7 Tdo 1144/2006
Datum rozhodnutí: 31.10.2006
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1144/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. října 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. Š., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 7 To 104/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 138/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2006, sp. zn. 7 To 104/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 138/2005, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému T. K. škodu ve výši 81.400,- Kč.

K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 7 To 104/2006, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině podle § 250 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 5 T 131/2005, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která v důsledku tohoto zrušení pozbyla podkladu. Odvolací soud takto rozhodl poté co zjistil, že obviněný byl výše uvedeným trestním příkazem odsouzen pro další trestný čin podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku se zkušební dobou v trvání 5 let. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen 28. 11. 2005 a nabyl právní moci dne 7. 12. 2005. Protože nyní souzené trestné činnosti se dopustil do června 2003, shledal odvolací soud mezi oběma jednáními obviněného vztah souhrnnosti a bylo proto nezbytné rozhodnout o uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že soud postupoval při rozhodování o trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., ač pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, když v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 8 (rozsudek ze dne 17. října 2005, sp. zn. 3 T 138/2005) nebyla splněna zákonem stanovena podmínka pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., protože v té době nebyl soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Rozsudek odvolacího soudu tak podle obviněného spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, protože bylo aplikováno nesprávné hmotně právní ustanovení a došlo také k uložení trestu, který zákon nepřipouští. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 7 To 104/2006, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.

Účelem citovaného ustanovení o souhrnném trestu je, aby souhrnný trest tvořil jednotu, jako by šlo o trest úhrnný, který by byl pachateli ukládán, kdyby se o všech sbíhajících se trestných činech pachatele rozhodovalo ve společném řízení a nestalo se tak pouze z toho důvodu, že celá trestná činnost pachatele nebyla orgánům činným v trestním řízení známá a byla odhalena, resp. spáchána až v pozdější době, před vyhlášením odsuzujícího rozsudku (nebo doručení trestního příkazu) soudu I. stupně. Odsouzený při uložení souhrnného trestu musí být tedy zásadně ve stejné situaci jako v případě trestu úhrnného, tj. jakoby o všech sbíhajících se trestných činech bylo rozhodnuto ve společném řízení.

Ani samotný obviněný nezpochybňuje zjištění odvolacího soudu, že byl odsouzen také trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 5 T 131/2005, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložena na zkušební dobu v trvání 5 let. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 12. 2005 a obviněnému bylo doručeno dne 28. 11. 2005.

Byl-li skutek, za který byl obviněný odsouzen uvedeným trestním příkazem spáchán dne 24. 6. 2004, nepochybně se tak stalo před vyhlášením odsuzujícího rozsudku v této trestní věci ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 138/2005. Protože daný trestní příkaz s účinky vyhlášení odsuzujícího rozsudku byl obviněnému doručen až dne 28. 11. 2005, nastaly ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. podmínky pro uložení souhrnného trestu za oba sbíhající se trestné činy obviněného až po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně v této trestní věci a až soud odvolací tak měl splněny podmínky pro jeho uložení. Samotná tato skutečnost neznamená, že by odvolací soud nemohl obviněnému souhrnný trest uložit a námitka obviněného v tomto směru není opodstatněná.

Při ukládání souhrnného trestu ale soud není vázán jen tím, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším (§ 35 odst. 2 tr. zák.), ale také zásadou zákazu reformace in peius, tj. změny k horšímu, upravené pro řízení o odvolání v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. To samozřejmě neplatí absolutně, protože uložení stejného souhrnného trestu jako byl trest samostatný, by v podstatě znamenalo nepotrestání pachatele za sbíhající se trestný čin, jak by tomu bylo při splnění podmínky § 37 tr. zák. upravujícího upuštění od uložení souhrnného trestu. Není-li tato podmínka splněna, je souhrnný trest uložen vždy jako přísnější, i když pouze k odvolání obviněného. Při ukládání souhrnného trestu v případě jako je tento, je ale třeba zvažovat, zda po zrušení podmíněného trestu odnětí svobody není uložený nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody natolik přísný, že ve svých důsledcích působí do sféry základních práv a svobod obviněného zejména v tom smyslu, že ve vztahu k zrušenému podmíněnému trestu odnětí svobody vytváří situaci, která by v případě splnění podmínek ve zkušební době vůbec nenastala. V daném případě odvolací soud rozhodoval toliko z podnětu odvolání obviněného a uložil mu za původně dva samostatné tresty odnětí svobody (12 měsíců podmíněně a 14 měsíců nepodmíněně) souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců nepodmíněně. Je tedy zřejmé, že odvolací soud trest uložený trestním příkazem v trvání 12 měsíců ale s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 5 let, v podstatě k jeho odvolání přeměnil na trest v trvání 10 měsíců ale nepodmíněný. Tím se celková situace obviněného k jeho odvolání výrazně změnila v jeho neprospěch a nelze proto přisvědčit názoru odvolacího soudu, že uložení souhrnného trestu je nepochybně pro něj příznivějším rozhodnutím. To zejména s ohledem na to, že nelze obecně presumovat, že by obviněný v případě neuložení souhrnného trestu musel podmíněný trest odnětí svobody vykonat v důsledku jeho neosvědčení se ve zkušební době, ale v daném případě i proto, že samotné odsouzení v této trestní věci rozsudkem soudu I. stupně nemůže být důvodem rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr. ř. o tom, že se původně podmíněný trest odnětí svobody vykoná, když skutek byl spáchán v období od roku 2002 do června 2003, tj. ještě předtím, než předmětný trestní příkaz nabyl právní moci a počal běh zkušební doby (§ 59 odst. 1 tr. zák.).

Protože posouzení otázky, zda je trest přísnější či nikoli ve svém celku, je třeba posuzovat jeho přímým dopadem na pachatele a možnostmi, které mu daný trest skýtá, je zřejmé, že v daném případě odvolací soud uložením souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců nepodmíněně výrazně zhoršil postavení obviněného, a to k jeho odvolání. Nic na tom nemůže změnit ani zkrácení doby původně podmíněného trestu odnětí svobody o dva měsíce a jeho faktická změna na trest nepodmíněný v trvání 10 měsíců, když v případě splnění podmínek zkušební doby by obviněný tento trest vůbec nemusel vykonat.

V daném případě proto souhrnný trest jako trest odnětí svobody nepodmíněný, nemůže být natolik přísnější než nepodmíněný trest uložený soudem I. stupně v této trestní věci, anebo může být uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let, a ve výměře přesahující jeden rok odnětí svobody až do horní hranice zákonné trestní sazby § 250 odst. 2 tr. zák.

Protože odvolací soud uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody, kterým porušil zásadu zákazu reformace in peius, došlo tak k uložení trestu, který zákona nepřipouští ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš