zjevně neopodstatněným, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovoláních všech obviněných rozhodl v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu