7 Tdo 1163/2005
Datum rozhodnutí: 22.09.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1163/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2005 o dovolání obviněného D. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 1 To 26/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 1/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 28 T 1/2005, byl obviněný D. N. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.

Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej dopustil tím, že dne 11. 7. 2004 ve večerních hodinách v H., okres P., v bytě D. H., na ul. G., po předchozím společném požívání alkoholických nápojů a vzájemné hádce a slovních urážkách napadl D. H. kladívkem o hmotnosti 0,892 kg tím způsobem, že jí způsobil zhmoždění kůže a podkoží tupou stranou jeho kovové části do obličeje, čímž jí způsobil zhmoždění kůže a podkoží jednak na pravé tváři těsně před dolním úponem pravého ušního boltce a jednak na levé tváři těsně vedle levého ústního koutku, když musel být přinejmenším srozuměn s tím, že násilím tohoto druhu jí může způsobit těžkou újmu na zdraví.

Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 1 To 26/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného opět uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.

Podle zjištění vrchního soudu se jej obviněný dopustil tím, že dne 11. 7. 2004 ve večerních hodinách v H., okres P., na ul. G., v bytě D. H., po předchozím společném požívání alkoholických nápojů a vzájemné hádce a slovních urážkách fyzicky napadl D. H. intenzitou, která mohla vést ke vzniku závažných poranění poškozené, neboť ji nejméně dvakrát silou středně velké intenzity udeřil kladívkem o hmotnosti 0,892 kg do obličejové hlavy, přičemž v důsledku těchto úderů jí byla způsobena dvě pravidelně geometricky, ostře konturovaná ložiska zhmoždění a prokrvácení kůže a hlubokých vrstev podkoží v oblasti pravé i levé tváře a i když při zasazených úderech nebyl překročen práh lomivosti obličejových kostí, kinetickou energií obou úderů došlo rovněž k trhlinám jemných přemosťujících nitrolebních cév a ke vzniku krevního výronu pod tvrdou plenu mozkovou, který poškozenou bezprostředně ohrožoval na životě, přičemž při zasažení kosti spánkové mohlo dojít k její zlomenině se zhmožděním mozku s rozsáhlým nitrolebním krevním výronem, při zasažení očí k trvalým poruchám zraku, úderem do nosu k tříštivým zlomeninám nosních kostí s trvalou či případnou poruchou čití a zasažením některé z větví trojklaného nervu, popřípadě lícního nervu k dlouhodobým nebo trvalým obrnám mimického svalstva s deformací obličeje a se ztrátou citlivosti, přesné následky činu obviněného nebyly blíže objasněny, neboť poškozená krátce po činu zemřela v důsledku rozsáhlého nitrolebního krevního výronu pod tvrdou plenu mozkovou a následného rozvoje těžkého otoku mozku, který byl vyvolán zejména tupým násilím působícím na pravou temenní krajinu hlavy poškozené, jehož příčina nebyla dokazováním bezpečně zjištěna.

Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

II.

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že nesprávnost právního posouzení spatřuje v zodpovězení otázky konkrétního vývojového stádia trestné činnosti, konkrétně vztahu dokonaného trestného činu a jeho pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a způsobu jejich vyjádření ve skutkové větě rozsudku, a souladu popisu skutku a výroku o vině a trestu. Dovolatel namítl, že způsob popisu skutku odvolacím soudem se přiblížil spíše dokonanému trestnému činu, byť nadále je takto popsaný skutek kvalifikován jak pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. Podle názoru obviněného je naznačený posun zřejmý i z odůvodnění napadeného rozsudku, kde odvolací soud alternativně připouští i úvahy o dokonaném trestném činu. Obviněný je proto přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu představuje ve svém důsledku oslabení souladu mezi nově formulovanou skutkovou větou rozsudku a právním posouzením tohoto skutku ve výroku o vině. Podle jeho názoru nová formulace skutkové věty znamená zjevný posun ve směru k dokonanému trestnému činu. Vzhledem k tomu, že rozsudek prvního stupně byl odvoláním napaden pouze odvoláním obviněného, spatřuje obviněný v takovém postupu porušení zásady zákazu reformace in peius. Tato zásada se podle něj vztahuje na jakoukoliv změnu rozsudku, která by zhoršovala postavení obžalovaného. V této souvislosti obviněný poukazuje na rozhodnutí č. 59/1994 Sb. rozh. trest.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

Podle ní námitku obviněného, že došlo k porušení zákazu reformace in peius v odvolacím řízení, nelze považovat za námitku hmotně právní, stejně jako další argumentaci uplatněnou v dovolání. Obviněný totiž podle nejvyšší státní zástupkyně nezpochybnil správnost užité právní kvalifikace, nýbrž uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním. Podle jejího názoru takové námitky směřují mimo deklarovaný dovolací důvod, takže navrhla odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně naplňují deklarovaný dovolací důvod, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz § 265f odst. 1 tr. ř., § 265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu, neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.). Obdobně nelze v jeho rámci napadat porušení procesních předpisů, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží výhradně k nápravě pochybení při aplikaci hmotného práva.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že byť obviněný v posuzované věci v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti jej konkrétními námitkami nenaplnil, když své dovolání založil dílem na námitkách napadajících skutková zjištění učiněná vrchním soudem, dílem napadajících procesní postup, kterým vrchní soud k těmto skutkovým závěrům dospěl.

Obviněný však žádnou z uplatněných námitek nebrojil proti hmotně právnímu závěru soudů, že zjištěný skutek naplňuje znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., jak to řádné uplatnění deklarovaného dovolacího důvodu předpokládá.



Důvody dovolání obviněný spatřuje výlučně v nesprávném procesním postupu odvolacího soudu. Podle jeho názoru, odvolací soud nesprávně aplikoval zásadu zákazu reformace in peius, když změnou popisu skutku, která byla provedena rozsudkem odvolacího soudu, došlo ke zhoršení postavení obviněného s tím, že konkrétní vyjádření skutku se přiblížilo k dokonanému trestnému činu.

Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že dovolací důvody byly zákonodárcem vymezeny záměrně taxativně, přičemž případné procesní pochybení soudu spočívající v porušení zákazu reformace in peius dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod nenaplňuje. Nejvyšší soud proto konstatoval, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou vypočteny v § 265b tr. ř.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že namítané procesní pochybení by za splnění dalších zákonných podmínek (§ 266 a násl. tr. ř.) mohlo eventuálně zakládat důvod pro podání jiného mimořádného opravného prostředku, a sice stížnosti pro porušení zákona.

IV.

Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. N. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 2 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný,

V Brně dne 22. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr