7 Tdo 1168/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 10 tr. zák.



7 Tdo 1168/2010-60

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného MUDr. A. V. M. , které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 61 To 179/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 60/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 61 To 179/2010, k odvolání obviněného a státního zástupce, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 24 T 60/2009, kterým byl obviněný uznán vinným pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestným činům nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zákona (ve vztahu k hlavní pachatelce M. K. skutek ad 1.), § 187 odst. 2 písm. b) tr. zákona (ve vztahu k hlavnímu pachateli J. V. skutek ad 2.) a podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zákona (ve vztahu k hlavním pachatelům M. L. a J. P. skutek ad 3., 4.). Za tyto trestné činy byl obviněný soudem I. stupně odsouzen podle § 187 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 3 tr. zákona byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výměře 3 miliónů Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 15 měsíců.

Po zrušení rozsudku soudu I. stupně odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl tak, že jej uznal vinným pomocí k stejným trestným činům, když pouze ve výroku o vině v bodech 2. 4., ve vztahu k hlavním pachatelům J. V., J. P. a M. L., jejich jednání právně kvalifikoval i podle § 187 odst. 1 tr. zákona a upravil znění právní věty u skutků ad 3., 4. tak, aby odpovídaly použité právní kvalifikaci. Obviněnému pak uložil stejný trest odnětí svobody i trest peněžitý, jak byly uloženy soudem I. stupně a navíc uložil podle § 47 odst. 1 tr. zákona také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu provozování lékárenských zařízení a služeb ve formě prodeje léků pro veřejnost, výdeje léků na žádanky pro ambulantní zdravotnická zařízení a přípravy léčiv, a to i zprostředkovaně prostřednictvím jiné právnické či fyzické osoby, na dobu 10 let.

Jednání obviněného, kterým spáchal uvedené trestné činy ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, a jak je uvedeno ve výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, ve své podstatě spočívalo v tom, že jako společník s 50 % podílem obchodní společnosti Farmakum, spol. s r. o., která provozovala lékárnu v P., v této lékárně:
1) prodal, v období let 2006 až do června roku 2008, M. K. krabice Nurofenu Stopgrip 24 s celkem 273.024 tabletami, ačkoliv si musel být vědom, že tato osoba uvedený lék obsahující pseudoefedrin, buď sama používá k výrobě metamfetaminu (účinné látky pervitinu), nebo jej za tím účelem předává další osobě, přičemž jmenovaná byla za přechovávání nejméně 1.104 ks tablet tohoto léku pravomocně odsouzena za trestný čin podle § 188 odst. 1 tr. zák.;
2) prodal od ledna 2007 do ledna 2008 krabice s celkem 5.909.760 tabletami Nurofenu Stopgrip 24 J. V., ačkoliv si musel být vědom, že tato osoba uvedený lék obsahující pseudoefedrin používá sama k výrobě metamfetaminu, nebo jej za tím účelem předává další osobě, a proto mohl a měl předpokládat, že se tak děje i vůči osobě mladší než 18 let, a tato osoba byla odsouzena za trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona;
3) prodal od června 2007 do března 2008 M. L. a J. P. krabice Nurofenu Stopgrip 24 s minimálně 15.552 tabletami, ačkoliv si musel být vědom, že tyto osoby uvedený lék obsahující pseudoefedrin, buď samy užívají k výrobě metamfetaminu, nebo ho předávají další osobě, která ho k výrobě metamfetaminu užívá, a metamfetamin je účinnou látkou drogy pervitinu, přičemž M. L. i J. P. byli pravomocně odsouzeni za trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona;
4) prodal dne 13. 3. 2008 M. L. jednorázově 7 krabic Nurofenu Stopgrip 24, tj. 24.192 tablet, ačkoliv si musel být vědom, že tato osoba uvedený lék obsahující pseudoefedrin ho buď sám užívá k výrobě metamfetaminu, nebo ho předává další osobě, která ho k výrobě metamfetaminu jako účinné látky drogy pervitin užívá a M. L. byl pravomocně odsouzen za trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, a to prostřednictvím dvou obhájců.

Obhájce JUDr. Miroslav Kříženecký uvedl důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení § 83 odst. 4 zákona o léčivech č. 378/2007 Sb. Podle tohoto zákonného ustanovení farmaceut nebo farmaceutický asistent léčivý přípravek, jehož výdej není vázán na lékařský předpis, nevydá také v případě podezření ze zneužití tohoto léčivého přípravku, ale soudy pojem nevydá pojímají tak, že je to zakázáno. V první větě tohoto ustanovení ale zákonodárce pouze v případě pochybnosti o věrohodnosti lékařského předpisu výslovně uvedl: nesmí být léčivý přípravek vydán . Z výkladu těchto pojmů je pak zřejmé, že pojem nevydá neznamená zákaz prodeje takového prostředku. Soudům proto vytýká, že neřešily otázku, zda je možné analogii rozšiřovat podmínky trestnosti, a zda při možnosti dvou či více výkladů uvedené právní normy je možné učinit zjištění nejvíce zatěžující obviněného, když zákonodárce byl až do 1. 1. 2009 nečinný a novou kategorii výdeje léčiv s omezením zavedl až novelou účinnou od tohoto data. Pokud volně prodejné léky nejsou v žádném předpisu označeny za omamné látky a jejich prodej je postaven na komerčním základě, pak je především povinností státu učinit příslušná opatření, jsou-li dlouhodobější poznatky o možnosti zneužívání těchto volně prodejných léků. Údajná trestná činnost obviněného byla páchána před novelou účinnou od 1. 1. 2009, a výklad pojmu nevydá , jak jej provedly soudy, je proto nepřípustným rozšiřováním podmínek trestnosti za použití analogie.

Poukázal také na výroční zprávu o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2007, kterou vydalo Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti a Sekretariát Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky, z které vyplývá, že záměrem zakotvení nové kategorie výdeje léčivých přípravků s omezením v § 39 odst. 3 zákona č. 378/2007 Sb., bylo mj. omezení zneužívání volně prodejných léků s obsahem pseudoefedrinu pro výroku metamfetaminu (pervitinu). V této zprávě se rovněž uvádí na str. 100, že v letech 2007 a 2008 byly Státním ústavem pro kontrolu léčiv (SÚKL) a Českou lékárnickou komorou kontrolovány lékárny, dvěma lékárníkům s nadlimitním odběrem léků s obsahem pseudoefedrinu byly odebrány licence, a po dobu 5 let nesmějí vykonávat svoji profesi, ale i když podle zákona by lékárník neměl vydat léky při podezření na jejich zneužití, nehrozí mu žádná sankce pokud tak učiní. Více nástrojů by měly mít kontrolní orgány od roku 2008, kdy se zavede nová kategorie výdeje léčiv s omezením.

Pokud tedy podle § 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, mj. také přípravky obsahující pseudoefedrin mohou osoby provozující lékárnu nabývat, pozbývat a skladovat pro provoz lékárny bez povolení k zacházení, pak obviněný nemanipuloval s návykovými látkami ale s léčivy a tato manipulace nebyla žádným předpisem zakázána.

Za nesprávně odůvodněné považuje také uložení peněžitého trestu podle § 53 odst. 1 tr. zákona, když soud nerozlišuje mezi fyzickou a právnickou osobou, byť personální obsah právnické osoby může být takový, jako v daném případě. Pochybné je pak i použití § 49 odst. 1 tr. zákona, když obviněný vlastně žádnou takovou činnost neprovozoval, a to že byl společníkem firmy, provozování takové činnosti nedokazuje.

Obhájce JUDr. Jaroslav Ortman, CSc., v odůvodnění dovolání uvedl dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., na jejichž existenci založil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Předně namítá, že obviněný byl uznán vinným v rozsahu prodeje 273.024 tablet Nurofenu M. K., která ale byla odsouzena pouze za držení 1.104 tablet, a není proto možné, aby byl účastník na trestné činnosti odsouzen za trestnou činnost ve větším rozsahu, než hlavní pachatel. Tato vada, že se týká všech skutků. Svědkyně M. K. přitom popřela, že by obviněného znala, a obviněný byl odsouzen přesto, že svoji vinu popřel a uvedl, že Nurofen neprodával, neznal žádnou z osob, které léky kupovaly, sám v lékárně pracoval jen jako vedlejší síla a staral se jen o údržbu a o zásobování lékárny zbožím.

S poukazem na výpověď svědka M. L., který nikdy obviněnému neřekl, že jde o surovinu k výrobě pervitinu, a Nurofen kupoval v lékárně od žen, namítá, že měl být zproštěn viny, když obviněný spáchání činu popírá a jiný svědek není. Pouhý prodej Nurofenu kýmkoliv tomuto svědkovi nebyl trestný, pokud absentuje subjektivní stránka trestného činu, že obviněný věděl o tom, že M. L. vyrábí z Nurofenu drogu, a proto lék od něj kupuje. Účastenství jako úmyslné jednání, tak soud opřel o nevědomou nedbalost.

Skutek ve vztahu k J. P., že je prokázán výpovědí svědka M. L., který ale současně tvrdil, že obviněnému nikdy neřekl k čemu Nurofen potřebuje a že je to surovina na výrobu pervitinu. Soud ale dospěl s odkazem na znalost obviněného o složení léku a jeho účinku na zdraví lidí k závěru, že mohl předpokládat, že svědci L. a P. vyrábí z léku drogu. Tvrzení odvolacího soudu, že někteří zaměstnanci upozorňovali obviněného, že z Nurofenu se dá vyrobit pervitin, stojí jen na dvou výpovědích (Č., K.) a ostatní zaměstnanci toto vyvrací. Obviněný navíc Nurofen neprodával, ale podle výpovědi svědků jej prodávaly ženy pracující v lékárně.

Ohledně jednání ve vztahu k hlavnímu pachateli J. V. namítá, že jak mohl obviněný vědět, že tento svědek prodává či dává drogu osobě mladší 18 let, když J. V. uvedl, že Nurofen nakupoval od obviněného, ale i od jiných osob, a také v jiných lékárnách, kdy tyto skutky nebyly nikdy předmětem trestního stíhání. Soud přitom neměl k dispozici ani odsuzující rozsudek ve vztahu k J. V. a přesto uznal obviněného vinným jen na základě zprávy Národní protidrogové brigády . Poukázal rovněž na výpověď svědkyně I. Č., že nákup Nurofenu byl v dané lékárně veliký, osoby kupující léky byly vynalézavé, nosily objednávky pro dětské tábory, domovy důchodců a také sama léky prodávala. Samotnou svědkyni R. K. pak obviněný považuje za zcela podjatou, když neustále měnila zaměstnání, všude měla se zaměstnavateli konflikty a její výpověď je v příkrém rozporu nejen s výpovědí obviněného, ale také řady svědků.

Ohledně uložených trestů namítá, že se jedná o tresty nepřiměřené, obecně nesouhlasí s vymezením rozsahu trestu zákazu činnosti, který považuje za likvidační a nesouhlasí ani s hodnocením stupně společenské nebezpečnosti, která je podle odvolacího soudu umocněna tím, že obviněný je cizince, měl by právo a etiku mimořádně ctít, což však trestní zákon nezná, protože je jedno z které země pachatel pochází.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je pak namítáno, že senát soudu I. stupně byl podle obviněného pro podjatost vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení, protože není schopen posoudit věc zcela v souladu s právem.

Závěrem dovolání je navrhováno, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, nebo také Obvodního soudu pro Prahu 7, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že mimo námitek, které lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, obsahuje také námitky skutkové, a námitky proti výroku o trestu, které pod tento důvod podřadit nelze.

Nepovažuje za vybočení z mezí akcesority účastenství, pokud byl obviněnému kladen za vinu větší rozsah spáchané trestné činnosti, než tomu bylo u pachatelů hlavních trestných činů. Rozsah trestné činnosti účastníka se totiž nemusí přizpůsobit rozsahu trestné činnosti hlavního pachatele, zvláště když z dokazování vyplývá opak. Soudu také nic nebránilo postihnout obviněného za účastenství na trestném činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 2 písm. b) tr. zákona, tedy se zohledněním skutečnosti, že hlavní pachatel spáchal takový čin vůči osobě mladší 18 let, neboť zavinění k této okolnosti bylo dáno minimálně ve formě nedbalosti podle § 5 tr. zákona.

Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupkyně i námitku obviněného ohledně dovolenosti jeho jednání, kterou obviněný dovozuje z ustanovení § 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách. Pro posouzení trestnosti jeho jednání státní zástupkyně nepovažuje za zásadní, zda se dopustil dovoleného nebo nedovoleného jednání, ale zda právě dovolenou činností neposkytl pachateli trestného činu, který prokazatelně nejednal dovoleně, pomoc tím, že mu předmětné léčivo prodával v rozsahu, z něhož mu muselo být zřejmé, že není určeno na léčbu onemocnění. V žádném případě tak ve věci nedošlo k nezákonnému rozšiřování trestnosti za použití analogie. Za přiměřený pak státní zástupkyně považuje i uložený trest s tím, že akcesorita účastenství nejde tak daleko, aby stupeň nebezpečnosti účastenství pro společnost a výměra trestu byly odvislé od stupně společenské nebezpečnosti a výměry trestu hlavního pachatele. V souladu se zákonem je pak i trest peněžitý a zákazu činnosti, neboť se obviněný dopustil trestné činnosti v rámci provozování lékárny.

Proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný předně řádně uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestného řízení vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. V ustanovení § 30 odst. 2, 3 tr. ř. jsou pak vymezeny další důvody vyloučení, které jsou však pro posouzení této věci bez významu.

Pokud v dovolání obviněný spatřuje důvod vyloučení soudce i přísedících pouze z jediného důvodu, že tento senát soudu I. stupně není schopen posoudit věc zcela v souladu s právem , je zřejmé, že námitku o jejich vyloučení zakládá na jiném důvodu, než je uveden v ustanovení § 30 tr. ř. Pouze názor obviněného, že daný senát není schopen posoudit jeho věc v souladu s právem, nemůže být důvodem pro závěr o vyloučení soudce a přísedících z vykonávání úkonů trestního řízení. Proto nelze dojít ani k závěru, že ve věci rozhodl vyloučený orgán ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a námitka obviněného není způsobilá založit existenci tohoto důvodu dovolání. Proto ji Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.

K dalšímu uplatněnému důvodu dovolání Nejvyšší soud předně uvádí, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto neodpovídají ty námitky obviněného, ve kterých poukazuje na to, že se sám k trestné činnosti nedoznal, že i podle výpovědi svědka M. L. mu tento nikdy neřekl, že Nurofen je surovina k výrobě pervitinu, že on sám v lékárně pracoval jen jako vedlejší síla a léky neprodával, že léky byly podle svědků nakupovány v lékárně od žen i mužů. Stejně tak neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání námitky, že tvrzení odvolacího soudu o upozorňování obviněného na používání Nurofenu k výrobě pervitinu je založeno pouze na výpovědích svědkyň I. Č. a R. K, ostatní zaměstnanci to ale vyvrací a R. K., že je svědek zcela podjatý.

Tyto námitky nejsou totiž zaměřeny proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují primárně proti správnosti hodnocení důkazů soudem a tím i proti správnosti skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku. Proti úplnosti dokazování a správnosti skutkových zjištění je pak zaměřena i námitka obviněného, že soud zjistil právní kvalifikaci skutku ohledně odsouzení svědka J. V. pouze z úředního záznamu Národní protidrogové brigády (správně centrály ) a neměl k dispozici odsuzující rozsudek. Tuto námitku procesní povahy, tj. že v podstatě soud při zjišťování skutkového stavu ohledně odsouzení hlavního pachatele vycházel z nedostatečných důkazů, nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Pouze nad rámce dovolání Nejvyšší soud poukazuje na to, že svědek J. V. vystupoval v řízení jako utajený svědek ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. a takto byl také proveden jeho výslech u hlavního líčení. Odvolací soud přitom v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že rozsudek o odsouzení tohoto svědka byl opatřen již orgány činnými v přípravném řízení a odvolacímu soudu byl k dispozici v utajeném spise (str. 13 rozsudku). Námitky proti skutkovým zjištěním ale nejsou důvodem dovolání, přičemž soudy své skutkové závěry řádně a logicky odůvodnily a Nejvyšší soud neshledal v tomto směru žádný rozpor.

Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neodpovídají ani námitky proti přiměřenosti uloženého trestu, nebo proti vymezení rozsahu trestu zákazu činnosti či splnění podmínek pro ukládání jednotlivých druhů trestů.

Proto Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí pouze z hlediska důvodnosti hmotně právních námitek ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Takovou námitkou je předně zpochybnění trestnosti jednání obviněného ve vztahu k ustanovení § 83 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb. (zákon o léčivech), z jehož znění soudy podle obviněného nesprávně dovozují zákaz prodeje léčivého přípravku také v případě podezření z jeho zneužití, ale podle tohoto ustanovení v takovém případě farmaceut nebo farmaceutický asistent léčivý přípravek pouze nevydá . To podle obviněného nelze vykládat tak, že jde o zákaz prodeje, který naopak obviněný dovozuje ze znění téhož ustanovení zákona v případě pochybností o věrohodnosti lékařského předpisu, kdy nesmí být léčivý přípravek vydán .

Obviněný tím v podstatě namítá legálnost, resp. oprávněnost svého jednání spočívajícího v prodeji předmětného léčivého přípravku. Nejvyšší soud předně neshledává zásadní rozdíl mezi tím, zda léčivý přípravek nesmí být vydán, jsou-li pochybnosti o věrohodnosti lékařského předpisu, nebo se nevydá, je-li podezření z jeho zneužití. V obou případech při existenci uvedených zákonných podmínek se prostě léčivý přípravek nevydá, ať už je jeho výdej vázán na lékařský předpis, nebo není. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není ale podstatné, že obviněný jako společník obchodní společnosti provozující lékárnu, manipuloval s léčivy, a tato manipulace nebyla žádným zákonným předpisem zakázána, ani zda mu za porušení pravidel pro vydávání léčivých přípravku hrozí nebo nehrozí nějaká sankce (za správní delikt nebo přestupek podle zákona o léčivech, apod.), jak je namítáno v dovolání. Podstata jeho jednání právně kvalifikovaného jako účastenství na trestném činu (podle § 188 nebo § 187 tr. zákona) ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona spočívá v tom, že sice v rámci oprávněného prodeje, ale ve velkém množství neodpovídajícím léčebným potřebám, prodával hlavním pachatelům úmyslně Nurofen Stopgrip, ačkoli si byl vědom nejen toho, že obsahuje pseudoefedrin, ale také toho, k jakému účelu tito hlavní pachatelé tento léčivý přípravek zneužívají. Odvolací soud proto správně uvedl, že takový postup byl v rozporu se zákonem č. 378/2000 Sb. o léčivech, podle kterého farmaceut nevydá léčivý přípravek v případě podezření na jeho zneužití.

Obviněný přitom neměl jen pouhé ničím nepodložené podezření na zneužití tohoto léčivého přípravku, ale zejména vzhledem k výpovědím zaměstnankyň společnosti Farmakum, spol. s r. o., které ho upozorňovaly na používání tohoto léčivého přípravku s obsahem pseudoefedrinu na výrobu drogy (pervitinu), také byl srozuměn s tímto možným způsobem použití a jednal tak úmyslně (nepřímý úmysl). Proto Nejvyšší soud nepřisvědčil ani další námitce odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že ve věci absentuje subjektivní stránka trestného činu, byť ji obviněný v podstatě zakládá na skutkových námitkách, že nevěděl o účelu nákupů daného léčivého přípravku, hlavní pachatel M. L. popřel, že by mu o tomto účelu nákupu řekl a v lékárně nakupoval od žen, tj. nikoli od obviněného. Takovéto skutkové námitky ale jsou, jak již bylo výše uvedeno, v řízení o dovolání bez významu.

Nejvyšší soud proto neshledal ve věci nezákonné rozšiřování podmínek trestnosti za použití analogie, ani nedostatek úmyslného zavinění na straně obviněného, jak je namítáno v dovolání a tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Další hmotně právní námitkou odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka obviněného, že byl uznán vinným větším rozsahem trestné činnosti než hlavní pachatelka M. K., ale účastník může být shledán vinným jen ve vztahu k trestné činnosti, jíž byl uznán vinným hlavní pachatel. Konkrétně namítá, že byl uznán vinným pomocí podle § 188 odst. 1 tr. zákona v rozsahu prodeje 273.024 tablet Nurofenu M. K., která ale byla odsouzena za to, že přechovávala jen 1.104 ks tablet Nurofenu. Obviněný tím v podstatě namítá porušení zásady akcesority účastenství, a to pouze z důvodu uvedeného rozdílného množství tablet Nurofenu Stopgrip 24.

Účastenství podle trestního zákona vychází z této zásady akcesority účastenství, tedy obecně ze závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Účastenství přitom předpokládá úmysl směřující k účasti v některé z forem uvedených v § 10 odst. 1 tr. zákona (organizátor, návodce, pomocník), a to na konkrétním úmyslném trestném činu. Zásadní rozdíl činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství jako společného jednání dvou nebo více osob (§ 9 odst. 2 tr. zákona). Naproti tomu jednání pomocníka jen napomáhá či podporuje jednání hlavního pachatele ještě před spácháním činu (nebo v době činu), vyskytuje se v různých formách, ale zásadně není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu. Trestná činnost pomocníka tak bezprostředně přispívá k tomu, že jednáním hlavního pachatele došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, ale jednání pomocníka přímo tyto znaky nenaplňuje.

Protože Nejvyšší soud v řízení o dovolání podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumává zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přezkoumal správnost právního posouzení daného skutku (ad 1. výroku o vině) pouze z hlediska namítaného rozdílu v množství tablet Nurofenu Stopgrip, které obviněný M. K. prodal a množství těchto tablet za jejich držení byla jmenovaná odsouzena.

Jak již bylo výše uvedeno, jednání pomocníka jen napomáhá či podporuje jednání hlavního pachatele a nejde tedy o společné jednání, jak je tomu v případě spolupachatelů. Není-li pomoc součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, ale pouze podporuje činnost pachatele, nemůže být jednání pomocníka shodné s jednáním pachatele co do způsobu jednání, ale nemusí být shodné ani z hlediska rozsahu pomoci a rozsahu jednání pachatele. Zásada akcesority účastenství znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele a účastník proto nemůže být uznán vinným účastenstvím na těžším trestném činu, než který spáchal hlavní pachatel. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy hlavní pachatelka M. K. byla odsouzena za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zákona a obviněný byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona pouze k tomuto trestnému činu. Bylo-li v řízení proti obviněnému zjištěno, že poskytl pomoc hlavní pachatelce ve větším rozsahu, prodejem většího množství léčivého přípravku než bylo zjištěno v řízení proti hlavní pachatelce, není uvedení těchto skutkových okolností ve výroku o vině porušením zásady akcesority účastenství, ale naopak v případě, že by pomocné jednání obviněného směřovalo k závažnějšímu trestnému činu, mohl by být právě s ohledem na zásadu akcesority účastenství uznán vinným, za splnění zákonných podmínek, nikoli sice účastenstvím, ale přípravou k tomuto závažnějšímu trestnému činu. Možnost takovéhoto právního posouzení jednání obviněného, však již v řízení o dovolání obviněného nepřichází v úvahu a není proto nutné ji ani řešit.

Za námitku odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud také tvrzení obviněného, že není jasné jak mohl či měl vědět , že hlavní pachatel J. V. (skutek ad 2.) prodává či dává drogu osobě mladší 18 let. I když i tato námitka je ve své podstatě založena na skutkovém základě, že jeho vědomost nebo možnost vědění o prodeji drogy osobě mladší 18 let nebyla prokázána, ve svém důsledku tím obviněný zpochybňuje existenci zavinění k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

V tomto směru postačí předně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 48), že obviněný nejprve sám uvedl, že věděl od laborantky, že se z Nurofenu dá dělat droga, ale později to popřel. Svědkyně Mgr. I. Č. a PharmDr. R. K. nejen že obviněného upozorňovaly na nesprávnost prodeje tak velkého množství léku s pseudoefedrinem, ale obviněný na prodeji trval, ale rovněž potvrdily, že v případě odmítnutí požadavku na takovýto prodej většího množství, zákazníci požadovali jednání s obviněným, který jejich požadavku vyhověl a celé kartony léku jim vydal. Z výpovědí svědkyň rovněž vyplynulo zjevné podezření, že tyto nákupy léku po kartonech mají sloužit k výrobě pervitinu, přičemž některé z těchto osob již podle vzhledu byly pod vlivem pervitinu, nebo byly jeho konzumenty. Přitom je nejen věcí všeobecně známou, že zneužívání psychotropních látek je do značné míry záležitostí i osob mladších 18 let, ale svědkyně PharmDr. R. K. obviněného přímo upozornila, že by neměl prodávat léky s obsahem pseudoefedrinu z důvodu ochrany dětí. Pokud tedy již soud I. stupně shledal u obviněného zavinění i ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby s odkazem na ustanovení § 6 tr. zákona, přičemž poukázal i na vzdělání obviněného a jeho znalosti ohledně léčiv, považuje Nejvyšší soud také v tomto směru závěr o existenci zavinění za správný. Rovněž u účastníka totiž ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačuje zavinění z nedbalosti (§ 5 tr. zákona), a to v tomto případě i nevědomě. Spáchání daného trestného činu vůči osobě mladší 18 let je pak jinou skutečností podle § 6 písm. b) tr. zákona, na které poukázal již soud I. stupně, a podle kterého se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jde-li o jinou skutečnost, přihlédne i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. V daném případě se ale o tuto výjimku nejedná.

Na základě výše uvedeného, když Nejvyšší soud zjistil, že část námitek obviněného nelze podřadit pod uplatněné důvody dovolání, a relevantní námitky shledal zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš