7 Tdo 114/2005
Datum rozhodnutí: 14.04.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 114/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. dubna 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného J. H., které bylo podáno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, byli obvinění J. H., J. Š. a X. V. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za který byl všem obviněným podle § 187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Rozsudkem byl dále uložen obviněnému J. H. trest propadnutí věci /§ 55 odst. 1 písm. a) tr. zák./, a to mobilního telefonu Siemens A 35 bez SIM karty, mobilního telefonu Nokia 6510, a SIM karty, a trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu 5 (pěti) let (§ 57a odst. 1 tr. zák.), obviněnému J. Š. trest propadnutí věci /§ 55 odst. 1 písm. a) tr. zák./, a to mobilního telefonu Nokia 6310 a SIM karty, obviněnému X. V. trest vyhoštění na dobu neurčitou (§ 57 odst. 2 tr. zák.) a všem obviněným společně trest propadnutí věci /§ 55 odst. 1 písm. a) tr. zák./, a to 14.906,9 gramů omamné látky heroin s průměrným obsahem 22,4 %, resp. 3.339,1 gramů heroinu (báze), 10.847,3 gramů prekurzoru efedrin s průměrným obsahem 18,8 %, resp. 2.039,3 gramů efedrinu (báze), a 4 ks dřevěných hranolů, použitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem. Rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání 4 ks dřevěných hranolů, nepoužitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem, vydaných P. Š. a osobního motorového vozidla Mercedes Benz, 320 CDI, majitele Ing. V. K.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných a současně na základě odvolání všech tří obviněných zrušen podle § 258 odst. 1 písm. a), d) a e) tr. ř. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004. Tímto rozsudkem poté odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. H., J. Š. a X. V. uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., za který všem obviněným uložil podle § 187 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) let, pro jehož výkon je podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudkem soudu druhého stupně byl dále uložen obviněným J. H. a J. Š. trest propadnutí věci /§ 55 odst. 1 písm. a) tr. zák./, a to v případě obviněného J. H. mobilního telefonu Siemens A 35 bez SIM karty, mobilního telefonu Nokia 6510, a SIM karty a v případě obviněného J. Š. mobilního telefonu Nokia 6310, a SIM karty Eurotel a obviněnému X. V. trest vyhoštění na dobu neurčitou (§ 57 odst. 1, 2 tr. zák.) a bylo dále podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodnuto o zabrání 14.906,9 gramů omamné látky heroin s průměrným obsahem 22,4 %, resp. 3.339,1 gramů heroinu (báze), 10.847,3 gramů prekurzoru efedrin s průměrným obsahem 18,8 %, resp. 2.039,3 gramů efedrinu (báze), 4 ks dřevěných hranolů, použitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem a 4 ks dřevěných hranolů, nepoužitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem, vydaných P. Š.; v části týkající se zabrání motorového vozidla tov. zn. Mercedes Benz E 320 CDI, bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle § 259 odst. 1 tr. ř., tj. věc byla vrácena soudu prvního stupně.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podali dovolání obvinění J. H., J. Š. a X. V. Protože proti tomuto rozhodnutí podal ve prospěch obviněného J. H. ministr spravedlnosti České republiky také stížnost pro porušení zákona, která by ve smyslu § 266a odst. 2 tr. ř. měla být s dovoláním projednána ve společném řízení, bylo řízení o dovolání a o stížnosti pro porušení zákona ohledně tohoto obviněného k urychlení řízení o dovolání obviněných Š. a V. vyloučeno ze společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř.

Obviněný J. H. podal svůj mimořádný opravný prostředek proti výroku o vině a o trestu s tím, že napadený rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je zde tedy dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný J. H. spatřuje zásadní pochybení soudů činných v jeho trestní věci v tom, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, tedy to, v čem jeho úmyslné zavinění spočívalo. Tato výtka se podle obviněného týká i odůvodnění rozsudků, neboť se v nich soudy obou stupňů úvahami a zdůvodněním naplnění subjektivní stránky trestného činu prakticky vůbec nezabývaly. V této souvislosti obviněný zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002 a sp. zn. 7 Tdo 239/2003, která uvádějí, že není nezbytně nutné, aby soud přímo v popisu skutku ve výroku rozhodnutí konkretizoval všechny příslušné skutkové okolnosti odpovídající danému zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu, včetně jeho subjektivní stránky, pokud jsou tyto skutkové okolnosti uvedeny v odůvodnění rozsudku, a uvádí trestněprávní teorii zavinění, z níž je třeba při posuzování subjektivní stránky trestného činu vycházet. Podle obviněného z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně zcela rezignoval na zdůvodnění subjektivní stránky trestného činu, a popis skutku a odůvodnění tohoto rozsudku zcela postrádá podrobné zdůvodnění nejen subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, ale i stránky objektivní, včetně příčinné souvislosti. Totéž podle obviněného platí i o napadeném rozsudku soudu druhého stupně, který se s rozsudkem soudu prvního stupně po důkazní stránce ztotožňuje. V této souvislosti obviněný poukazuje na to, že odvolací soud nepřesvědčivě odůvodnil odmítnutí provedení jím navržených důkazů a bezdůvodně hodnotil výpověď svědka G. jako nevěrohodnou, a že postup vyšetřovatelky, která se pokusila tohoto svědka vyslechnout ve S. r., aniž o tomto úkonu byli vyrozuměni všichni obhájci, je nutno považovat za závažné procesní pochybení, přičemž současně uvádí, že si je vědom toho, že tyto námitky směřují nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný H. dále ve svém mimořádném opravném prostředku konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje jediný důkaz, který by svědčil o jeho vině, a že v odůvodnění tohoto rozsudku není zdůvodnění jeho zavinění věnována pozornost; protože se soud prokazování subjektivní stránky trestného činu nevěnoval, má obviněný za to, že rozhodl pouze na základě tzv. objektivní odpovědnosti za následek. Tento postup je však v zásadním rozporu se základními zásadami trestního řízení, a to presumpcí neviny, a s tím, že subjektivní i objektivní stránku trestného činu musí soud pečlivě prokazovat a své závěry řádně odůvodnit. Obviněný H. se ve svém dovolání dále vyjádřil ke zdůvodnění přísnější právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. obsaženému v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a to tak, že pokud odvolací soud uvádí, že pachateli tohoto trestného činu musí být prokázáno, že věděl, že jde o organizovanou skupinu, která působí v nejméně dvou státech, a přitom konstatuje, že obvinění H. a V. jednali relativně samostatně, přičemž na základě důkazního řízení je nepochybné, že se neznali a nikdy neviděli, sám tím své úvahy o použití přísnější právní kvalifikace vyvrací. Obviněný poukázal na to, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a že jeho odůvodnění, o které jsou opřeny úvahy soudu o jeho vině, je zcela nepřesvědčivé a pouze odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný H. je přesvědčen, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a zprostit jej v plném rozsahu obžaloby, neboť jeho jednání spočívající v objednání výroby dřevěných hranolů a odtahové služby na žádost a pro obviněného Š. není skutkem, který by mohl být kvalifikován jako trestný čin, když zcela absentuje prokázání subjektivní stránky trestného činu, tj. jeho úmyslného zavinění. Obviněný zdůraznil, že byl pouze využit či zneužit obviněným Š., neboť neměl jakékoli povědomí či tušení, k čemu mají dřevěné hranoly a odtahová služba sloužit. K naplnění předmětné skutkové podstaty přitom pouhé nedbalostní zavinění nepostačuje.

Z důvodů, jež byly stručně uvedeny výše, má obviněný H. za to, že zjištěný skutek tak, jak je popsán v napadeném rozhodnutí, není trestným činem, a proto v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále ve věci buď rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje, nebo aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný H. dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání obviněného J. H. zejména uvedl, že je sice pravdou, že forma zavinění není ve výroku napadeného rozsudku výslovně uvedena a že odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru toliko odkazuje na skutková zjištění obsažená v rozsudku nalézacího soudu, který formu zavinění výslovně neuvádí, ale na základě obsahu tohoto rozsudku je nepochybné, že všichni obvinění se trestného činu dopustili úmyslně, tedy nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Z provedených důkazů totiž bylo nepochybně zjištěno, že obviněnému H. bylo známo, že jde o přepravu drog z T. do ČR, když odtahové vozidlo ve firmě pana Z. sám zajišťoval pod smyšleným jménem Ing. T., že se na akci podílí více osob a že jejich činnost je koordinována a vzájemně do sebe zapadá. Podle státního zástupce je zcela irelevantní, zda obviněný H. znal obviněného V., přičemž to, že každý z nich jednal relativně samostatně, vyplývá z dělby úkolů mezi jednotlivými spolupachateli. Státní zástupce dále k dovolání obviněného J. H. uvedl, že námitka nedostatečného dokazování a vadného hodnocení provedených důkazů směřuje proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, kterými je však dovolací soud vázán; skutková zjištění soudů obou stupňů navíc neodporují zásadám formální logiky a jsou v podstatě shodná, neboť vady, pro něž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, spočívaly toliko v nesprávné právní kvalifikaci a v uložení nezákonných trestů. Mimo rámec dovolacích důvodů státní zástupce poznamenal, že svědek M. G. byl v přípravném řízení řádně vyslechnut cestou právní pomoci prokurátorem Okresní prokuratury v M., že obhájci všech obviněných byli o tomto úkonu včas vyrozuměni faxem a že s ohledem na skutečnost, že svědek G. po řádném poučení odmítl vypovídat s tím, že by si svou výpovědí mohl přivodit trestní stíhání, nalézací soud nepochybil, když tohoto svědka k hlavnímu líčení nepředvolal.

Protože státní zástupce považuje dovolání obviněného J. H. za zjevně neopodstatněné, navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to podle § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou a zda splňuje zákonem požadované náležitosti. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a osobou k tomu oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a že splňuje náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky naplňují důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat , jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů.

Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil toliko jedinou námitku hmotně právní povahy, kterou soudu druhého stupně vytkl, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, tedy to, v čem spočívalo jeho úmyslné zavinění, a podle které se soudy obou stupňů zdůvodněním naplnění subjektivní stránky nezabývaly ani v odůvodnění rozsudků. Námitku absence úmyslného zavinění obviněný vztahuje k nedostatku jeho vědomí o tom, že se jedná o přepravu drog a provádí jí organizovaná skupina působící ve více státech.

Dovolací soud dospěl k závěru, že je sice pravdou, že subjektivní stránka posuzovaného trestného činu není ve skutkové větě výslovně vyjádřena a že v rozsudcích není výslovně uvedeno, která konkrétní forma zavinění byla v případě obviněného H. (i obviněných Š. a V.) zjištěna, nicméně že její naplnění ze skutkové věty výroku o vině i z odůvodnění rozsudků soudů činných v předmětné trestní věci nepochybně vyplývá.

Právní závěr o naplnění subjektivního znaku trestného činu se zakládá na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Z tohoto důvodu nemůže být zjištěná forma zavinění (např. v přímém úmyslu) uvedena přímo ve skutkové větě, ale jednání v ní uvedené musí obsahovat skutečnosti, které tento závěr prokazují. Ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku jsou uvedeny podstatné skutečnosti prokazující zavinění obviněného H., podle nichž tento obviněný společně s obviněnými Š. a V. dovezli z T. do Č. r. ve skutkové větě specifikované množství heroinu a efedrinu, přičemž jejich společné jednání spočívalo v tom, že obžalovaný J. H. prostřednictvím obžalovaného J. Š., který koordinoval činnost obžalovaného X. V. v T. a současně obžalovaného J. H. v Č. r., zajistil výrobu dutých dřevěných hranolů, do nichž obžalovaný X. V. vložil či nechal vložit v I. 52 balíčků uvedených látek a za pomoci obžalovaným J. H. objednaných pracovníků odtahové služby těmito hranoly obžalovaný X. V. nechal podložit na vozidle odtahové služby osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes Benz užívané obžalovaným X. V., které bylo úmyslně poškozeno , přičemž s tímto nákladem měli řidiči odtahové služby zvláštní trasou státy E. u. dojet do P.

Jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně, dne 1. 5. 2002 se obviněný Š. sešel na odpočívadle s benzínovou stanicí na dálnici D1 se svým dlouholetým přítelem ze S., svědkem M. G.. Dne 2. 5. 2002 obviněný H. v rámci telefonního rozhovoru se slovensky hovořícím mužem přemýšlí o počtu trámků, uvádí, že objedná odtah, S. že pojede T. (str. 22 rozsudku soudu prvního stupně), a v rámci jiného telefonního rozhovoru vedeného s týmž mužem se dne 2. 5. 2002 ujišťují, že pokud bude vůz na trámcích, nikdo nebude zkoumat jejich účelnost, zda jich bylo potřeba tolik (tamtéž). Dne 3. 5. 2002 obviněný H. telefonicky informoval obviněného Š., že on chce čtyři kusy, že mi to vysvětlí (tamtéž), a objednal u svědka J. R: výrobu 4 kusů dřevěných trámů s vyfrézovaným vnitřkem, a to na základě rozměrů, jež obdržel od obviněného Š.. Poté, co mu obviněný Š. sdělil, že rozměry vyfrézovaného vnitřku trámů měly být větší, obviněný H. ještě v podvečer téhož dne přemluvil svědka R., aby mu do druhého dne vyrobil trámy nové. Vyrobené trámy poté obviněný H. společně se svědkem P. Š. odvezl na odpočívadlo u čerpací stanice na dálnici D1, kde svědek Š. předal mj. čtyři trámy jemu neznámému člověku s vozidlem se zahraniční poznávací značkou. Dne 4. 5. 2002 dále obviněný H. objednal u svědka V. Z. odtah vozidla Mercedes z I. do P., přičemž se představil jako Ing. J. T., odmítl, aby na zakázkovém listu byla uvedena jeho osobní data s tím, že faktura bude napsaná na pana K., a s odůvodněním, že je pouhým prostředníkem, nechtěl ani doklad o zaplacení zálohy ve výši 30.000,- Kč; svědku Z. pouze sdělil číslo svého mobilního telefonu. Soudem prvního stupně bylo dále zjištěno, že na otázku svědka V. D., zaměstnance odtahové služby, zda jsou v pořádku kola, aby se vůz dal natáhnout pomocí lan , obviněný H. uvedl, že kola jsou v pořádku (str. 13 rozsudku nalézacího soudu) a že vozidlo není havarované, je pouze nepojízdné pro závadu motoru (str. 15 tamtéž), a že měl obviněný H. požadavek, aby odtahové vozidlo jelo na zpáteční cestě přes Ř., odtud trajektem do I. a dále přes R. do ČR. Poté obviněný H. svědku Z. volal v podstatě každou hodinu a stále se zajímal, kde řidiči jsou , a tak mu na ně svědek Z. dal telefon (str. 15 a 16 tamtéž). Z výpovědi řidičů, svědků M. K. a V. D., a svědka Z. (str. 11 - 16 tamtéž), je dále zřejmé, že obviněný H. během cesty do I. řidičům volal, že jim řekl, že originály kol Mercedesu jsou v Č., naléhal na ně, ať jakýmkoli způsobem vůz natáhnou na odtah , a poté se polekal , když mu svědek D. sdělil, že se mu podařilo Mercedes zpojízdnit, po naložení Mercedesu na odtahový vůz opětovně naléhal na svědka Z., aby vozidlo jelo předem dohodnutou trasou, že si to majitel přeje a že vše zaplatí , ověřoval si u řidičů, zda chytí trajekt do I., požadoval, aby řidiči změnili dohodnutou trasu a automobil odvezli do M., přičemž když řidiči tento požadavek odmítli, předal svůj telefon obviněnému Š., který se řidičům představil jako pan K. a rovněž je žádal, aby jeli do M. atd. Jak shrnul svědek K., po cestě zpět bylo telefonátů od pana T. víc . Obviněný H. byl v inkriminované době taktéž v telefonním kontaktu se svědkem M. G., který podle zjištění soudu prvního stupně dřevěné trámy vyrobené na základě objednávky obviněného H. dovezl do I., tam úmyslně poškodil automobil Mercedes užívaný obviněným X. V. tak, aby nebyl pojízdný, odmontoval mu kola a podložil jej dřevěnými trámy vyplněnými balíčky s heroinem a efedrinem a kola vozidla posléze dovezl až na hranice mezi Č. a S. r.. Dne 7. 5. 2002, tj. toho dne, kdy se měli řidiči odtahového vozidla setkat ve 12:00 hod. místního času se zástupcem majitele nepojízdného vozidla Mercedes u hotelu R. P. v I., se obvinění H. a Š. ve 12:09 hod. telefonicky dohadovali o tom, že on to ještě nemá hotový, sbalený (str. 23 rozsudku nalézacího soudu), poté ve 12:19 hod. obviněný Š. požádal obviněného H., aby zavolal M., ať se domluví s odtahovou službou a jde dělat, co má za úkol (tamtéž). Dne 9. 5. 2002 obviněný H. požádal svědka G., aby mu přivezl mj. kola Mercedesu, a když svědku G. nebyl kvůli převážení těchto kol povolen vstup na území Č. r., zajel pro ně na česko-slovenskou hranici a odvezl je do garáže obviněného Š. nacházející se v autocentru D. v P. Posléze obviněný H. společně s obviněným Š. kola převezli do vrátnice uvedeného objektu, kde byla dne 10. 5. 2002 zajištěna pracovníky policie. V neposlední řadě bylo soudem prvního stupně zjištěno, že dne 9. 5. 2002 obviněný Š. požádal obviněného H., aby se ho přesně zeptal, co s tím udělal, s tím autem , tj. aby u M. a G. zjistil, co konkrétně na voze poškodil, aby bylo možné ho zprovoznit (str. 24 a 25 rozsudku soudu prvního stupně).

Zejména na základě shora uvedených skutečností soudy činné v posuzované trestní věci dospěly k závěru, že v případě obviněného H. byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., a uznaly jej tímto trestným činem vinným. Dovolací soud se s jejich právním závěrem ztotožňuje, neboť z uvedených skutečností je bezpochyby zřejmé, že se obviněný H. vědomě zapojil do činnosti organizované skupiny podílející se na neoprávněném dovozu heroinu a efedrinu z T. do Č. r. a že jeho podíl na této činnosti je značný. Obviněný H. musel vědět, k čemu budou jím objednané trámy sloužit, tedy co a v jakém množství v nich bude pod vozidlem Mercedes převáženo, když se se slovensky hovořícím mužem, svědkem G., ujišťoval, že pokud bude vůz na trámcích, nikdo nebude zkoumat jejich účelnost, a když věděl, kolika trámy bude vozidlo podloženo a jaké jsou jejich využitelné vnitřní rozměry, kvůli nimž musel svědek R. k jeho žádosti vyrobit trámy nové. Z uvedených skutkových zjištění je taktéž zřejmé, že obviněný H. již při objednání odtahové služby věděl, že vozidlo Mercedes bude úmyslně poškozeno svědkem G. a převáženo na jím objednaných trámech a že tedy skutečným důvodem objednání odtahové služby není dovézt do Č. r. nepojízdné auto, ale dřevěné trámy, kterými bude úmyslně poškozené vozidlo podloženo a v nichž se bude nacházet nelegálně převážené zboží. O této vědomosti obviněného H. svědčí nejen obsah telefonních rozhovorů mezi ním a svědkem G. ze dne 2. 5. 2002 a s obviněným Š. ze dne 7. a 9. 5. 2002, ale i to, že se při objednávání odtahové služby představil jako Ing. J. T., odmítl poskytnout jakékoli osobní údaje a uvedl, že kola vozidla jsou v pořádku, přestože poté řidičům odtahové služby tvrdil, že se nacházejí v České republice. Soud prvního stupně v této souvislosti správně poznamenal, že obviněný H. neměl důvod vystupovat pod jiným jménem pokud by se jednalo o zcela legální záležitost (str. 30 rozsudku), a že bylo-li by známo dopředu, že vozidlo pojede do republiky bez kol, vedlo by to odtahovou službu k opatření, jež by znemožnila použít připravené trámy jako podklad pod odvážený vůz (str. 28 rozsudku). O tom, že obviněný H. věděl, že nejde o pouhý převoz nepojízdného vozidla, svědčí např. i jeho četné telefonní dotazy, kde se právě odtahové vozidlo nachází, či skutečnost, že v noci před odletem do K. obětavě křižoval republikou, aby do P. dostal čtyři kola z V. Mercedesu (str. 28 rozsudku soudu prvního stupně).

Na základě uvedených skutečností nelze podle dovolacího soudu dospět k jinému závěru, než že jednání obviněného H., které je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině a které spočívalo v zajištění výroby dutých dřevěných hranolů a objednání pracovníků odtahové služby, bylo zahnuto jeho zaviněním ve formě přímého úmyslu /§ 4 písm. a) tr. zák./, neboť obviněný H. musel vědět, že v dřevěných trámech bude převážen heroin a efedrin a že popsaným jednáním ke spáchání trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zák. přispět chtěl, o čemž svědčí i jeho další, velice aktivní zapojení do této trestné činnosti.

Úmyslným zaviněním /§ 4 písm. a) tr. zák./ jsou v případě obviněného H. zahrnuty i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák. Ze skutkových zjištění, jež byly uvedeny výše, je nepochybně zřejmé, že obviněný H. věděl, že se na dovozu heroinu a efedrinu z T. do Č. r. kromě obviněného Š. podílí i svědek G. a obviněný V., jaké úkoly směřující k dokonání posuzovaného trestného činu tyto osoby plní a že plnění jednotlivých úkolů je koordinováno obviněným Š. Obviněný H. věděl, že svědek G. má za úkol dovést do I. dřevěné trámy, poškodit automobil, který bude těmito trámy na vozidle odtahové služby podložen, a kola vozidla odvést do Č. r. Pokud jde o vztah mezi obviněnými H. a V., obviněnému H. bylo známo, že obviněný V. je osobou, jejíž úmyslně poškozené vozidlo bude z I. odtaženo do P. a tedy která se v I. setká se svědkem G., převezme od něj dřevěné trámy a zajistí, aby do těchto trámů byly vloženy balíčky s heroinem a efedrinem a aby její automobil byl těmito trámy na vozidle odtahové služby podložen, a která poté jako oprávněný uživatel vozidla a tedy jediná možná osoba na hranici mezi T. a Ř. zařídí, že vozidlo bude moci území T. opustit i bez jeho uživatele. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že není důležité, zda obviněný H. obviněného V. osobně znal či ho někdy viděl, neboť podstatné je to, že věděl, že existuje osoba, která v T. plní shora uvedené úkoly směřující k dokonání posuzovaného trestného činu a že její činnost je koordinována obviněným Š..

K námitce obviněného H., že popis skutku zcela postrádá podrobné zdůvodnění jednotlivých stránek skutkové podstaty trestného činu po subjektivní i objektivní stránce, včetně příčinné souvislosti (str. 5 dovolání obviněného H.), dovolací soud uvádí, že se s touto námitkou neztotožňuje a že takto formulovanou právní námitku nelze s ohledem na její obecnou povahu (s výjimkou subjektivní stránky, která, jak již bylo uvedeno, je v popisu skutku vyjádřena), tzn. na to, že z ní není zřejmé, který ze zákonných znaků objektivní stránky trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. není podle obviněného ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyjádřen, považovat za konkrétní námitku. Proto Nejvyšší soud při obecné dovolací námitce uvádí, že ze znění skutkové věty vyplývá naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu a že se ani s touto námitkou neztotožňuje.

Ve zbývající části svého dovolání obviněný H. uplatnil námitky procesní povahy, které nejsou způsobilé dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit. Za takovéto námitky je třeba považovat nejenom ty námitky, ohledně nichž sám obviněný správně uvedl, že nemohou být podle současné platné právní úpravy předmětem dovolání či že směřují nad rámec právní úpravy ohledně důvodů dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tj. námitky uvedené na str. 5 jeho mimořádného opravného prostředku, ale i další námitky uvedené zejména na str. 6 jeho dovolání, kterými obviněný napadl správnost hodnocení důkazů soudem prvního stupně podle § 2 odst. 6 tr. ř., když např. uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje jediný důkaz, který by svědčil o jeho vině, a dále úplnost dokazování provedeného soudem prvního stupně a současně i způsob, jakým tento soud svůj rozsudek odůvodnil, když tomuto soudu vytkl, že se nevěnoval ani prokazování subjektivní stránky trestného činu, ani jejímu pečlivému zdůvodnění, s tím, že subjektivní i objektivní stránku trestného činu musí soud pečlivě prokazovat a své závěry řádně odůvodnit. Posledně uvedené námitky taktéž směřují proti porušení procesních ustanovení, a to ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. upravujícího náležitosti obsahu odůvodnění rozsudku soudu. Proti odůvodnění rozsudku, a to tentokráte odvolacího soudu, směřují i námitky obviněného H., prostřednictvím nichž Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že sám sobě své úvahy o použití přísnější právní kvalifikace podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. vyvrací, že jeho rozsudek je v podstatě nepřezkoumatelný a jeho odůvodnění zcela nepřesvědčivé. Ačkoli námitky proti odůvodnění rozhodnutí nelze v řízení o dovolání uplatňovat, vzhledem k obviněným oprávněně namítané absenci závěrů ohledně jeho zavinění věnoval této otázce větší pozornost v odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud.

Vzhledem k tomu, že obviněný J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil jedinou hmotně právní námitku týkající se absence zavinění, která byla dovolacím soudem shledána jako zjevně neopodstatněná, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněného J. H. na odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo možno návrh obviněného považovat pouze za podnět k případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody neshledal. Obviněnému byl navíc výkon trestu odnětí svobody uložený napadeným rozsudkem soudu druhého stupně podle § 275 odst. 4 tr. ř. odložen až do rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona, a to rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 22. 11. 2004, č. j. 1125/2004-OGI-SP/1.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Na základě § 266a odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání obviněného H. a stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch tohoto obviněného ve společném řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš