7 Tdo 1156/2005
Datum rozhodnutí: 06.10.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1156/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. října 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného P. P., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 55 To 435/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 18/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 6 T 18/2002, byl obviněný P. P. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a byl mu podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozsudkem byl současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 2 T 651/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve výši 233.250,- Kč poškozené Ž. K.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 55 To 435/2004, zamítnuto podle § 256 tr. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení a bylo vydáno, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem, a že dovolání bylo podáno v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině, o trestu a o náhradě škody.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný dále uvedl, že ani poté, co Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 18. 10. 2002, č. j. 55 To 374/2002-173, zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. 6 T 18/2002, a vrátil věc soudu prvního stupně za účelem odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních doplněním dokazování, nebyly Okresním soudem v Liberci zjištěny žádné skutečnosti, které by dokazovaly, že poškozená byla vlastníkem věcí uvedených v rozsudku, a jejich faktickou existenci v bytě poškozené; soud prvního stupně se nezabýval existencí údajně odcizených věcí, finančními částkami, které uvedla poškozená, či otázkou leasingových smluv. Obviněný je toho názoru, že se soud prvního stupně neřídil ust. § 264 odst. 1 tr. ř., tj. povinností provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, a že poté odvolací soud, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem k zamítnutí odvolání jako nedůvodného, toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Obviněný rovněž uvedl, že skutek tak, jak ho zjistil odvolací soud i soud prvního stupně, nevykazuje zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný s ohledem na to, že podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by předmětné trestné činy spáchal, že jeho jednání tak, jak bylo zjištěno soudy, není jednáním, které by naplňovalo skutkové podstaty předmětných trestných činů, a že rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku okresního soudu bylo vydáno, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265r tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně a předcházející rozsudek soudu stupně prvního zrušil a aby jej zprostil obžaloby, nebo aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání k námitce obviněného, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, nenaplňuje zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, uvedl, že dovolání k takto formulované námitce žádné argumenty neuvádí a namítá toliko neúplnost dokazování a nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění a vady procesního charakteru, které žádnému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají, neboť skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že poškozená Ž: K. měla část odcizených věcí pronajatých formou leasingu a že tedy v tomto rozsahu nebyla jejich vlastníkem. V souvislosti s touto námitkou státní zástupce poukázal na to, že se jí již zabývaly soudy prvního a druhého stupně, které konstatovaly, že poškozená v době, kdy existovala reálná možnost navrácení odcizených věcí, pronajaté věci řádně splácela a posléze i splatila, čímž se stala jejich vlastníkem; leasingové společnosti tak žádná škoda fakticky nevznikla. S tímto názorem soudu se státní zástupce ztotožnil a dále poznamenal, že pokud jde o otázku, zda vlastníkem některých věcí byla poškozená či svědek P. Č., tuto pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

K námitce, kterou obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to jeho první alternativu, státní zástupce uvedl, že naplnění tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť jde o důvod ryze procesního charakteru a vztahuje se na případy, kdy odvolání nebylo soudem druhého stupně věcně projednáno, ačkoliv se tak stát mělo. V posuzovaném případě ovšem odvolání obviněného soudem druhého stupně projednáno bylo a bylo o něm i rozhodnuto.

V závěru vyjádření k dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání vyplývá, že je z podstatné části založeno právě na námitkách skutkové povahy, tj. vycházejících z tvrzení o neúplném dokazování, neprokázání existence odcizených věcí a finanční částky v bytě poškozené a neprokázání spáchání daných trestných činů obviněným. Takovéto námitky ale nelze v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatňovat, nemůžou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu a Nejvyšší soud se proto jimi nezabýval, když je skutkovými zjištěními soudu prvního stupně uvedenými ve výroku jeho rozsudku vázán a nemůže je měnit.

K námitce ohledně vlastnictví odcizených věcí je nutno uvést, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je zcela bez významu komu tyto věci patřily, resp. zda byly ve vlastnictví poškozené nebo jiné osoby. Podstatné z hlediska právního posouzení skutku podle § 247 tr. zák. je, že tyto věci byly ve vztahu k obviněnému cizí věcí ve smyslu tohoto ustanovení zákona.

Pokud pak jde o obecnou námitku, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou leasingových smluv, tato se nezakládá na pravdě, protože hodnocením těchto smluv (resp. faktur) se tento soud zabýval na str. 5 a zejména na str. 7 a 8 odůvodnění rozsudku, kde uvádí také své právní závěry z toho vyplývající. Obviněný přitom tyto závěry nijak konkrétně nezpochybňuje ale pouze obecně vytýká soudu prvního stupně, že se otázkou těchto smluv nezabýval a tak porušil ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., když neprovedl úkony a doplnění nařízené odvolacím soudem. V tom obviněný shledává nesplnění procesních podmínek k zamítnutí odvolání a nikoliv nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jako jedinou hmotně právní námitku, tj. námitku směřující proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, že skutek tak, jak byl zjištěn odvolacím soudem a soudem prvního stupně, nevykazuje zákonné znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, resp. že toto jednání nenaplňuje jejich skutkovou podstatu. Ač skutková podstata každého trestného činu obsahuje jak formální znaky trestného činu, kterými jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka, a také znak materiální, tj. nebezpečnost činu pro společnost, obviněný v dovolání žádným způsobem nekonkretizuje, který z těchto znaků konkrétně a proč soudy zjištěné jednání nenaplňuje. Protože samotný obviněný tuto svoji námitku uplatnil ve zcela obecné poloze, není ani úkolem dovolacího soudu, aby na takto formulovanou námitku podrobně rozebíral a odůvodňoval naplnění všech jednotlivých výše uvedených znaků skutkových podstat trestných činů podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Obecně tedy Nejvyšší soud konstatuje, že s námitkou obviněného se neztotožnil, protože skutek uvedený ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně všechny znaky uvedených trestných činů naplňuje jak po stránce formální, tak i materiální, přičemž postačí odkázat na podrobné odůvodnění provedené již soudem prvního stupně. Protože z popisu skutku je naplnění skutkových podstat těchto trestných činů naprosto zřejmé, bylo dovolání ohledně uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

O tento dovolací důvod obviněný opřel svou námitku, podle níž odvolací soud nesplnil povinnost uloženou mu v ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost rozsudku i správnost postupu řízení z hlediska vytýkaných vad a podle níž bez splnění této procesní podmínky odvolací soud nemohl jeho odvolání zamítnout podle § 256 tr. ř. Touto námitkou obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě před druhou spojkou nebo .

Pokud bylo řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, může být tento dovolací důvod v jeho první alternativě naplněn ve dvou případech, a to v případě jeho zamítnutí bez meritorního přezkoumání z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky opravňující soud k takovému postupu, a dále v případě jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad podání (§ 253 odst. 4 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě se tedy uplatní tehdy, došlo-li k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z procesních důvodů a obviněnému byl v podstatě nesprávným procesním postupem soudu podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. odepřen přístup k odvolací instanci, když odvolací soud takto rozhodl, aniž napadené rozhodnutí meritorně přezkoumal. To se však v posuzované věci obviněného nestalo, když soud druhého stupně jeho odvolání ani nezamítl z tzv. formálních důvodů, ani jej neodmítl pro nesplnění obsahových náležitostí, ale na jeho podkladě rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal, a vzhledem k tomu, že tento rozsudek shledal zákonným a odůvodněným (tedy správným), jakož i postup v řízení, které rozsudku předcházelo, odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Procesními podmínkami podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy nejsou ty podmínky, které obviněný uvádí v dovolání.

Protože odvolací soud na podkladě odvolání obviněného neučinil ve věci žádné z rozhodnutí předpokládaných v obviněným uplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je zřejmé, že jeho námitka zpochybňující správnost způsobu rozhodnutí soudu druhého stupně není způsobilá tento dovolací důvod obsahově naplnit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš