7 Tdo 1134/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: čl. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 1134/2015-62

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 9. prosince 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. S. proti usnesení Vrchního soudu V Olomouci ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 5 To 95/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 40 T 4/2013, byl obviněný R. S. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku a byl odsouzen za tyto trestné činy, a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2010, č. j. 89 T 123/2010-42, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2012, č. j. 12 T 75/2012-95, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2012, č. j. 4 To 362/2012-141, a to podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 19 let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2010, č. j. 89 T 123/2010-42, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2012, č. j. 12 T 75/2012-95, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2012, č. j. 4 To 362/2012-141, jakož i všechna rozhodnutí, která na tyto výroky o trestech obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem byl obviněný T. T., který dovolání nepodal, uznán vinným účastenstvím ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, k přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a ke zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a byl mu za tyto trestné činy, a za sbíhající se trestné činy, uložen trest odnětí svobody v trvání 19 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Obvinění se trestných činů dopustili tím, že na základě žádosti P. P. B., který zemřel dne 27. 6. 2012, a proto bylo jeho trestní stíhání zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř., usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 3 KZV 51/2012, aby zajistil někoho, kdo je schopen za úplatu rozstřílet auto, obviněný T. T. zkontaktoval v prvních měsících roku 2010 obviněného R. S., který nabídku přijal v úmyslu získat takto pro sebe finanční prostředky, a za několik týdnů obviněný T. T. přivezl obviněného R. S. vozidlem zn. Nissan Primera na schůzku s P. P. B., která se konala v B. na parkovišti na ulici V. u právnické fakulty, a zde se obviněný R. S. s P. P. B. dohodl na podrobnostech, přičemž obviněný T. T. na výzvu P. P. B. přeložil z jeho vozidla značky Mercedes do svého vozidla zn. Nissan Primera, kterým společně s R. S. přijel, rozložený čsl. 7,62 mm samopal vzor 58, a cca 20 ks 7,62 mm nábojů vz. 43 si dal do kapsy; následně v bytě na ulici K. v B, který užíval L. S., otec obžalovaného R. S., a do něhož měl obviněný přístup, obvinění samopal složili a obviněný R. S. jej měl ve své dispozici minimálně do 14. 6. 2010, ačkoliv neměl povolení k jeho držení; při této návštěvě obviněný T. T. získal od obviněného R. S. upřesňující informace o tom, že mu na schůzce P. P. B. poskytl další finanční prostředky proto, aby tímto samopalem rozstřílel vozidlo Audi A5 v osobní přítomnosti jeho řidiče, a oba obvinění tak byli srozuměni s tím, že při střelbě samopalem může být řidič vozidla usmrcen; dne 14. 6. 2010 kolem 22:20 hodiny v B. Ž., na ulici P. k., obviněný R. S. střílel tímto čsl. 7,62 mm samopalem vzor 58 tak, že proti čelnímu sklu, oknu levých předních dveří a levým předním dveřím osobního motorového vozidla značky Audi A5 Quattro, barvy stříbrné metalízy, registrační značky ..., vypálil nejméně 11 střel, a to s vědomím, že v jedoucím vozidle je nejméně jedna osoba, která jej řídí, a dvěma střelami zasáhl řidiče poškozeného M. T., a to jednak do dolních končetin v oblasti hýždí a jednak do břicha, když tato střela mu způsobila roztržení velkých cév v dutině břišní, zejména břišní aorty, dolní duté žíly a tenkého a tlustého střeva s hemoragickým šokem vykrvácením do dutiny břišní, přičemž na následky tohoto zranění poškozený M. T., posledně bytem B. Ž., P. k., na místě zemřel; a dalšími devíti střelami zasáhl ještě samotné vozidlo Audi A5 Quattro, registrační značky ..., které v důsledku střelby a smrtelného zranění řidiče poškozeného M. T. narazilo levou přední částí na sloup veřejného osvětlení, čímž vznikla na vozidle jeho provozovateli firmě Rašíno a.s., IČ: 27752747, Brno, Jihlavská 656/2, celková škoda ve výši 317.552 Kč, z níž mu bylo následně pojišťovnou Kooperativa Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, uhrazeno 285.771 Kč, dne 15. 6. 2010 obviněný T. T. získal informaci, že obviněný R. S. auto rozstřílel a současně zabil řidiče, a převzal od P. P. B. další část finanční odměny ve výši 50 000 Kč pro obviněného R. S., kterou mu podle pokynů P. P. B. osobně předal, a dne 18. 6. 2010 navštívili oba obvinění veřejnou střelnici firmy TIGER SERVICE na ulici K., v B., kde stříleli proto, aby si obviněný R. S. zajistil případné alibi v podobě tzv. povýstřelových zplodin.

Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění R. S. i T. T. odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 5 To 95/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný R. S. prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Poukázal na to, že vypovídal při prvním veřejném zasedání u vrchního soudu, přičemž důsledkem jeho výpovědi bylo zrušení rozhodnutí nalézacího soudu. Obviněný uvedl, že se doznal ke spolupachatelství na trestném činu vraždy a uvedl návrhy na doplnění dokazování. Domáhal se provedení fyziodetekčního vyšetření a obstarání důkazu o tom, že byl v období bezprostředně souvisejícím s posuzovaným skutkem projednán v souvislosti s přestupkem s vozidlem Nissan Primera, které souviselo se spáchaným trestným činem. Podle obviněného neprovedením navrženého důkazu a podpůrného důkazu bylo zmařeno objasnění věci, které vedlo k nesprávnému popisu skutku a tak k nesprávnému závěru o účastenství obviněného T. T. ve formě návodu k trestnému činu vraždy. Přímým negativním důsledkem byl pro něj výrok o trestu, neboť se domáhal výrazné polehčující okolnosti, kterou bylo doznání a nápomoc při objasnění trestné činnosti. Pokud jde o vyšetření na detektoru lži, je obviněný obeznámen s tím, jak ho hodnotí soudní praxe, nicméně je přesvědčen, že soudy obecně mají povinnost provést všechna dostupná vyšetření, zvláště tam, kde proti sobě stojí vzájemně rozporné výpovědi pachatelů trestné činnosti a nejsou žádné další přímé důkazy, které by vedly k prokázání způsobu spáchání trestného činu a míry zavinění. Neprovedený důkaz spočívající v lustraci přestupků spáchaných s vozidlem Nissan Primera, mohl podle obviněného prospět jeho verzi. Nelze proto tento důkaz hodnotit jako nadbytečný. Tento postup je podle obviněného jednoznačným porušením práva na spravedlivý proces a zkrácením jeho práva na obhajobu. Obviněný nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že v souvislosti o obviněným T. T. neměl prostor pro případnou změnu účastenství na přímé pachatelství, i kdyby k tomu podmínky byly, neboť by změna znamenala pro obviněného T. T. změnu k horšímu, při chybějícím odvolání státního zástupce v neprospěch tohoto obviněného. Obviněný uzavřel, že v jeho trestním řízení shledává dvě, pro něj zásadní pochybení, která podle něj vedla k chybným závěrům o spáchání skutku, následně k nesprávnému právnímu posouzení a zejména k nepřiznání polehčujících okolností při ukládání trestu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že je opakováním námitek obviněného uplatněných v průběhu trestního řízení. Je přesvědčená, že v uvedené věci nedošlo k opomenutí důkazů, jak se snaží obviněný namítat, neboť soudy se namítanými návrhy obviněného na doplnění dokazování náležitě zabývaly a řádně odůvodnily, proč jim nevyhověly. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání (č. l. 397 a násl. tr. spisu), s kterými se soud II. stupně dostatečně zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Protože shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně, je zřejmé, že dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal v podstatě z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí obhajoby obviněného již v řízení před nalézacím soudem a s námitkami se dostatečně vypořádal již tento soud.

Obviněný ve svém dovolání poukazuje na zásadní změnu ve své výpovědi v průběhu trestního řízení, konkrétně v řízení před odvolacím soudem, která je podle něj pravdivá, a kterou se doznal ke spolupachatelství na trestných činech kladených mu za vinu. Podstatou dovolání obviněného je především jeho nespokojenost s tím, jak soudy jeho výpověď hodnotily a jaké skutkové závěry na jejím podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Nesouhlasí s tím, že soudy jeho novou výpověď shledaly nevěrohodnou. Domáhá se (opakovaně již v řízení před nalézacím soudem i soudem odvolacím) provedení důkazu vyšetřením na detektoru lži (prověrku jeho výpovědi na fyziodetekčním zařízení) a provedení důkazu lustrací přestupků spáchaných s vozidlem Nissan Primera, v období bezprostředně souvisejícím se spáchaným trestným činem. Provedení těchto důkazů mohlo podle obviněného podpořit jeho verzi obhajoby. V neprovedení těchto dvou důkazů shledává zásadní pochybení soudů, které podle něj vedlo k chybným závěrům o spáchání skutku, k nesprávnému právnímu posouzení věci, a k nepřiznání mu polehčujících okolností (doznání) při ukládání trestu. Neprovedením uvedených důkazů bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy krajský a vrchní soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením své výpovědi) polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Domáhá se provedení dalších důkazů (prověrkou jeho výpovědi na fyziodetekčním zařízení a lustrací v systému přestupků), které by podle něj podpořily jeho obhajobu a přehlíží, že jeho obhajoba byla důkazy provedenými v průběhu trestního řízení zcela vyvrácena.

Obviněný tak přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Jak již bylo uvedeno výše, obviněný v dovolání brojí pouze proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, čímž údajně porušily právo na jeho obhajobu. Má za to, že soudy obecně mají povinnost provést všechna dostupná vyšetření a zkoumání, zvláště tam, kde proti sobě stojí dvě vzájemně rozporné výpovědi pachatelů.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů, které se touto otázkou podrobně k námitkám obviněného zabývaly (str. 58 a násl. rozhodnutí soudu I. stupně, str. 10 11 rozhodnutí soudu II. stupně). Z obsahu trestního spisu je evidentní, že v dané věci bylo provedeno rozsáhlé a podrobné dokazování, v odůvodnění svého obsáhlého rozhodnutí se pak nalézací soud precizně vypořádal s provedenými důkazy, které hodnotil jak jednotlivě tak ve vzájemných souvislostech, velice pečlivě a obezřetně přistupoval zejména k výpovědi obviněného R. S. při hodnocení její věrohodnosti, a to jak k výpovědi původní, tak k výpovědi změněné (uplatněné poprvé až ve veřejném zasedání v rámci řízení u odvolacího soudu v původním řízení). Své závěry soud I. stupně také náležitě odůvodnil. Vrchní soud jako soud odvolací následně zcela oprávněně neshledal žádná pochybení soudu I. stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování, jakož i hodnocení důkazů. Oba soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily, proč odmítly návrhy obviněného R. S. na doplnění dokazování, neboť věrohodnost, resp. nevěrohodnost (když právě s tímto posouzením není obviněný spokojen), jeho výpovědi byla bez důvodných pochybností ověřena dalšími ve věci provedenými důkazy, na jejichž základě bylo možno dospět k závěru, že obhajoba obviněného R. S. vyplývající z jeho výpovědí byla vyvrácena.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. V uvedeném případě je zřejmé, že zásadní změna výpovědi obviněného R. S. u veřejného zasedání v předchozím odvolacím řízení vedla ve svém důsledku ke zrušení původního rozhodnutí nalézacího soudu s tím, že tento soud v novém řízení provedl rozsáhlé dokazování, jehož cílem bylo ověření věrohodnosti nově uplatněné obhajoby obviněného R. S. a zodpovězení otázky, zda jeho výpověď a uplatněná obhajoba je v průběhu trestního řízení konzistentní a koresponduje s provedenými důkazy. Především je nutno poukázat na skutečnost, že obviněný v přípravném řízení ve věci odmítl vypovídat, u hlavního líčení v předchozím řízení trestné jednání v plném rozsahu popřel, následně až v řízení před odvolacím soudem svůj podíl na trestné činnosti připustil a popsal svoji verzi okolností případu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je věcí obviněného, jakou obhajobu si v trestním řízení zvolí, ale je pouze na soudu, zda tuto obhajobu bude s ohledem na ostatní důkazy akceptovat. K prověření nové obhajoby obviněného bylo doplněno dokazování, ale skutečnosti jím uváděné nebyly prokázány. Obviněný především popisoval svou verzi průběhu skutkového děje. Popisoval, že z místa činu, kde měl být v den vraždy poškozeného společně s obviněným T. T. (který měl střílet ze samopalu), odjížděli na horských kolech údajně odcizených k tomuto účelu. Jedno z kol a samopal pak měli odhodit do rybníka nedaleko obce P. Šetřením na uvedeném místě (záznam o potápěčské akci, fotodokumentace, výslech svědka A. S. a J. Š.) bylo zjištěno, že se v rybníku žádná zbraň nenašla. Pokud jde o odhozené kolo, bylo při výlovu rybníka, na jeho dně, nalezeno malé kolo, tzv. skládačka, které však svým popisem rozhodně neodpovídalo tvrzení obviněného. Šetřením v obci P., v areálu bývalého JZD, nebylo nalezeno ani druhé kolo, které zde mělo být podle tvrzení obviněného zahrabáno v zoraném poli. Rovněž nebyla potvrzena verze obviněného, že na místě činu ve chvíli, kdy přijíždělo vozidlo poškozeného, se přesunul přímo před vozidlo a předstíral, že si zavazuje tkaničku, aby tak vytvořil autu překážku a toto muselo zastavit, čímž měl usnadnit střelbu obviněnému T. T. na cíl. Především přítomnost obviněného T. T. nebyla na místě činu vůbec žádným z provedených důkazů objektivně zjištěna. Z protokolu o odběru pachových stop byla naopak zjištěna přítomnost pachových stop obviněného R. S. na místě činu, a to na travnatém porostu u sloupu elektrického vedení a ze střední části jehličnatého stromu u sloupu elektrického vedení. Pachové stopy tohoto obviněného byly zjištěny také na nábojnicích na místě činu. Rovněž další důkazy jako protokoly o ohledání místa činu, fotodokumentace z místa činu či znalecký posudek z oboru doprava, silniční nehody, dokumentují charakter místa činu, když jde o ostrou pravotočivou zatáčku, za níž byl poškozený ve svém vozidle zastřelen, kde musel poškozený výrazně zpomalit svou jízdu k bezpečnému projetí a nebylo tak nezbytné vytvoření jakési překážky na silnici. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika odvětví balistika pak vyplývá, že střeleckou situaci je třeba vnímat jako plynulý děj, kdy poškozený byl nucen po projetí zatáčky výrazně snížit rychlost. Střelba pak byla vedena na čelní sklo, okno levých dveří a levé dveře řidiče. Provedeným dokazováním byla rovněž vyvrácena verze obviněného R. S., že předmětný samopal viděl v garáži obviněného T. T. Provedením rozsáhlého dokazování před soudem I. stupně tedy bylo zjištěno, že skutečnosti uváděné obviněným v rámci jeho nové obhajoby neodpovídají skutečnosti. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy v souvislosti s dalšími provedenými důkazy zcela oprávněně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou a účelovou. Nejvyšší soud znovu opakuje, že není povinností soudů akceptovat jakýkoliv důkazní návrh. Oba soudy správně vyhodnotily, s ohledem na další ve věci provedené důkazy, uvedené návrhy obviněného na provedení důkazů jako nadbytečné, a proto je zamítly. Při takovém závěru soudů, jsou pak nepodstatné polemiky obviněného o charakteru fyziodetekčního vyšetření jako důkazu použitelného v trestním řízení, když v uvedeném případě dalšího dokazování nebylo potřeba. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů, se kterými se plně ztotožnil. Pokud obviněný ve svém dovolání nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že neměl prostor u obviněného T. T. pro případnou změnu účastenství na přímé pachatelství, je nutno zdůraznit, že v této části odůvodnění odvolacího soudu šlo toliko o úvahy soudu nad rámec rozhodnutí, neboť vrchní soud především jako správnou potvrdil právní kvalifikaci uvedenou ve výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně. Nejvyšší soud také podotýká, že nalézací soud nemohl při stanovení druhu a výměry trestu jako polehčující okolnost přiznat obviněnému jeho doznání, když byly provedeným dokazováním jeho výpovědi shledány nevěrohodnými a jeho obhajoba byla vyvrácena.

Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani uplatněný obsahově navazující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného R. S. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu