7 Tdo 1129/2016
Datum rozhodnutí: 04.01.2017
Dotčené předpisy: § 348 odst. 1 alinea 1,2 tr. zákoníku



7 Tdo 1129/2016-24
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 4. ledna 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného A. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 9 To 93/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 142/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í : I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 16 T 142/2015, byl obviněný A. M. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, alinea 1 a 2 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Obviněný se uvedeného přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 20. 10. 2015 v 11.30 hod., v P., Letiště Václava Havla, se dostavil v odletové hale k pasové kontrole cestujícího linky do L. s odletem z P. ve 12.40 hod., kdy se policistům ICP Praha Ruzyně prokázal cestovním pasem Řecké republiky č. ..., znějícím na jméno S. R., státní příslušnosti Řecké republiky a palubní vstupenkou znějící na stejné jméno, kdy kontrolou bylo zjištěno, že se jedná o pozměněný doklad ve kterém byla odstraněna personalizace původního držitele, a byl nalepen vytištěný padělek identifikační strany s novou personalizací včetně fotografie předkladatele, a dále bylo zjištěno, že sám nemá žádný platný cestovní doklad, a další kontrolou byly u něj nalezeny další doklady, a to průkaz totožnosti občana Řecké republiky č. ..., znějící na jméno S. R., a řidičský průkaz Řecka č. ..., znějící na stejné jméno, u kterých bylo zkoumáním zjištěno, že se jedná o celkové padělky.

Proti citovanému rozsudku podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, z podnětu kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 9 To 93/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku (pozn. ve výroku omylem v rozporu s odůvodněním nesprávně uveden § 337) uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [ve výroku omylem v rozporu s odůvodněním nesprávně uvedeno písm. c)] do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest vyhoštění na dobu 5 let.
II.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný A. M. řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění předně shledává v nesprávném závěru soudů o jednoznačném zjištění jeho úmyslu spáchat trestný čin. Namítá ale, že subjektivní stránka nebyla prokázána, když výsledky vyšetřování neobsahují žádné závěry, které by nasvědčovaly tomu, že by měl přechovávat průkaz totožnosti a řidičský průkaz s cílem, aby jich bylo užito jako pravých. K výroku o trestu pak obviněný namítá, že tento byl soudy založen zejména na skutečnosti, že je občanem Íránské republiky, aniž by to bylo bez pochyb prokázáno a odvolací soud ani neměl bližší znalosti o aktuálním stavu azylového řízení. Dále odcitoval čl. III. odst. 1 Listiny základních práv a svobod o zaručení základních práv všem bez rozdílu, ustanovení § 37 odst. 1, § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 tr. zákoníku, upravujících ukládání a přiměřenost trestních sankcí, jakož i postup při stanovení druhu a výměry trestu, přičemž podle něj odvolací soud postupoval v rozporu s těmito ustanoveními a považuje za nepřípustné, aby byly trestní sankce v demokratické společnosti ukládány na základě pouhých domněnek, bez zákonného podkladu a s odkazem na bezpečnostní zájem společnosti v ČR. Namítá proto, že mu byl trest uložen bez přihlédnutí k povaze a závažnosti činu, která byla hodnocena ve světle světové bezpečnostní situace v důsledku teroristických útoků v Belgii, a nikoliv na základě konkrétních okolností případu, když také nebylo zohledněno, že dosud nebyl trestán a vedl řádný život. Za nepřípustné považuje potrestání uložením trestu vyhoštění na 5 let pouze na základě jeho státní příslušnosti a skutečnosti, že nemá v České republice žádné konkrétní vazby, a v protiprávním uložení této trestní sankce odvolacím soudem spatřuje nesprávné právní posouzení a hmotně právní posouzení dané věci .

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Před rozhodnutím o dovolání, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon trestu vyhoštění.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného týkající se subjektivní stránky jsou primárně skutkové povahy, ale považuje je za bezpředmětné také z věcného hlediska. Za podivně vyznívající označil námitku obviněného o neprokázání íránského občanství, když v původním řízení popisoval politické poměry v Iránu, uvedl, že vycestoval s platným pasem a uváděl i důvody, pro které byl nucen opustit rodnou zemi. Pokud podle skutkových zjištění průkaz totožnosti i řidičský průkaz byly na stejné jméno, pod nímž obviněný vystupoval a opatřil si je i s cestovním pasem, není racionální důvod, proč by tak činil, pokud by v případě potřeby neměl v úmyslu je použít jako pravých. Podle státního zástupce tak ve vztahu k těmto veřejným listinám jednal minimálně v nepřímém úmyslu a tato námitka není důvodná. K námitkám obviněného proti výroku o trestu státní zástupce uvedl, že neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a neodpovídaly by ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., určeného k odstranění vad týkajících se druhu nebo výměry trestu. Obviněný nevznáší jedinou námitku, že by trest odnětí svobody nebo vyhoštění byl nepřípustný a nenamítá ani existenci některé z okolností uvedených v ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku, které uložení trestu vyhoštění vylučují.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Pod tento dovolací důvod obviněný podřadil odpovídající hmotněprávní námitku, že subjektivní stránka jeho jednání ve formě úmyslu nebyla prokázána, když podle jeho názoru výsledky vyšetřování neobsahují žádné závěry, které by nasvědčovaly tomu, že by měl přechovávat průkaz totožnosti a řidičský průkaz s cílem, aby jich bylo užito jako pravých. Nejvyšší soud z hlediska této námitky přezkoumal správnost právního posouzení skutku, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Podle výroku o vině se obviněný přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, když tuto právní kvalifikaci jeho jednání v dovolání namítá jako nesprávnou (sobě opatřil veřejnou listinu v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé), dopustil tím, že poté, co dne 20. 10. 2015 v 11.30 hod., v P., Letiště Václava Havla, se dostavil v odletové hale k pasové kontrole cestujícího linky do L. a prokázal se cestovním pasem Řecké republiky č. ..., znějícím na jméno S. R., státní příslušnosti Řecké republiky, a také palubní vstupenkou znějící na stejné jméno, kdy kontrolou bylo zjištěno, že se jedná o pozměněný doklad, byly při další kontrole u něj nalezeny další doklady, a to průkaz totožnosti občana Řecké republiky č. ..., znějící na jméno S. R., a řidičský průkaz Řecka č. ..., znějící na stejné jméno, u kterých bylo zkoumáním zjištěno, že se jedná o celkové padělky.

Z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný byl vybaven padělaným cestovním pasem znějícím na jméno a datum narození zcela jiné osoby, palubní vstupenkou a také občanským průkazem a řidičským průkazem znějícím na stejnou identitu cizí osoby. Je tak jednoznačné, že obviněný byl kompletně vybaven různými falešnými doklady pod jedinou cizí identitou a jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, pokud podle skutkových zjištění průkaz totožnosti i řidičský průkaz byly na stejné jméno, pod nímž obviněný vystupoval a opatřil si je i s cestovním pasem, není racionální důvod, proč by tak činil, pokud by v případě potřeby neměl v úmyslu je použít jako pravých. Za této situace je i podle Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že obviněný si opatřil i přechovával průkaz totožnosti a řidičský průkaz s cílem, aby jich bylo užito jako pravých a jednal tak v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud tedy shledává právní kvalifikaci jednání obviněného, jako přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 a 2 tr. zákoníku, správnou a námitku obviněného ohledně neprokázaní subjektivní stránky zjevně neopodstatněnou.

Obviněný v dovolání uvedl také námitky proti výroku o trestu, podle kterých je nepřípustné, aby byly trestní sankce v demokratické společnosti ukládány na základě pouhých domněnek, bez zákonného podkladu a s odkazem na bezpečnostní zájem společnosti v ČR. Namítá proto, že mu byl trest uložen bez přihlédnutí k povaze a závažnosti činu, která byla hodnocena ve světle světové bezpečnostní situace v důsledku teroristických útoků v Belgii, a nikoliv na základě konkrétních okolností případu, když také nebylo zohledněno, že dosud nebyl trestán a vedl řádný život. Za nepřípustné považuje potrestání uložením trestu vyhoštění na 5 let pouze na základě jeho státní příslušnosti a skutečnosti, že nemá v České republice žádné konkrétní vazby. Konkrétně pak obviněný považuje za protiprávní uložení trestu vyhoštění odvolacím soudem a spatřuje v tom nesprávné právní posouzení a hmotně právní posouzení dané věci . Je tedy zjevné že námitky proti trestu vyhoštění obviněný podřazuje pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který ale tyto námitky podřadit nelze.

Námitky proti druhu a výměře trestu lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil a nenamítá přímo ani žádnou okolnost uvedenou v ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku, pro kterou by se trest vyhoštění neukládal. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, jak to také činí obviněný, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). K dalším námitkám obviněného proti uloženému trestu vyhoštění, které se rovněž míjí s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto Nejvyšší soud pouze nad rámec tohoto rozhodnutí uvádí, že pokud obviněný považuje za nepřípustné potrestání uložením trestu vyhoštění na 5 let pouze na základě jeho státní příslušnosti a skutečnosti, že nemá v České republice žádné konkrétní vazby, tak podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest vyhoštění pachateli, který není občanem České republiky. Trest vyhoštění mu tedy nebyl uložen pouze na základě jeho státní příslušnosti ale proto, že není občanem České republiky. Skutečnost, že nemá v České republice žádné konkrétní vazby, pak svědčí o tom, že zde nebyla ani překážka pro uložení tohoto druhu trestu uvedena v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spočívající v sociálním zázemí a v rozporu se zájmem na spojování rodin. Žádné pochybnosti nejsou ani o tom, že obviněný je občanem Íránské islámské republiky, když obviněný sám v hlavním líčení uvedl (viz č. l. 91 tr. spisu), že opustil svou rodnou zem, kde zůstala celá jeho rodina, protože nesouhlasí s politikou Íránu, jako aktivní sportovec chce svoji kariéru rozvíjet v Anglii, odešel do Turecka a zde převaděčům odevzdal svůj pas s tím, že mu zajistí náhradní doklady. Podle úředního záznamu cizinecké policie obviněný toto své občanství a celou svoji identitu uvedl také při svém zadržení na letišti v P. R. dne 20. 10. 2015 (č. l. 67 tr. spisu) a podle sdělení Interpolu Teherán je osoba pod touto identitou také v evidenci obyvatel (č. l. 61 tr. spisu). Nejedná se proto o protiprávní uložení trestu vyhoštění odvolacím soudem.

Nejvyšší soud tedy ve věci nezjistil vadu, kterou obviněný v dovolání řádně vytýkal, když relevantní námitku ohledně subjektivní stránky shledal zjevně neopodstatněnou. Dovolání obviněného proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu