7 Tdo 1167/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 214 odst. 1 tr. zákoníku



7 Tdo 1167/2016-54

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 11. ledna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Ing. M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 8 To 141/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 131/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 11 T 131/2015, byl obviněný Ing. M. N. v bodě ad 4) výroku o vině uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 68 odst. 1, 2 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také peněžitý trest, a to v celkové výši 200 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku. Uvedeným rozsudkem bylo výroky ad 1-3) rozhodnuto také o vině spoluobviněného S. Z. trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a také o zproštění obžaloby obviněného Ing. M. N. a M. Š. podle § 226 písm. c) tr. ř. ohledně dalšího jednání.

Obviněný Ing. M. N. se uvedeného přečinu podílnictví dopustil jednáním uvedeným v bodě ad 4) výroku o vině tím, že ve dnech 20. 4. a 5. 5. 2014 koupil od S. Z. lešení v hodnotě nejméně 350 000 Kč, ačkoliv z okolností případu věděl, že jej S. Z. získal v těchto dnech přečinem podvodu dle § 209 odstavec 1, 3 trestního zákoníku, který spáchal způsobem popsaným v bodě 1 výroku tohoto rozsudku ke škodě B. B. . Pro úplnost lze dodat, že uvedený přečin podvodu, jímž byl v bodě ad 1) výroku o vině rozsudku uznán vinným obviněný S. Z., tento obviněný (společně se samostatně stíhaným B. Č.) spáchal jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že před 20. 4. 2014 v provozovně firmy B. B. v B., pod nepravdivou záminkou pronájmu, dohodl zapůjčení lešení zn. Pletac, následně uzavřel dne 20. 4. 2014 B. Č. v předem smluvené a fingované roli řádného zákazníka smlouvu o pronájmu tohoto lešení, zapůjčené lešení ale B. Č. ani L. Z. v dohodnutém termínu nevrátili, neuhradili ani dohodnuté půjčovné, následně S. Z. zajistil převoz lešení do skladu v areálu bývalého ZD Hertvíkovice a prodal jej Ing. M. N., čímž firmě B. B. způsobil škodu ve výši nejméně 350 000 Kč.

Poznamenat také lze, že soud I. stupně omylem do tzv. právní věty výroku o vině uvedl, že obviněný Ing. M. N. získal činem větší prospěch, což je znak uvedený u trestného činu podílnictví v § 214 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tato nedůslednost soudu se ale neprojevila v právní kvalifikaci skutku, když obviněný byl uznán vinným pouze přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku a o tom, že se jedná o zjevný omyl, svědčí odůvodnění rozsudku, kde je na str. 40 uvedeno, že se získání takového prospěchu obviněným nebylo možné zjistit.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný Ing. M. N. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 8 To 141/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Stejným usnesením bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto také odvolání státního zástupce podané v neprospěch spoluobviněného S. Z. proti výroku o trestu.
II.
Proti usnesení soudu II. stupně podal obviněný Ing. M. N. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně posoudily skutek, když jeho námitky v odvolání vůbec nebyly odvolacím soudem odůvodněny a dokazování zůstalo kusé. Soudům vytkl, že nevzaly na vědomí hmotně právní situaci, když se nedopustil žádného protiprávního jednání, které by naplňovalo znaky jakéhokoliv trestného činu nebo přečinu kdy nejenže nebyl prokázán úmysl požadovaný trestním zákoníkem, tak nebyl ani prokázán kauzální nexus mezi jeho jednáním a vznikem škodlivého následku . Uvedl, že jednal v dobré víře, rozhodně za předčasný a kusý považuje závěr, že měl z okolností případu vědět, že lešení bylo získáno podvodným jednáním S. Z., když o tom vůbec neměl vědomost a neměl jakékoliv podezření. Nemohl proto podle jeho názoru naplnit skutkovou podstatu žádného trestného činu a v jeho odsouzení, jakož i v neprovedení navrhovaného důkazu svědeckou výpovědí jeho otce, shledává zkrácení práva na spravedlivý proces. Kategoricky vylučuje, že by jednal v eventuálním úmyslu, když nebylo vyvráceno dokazováním, že nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení chráněného zájmu nebo byl s tím srozuměn. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a ohledně něj i rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil k novému projednání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný tvrzením o dobré víře pouze poukázal na svoji obhajobu, že v uvedeném směru neměl žádnou povědomost, aniž by svůj názor blíže odůvodnil. Proto poukázala na obsah odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 32 až 38), kde se s touto obhajobu beze zbytku vypořádal, přičemž povědomí obviněného o nezákonném původu obchodu, že potvrdil také samostatně odsouzený B. Č. v postavení svědka. Protože závěr o úmyslném jednání obviněného jako podílníka vycházel z dostatečného důkazního podkladu, nepovažuje státní zástupkyně ani neprovedení navrženého důkazu za zásah do práva na spravedlivý proces. Navrhla proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud shledal, že obdobnými námitkami obviněného, jak jsou uvedeny v dovolání, se vedle soudu I. stupně již také zabýval soud II. stupně v rámci řízení o odvolání. S ohledem na shora uvedené požadavky na hmotněprávní argumentaci v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsah dovolání, je zřejmé, že tomuto důvodu dovolání neodpovídá procesní námitka obviněného o neprovedení jím navrženého výslechu svědka, ani námitka, že dokazování zůstalo kusé a soudy nevzaly v úvahu, že se nedopustil žádného protiprávního jednání.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, jíž poukazoval na údajně chybějící odůvodnění, resp. nevypořádání se s jeho námitkami odvolacím soudem. Jak je zřejmé z odůvodnění odvolacího soudu, tento konstatoval, že námitky uvedené v odvolání jsou opakováním obhajoby obviněného a již v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně bylo na ně odpovídajícím způsobem reagováno. Protože se odvolací soud také zcela ztotožnil s hodnocením důkazů soudem I. stupně, pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. V tomto postupu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, když naopak opakování stejných argumentů k stejným námitkám by bylo pouhým formalizmem. Odkaz na obsah odůvodnění předchozího rozsudku soudu I. stupně za dané situace práva obviněného neporušuje. Ohledně námitky obviněného o porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud vycházel také z kritérií článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kde jsou stanoveny základní atributy spravedlivého procesu, který podle těchto kriterií nelze zaměňovat se subjektivním pocitem obviněného, zda výsledek řízení je z jeho pohledu pro něj příznivý či nikoli. Totéž platí i o námitce, že nebyl proveden navržený důkaz. V souvislosti s tím ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud odvolací neshledal žádná pochybení soudu I. stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování ani hodnocení důkazů. Soud I. stupně také odůvodnil, proč odmítl návrh na doplnění dokazování výslechem otce obviněného (pozn. obviněný učinil tento návrh již v hlavním líčení dne 25. 9. 2015, viz č. l. 304 tr. spisu), když zejména tento návrh byl nadbytečný, neboť ve věci rozhodné skutečnosti byly již prokázány jinými provedenými důkazy.

S ohledem na výše uvedené není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v řízení o mimořádném opravném prostředku, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Zvláště pak v situaci kdy, jako v tomto případě, obviněný neuvedl jedinou konkrétní námitku proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a jejich skutkovým zjištěním, která byla podkladem pro závěr o jeho vině, včetně úmyslné formy zavinění (pozn. skutkové zjištění, že obviněný z okolností případu věděl, že dané lešení S. Zach získal přečinem podvodu), ani konkrétně nepoukázal na případné rozpory, kterými by se dovolací soud měl zabývat. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Tvrzení obviněného, že jednal v dobré víře, v podstatě zpochybňuje skutkový závěr soudu I. stupně, že z okolností případu věděl, že dané lešení S. Z. získal přečinem podvodu.

Uplatněnému dovolacímu důvodu obecně odpovídá námitka nesprávného právního posouzení skutku, když konkrétně obviněný namítá neprokázání subjektivní stránky přečinu podílnictví a také námitka nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním a vznikem škodlivého následku. Nejvyšší soud ale zjistil, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Úmyslná forma zavinění obviněného jednoznačně vyplývá z popisu skutku, resp. z tzv. skutkové věty ( ačkoliv z okolností případu věděl, že jej S. Z. získal přečinem podvodu ), která má oporu v provedených důkazech. Konkrétně lze poukázat na výpověď svědka B. Č. v hlavním líčení dne 5. 11. 2015, kde opakovaně uvedl, že při dovozu zbylé části lešení N. řekl, že to lešení má půjčené (viz č. l. 314, 315 a 316 tr. spisu). To vyvrací tvrzení obviněného, že jednal v dobré víře. Proto nemohl jednat v omylu, tedy v situaci, kdy by jeho vědění bylo v rozporu se skutečností. K námitce absence příčinné souvislosti mezi jednáním a vznikem škodlivého následku Nejvyšší soud uvádí, že obviněný nijak nespecifikuje, jaký škodlivý následek má konkrétně na mysli. Následkem přečinu podílnictví není vznik škody, která je následkem trestného činu podvodu spáchaného obviněným S. Z. Následkem trestného činu se rozumí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a tímto zájmem (objektem trestného činu) je v případě přečinu podílnictví cizí majetek, kdy pachatel podílnictví napomáhá zachování stavu vytvořeného základním trestným činem, kterým je v tomto případě přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným obviněný S. Z. Ke zcela formálně uplatněné námitce o neprokázání příčinné souvislosti proto postačí uvést, že o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a zachováváním porušování práva na ochraně cizího majetku nejsou žádné pochybnosti.

V případě přečinu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku se jedná o úmyslný přečin (pozn. nedbalostní je upraven v § 215 tr. zákoníku) a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Soudy v jednání obviněného shledaly úmysl nepřímý, který je podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dán, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může v trestním zákoně uvedeným způsobem porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se za srozumění považuje i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Soud I. stupně uvedená pravidla v projednávané věci respektoval, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, opatřil dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzoval ze všech zjištěných skutečností a okolností případu, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování tak vyplývají skutečnosti, na jejichž základě je nepřímý úmysl obviněného spolehlivě zjištěn a které jsou podrobně uvedeny v odůvodnění rozsudku.

Nejvyšší soud tedy shledal, že námitky obviněného Ing. M. N. zčásti neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky, které bylo možno podřadit pod tento dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu