7 Tdo 1153/2016
Datum rozhodnutí: 04.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1153/2016-27
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 4. ledna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné J. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 10 To 201/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 67/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 16 T 67/2014, byla obviněná J. B. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za uvedený přečin byla podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložený trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený R. R. a Zdravotní pojišťovna MV ČR s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněná se přečinu dopustila tím, že dne 10. 6. 2014 kolem 8:25 hodin v obci S., okres P.-v., kdy řídila po vedlejší pozemní komunikaci v ulici L. osobní vozidlo zn. Škoda Fabia, RZ ... směrem k hlavní pozemní komunikaci, porušila povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 písm. a), b) a § 22 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když nerespektovala svislou dopravní značku Stůj, dej přednost v jízdě a nedala přednost v jízdě motocyklu zn. Suzuki, RZ ..., který řídil R. R., jedoucí po hlavní pozemní komunikaci, tento byl nucen náhle snížit rychlost jízdy a s motocyklem brzdit, následkem čehož upadl s motocyklem na vozovku, při čemž utrpěl přetržení předního zkříženého vazu levého kolene, roztržení zadního rohu zadního menisku levého kolene, krevní náplň v levém koleni, což si vyžádalo jeho podstatné omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 10 To 201/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Výše citovaná rozhodnutí soudů jsou již druhým rozhodnutím v této trestní věci, když první odsuzující rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 16 T 67/2014, a usnesení Krajského soud v Praze ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 10 To 29/2015, jímž bylo odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto, byla k dovolání obviněné zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 882/2015, a soudu I. stupně bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nově pak soud I. stupně výše citovaným rozsudkem rozhodl ohledně výměry a podmíněného odkladu trestu odnětí svobody shodně jako v prvním zrušeném rozsudku, ale obviněné již neuložil původním rozsudkem podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložený trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 15 měsíců a neuložil jí podle § 228 odst. 1 tr. ř. ani povinnost k náhradě škody.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 10 To 201/2016, podala obviněná opět prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a také podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soudu I. stupně vytýká, že se nevypořádal s výhradami Nejvyššího soudu k důkaznímu stavu a zcela se ztotožnil se závěry znalce, byť tyto vykazují zřejmé rozpory s nehodovým dějem zjištěným soudem již v předchozím řízení a znalec vycházel pouze ze své verze nehodového děje, nerespektující její výpověď, ani výpovědi poškozeného a svědka. Uvedla, že za možnou příčinu pádu poškozeného, a jeho podílu na dopravní nehodě, považuje nesprávné vyhodnocení dopravní situace poškozeným v okamžiku, kdy poprvé spatřil její vozidlo ve směru své jízdy. Z výpovědi poškozeného a zejména z brzdné dráhy motocyklu poškozeného považuje za nesporné, že učinil nejprve rozhodnutí o předjetí překážky (jejího vozidla) a teprve po vybočení ze svého jízdního pruhu, aby lépe viděl přes překážku, se zařadil zpět, neboť spatřil protijedoucí vozidlo a začal intenzivně brzdit. Za zcela zásadní, potvrzující verzi o pozdním rozhodnutí řidiče motorky přizpůsobit rychlost jízdy viděné překážce, považuje obviněná skutečnost, že poškozený zahájil brzdící manévr na úrovni boční silnice, ze které ona předtím vyjela. Je tedy podle ní vyloučeno, aby brzděním reagoval na náhlé vyjetí auta z vedlejší komunikace na hlavní, protože důsledkem takového jednání by musel být přímý fyzický střet obou vozidel, což se však nestalo. S poukazem na výsledky dokazování o nehodovém ději již v původním řízení, kterým odpovídá také příloha č. 2 na str. 20 znaleckého posudku, obviněná namítá, že poškozený viděl nebo mohl vidět její vozidlo jako překážku v přímé jízdě již na úrovni výchozího bodu měření (VBM), a pokud by nepřijal rozhodnutí o jejím předjetí, měl možnost motocykl ubrzdit bez škodných následků. Tuto možnost, že ale znalec neposuzoval a předem byl přijat závěr o jejím zavinění bez podílu poškozeného, přičemž tvrzení znalce o vzdálenosti necelých 16 m, kdy mohl řidič motocyklu poprvé spatřit její vozidlo, jak vjíždí na těleso hlavní komunikace přes uvolňující se oblast zakrytého výhledu, považuje za technický i skutkový nesmysl. Celou situaci, že dokresluje fotografie č. 6 na str. 28 znaleckého posudku, z níž je zřejmé, že poškozený měl po projetí táhlé zatáčky dostatečný výhled na celou vozovku i na překážku v podobě jejího auta, které již neviděl, jak vjíždí na hlavní silnici, ale jen jako překážku v jízdě. Tento výhled, že měl poškozený již od VBM a opačné tvrzení odvolacího soudu je podle obviněné zkreslené a nepravdivé. I nadále proto obviněná považuje skutkový stav za neobjasněný a vzhledem k rozporům stávajícího znaleckého posudku považuje odmítnutí provedení revizního znaleckého posudku soudy, za opomenutý důkaz.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná s poukazem na nález Ústavního soudu 603/06 a délku řízení uvedla, že měl soud upustit od potrestání, pokud dospěl k závěru o vině, přičemž také uvedla, že po celou dobu trestního stíhání v jednoduché věci, jehož délka byla prodloužena v důsledku vady řízení, žila a žije zcela bezúhonným životem.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Okresnímu soudu Praha-východ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že se opět s dovoláním obviněné ztotožňuje. Předně k námitkám obviněné proti výroku o trestu uvedl, s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, že neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a považuje za nerozhodné, zda se jedná o přiměřenost trestu podle norem ústavních nebo trestních. Ohledně výroku o vině státní zástupce poukázal na rozpor přílohy znaleckého posudku č. 2 na str. 20 posudku s výpověďmi osob, kde znalec znázornil, jaký by musel být průběh vjetí obviněné do jízdního koridoru poškozeného, aby jej to donutilo k intenzivnímu brzdění, které by vedlo k pádu. Přitom v uvedené příloze znázornil polohy vozidel tak, že poškozený reagoval na vozidlo obviněné již v okamžiku jejího najíždění do hlavní silnice, čímž dosáhl podstatně bližší pozice obou vozidel. V rozporu s touto přílohou, že je výpověď poškozeného, že obviněnou neviděl najíždět na hlavní silnici, ale spatřil ji až před sebou, a pokud by tomu tak bylo, podle nákresu znalce by ihned došlo ke střetu vozidel v plné rychlosti 40 km/hod., k čemuž ale ve skutečnosti nedošlo a na vozovce by se nemohly nacházet ani brzdné stopy. Za nejmarkantnější pak státní zástupce považuje rozpor s výpovědí svědka R. R., kdy znalec za technicky přijatelnou považuje i část jeho výpovědi o reakci poškozeného na vozidlo obviněné nejprve vjetím do protisměru, jak je výslovně uvedeno v otázce č. 7 posudku, ale na str. 5 posudku znalec zmínku o jízdě poškozeného v protisměru zcela vypustil. Znalec, že také výpočty dokládá okolnosti bezprostředně předcházející pádu poškozeného na vozovku, ale nikoliv předchozí pohyb obou vozidel, co ale státní zástupce považuje za rozhodující pro posouzení příčin dopravní nehody a zavinění poškozené, když klíčové je, jak a čím zaviněním se poškozený vlastně dostal do takové situace. Zda zaviněním obviněné v důsledku jejího jízdního manévru, kterým přinutila poškozeného náhle změnit směr nebo rychlost jízdy, nebo svým zaviněním, pokud nejprve najel do protisměru, ztratil tím čas a po spatření vozidla svědka R. R. se vracel za vozidlo obviněné a brzdil, nebo v důsledku kombinace obou těchto příčin. Návrh obviněné na nový znalecký posudek proto státní zástupce považuje za důvodný, kdy by se posudek měl vypořádat se všemi tvrzeními svědků o pohybu obou vozidel, kdo, koho a kdy mohl vidět a zaujmout k tomu jasné stanovisko, aby bylo zejména vyloučeno, že příčinou pádu poškozeného byla jeho nepřiměřená rychlost nebo nesprávná technika jízdy v době předcházející počátku brzdění.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího a přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Tak jako již v předchozím dovolání obviněná i nyní zaměřila své námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů. Pokud v předchozím dovolání především namítala, že soudy neopatřily a neprovedly požadovaný znalecký posudek z oboru dopravy, což bylo považováno Nejvyšším soudem za tzv. opomenutý důkaz a bylo to důvodem zrušení rozhodnutí soudů, nyní po provedení tohoto důkazu obviněná nesouhlasí se závěry znalce s tím, že nerespektoval obsah její výpovědi, ani výpovědí svědka R. R. a poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání obviněné je založeno na skutkových námitkách, které nejsou dovolacím důvodem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí, zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Po doplnění dokazování soudem I. stupně o znalecký posudek z oboru dopravy silniční a městské, Nejvyšší soud zjistil, že nyní již postup soudů nelze podřadit pod žádnou z uvedených vad důkazního řízení.

Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Uvedený přečin podle zjištění soudů obviněná spáchala tím, že jako řidička motorového vozidla nerespektovala svislou dopravní značku Stůj, dej přednost v jízdě , a nedala přednost v jízdě motocyklu, který řídil poškozený jedoucí po hlavní pozemní komunikaci, který byl nucen náhle snížit rychlost jízdy a s motocyklem brzdit, v důsledku čehož došlo k jeho pádu na vozovku a těžkému ublížení na zdraví.

Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí poukázal na rozpor mezi výpovědí poškozeného motocyklisty R. R. a svědka R. R. (řidiče jedoucího v protisměru), když poškozený vypověděl, že neviděl obviněnou, jak najíždí z vedlejší silnice, ale že ji viděl hned před sebou, vnímal ji jako překážku ve svém pruhu a začal reagovat brzděním. Svědek R. R., který měl volný a velmi dobrý ničím nerušený dohled na vozidlo obviněné i motocykl poškozeného, viděl jak obviněná bez zastavení na stopce přímo vjela na hlavní komunikaci, nedala poškozenému přednost a vjela před ním, poškozený chtěl vjet do protisměru, kde však jelo jeho vozidlo, a tak brzdil a naboural . V další části své výpovědi svědek potvrdil, že když tam obviněná vjela, poškozený byl pár metrů za ní. V rozporu s tím a bez bližšího vysvětlení ale tento svědek také uvedl, že motocykl poškozeného mohl být tak 30 40 metrů od hranice křižovatky, od vozidla obviněné. Samotná obviněná uvedla, že před vjezdem na hlavní komunikaci zastavila, neboť dávala přednost projíždějící bílé dodávce, přes parcelu vlevo neviděla na hlavní silnici, proto pohlédla pouze do optického zrcadla, kde sice spatřila světélko ale ve velké dálce, i sluníčko ji svítilo do toho zrcadla, ale odhadla, že je to dost velká vzdálenost na to, aby vjela na hlavní silnici a pokračovala v jízdě. Doleva se přímo nepodívala, pouze do zrcadla, kde viděla to světélko. Pád poškozeného si uvědomila až na základě velké rány, kterou slyšela za sebou a při pohledu do zpětného zrcátka viděla za sebou, jak motorkář spadl a klouzal po asfaltu. Obviněná uváděla, že poškozený mohl jet rychle ale poškozený uvedl, že po hlavní komunikaci projížděl povolenou rychlostí 40 km/hod. (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 108 a násl. tr. spisu). Vzhledem k těmto nevyjasněným rozporným tvrzením Nejvyšší soud vytkl soudům nižších stupňů, že neučinily žádná zjištění týkající se výpočtu a popisu rychlosti obou účastníků nehody a nezjišťovaly, zda a jaké měli účastníci dopravní nehody možnosti kolizi zabránit, zda byl poškozený nucen k manévru popsanému ve skutkové větě porušením povinnosti ze strany obviněné, či zda k němu došlo na základě jeho nesprávného vyhodnocení dopravní situace. Tyto nejasnosti ale byly dostatečně odstraněny soudem I. stupně opatřeným a v hlavním líčení provedeným znaleckým posudkem z oboru dopravy, který potvrdil skutečnosti uváděné svědkem R. R. v souladu s poškozeným ( nedala poškozenému přednost, ten jel hned za ní ). Přes rozpor ve výpovědi uvedeného svědka ( když tam obviněná vjela, poškozený byl pár metrů za ní motocykl poškozeného mohl být tak 30 40 metrů od hranice křižovatky, od vozidla obviněné ) byla tato jeho výpověď hlavním důvodem, proč soudy v původním řízení návrh na provedení znaleckého posudku jako nadbytečný zamítly, tedy ač výpověď tohoto svědka byla vnitřně rozporná a byla v přímém rozporu také s výpovědí obviněné a částečně i s výpovědí poškozeného. Pokud Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení uvedl, že odstranění těchto rozporů, na které soudy v původním řízení nijak nereagovaly a nezabývaly se jimi, vyžaduje odborné znalosti, a pouze znalec může objasnit skutkové okolnosti odborné povahy, v novém řízení po doplnění dokazování se tak stalo, znalec potvrdil technickou přijatelnost a tedy pravdivost výpovědi poškozeného o nepřekročení povolené rychlosti, potvrdil i pravdivost výpovědi svědka R. R. pokud se shodovala s výpovědí poškozeného a také správnost reakce poškozeného na kolizní dopravní situaci, kterou vytvořila svým způsobem jízdy obviněná. Obviněná ale závěry znalce vyznívající v její neprospěch považuje za rozporné, neúplné a domáhá se v dovolání dalšího znaleckého posudku s tím, aby se v souvislosti se snahou poškozeného o objížděcí manévr vypořádal s otázkou jeho opožděného rozhodnutí přizpůsobit rychlost viděné překážce a s otázkou místa první reakce poškozeného na její vozidlo. Námitka obviněné o opožděném rozhodnutí přizpůsobit rychlost jízdy viděné překážce, je ale v rozporu s výpovědí poškozeného, že po spatření vozidla poškozené hned před sebou, které vnímal jako překážku ve svém pruhu, přibrzdil a chtěl se vyhnout. To zcela jednoznačně potvrdil i svědek R. R., který uvedl, že obviněná nedala poškozenému přednost, ten jel hned za ní, chtěl vjet do protisměru, kde však jelo jeho vozidlo, a tak brzdil a naboural. Ve výpovědi tohoto svědka se jevilo jako rozpor pouze jeho již výše zmíněné tvrzení, že motocykl poškozeného mohl být tak 30 40 metrů od hranice křižovatky, resp. od vozidla obviněné, čemuž ale neodpovídala část jeho vlastní výpovědi o tom, že když tam obviněná vjela, byl poškozený pár metrů za ní a neodpovídá tomu ani výpovědi samotného poškozeného. Tento údaj svědka R. R. o vzdálenosti 30 40 metrů, byl zjevně jen jeho laický odhad, neodpovídá nejen výpovědi samotného poškozeného a znaleckému posudku ale v podstatě ani okolnostem případu, protože při takové vzdálenosti a dané rychlosti motocyklu by vůbec nedošlo ke kolizní situaci. Je tak zjevné, že tento údaj se týká vzdálenosti, na kterou svědek pouze poprvé uviděl motocykl poškozeného a vozidlo obviněné ještě předtím, než tato vjela z vedlejší na hlavní pozemní komunikaci. Pokud je z místa výchozího bodu měření (VBM) vidět místo křižovatky, kde obviněná z vedlejší pozemní komunikace najela na hlavní, neznamená to, že tento manévr dokončila v době, kdy se poškozený na motocyklu nacházel před nebo v místě VBM a tato varianta je v rozporu s výpovědí poškozeného ( to auto projelo do hlavní silnice...první můj pocit bylo, že najednou tam vjelo auto, které mi skřížilo cestu ; viz č. l. 111 tr. spisu). Z protokolu o dopravní nehodě na str. 23 tr. spisu vyplývá, že první stopa po brzdění motocyklu na vozovce (blokovací stopa) začíná ve vzdálenosti 20,7 m za VBM a podle znaleckého posudku místo první reakce poškozeného na vjezd obviněné do křižovatky se nacházelo cca 21,6 metru, ale od konečné pozice motocyklu, přičemž tento okamžik nastal cca 3,32 sec. před ukončením pohybu sunoucího se motocyklu (str. 200 tr. spisu). Poškozený tak neměl v podstatě žádný časový prostor na zabránění kolizi s vozidlem obviněné, když v případném jeho objetí mu bránilo vozidlo v protisměru. Znalecký posudek tak vyvrátil možnost, že by se údaj svědka R. R. o vzdálenosti motocyklu poškozeného tak 30 40 metrů od hranice křižovatky, resp. od vozidla obviněné, vztahoval na situaci, kdy poškozený již mohl vidět vozidlo obviněné jako překážku ve svém směru jízdy, jakož i reálnost jeho údaje, že poškozený mohl obviněnou poprvé vidět tak do 30 metrů . Tyto údaje svědka R. R. jsou navíc v rozporu s výpovědí poškozeného, podmínkami dohlednosti vyplývajícími z fotodokumentace a také se samotným průběhem nehodového děje. Znalecký posudek přitom odpověděl i na v dovolání uvedenou otázku ohledně možného opožděného rozhodnutí poškozeného přizpůsobit rychlost viděné překážce a na otázku místa první reakce poškozeného na její vozidlo. S ohledem na závěr znalce, že místo první reakce poškozeného na vjezd obviněné do křižovatky se nacházelo cca 21,6 m od konečné pozice motocyklu, přičemž tento okamžik nastal pouhých cca 3,32 sec. před ukončením pohybu sunoucího se motocyklu, je zřejmé, že intenzivní brzdění zahájil poškozený po ujetí daleko kratší vzdálenosti cca 9,4 m, protože délka blokovací, smykové a brzdné stopy je podle jejich popisu v protokole o nehodě v silničním provozu celkem 12,2 m. Tím se současně zkracuje i doba možné reakce poškozeného na vozidlo obviněné. Přitom se vozidlo řízené obviněnou pohybovalo z vedlejší na hlavní pozemní komunikaci a pak podle znaleckého posudku pomalou rychlostí cca 15 km/hod. po ní, v důsledku čehož nedošlo ke střetu vozidel, ale po pádu na vozovku se sunoucí motocykl přiblížil k zádi vozidla poškozené na vzdálenost necelého 1 metru. S ohledem na uvedené údaje o vzdálenosti a časovém prostoru na reakci poškozeného, jakož i pohyb vozidla v protisměru, je proto bez významu námitka obviněné, že poškozený viděl nebo mohl vidět její vozidlo jako překážku v přímé jízdě již na úrovni VBM, a pokud by nepřijal rozhodnutí o jejím předjetí, měl možnost motocykl ubrzdit bez škodných následků.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že po doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru dopravy, se již jedná pouze o řádné zhodnocení provedených důkazů a vyvození důkazům odpovídajících skutkových závěrů, přičemž soudům nelze vytýkat pochybení v tom, jak se s provedenými důkazy vypořádaly a jaké skutkové závěry z nich postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Podle Nejvyššího soudu bylo i na základě závěrů znaleckého posudku spolehlivě prokázáno jednání obviněné, a tedy i spáchání uvedeného přečinu obviněnou, a to jak porušení důležité povinnosti uložené jí jako řidičce podle zákona, tak i příčinná souvislost mezi tímto porušením a následkem přečinu. Soudy se řádně zabývaly zjištěním příčiny dopravní nehody i míry zavinění jejich účastníků a dospěly k závěru, který odpovídá provedeným důkazům.

Již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že nedání přednosti v jízdě obecně je porušením důležité povinnosti, ale každý případ je nutno hodnotit individuálně, pečlivě posuzovat všechny relevantní okolnosti charakterizující posuzovaný skutek zejména z toho hlediska, zda porušení povinnosti, jež je zpravidla chápána jako důležitá povinnost, má skutečně tak závažné rysy, aby bylo možno o naplnění uvedeného znaku uvažovat. Zvlášť obezřetně a citlivě bude třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za situace, kdy původce dopravní nehody si počíná způsobem svědčícím o jeho snaze svým povinnostem beze zbytku dostát a porušení pravidel silničního provozu je výsledkem pochybení spočívajících např. v mylném vyhodnocení dopravní situace, přehlédnutí špatně viditelného dalšího účastníka silničního provozu účastníka dopravní nehody, nedostatečně rychlého vyhodnocení pohybu ostatních účastníků silničního provozu apod., případně je-li zde spoluzavinění dalšího účastníka silničního provozu. V takovém případě, byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích, není namístě z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Takový závěr nesmí mít charakter presumpce, musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1070/2013).

Obviněná přímo nezpochybňuje posouzení jejího jednání zjištěného soudy jako porušení důležité povinnosti, ale namítá nesprávnost skutkových zjištění s tím, že soudy vychází ze závěrů znaleckého posudku, které považuje za neodpovídající její výpovědi, ani výpovědi poškozeného a svědka R. R., a to zejména s poukazem na prvotní snahu poškozeného o předjetí jejího vozidla a zahájení brzdění až na úrovni boční ulice, ze které předtím vyjela ona se svým vozidlem. I podle názoru Nejvyššího soudu se o porušení takovéto povinnosti obviněnou jedná, a to zejména s ohledem na způsob její jízdy, kdy přesto, že vlevo vůbec neviděla na hlavní pozemní komunikaci, pohlédla pouze do optického zrcadla, kde spatřila světélko, kdy navíc ji do zrcadla svítilo sluníčko, plynule vjela na hlavní pozemní komunikaci a vůbec se nepodívala vlevo ani z místa velmi dobrého výhledu na hlavní pozemní komunikaci z hranice křižovatky (viz foto č. 11 a 18 fotodokumentace), kde by musela spatřit blížící se motocykl řízený poškozeným.

Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr., dát přednost v jízdě ve smyslu ustanovení § 2 bodu 2. vyhlášky č. 99/1989 Sb. [pozn. tehdy účinná vyhláška upravující pravidla provozu na pozemních komunikacích; nyní obdobně § 2 písm. q) zák. č. 361/2000 Sb. dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy ], neznamená povinnost řidiče počínat si tak, aby žádným způsobem neomezil směr nebo rychlost jízdy řidiče, který má přednost v jízdě. Řidič poruší takovou povinnost jen tehdy, jestliže vytvoří dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. Tím není např. mírné přibrzdění nebo plynulé přejetí do jiného jízdního pruhu za okolností, kdy k těmto manévrům má řidič dostatek času a není jim na překážku stav vozovky nebo dopravní situace . V tomto případě obviněné J. B. je zřejmé, že nerespektováním svislé dopravní značky Stůj, dej přednost v jízdě nedala přednost v jízdě motocyklu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci řízenému poškozeným, tento byl vzhledem k protijedoucímu vozidlu řízenému svědkem R. R. nucen náhle snížit rychlost jízdy a s motocyklem prudce brzdit, aby zabránil střetu, v důsledku čehož došlo k jeho pádu na vozovku a k těžkému ublížení na jeho zdraví. Jednalo se totiž právě o situaci, kdy musí řidič, který má přednost v jízdě, aby se vyhnul střetu s jiným vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. Námitka obviněné, že poškozený nejprve učinil rozhodnutí o předjetí překážky a až po vybočení ze svého jízdního pruhu se po spatření vozidla v protisměru zařadil zpět a začal intenzivně brzdit, v podstatě směřuje k tomu, že kdyby poškozený hned na vzniklou dopravní situaci zareagoval, stačilo by k odvrácení střetu i mírnější přibrzdění bez hrozícího pádu motocyklu. Potvrzuje to i její námitka, že toto pozdní rozhodnutí poškozeného přizpůsobit rychlost motorky viděné překážce, je zcela zásadní skutečností, kterou potvrzuje fakt, že brzdící manévr zahájil na úrovni vedlejší komunikace, ze které předtím ona se svým vozidlem vyjela. Považuje proto za vyloučené, že by poškozený reagoval na náhlé vjetí vozidla z vedlejší na hlavní komunikaci, protože následkem toho by musel být přímý střet.

Jak ale vyplývá z výše citovaného rozhodnutí (publikovaného pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.), řidič poruší povinnost dát přednost v jízdě tehdy, jestliže vytvoří dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy, čímž není např. mírné přibrzdění nebo plynulé přejetí do jiného jízdního pruhu za okolností, kdy k těmto manévrům má řidič dostatek času a není jim na překážku stav vozovky nebo dopravní situace. V tomto případě obviněné J. B. je zřejmé, že danou dopravní situaci vytvořila ona svým způsobem jízdy, o čemž svědčí jak její výpověď, tak i výpověď poškozeného a v souladu s ním pak výpověď svědka R. R. a konečně i znalecký posudek. V zamýšleném objížděcím manévru poškozeného, jímž by se dalo bez náhlé změny rychlosti jízdy zabránit střetu s vozidlem poškozené tvořícím v dané dopravní situaci z hlediska poškozeného překážku, mu bránilo vozidlo řízené uvedeným svědkem v protisměru, a proto situaci v úmyslu zabránit střetu mohl řešit jen náhlou změnou rychlosti jízdy, tedy prudkým brzděním, v jehož důsledku došlo k jeho pádu na vozovku a ke zranění. Prvotní snaha poškozeného o objetí vozidla obviněné, jehož provedení ale zabránila dopravní situace, by bylo bezpečnějším způsobem řešení dané dopravní situace než intenzivnější brzdění, které u motocyklu zpravidla hrozí pádem na vozovku s vysokou pravděpodobností vzniku zranění. Nelze proto podle Nejvyššího soudu poškozenému vytýkat, že měl rovnou brzdit bez škodných následků nebo, že se rozhodl pozdě brzděním snížit rychlost, jak to činí obviněná nebo, že tím ztratil čas, jak to uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Poškozený projížděl daným místem při dodržení všech pravidel silničního provozu a v souladu s principem tzv. omezené důvěry v dopravě se mohl spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, protože z konkrétních okolností nevyplýval opak.

Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkami obviněné. Pouze obecně a jen pokud by se jednalo o přímé vjetí bezprostředně na krátkou vzdálenost do jízdní dráhy, lze souhlasit s její argumentací, že pokud by poškozený reagoval na náhlé vjetí vozidla z vedlejší na hlavní komunikaci, následkem toho by musel být přímý střet. Poškozený ale výslovně neuvedl, že by mu vozidlo řízené obviněnou náhle nebo bezprostředně vjelo z vedlejší komunikace do jeho jízdního pruhu na hlavní pozemní komunikaci, ale jemu to připadalo tak, že vjelo do hlavní silnice a vozidlo obviněné viděl jako překážku ve svém pruhu. Uvedené vyjádření poškozeného, že mu vozidlo obviněné vjelo do hlavní silnice, tedy potvrzuje, že zaregistroval závěrečnou fázi pohybu jejího vozidla zprava z vedlejší komunikace a nezaznamenal pouze jeho předchozí najíždění z vedlejší komunikace, protože to neviděl a vzhledem k zakrytému výhledu vpravo na vedlejší komunikaci to ani vidět nemohl. Tomu odpovídá i další část výpovědi poškozeného, že vyjížděl z táhlé zatáčky, ze které nebylo vidět na větší vzdálenost a jak vyjížděl, tak se před ním objevilo auto, přibrzdil, snažil se vyhnout, ale v protisměru jelo auto a tak ty brzdy naplno zatáhl, aby nenaboural, motorka šla do smyku, položila se a jel smykem po asfaltu (viz protokol o hlavním líčení č. l. 110 tr. spisu). Přitom je zjevné, že motocykl se dostal do smyku až při tomto prudkém brzdění, protože žádné jiné stopy na místě zjištěny nebyly a špatná viditelnost z hlavní komunikace na zprava se připojující vedlejší komunikaci, je zřejmá z fotodokumentace i z výpovědi svědka R. R.

Znalecký posudek je důkaz jako kterýkoliv jiný a stejně jako ostatní důkazy jsou jeho závěry předmětem hodnocení soudem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy. Opatřování dalšího znaleckého posudku, zvláště pak v této trestní věci, kdy znalec nemá dostatek jiných jednoznačných údajů pro exaktní závěry ohledně způsobu jízdy poškozeného, než jeho výpověď a výpověď svědka R. R., by tak vedlo jen k popisování již jednou znalcem hodnocených skutečností vyplývající ze stop a z výpovědí osob a k vytváření možných modelových situací bez dostatečných nezpochybnitelných podkladů. Ve věci je tak zřejmé, že znalecký posudek již, vzhledem k nedostatku dalších objektivních podkladů, nemůže přispět k dalšímu objasnění některých skutkových otázek sporně popisovaných ve výpovědi obviněné, poškozeného a jediného svědka R. R. Případné závěry znalce postavené na rozporných tvrzeních, by již byly nepoužitelné a tedy nadbytečné, když by se v podstatě jednalo o závěry, které lze označit jako přesný součet nepřesných čísel. Posouzení rozporů je tak již jen věcí hodnocení provedených důkazů soudem, a nikoliv opakovaného opatřování znaleckých posudků.

Uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněné proti výroku o trestu. Nejedná se o případ uložení nepřípustného druhu trestu ani o trest uložený mimo stanovenou trestní sazbu. Stal-li se skutek dne 10. 6. 2014, nelze ani délku necelých dvou let řízení považovat za výjimečně dlouhou.

Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů, když námitky obviněné neodpovídaly uplatněným důvodům dovolání, a nejedná se ani o namítaný případ opomenutého důkazu, dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení 265b tr. ř. Proto rozhod tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2017

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu